Kapky deště 2.

autor: Ainikki

Ladná otočka, svůdné zavlnění a nožka v hedvábné punčošce obtočená kolem masivní kovové tyče. Jen působit žhavě a sexy. To bylo to, na co se plně soustředila, když muži, co seděl pod vyvýšeným malým podiem, nabídla perfektní výhled na svůj malý kulatý zadek v krajkových titěrných kalhotkách růžové barvy. Chtěla zapůsobit. Potřebovala tuhle práci, protože byla královsky placená. Tedy ne všude, ale v tomhle clubu ano. Byla to jedna z nejvyhledávanějších diskoték ve městě a pro ni to byla ideální možnost, jak si vydělat na studia a při tom netvrdnout v práci od večera do rána. Tři čtyři noci v týdnu zatančit a ještě se u toho pobavit, považovala za ideální.  

Majitel podniku, který  ji nedbale pozoroval, vypadal nepřítomně a znuděně, ale to všichni tihle týpci. Nebyl to totiž první podobný konkurz, kterého se zúčastnila. V jednom zapadlém clubu měla práci přislíbenou, ona ale chtěla tančit tady, už jen díky tomu, že na rozdíl od těch jiných, byl zdejší majitel velice mladý a jako lákavý bonus neuvěřitelně pohledný. Nebylo by vůbec špatné udělat natolik velký dojem, že by projevil zájem o mnohem víc, než mít ji tu jen jako vlnící se zaměstnankyni u tyče.  

Našpulila rty a poslala mu vzdušný polibek, klekajíc si na všechny čtyři. Začala se jako kočka plížit ke kraji podia, aby mu tak vystavila na obdiv svoje plná ňadra nacpaná navíc ještě v push-up podprsence, která musela být minimálně o číslo menší. Její vnadné trojky co chvíli hrozily, že jí vrchem vyskočí ven a panu majiteli nejen téhle diskotéky, ale i dalších pár clubů a kasin v Berlíně, se ukážou v celé své kráse.

Její snaha jí ale byla zmařena. Objevil se tam totiž najednou nějaký hromotluk, nahnul se blíže k majiteli, aby ho ten přes hlasitou hudbu, která  doprovázela její kreace, slyšel a něco se mu jal sdělovat. Tím byla jeho pozornost naprosto odvedena od ní.  

Mávnul jsem na chlápka z údržby, který se tu přes den potloukal a já ho využil místo DJ, aby mi pro těch pár holek, co se tu vystřídaly, pustil hudbu. Tahleta tu už dnes byla šestá, možná sedmá. Nevěděl jsem přesně a bylo mi to vcelku jedno. Nelíbila se mi ani jedna. Každá se tu jen směšně vlnila v mylném přesvědčení, že to snad vypadá sexy nebo co. A přitom většina z nich neměla ani prachobyčejný smysl pro rytmus, natož aby se snad zmohla na nějaký efektní krok, který by pasoval ke gogo tanečnicím. A tahle mi navíc ještě připadala tlustá. Jak odporné.  

„Jistě, já také děkuji. Budu čekat.“ Zacvrlikala a debilně na mě zamrkala. Protočil jsem oči, když už mě nemohla vidět a nekompromisně jsem si ji vyškrtl ze seznamu. Tahle holka se rozhodně telefonátu nedočká.

„Šikovnej,“ pochválil jsem ho. „Jsem na něj zvědavej. Sehnat takovej balík by byl skoro zázrak. Každopádně, když tady prachy nebudou příští pondělí, malinko víc ho dolámej, a když ani to nebude mít odezvu, tak jsem si pro něj připravil malinko vypečenější možnost, jak by mohl být jeho dluh smáznut.“

Mladý muž se zlomyslně ušklíbl nad chystaným plánem. Nezaručoval mu sice navrácení peněz, ale i tak nepochyboval o tom, že z toho bude profitovat. Snil o tom přeci už tak dlouhou dobu. Mladého pana Fabiana Steinkeho si nechal totiž proklepnout hned, jak v jeho kasinu poprvé prošustroval větší obnos peněz a přišel si k němu pro půjčku, aby mohl hrát dál. Takže Tom už tehdy věděl, co za poklady Fabian vlastní, a mínil je z něj dostat stůj co stůj. Nepochyboval, že pod malou pohrůžkou možnosti zbavení Fabiana jeho neužitečného života, mu chlapec přenechá cokoli, o co si řekne.

Zalovil v kapse svých objemných džín a v dlouhém seznamu čísel našel to, které nyní potřeboval.

„Ahoj, Abi,“ změnil svůj většinou přísný a autoritativní tón hlasu na velice milý, který mu ale obvykle nebyl příliš vlastní. Tahle jeho branže nevyžadovala mnoho cukrbliků, jinak by to moc daleko nedotáhl. Dívka na druhém konci spojení se s ním radostně přivítala. Měla slabost, tak jako každá, která se kdy objevila v jeho blízkosti, pro svého bývalého šéfa. Zažila s ním jen krátké povyražení, přesto na něj vzpomínala jen v dobrém.

