autor: Rachel
Bill:
Spokojeně se protáhnu na sedadle řidiče a po krátkém čekání na křižovatce zabočím směrem na známou ulici. Na to, že jsou tři hodiny odpoledne a dala by se očekávat ta největší dopravní špička z celého dne, jsem z centra města vyváznul poměrně rychle. Vůbec jsem vlastně nečekal, že by mohla škola skončit tak brzo a utéct tak rychle a že bych se skrz relativně klidné centrum mohl dostat tak brzy. Popravdě jsem ráno ani nedoufal, že by mi mohl dnešek tak skvěle vycházet. Hodiny ve škole mi utekly docela rychle, malování mi šlo na výbornou a zítra mám opět celý den volno. Jednoduše ideální den, který zrovna mě moc často nepotkává.
Zabočím do další ulice a pohledem jen letmo zachytím právě naskakující červenou. S předstihem šlápnu na brzdu a věnuji tak obdivný pohled mým novým botičkám.
Očima přejedu jejich dokonalý tvar a usměji se. Tak nějak pořád ještě nemůžu uvěřit tomu, že je mám, že jsou doopravdy jen a jen moje. Vůbec jsem nečekal, že bych něco tak skvostného mohl mít… a skutečnost, že mi peníze došly právě v tu nejnevhodnější chvíli, mě v tom jen utvrdila. Celý zbytek dne, kdy jsem na ně myslel, mě uvnitř sžíral pocit, že je nikdy nebudu moci mít… až do okamžiku, kdy jsem je uviděl ležet na své posteli, stejně krásné, nové a téměř nedotčené. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím a ani tomu, že teď patří mně. Jenom mně…
Vím, že bych za ně měl Tomovi poděkovat a víc, než jen to. Bylo to od něj moc krásné, jedno z těch nejkrásnějších přání, které mi splnil. Možná si ani neuvědomuje, co to pro mě znamená, já to však vím moc dobře. Nikdo mi nikdy nic takového nedal, nebo možná ano, když jsem si o to řekl nebo poprosil. Ale Tom… Tom je pro mě koupil bez toho, aniž bych jej o to prosil, jen tak, jako dárek, který jsem vůbec neočekával. Poznal to na mně a věděl, že se mi ty boty líbí, sám to napsal na ten malý papírek, který mi spolu s krabicí nechal na posteli. Tohle se mi na nás vždycky líbilo, už když jsme byli malé děti. Nikdo z nás nemusel ani promluvit… a přesto ten druhý věděl, na co myslí, o čem sní a co si přeje.
A zůstalo nám to dodneška. Tom věděl a cítil, co si doopravdy přeji, aniž bych se před ním o tom jen slůvkem zmínil. Chtěl mi dárkem udělat radost… a to se mu taky povedlo. Ta krabice, ležící na mé posteli s malým lístečkem byla jedním z těch nejkrásnějších překvapení v mém životě.
Proto chci a musím Tomovi poděkovat, i když vím, že nad mými slovy díků jen mávne rukou. I přesto však na to v koutku duše čeká… a já toho chci patřičně využít. Lámal jsem si nad tím hlavu už od rána, čím bych mu mohl udělat alespoň takovou poloviční radost, jakou udělal on mně. Chci mu to oplatit… a dokonce už i vím jak…
Dnes ve škole nám při malování jedna z profesorek říkala o výstavě impresionismu v Drážďanech, která se tam letos koná od pátku tohoto týdne do neděle. Na víkend jsem si ještě nic nenaplánoval, proto mě napadlo, že bych se na tu výstavu jel podívat… a nabídl to i Tomovi. Vím sice, že do umění a malování není ani v nejmenším takový blázen jako já, vždycky se ale rád díval na mé, tenkrát ještě amatérské kresby, se kterými jsem se mu občas přišel pochlubit. Nejsem si sice jistý, jestli by ho to aspoň trochu bralo, rozhodně se ho ale chci zeptat. Samotnému se mi do Drážďan moc nechce, s Tomem by to bylo úplně jiné, mnohem lepší, než chodit od obrazu k obrazu jenom sám.
