autor: Malámúza
S-J
Tom si nejprve nevšímal detailů. Stejně jako poprvé v jakémkoliv novém prostředí, byl to obecný pocit toho místa, který jako první pronikl do jeho smyslů. A první věc, která jej zasáhla, byla, že toto místo vůbec nebylo jako jeho bratr.
Byl to Billův styl, předpokládal. Poměrně zjednodušený a umělecký, velký a otevřený. Bylo by to dobře prosvětlené, kdyby bylo denní světlo. Tom věděl, že už nemohl očekávat, že budou stěny polepeny plakáty s Nenou, ale to místo nebylo ani nijak hřejivé, a pokud bylo něco, co Bill vlastnil, tak to byla právě tato schopnost. Bylo to, jako kdyby vstoupil na místo, kde Bill spíše pracoval, než bydlel.
„Boty,“ zaslechl Bill, jak mu říká, zatímco si prohlížel černý nepoužívaný nábytek a lesklý klavír v rohu mezi obývacím pokojem a kuchyňským pultem.
Tom se otočil. „Cože?“
Bill mu ukázal na nohy a Tom se poprvé podíval na podlahy z tvrdého dřeva a všiml si, že Bill je jen v ponožkách. Tom si poslušně vyzul tenisky a začal si to šinout ke klavíru, a to navzdory tomu, jak cítil, že se Bill za jeho zády napjal. Bylo to trochu troufalé, Tom to věděl, ale nikdy nepoznal čas, kdy by Billův prostor nebyl i jeho, s výjimkou chvil, kdy byli od sebe a nemusel o tom přemýšlet. Pravděpodobně by si měl začít připomínat, že už to tak není.
„Tohle je hezké,“ řekl, přejel ukazováčkem přes hladké klávesy a zastavil se nad tónem D. Přiložil palec na střední C a jemně zatlačil. Tón zazvonil, dobře se nesl vysokými stropy a byl perfektně vyladěný. „Ty teď hraješ?“ Zeptal se Tom, když na stojánku našel známý notový papír ozdobený notami. Byla tam také slova napsaná Billovým písmem, ale Tom se je neodvážil číst. Sakra, opravdu by měl pracovat.
„Jo,“ řekl Bill a zneklidněně se zatahal za rukáv.
„Jsi dobrý?“
„Dostatečně dobrý.“
Tom uvažoval, jestli Bill učí tady, jestli tohle je místo, kde pracuje. Vzhlédl k trámům nad hlavou. Akustika tam byla určitě dostatečná. Bill ho při tom sledoval.
Tom odstoupil od klavíru. Bill nechtěl, aby se odvažoval příliš daleko, to dokázal vycítit, i když nevěděl proč. Ale mohl to respektovat.
„Chceš něco k pití?“ Zeptal se Bill a zamířil do otevřené kuchyně nacházející se za Tomem. Otevřel lednici a prohlížel si její obsah. „Je tady, ehm… mlíko a víno.“ Samozřejmě, že v Billově ledničce nebude pivo, pomyslel si Tom. Bill se k němu otočil. „A voda, samozřejmě.“
„Voda je v pohodě, díky.“ Tom nikdy nebyl příliš na mléko, a víno se zdálo být trochu příliš… romantické. Zvažoval odtáhnout si jednu barovou stoličku mezi ním a jeho bratrem na svou straně pultu, ale neudělal to. Mohlo by to být příliš troufalé si sednout.
Bill popadl sklenici z blízké skříňky a otočil se ke dřezu, kde pustil čističku vody a sklenici naplnil, než ji podal přes pult Tomovi. Tom se pro ni natáhl, jako by to udělal u kohokoliv jiného, a sám sebe neočekávaně šokoval, když se jejich prsty o sebe otřely.
Předtím si to neuvědomil, ale tohle bylo poprvé, když se Billa za poslední čtyři roky dotkl.
Tom si odkašlal a ruku stáhl.
„Chceš si sednout?“
„Jo,“ souhlasil Tom trochu rychle, protože silně toužil se od Billa odvrátit. „Jen-“ Ukázal palcem přes rameno. „Tam?“
„Jo, jen to nerozlij.“
Tom chtěl poukázat na to, že to je jen pitomá voda, ale měl strach, že by Bill vybouchnul jako jejich matka kvůli troše hlíny na koberci nebo tak něco. Kdyby měl Bill koberec. Přešel k plyšové pohovce a prakticky na ni spadl, protože jej pobavilo vědomí toho, že to Billa přinutí sebou škubnout. Byl rád, že se posadil jako první. Nebyl si jistý, jaké přesně jsou nyní mezi nimi hranice.
