autor: S & Doris
Zmrzlý sníh křupal pod podrážkami bot. Billovy zimní boty od Balmain s kožíškem uvnitř jej příjemně hřály a nechávaly jeho nohy v teple. Bill byl ve všem tom stresu z nekomunikace s Tomem několikrát vykoupit obchody s módou. Jeho šatník se tak rozšířil o pár nových kousků oblečení, bot, kabelek a doplňků. Tomovi nekoupil jaksi nic, byl na něj nahněvaný, a Tom nyní kráčel sněhem ve svých „starých“dobrých Diorech, které mu Bill koupil před zimní sezónou.
„Je mi zkurvená zima,“ zadrkotal zuby Bill a přitiskl si kabelku k nechutně drahému kabátu za 2500,- euro k tělu. „Asi tam nedojdu, je to až na druhém konci Berlína!“
„Ale není, přeháníš. To bychom tak těžko došli pěšky, že jo,“ protočil Tom oči a narazil Billovi na hlavu čepici od Gold Marie. Tom se začínal vyznávat ve všech těch módních, luxusních značkách.
Bill věděl, že přehání, ale nemohl si to prostě odpustit. Napětí mezi nimi sice polevilo, ale tak úplně se nevytratilo.
„Mohli jsme jet autobusem. Nebo rovnou autem.“ Žbrblal Bill. Na jeho vkus byl hřbitov i tak daleko a kor v takové zimě. Byl vážně pohodlný. Vozil si pozadí v autě pomalu i do obchodu o dvě ulice dál, než byl jeho byt.
„Bille… buď rád, že jsi na čerstvým vzduchu.“ Pokáral ho Tom a vzal ho za ruku. Doufal, že se tak Bill přestane čertit. Alespoň pro tuhle chvíli. Bylo pro něj opravdu důležité, jít na hrob svojí maminky. A Billovo věčné lamentování ho dohánělo k šílenství.
„Říkal jsem ti, že jestli se ti nechce, můžeš zůstat doma.“ Připomněl Billovi, že ho nenutil jít. Že Bill souhlasil sám a dobrovolně, a na Tomovu možnost zůstat doma reagoval negativně.
„Jenže jsem si neuvědomil, jaká je kosa a mohli jsme si vzít mojí Audinku,“ našpulil rty a propletl s Tomem prsty. Byl rád za to, že jej Tom drží. Tom si jeho gesto dobře uvědomoval a stiskl jejich dlaně.
„Jo, mohli, ale chodit na hřbitov o dušičkách a Vánocích je mnohem krásnější pěšky. Je to víc osobní, dokazuješ tím úctu k zesnulým.“
Bill měl nutkání říct něco ve stylu, že jemu to je jedno, protože pro něj jsou tam pohřbený samý cizí lidi, ale tuhle jedovatou poznámku spolknul. Tomovi na tom opravdu záleželo a Bill si to uvědomoval. Jen vzdychnul. Z úst mu vyšel oblak dýmu, jako by vydechl z cigarety.
„Fajn, ale cestou zpátky chci pořádně horkej čaj.“
Tom jen mírně zakroutil hlavou. Bill musel neustále na něco brblat a mít připomínky. To byl zkrátka Bill.
„Mohl sis ho koupit klidně už teď.“ Pokrčil rameny. Ano, zima sice byla… velká… ale na jeho vkus Bill až moc přeháněl.
„Fajn, ale cestou zpátky chci pořádně horkej čaj.“
Tom jen mírně zakroutil hlavou. Bill musel neustále na něco brblat a mít připomínky. To byl zkrátka Bill.
„Mohl sis ho koupit klidně už teď.“ Pokrčil rameny. Ano, zima sice byla… velká… ale na jeho vkus Bill až moc přeháněl.
Tom byl přece jen zvyklý být venku ve všech ročních obdobích a skoro nic ho nepřekvapovalo. Mrazy jako -20 stupňů a více byly extrémní, ale tohle, co Billovi připadalo šílené, Tom považoval za ještě snesitelné.