Možná to vyzní, že ho chci ochuzovat o jeho volný čas nějakou výstavou… na druhou stranu ale, když to vezmu kolem a kolem, on mě taky včera vytáhl na celý den ven, aniž by ho alespoň trochu zajímalo, že si chci po náročném pondělku ve škole odpočinout. A vůbec – proč by jednou nemohlo být po mém? Včera jsme šli tam, kam chtěl on, pozítří pojedeme tam, kam chci já. Pokud bude ovšem souhlasit. Jeden nikdy neví, co se kdy Tomovi zrodí v hlavě.
Zaparkuju na jednom z volných míst před naší garáží a vypnu motor auta. Vyskočím ven s kabelkou na rameni, auto pečlivě zamknu a stáhnu si bavlněnou, teplou čapku víc na uši, když se kolem mé hlavy prožene první závan studeného podzimního větru. Přitáhnu si koženou bundičku víc k tělu a po chodníčku rychle zamířím k domovním dveřím. Nemůžu se dočkat, až budu doma v teple, už teď je mi z toho sychravého počasí zima, a to před necelými dvěma minutami teprve vylezl z auta.
Rychle doběhnu k domovním dveřím… a překvapeně zamrkám, když zjistím, že jsou mírně pootevřené. Mamka se asi vrátila domů dřív než já… i tak je to ale divné, když se obvykle vrací z práce domů až kolem šesté.
Nechce se mi nad tím ale teď uvažovat, proto si jen nedbale otřu boty o malý kobereček před prahem, opřu se do pootevřených dveří, rychle vběhnu dovnitř… a s malým zakopnutím spadnu přímo do něčeho měkkého a příjemně teplého. Tiše vyjeknu, když mě dvě silné paže jen tak tak zachytí a rychle tak zabrání mému spadnutí na chladnou zem v naší předsíni. Chytnu se těch dvou ochranitelských paží, jako by mě měly každou chvíli pustit… a až teď se odvážím vzhlédnout k mému zachránci. Překvapeně pootevřu rty, když je mým užaslým očím odpovědí Tomova usmívající se tvář… a jeho náruč, ve které mě stále tak ochranitelsky drží, jako by se bál, že jsem porcelán, který se mu při jediném spadnutí roztříští na milion malých kousků. Jeho hlas se ke mně doline hned vzápětí, co mi dojde celá tahle skutečnost.
„Panebože… jsi ok?“ zeptá se mě starostlivě a úsměv z jeho tváře na okamžik zmizí, když pohledem přelétne po mé osobě, která s nečekaným zakopnutím nejspíš neudržela rovnováhu a skácela se přímo na něj. Souhlasně přikývnu hlavou.
„Jo, v pohodě. Jen… jen jsem zakopl o ten práh,“ nevrle se otočím zpět ke dveřím a zavrtím hlavou. Mé tváře z neznámého důvodu získají slabě růžový nádech, nejspíš kvůli stydlivosti za mou nešikovnost a nemotornost. Na důkaz svých slov se vymaním z Tomovy náruče, ve které mě stále drží, a konečně se normálně postavím. Na jeho rtech vidím pohrávat tolik zadržovaný úsměv, který přiláká moji pozornost. Koutky úst mu přes všechnu jeho velkou snahu cukají a já se tomu vlastně ani nedivím. Musel jsem vypadat vážně komicky, když jsem sotva otevřel dveře a plácnul sebou přímo na něj. Nevadí, i to se občas stane a já mu jeho omluvné úsměvy vůbec nezazlívám. Sám bych brečel smíchy, kdyby se to samé stalo jemu… až na to, že já bych ho rozhodně neudržel tak, jako on mě. S mojí muší silou bysme se nejspíš oba váleli na podlaze.