Bill přišel a opatrně se posadil do křesla kolmo k pohovce po jeho levé straně. Takže měl správné obavy.
„Takže co se děje?“ Zeptal se Bill, jeho slova byla lehká, ale jeho tón ne. Tom věděl, že to ve skutečnosti znamenalo Proč jsi tady?
Tom pokrčil rameny a sevřel sklenici. „Prostě… jsem tě chtěl vidět,“ přiznal, a v Billových očích zablýsklo něco, čím se nezabýval z obavy, že by došel k závěru, že to byl smutek. „Je to v pohodě?“ Bylo to upřímné, ne sarkastické.
Bill sklopil pohled ke svým propleteným prstům. „Jo.“
„Je to prostě… divné. Být v tom domě bez tebe,“ odhalil Tom, narovnal se a projel si rukou skrz vlasy.
„Já vím.“
Tom se na něj podíval, ale nedokázal tam udržet své oči příliš dlouho kvůli vině, kterou to jednoduché prohlášení vyvolalo. „… A byl to dlouhý den,“ řekl.
„Jo?“
„… Viděl jsem Georga.“
„Aha.“
„Vlastně byl docela v pohodě,“ řekl Tom a napil se vody. „Bylo hezké ho vidět.“ Zíral dolů na tu čirou tekutinu a sledoval, jak krouží kolem zaoblených okrajů sklenice, když s ní zatočil. „Gustav nechtěl přijít.“ Řekl to takhle bez obalu, aby viděl, jak to zní. Znovu se napil.
„To je mi líto,“ řekl Bill tiše.
„To nemusí.“ Tom chtěl, aby to byla jen letmá zmínka, ale záleželo na tom víc, než si chtěl přiznat. Leželo to na dně jeho žaludku jako těžký balvan. „Zasloužil jsem si to.“
„Jo, zasloužil,“ souhlasil Bill. „… Stejně je mi to líto.“
Tom k němu vzhlédl, jak tam seděl s tím zúčastněným pohledem na tváři. Nebyla to tak úplně lítost, ale Tom s tím stejně nebyl úplně v pohodě. Měl těžké chvíle srovnat tohoto Billa s tím, který by před lety sebou žuchnul na gauč vedle něj, smál by se a tulil se k němu.
Tenhle Bill byl dospělý.
Tom si nebyl jistý, jestli to bylo něco, co neúmyslně vyjádřil svýma očima, nebo jestli to Bill udělal z chvilkového rozmaru, ale než si to stihl uvědomit, jeho bratr znovu vstal a schoulil se na gauč vedle něj. Opřel se, jejich předloktí se k sobě přitiskla a nabídl Tomovi malý úsměv. Tíha v Tomově žaludku se trochu nadlehčila.
Ani jeden z nich nějakou chvíli nepromluvili, Bill hleděl dolů na jejich dotýkající se končetiny a Tom hleděl na vrchol jeho hlavy. Tom nabyl dojmu, že to je pohodlné ticho, ale pak se Bill narovnal, jeho ebenová ofina mu přepadla přes oči a on měl znovu potíže s dechem.
Bill zavrtěl hlavou. „Co se to s námi stalo?“
Tom na tuto otázku nebyl připravený, protože Bill na něj zíral, jako by mohl dokonce začít brečet, a Tom věděl, že na to není připravený. Byla tam ta vnitřní tažná síla, která se objevila vždy, když si byli takhle blízko, jak nebyli už tak dlouho jako dva severní a jižní magnetické póly, odlišní, ale doplňující se, a Tom chtěl říct: tohle. Tohle bylo to, co se stalo. A on byl natolik hloupý, že si myslel, že tisíce kilometrů mezi nimi bude stačit na to, aby převrátily jejich polaritu.
Prostě to jen způsobilo, že jejich náhlá blízkost byla ještě intenzivnější.