„Nemohl, nejdeme kolem trhů, až půjdeme zpátky, vezmeš mě jinudy,“ žbrbrlal Bill a dýchal si do dlaní horkost z jeho úst. Tom jen pokyvoval hlavou a myslel si své. Sice Billa skoro nevnímal, ale zároveň jej bavilo poslouchat jeho stálé remcání o nespokojenosti.
„Nemohl, nejdeme kolem trhů, až půjdeme zpátky, vezmeš mě jinudy,“ žbrbrlal Bill a dýchal si do dlaní horkost z jeho úst. Tom jen pokyvoval hlavou a myslel si své. Sice Billa skoro nevnímal, ale zároveň jej bavilo poslouchat jeho stálé remcání o nespokojenosti.
Možná by se i rozesmál, ale nechtěl Billa popudit víc, než už byl. Docílil by tím jen toho, že by se atmosféra mezi nimi znovu napnula, a to opravdu nechtěl.
„Dobře, půjdeme pak, kudy budeš chtít.“ Rezignoval Tom. Cítil, že to je v daný moment nejlepší. Začal být trochu nervózní, když se před nimi začaly rýsovat zdi hřbitova.
„No… tak kterým směrem?“ Podíval se Bill na dredáčka poté, co očima přelétl rozlehlý hřbitov. Tom si nebyl tak úplně jistý. Byl tu jen jednou, takže si přesné místo nepamatoval… Jen přibližnou polohu.
„Ehm… někde támhle.“ Ukázal kamsi před sebe a Bill založil ruku v bok, který vyhodil do strany.
„Někde?“
„Dobře, půjdeme pak, kudy budeš chtít.“ Rezignoval Tom. Cítil, že to je v daný moment nejlepší. Začal být trochu nervózní, když se před nimi začaly rýsovat zdi hřbitova.
„No… tak kterým směrem?“ Podíval se Bill na dredáčka poté, co očima přelétl rozlehlý hřbitov. Tom si nebyl tak úplně jistý. Byl tu jen jednou, takže si přesné místo nepamatoval… Jen přibližnou polohu.
„Ehm… někde támhle.“ Ukázal kamsi před sebe a Bill založil ruku v bok, který vyhodil do strany.
„Někde?“
Stáli před bránou u vchodu. Foukal studený vítr a Tomovy uši byly rudé. Zdejší místo neosvětlovaly žádné pouliční lampy. Pouhé ticho a ponurá tma. Toma zamrazilo v zádech. Ledový vzduch pronikl do jeho plic a on přivřel bolestně oči. Vzpomínky. Zvláštní atmosféra. Stačilo mu stát před vrátky hřbitova a bylo mu zvláštně. Cítil na dálku osamělost duší poletujících kolem nich. Tom věřil, že je pozorují. Posmrtný život pro něj existoval.
„Byl jsem tu, než jsem utekl. Potom jsem nenašel sílu vidět maminky hrob,“ svěsil hlavu mezi ramena a otevřel bránu. Strašidelně zavrzala.
„Byl jsem tu, než jsem utekl. Potom jsem nenašel sílu vidět maminky hrob,“ svěsil hlavu mezi ramena a otevřel bránu. Strašidelně zavrzala.
Bill nakrčil čelo a koukal na Toma jako na zjevení. On tohle neprožíval. Nevěřil na nic z toho, v co věřil Tom.
„Utekl? Bál ses?“ Prošel jako první brankou a couval, aby na Toma stále viděl, jak jde za ním. Tom vzdychnul.
„Ne, že přímo bál. Ale byl jsem tu sám a bylo mi to nepříjemný.“ Zabořil ruce do kapes a pomalu pokračoval v chůzi.
„Tome…“ zastavil se Bill těsně před ním, „…žádný duchové nejsou. Ani podobný věci. To by sem lidi jinak nechodili.“ Ukázal významně na nejbližší hrob, kde byl položený čerstvý věnec. „Navíc jsou dušičky… určitě tu nejsme sami na celým hřbitově.“ Zakroutil hlavou. Byl si jistý, že tu pár dalších lidí bude, ale místo bylo přeci jen dost rozlehlé.