„Ehm, já… Chtěl jsem… chtěl jsem ti poděkovat za ty boty, které jsi mi koupil. Bylo to od tebe úžasné,“ vykoktám ze sebe to, co jsem si dnes v hlavě formuloval celý den a záměrně tak odvrátím Tomovu pozornost od incidentu, který se stal před chvílí. Tom se však jen usměje a pokrčí rameny.
„Nemáš za co děkovat, byla to maličkost. Chtěl jsem udělat svému malému bráškovi radost a koupit mu dárek, kterým bych ho opravdu překvapil. Jsem rád, že se ti líbí. Moc ti sluší,“ odvětí pochvalně a pozorněji si prohlíží mé nové boty.
Usměji se a pohledem utkvím na jeho osobě. Je oblečený, na sobě má bundu a tenisky a podle pootevřených dveří a skutečnosti, že jsem mu do náruče spadl přímo tady v předsíni, to vypadá, že se někam chystá. Odvrátím pohled od peněženky a klíčů, které drží v ruce, a v hlavě si rychle vybavuji, co jsem mu to jen chtěl říct. Za boty jsem mu děkoval… aha, už vím.
„Tome… od pátku je v Drážďanech výstava impresionismu a… a já bych jí hrozně rád viděl. Chci se tam jet v pátek podívat a… Tak mě napadlo… napadlo mě, jestli bys… jestli bys na tu výstavu nechtěl jet se mnou?“ optám se šeptem a netrpělivě očekávám jeho odpověď. Tom ke mně vzhlédne od mých kozaček a přemýšlivě nakrčí čelo. Tenhle přemýšlivý výraz v jeho tváři je mi až moc známý. Vím, že řekne ne… určitě.
„No, možná bych i jel, když je to impresionismus. Proč ne,“ odvětí stále ještě zamyšleně a svými slovy jen nevědomky vykouzlí na mých rtech úsměv. Nemůžu uvěřit vlastním uším.
„Ty bys… ty bys tam vážně chtěl jet se mnou? Opravdu?“ vydechnu užasle a pohledem, plným naděje vzhlédnu k Tomovi před sebou. Frajersky se usměje a pokrčí rameny.
„Jasně, proč ne. Bez toho mám pátek i víkend volný a nemám co na práci. Uděláme si šílený výlet do Drážďan. Ale necháš mě řídit auto, jinak nikam nejedu,“ přísně si stanoví podmínku a vyvolá tak na mé tváři další úsměv. Horlivě přikývnu na souhlas a nato se konečně rozloučím s Tomem, který mi bleskově odpoví na pozdrav a nato upaluje bůhví kam ven.
Usměji se nad tím bláznem venku a zavřu za sebou domovní dveře. Krátce hodím klíče na botník, svléknu si bundu a vyzuju boty a jen volným krokem zamířím směrem ke kuchyni, kde na mě jistojistě čeká něco dobrého k jídlu. Myslím, že v pátek se mám na co těšit.
autor: Rachel
betaread: Janule
Jupíííí, to jo, taky se na ten pátek budu těšit xD A Tomane…tvoje slova beru na vědomí! Šílený výlet do Drážďan xD Si myslim, že by to už konečně mohlo bejt šílený ne?xD Tak jo, skvělej dílek a to s tim zakopnutim xD Nějak jsem se do těch jejich pozic zamotala, ale newa xD Faskt jsem zvědavá na tu výstavu…:)
Já chci taky s Billem do Drážďan xD Ale myslím, že Tom by raději přece jenom na ten striptýz xDDD A že by Billí upadl schválně, každopádně Tom si to uchytání docela užíval =)♥
Už se taky těšim na ten pátek xD já ten jeden díl zhltnu za takovou malou chvilku! xD začínám se za to nenávidět! xD pak zase nadávám, že toho bylo málo! xD Ale když ono to jinak nejde ^^ xD