„Potřeboval bych helfnout. Měl jsem tu dnes pár hus, ale všechny to byly dřeva. Vím, že teď je z tebe seriózní vdaná paní, ale bodlo by mi mít tě tu alespoň na sobotní noc. To bývá nejvíc narváno, to víš sama. Tak co, nepřišla by sis trochu zavzpomínat, obtočit se mi kolem tyče a rozparádit pár chlapů? Mám teď nějakou nouzi o tanečnice.“ Tom vůbec nepřeháněl. Abigail bývala třída. Ne jako ty dřeva, co viděl dneska. Svého času dokázala do varu dostat i jeho, a to bylo co říct, protože on byl zvyklý na opravdu vysoký standart. Jenže se mu zhruba před rokem bláznivě zamilovala a pár měsíců na to i vdala a bylo po tancování. Manžílek neměl pro podobné věci pochopení.

„Pokusíš se to zařídit?“ Zopakoval po ní. „Super, zlato. Moc dík. Zatím se měj, těším se, pa.“ Uculil se spokojeně a zavěsil.  

…

Vztekle jsem bouchnul do malého botníku v předsíni a rozkopl pár bot, které se neuklizené válely před ním. On skutečně utekl. Vůbec jsem tuhle naši hádku nějak nepobral. Nenacházel jsem v ní jediný rozumný podnět k těm všem věcem, které mi tu vmetl do tváře. Prý, že si mě vydržuje. Jak jen na takovouhle hovadinu mohl přijít? Pravdou bylo, že se v poslední době choval malinko více popudlivě, než bylo obvyklé. Kdykoli jsem na to ale poukázal a snažil se s ním o tom mluvit, ujistil mě, že se nic závažného neděje. Prý toho má jen hodně v práci, díky čemuž je ve stresu, a že se to za nějaký čas uklidní. Nesnažil jsem se pátrat po tom, zda-li je to pravda. Faktem zůstávalo, že domů se vracíval později než dřív, a pokud ten čas trávil jinde a ne ve své kanceláři, přišel bych na to jen velice stěží. On si některá zákoutí svého soukromí dost dobře střežil, a tam, kde nechtěl, jsem jednoduše přístup neměl. Nikdy mi to nijak výrazně nevadilo, protože mi to umožňovalo mít stejné podmínky i pro sebe. Takže tak jako já jsem se nepletl do jeho záležitostí, nepletl se on do mých. Což jsem vítal, protože bylo pár věcí, které bych nesvěřil nikdy nikomu, ani jemu ne, i přes to, že jsem ho miloval. Tedy alespoň jsem o tom byl přesvědčený.

Pokud v tom skutečně byla práce, budiž. To jsem byl schopný chápat a tolerovat jeho nálady, dokud ten tlak v zaměstnání trochu nepoleví. Jenže já se obával, že je v tom něco jiného. I když jsem se snažil mu věřit, tohle chování bylo tolik podobné tomu, čím už jsme si kdysi prošli. Gamblerství a spousta dluhů. Mnohokrát přišel domů domlácený tak, že se pak dával celé týdny dohromady. Slíbil jsem, že mu pomůžu to přestát, ale jen když mi odpřísáhne, že toho nechá, nebo v opačném případě ho opustím. Poslechl mě a po splacení dluhů všechno ustalo, bylo zase dobře. Věděl přeci, co to bylo za peklo, nechtělo se mi proto ani věřit, že by byl tak hloupý a do podobných problémů spadl znovu.

Došel jsem zpět do bytu a v obýváku z výšky dosedl na pohovku. Frustrovaně jsem zafuněl a promnul si oči. Hmátl jsem po ovladači k televizi a zmáčkl náhodně jeden z programů. Běžel tam nějaký film a podle toho, co se momentálně odehrávalo mezi hlavními hrdiny, jsem usoudil, že jde o nějaký bezduchý romanťák. Nechal jsem to tak a spíše než na obrazovku jsem tupě civěl skrz ni.

Ještě  malinko malátně z rozespání jsem vstal z pohovky a přešel k vypínači. Místnost zalilo světlo a já tak mohl pokračovat dál, abych toho otrapu našel. Seděl zaklíněný v předsíni mezi stěnou a botníkem a evidentně nebyl sám schopný dostat se zase na nohy.

„Spolupracuj, vole, seš těžkej jak pytel brambor,“ funěl jsem teď pro změnu já. Povedlo se mu pod sebe strčit nohy, na kterých se vzepřel. Takhle jsem ho už zvládl dostat do vzpřímené polohy, i když jsem se u toho parádně zapotil. On mi ale dál visel na krku a funěl na mě ty svoje alkoholové výpary.