„Utekl? Bál ses?“ Prošel jako první brankou a couval, aby na Toma stále viděl, jak jde za ním. Tom vzdychnul.
„Ne, že přímo bál. Ale byl jsem tu sám a bylo mi to nepříjemný.“ Zabořil ruce do kapes a pomalu pokračoval v chůzi.
„Tome…“ zastavil se Bill těsně před ním, „…žádný duchové nejsou. Ani podobný věci. To by sem lidi jinak nechodili.“ Ukázal významně na nejbližší hrob, kde byl položený čerstvý věnec. „Navíc jsou dušičky… určitě tu nejsme sami na celým hřbitově.“ Zakroutil hlavou. Byl si jistý, že tu pár dalších lidí bude, ale místo bylo přeci jen dost rozlehlé.
„Ale nejde o to, že bych se bál duchů. Jen věřím, že existují duše zemřelých. Nějaká energie je, tomu věřím. Někdo se bojí. Ale tady jde o to, že mě bolí smrt maminky. Chápeš?“ stál před Billem, který všechno převrátil úplně jinam a udělal z návštěvy hřbitova hororovou scénu. Tom se rozhlížel kolem. Noc protínala převážně červená světla z hrobových svíček. Vypadalo to tu kouzelně i strašidelně.
Bill to chvíli vstřebával v hlavě, co že to teda vlastně Tom pociťuje. „Aháá.“ Přikývl. Moc to nepochopil. Tom to na jeho vkus řekl až moc složitě. Ale podstatu toho, že je Tomovi těžko, pochopil. „No tak prostě pojď. Tím, že tu budeme stát, prdlajs změníme.“ Chytil Toma za ruku a rozešel se s ním směrem, kam Tom prve ukazoval. Rozhlížel se kolem sebe, zda náhodu na nějakém náhrobku neuvidí známé příjmení, které hledali.
„Jsi vážně až tak moc v pohodě, nebo to jenom děláš?“ Neodpustil si Tom otázku. Bill možná nevěřil na věci jako Tom, ale ten jeho klid ho snad až zarážel.
„Jsi vážně až tak moc v pohodě, nebo to jenom děláš?“ Neodpustil si Tom otázku. Bill možná nevěřil na věci jako Tom, ale ten jeho klid ho snad až zarážel.
Bill se brodil skrz sněhovou pokrývku s Tomem vedle sebe, téměř za sebou, jak se hnal kupředu.
„Proč bych měl být nervózní nebo v nepohodě? Je to jenom hřbitov s hroby. Všude se valí kytky, věnce, svíčky. Jsou tu mrtvoly a popel, nevzrušuje mě na tom nic. Proč bych měl přemýšlet nad mrtvolama?“ zasmál se a předklonil se dopředu. Zapadl do menší díry, když šli do kopečka. Tom se mračil. Vůbec se mu nelíbilo, jak je Bill chladný.
„Proč bych měl být nervózní nebo v nepohodě? Je to jenom hřbitov s hroby. Všude se valí kytky, věnce, svíčky. Jsou tu mrtvoly a popel, nevzrušuje mě na tom nic. Proč bych měl přemýšlet nad mrtvolama?“ zasmál se a předklonil se dopředu. Zapadl do menší díry, když šli do kopečka. Tom se mračil. Vůbec se mu nelíbilo, jak je Bill chladný.
Bill tu sice nikoho neměl, a tak ho nemělo co až tak vzrušovat, ale jeho chování přišlo Tomovi až pomalu neuctivé k tomuhle místu.
„No jo… proč vlastně.“ Odvětil ledabyle s trochou ironie. Dohadovat se s Billem nemělo cenu. Tom by po něm jindy hned natahoval ruce, aby náhodou Bill neupadl, ale tentokrát to neudělal. Billova bota uvízla.
„Mohl bys mi, prosím tě, pomoct?“ Natahoval ruce k Tomovi a kroutil kotníkem, aby svojí nohu osvobodil.