Tom polkl a přinutil se zavrtět hlavou. Ucítil, jak jeho oči mrkly směrem k Billovým rtům, ale jakmile si to uvědomil, zvedl je zpátky k Billovým očím. „Já nevím.“
„Ne, ty víš,“ dohadoval se Bill téměř šeptem. „Jen mi to neřekneš.“
„Bille,“ řekl Tom, trochu rozhořčený Billem a sebou, že si byli tak blízko. Záměrně se o pár centimetrů odtáhl. „Musíme se tím zabývat právě teď?“ Zeptal se. „Chci říct… že tohle bylo hezké.“
Bill se odtáhl, zaváhal, jako by chtěl zjistit, jestli se na něj Tom znovu podívá. Když to neudělal, Bill vstal a odešel, podle zvuku zpátky do kuchyně. Tom se odmítal podívat, aby se přesvědčil. Zvuk tekoucí vody mu to stejně dokázal.
„Musíme si o tom někdy promluvit,“ slyšel.
„Není tady nic k mluvení.“
„Tome,“ řekl Bill přes celý hotelový pokoj, hlasem, který používal, když chtěl pozornost, když ho Tom ignoroval. Tom pokračoval v balení, oči držel na svém zavazadle a na oblečení na zemi, protože to byla jediná bezpečná místa, kam se mohl podívat. Bože, po celou dobu byl tak opatrný a jedna jediná noc to celé spláchla do záchodu. A Bill chtěl, aby se na něj podíval. Po tom, jak se dnešního rána probudili.
Chtěl Billovi říct, že se omlouvá, obejmout ho, utěšit ho, protože to očividně potřeboval, ale měl strach se ho dotknout. Jen bůh věděl, co mu minulou noc udělal, nemohl uvěřit, že Bill není víc vyděšený…
„Tome, prosím.“
Tom se zastavil, ale nevzhlédl, rukama se zapřel o okraj zavazadla s hlavou sklopenou. Ve skutečnosti už zvažoval, že by vzhlédl, když ucítil ruku na rameni, jemnou a tázavou. Ucukl od ní, jako by ho popálila, a zavřel víko kufru.
„Nech to být, Bille,“ prosil a naklonil se kupředu, aby odložil sklenici na stůl, ramena měl shrbená. „Ani nevíš, o co žádáš.“
„Zasloužím si vědět proč,“ slyšel Billa naléhat. „Ne jako tvůj kamarád z kapely. Jako tvůj bratr.“
Tom zíral na nehybnou sklenici, na malý držák na podtácky nedaleko od ní. Zůstane po ní kolečko. Tom zavřel oči.
„Ty víš proč,“ vycedil skrz zaťaté zuby.
Ta poznámka se setkala s dalším mlčením. Naslouchal zvukům za sebou, malé cinknutí sklenice, o které předpokládal, že si ji Bill napustil pro sebe, a šourání Billových chodidel v ponožkách, jak se vracel jeho směrem. Pak svým periferním pohledem viděl, jak se jeho dvojče pomalu posadilo do křesla, které předtím opustil. Bill zaváhal.
„… Budeme o tom mluvit?“
Na konci té otázky nebylo teď nebo konečně, ale Tom to slyšel. Už to nebylo o tom, proč odešel. Už to bylo o tom, co se tu noc stalo. To byl důležitý rozdíl, Tom to věděl, i když se jednalo o stejnou věc, protože na to druhé Bill čekal déle.
Tom se zavrtěl a znovu se opřel, těžká váha se navrátila do jeho žaludku v plné síle. Povzdechl si.
„Zřejmě ano.“
autor: Malámúza
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Že by se to konečně mezí nimi dalo do pořádku moc jsem zvědavá na další díl.
Hurá, ledy se konečně pohly. Doufám, že s se pohnou i dvojčata, tedy pokud bude mít Tom dost odvahy aby konečně Billovi vše vysvětlil.
Teď začínají ta správná muka, nemohu se dočkat dalšího pokračování. Za tu dnešní kapitolu moc díky.
To, jak mají dvojčata od sebe pořád obstup, je až bolestné. Asi by bylo fajn, aby si konečně promluvili a ukončili tu agónii. Mimoto bych ráda věděla, co se tenkrát vlastně stalo. 😉
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.
Já vím, že pro oba dva musí být šíleně hrozné a těžké o té noci mluvit, i o tom, proč se pak Tom sbalil a na dobro odjel pryč. Myslím si, ale že je tohle rozhodně klíč k tomu, aby se jejich vztah zase ´uzdravil´ a oni se pokusili dát všechny ty střípky zase dohromady. Je to šíleně bolavé, je mi z toho skoro až fyzicky špatně, ale promluvit si musí a já opravdu doufám, že jim to mluvení pomůže. MUSÍ!!!
Moc děkuji za překlad, Zuzu! 🙂