„Dobrou noc,“ vyfasoval ode mě ještě pusu na čelo, a pak už jsem si i já sám šel lehnout.

Ráno ho probral neodbytně  vyřvávající zvonek u dveří. Ztěžka od sebe odlepil ospalkami slepená víčka a v první chvíli zůstal překvapený z toho, kde se vzbudil. Poslední, co si pamatoval, byl Bill, který ho objímal a říkal něco o tom, že je mu odpuštěno. Moc mu to nezapadalo do souvislostí, ale ještě míň rozuměl tomu, proč si šel lehnout do obýváku.

„Au, au,“ zaskučel a chytil se za hlavu. Třeštila nepředstavitelně a to zvonění to jen zhoršovalo. Nedalo se nic dělat, musel vstát. Neochotně se vyhrabal na nohy a vrávoravým krokem se vydal ke zdroji toho hluku.  

OBRÁZEK

„Dobré ránko, pane Steinke. To jsem moc rád, že jsem vás zastihl doma.“ Křivě se na něj zubil domovník.

„Taky dobrý. Přejete si?“ Zívnul na celé kolo a ani se nesnažil zakrýt si ústa. Starší muž se zatvářil znechuceně, hned se mu ale na obličeji usadil ten jeho falešný úsměv.

„To víte, že si přeju,“ a na to se výraz ve tváři změnil na přísný. „Dlužíte mi už za tři měsíce nájemného!“ Vyhrknul na něj zostra.

„Co se děje?“ Objevil se Fabimu za zády Bill v županu, sušící si vlasy do froté ručníku. Očividně se sprchoval, proto nešel otevřít dveře.

„Jak jsem řekl, už tři měsíce jsem od vás neviděl žádné peníze.“ Zopakoval i jemu. Bill vykulil oči a nevěřícně se zadíval na Fabiana.

„Tys nezaplatil nájem?“ Nemohl tomu uvěřit. Kluk s červenými vlasy se jen provinile kousal do rtu.  

„Omlouvám se, pane Ditrichu. Samozřejmě všechno vyrovnáme co nejdříve. Teď, když mě omluvíte, potřeboval bych si s přítelem promluvit.“ S tím Bill chlapovi zabouchl přímo před nosem a vytočeně strčil do Fabianovy hrudi, až chlapec zavrávoral. „Tak a teď pravdu! Co se děje? Jak je možné, že ses opozdil se splátkama? A nesnaž se vymýšlet si ptákoviny!“ Metal kolem sebe blesky.

„Investoval jsem teď do něčeho jinýho a zůstal na suchu. Nevyšlo to, jak jsem čekal.“

„Investoval?“ Pohledem do něj div nevyvrtal díru. „Anebo prohrál?“

„A už je to tu zas,“ rozhodil Fabian rukama a odkráčel do bytu. Nehodlal to řešit v předsíni, kde je za dveřmi na chodbě domu mohl slyšet kterýkoli soused, nehledě na to, že starý Ditrich je tam zůstal špehovat stoprocentně. „Zase to tvoje podezřívání,“ pokračoval. „Ta investice byla… pracovní.“ Dodal po odmlce. Billa samozřejmě moc nepřesvědčil.

„Aha. A čeho se to přesně týkalo?“ 

„To není tvoje starost, jasný? Stejně bys tomu nerozuměl.“

„Fajn,“ stiskl Bill zuby k sobě, až sklovina o sebe zaskřípala. Připadal si zoufale, nevěřil mu, ale byl bezmocný. Měl chuť ho uhodit, ale to by k ničemu nevedlo. Jen by se mu podobně temperamentní Fabian pokusil ránu vrátit, a nakonec by se tu ještě servali. „Dlužíš jen nájem, nebo je toho víc?“ Chtěl alespoň vědět. Fabian chvíli mlčel, nepřerušujíc jejich oční kontakt.

„Jen nájem.“ Řekl nakonec pomalu a klidně.

„Takže když ti teď jednorázově pomůžu to zaplatit, bude všechno OK?“ Chtěl vědět.

„Jo,“ přikývl Fabian.

„Hmm, tak jo,“ vypadlo jen z Billa a nechal přítele stát uprostřed pokoje. Vběhnul do ložnice a naházel na sebe první, co mu padlo pod ruku. Se sušením vlasů se již nadále nezdržoval. Jen si na hlavu nasadil čepici, završil to lehkou podzimní bundičkou, popadl z nočního stolku mobil, který hodil do kabelky a odcházel pryč.

„Kam jdeš?“ Vzpamatoval se Fabian, kolem kterého se prohnal jako uragán. Málem se i pocmrndal kávou, kterou si mezitím stačil udělat.

„Pro prachy,“ křiknul ještě Bill, než za ním zapadly dveře.