„No jo… proč vlastně.“ Odvětil ledabyle s trochou ironie. Dohadovat se s Billem nemělo cenu. Tom by po něm jindy hned natahoval ruce, aby náhodou Bill neupadl, ale tentokrát to neudělal. Billova bota uvízla.
„Mohl bys mi, prosím tě, pomoct?“ Natahoval ruce k Tomovi a kroutil kotníkem, aby svojí nohu osvobodil.
Tom zaváhal. Měl silné nutkání se shýbnout a vysvobodit jeho nohu a vlastně Billa samotného.
„Pomoz si sám, když se neumíš chovat slušně na takovém místě, jako je toto,“ klidným hlasem jej odmítnul a šel sám dál. Jen ať si Bill uvědomí, jak nehezky se chová. Bill se zamračil a zatahal za svou dolní končetinu.
„Tome! Kam, sakra, jdeš?! Slyšíš?!“ rozkřičel se na celé prostranství. Bylo to, jako by siréna ječela v místech, kde má být klid. Tom se prudce otočil.
„Můžeš zavřít pusu a být uctivý k památce všech lidí? Slyšel jsi někdy někoho, že by řval třeba v kostele? Slyšel?“
„Pomoz si sám, když se neumíš chovat slušně na takovém místě, jako je toto,“ klidným hlasem jej odmítnul a šel sám dál. Jen ať si Bill uvědomí, jak nehezky se chová. Bill se zamračil a zatahal za svou dolní končetinu.
„Tome! Kam, sakra, jdeš?! Slyšíš?!“ rozkřičel se na celé prostranství. Bylo to, jako by siréna ječela v místech, kde má být klid. Tom se prudce otočil.
„Můžeš zavřít pusu a být uctivý k památce všech lidí? Slyšel jsi někdy někoho, že by řval třeba v kostele? Slyšel?“
„Nikdy jsem v kostele nebyl.“ Zaprskal Bill. Opravdu nechápal, co se Tom tak rozčiluje. Jako by snad byla Billova vina, že si šprajcnul nohu. Však nic nedělal. Jen šel, a Tom tu teď vyváděl, jako by snad Bill plival na náhrobky.
„Možná to je chyba. Ale snad nemusíš být v kostele, abys věděl, že se tam nepovykuje.“ Založil Tom ruce na prsou a sledoval Billa zápasícího se svojí nohou. Nakonec se mu povedlo ji vyprostit a doběhnout Toma.
„Oh, moc děkuju za pomoc.“
„Možná to je chyba. Ale snad nemusíš být v kostele, abys věděl, že se tam nepovykuje.“ Založil Tom ruce na prsou a sledoval Billa zápasícího se svojí nohou. Nakonec se mu povedlo ji vyprostit a doběhnout Toma.
„Oh, moc děkuju za pomoc.“
„Hm, nemáš zač,“ zabručel Tom a Bill na oplátku zavrčel. „Kdybys tu měl někoho, taky by ses choval takhle nesnesitelně?“ Tom si nemohl odpustit onu otázku. Bill protočil oči a raději mlčel. Nevěděl, co říct, poněvadž netušil, jak by se choval. Držel dlaně na svých uších přes čepici a šel dál, kudy jej Tom vedl.
„To nemá cenu, Tome…“ brouknul si Tom pro sebe. Bill zpozorněl.
„Ty pořád mluvíš sám se sebou?“
„Jo, občas. Zlozvyk,“ trhnul Tom rameny a zastavil se. Copak tu hrob jeho rodičky není? Ať se díval, kam se díval, nic neviděl.
„Aha, chápu… když se nedá mluvit se mnou, tak mluvíš sám se sebou.“ Vzdychnul Bill a trochu posmutněl. Tohle mu došlo opravdu rychle.
„Přesně tak.“ Potvrdil to Tom a dál se rozhlížel. Bill mlčel. Prošel kolem Toma a pomáhal mu hledat mezi náhrobky. Teď se cítil opravdu divně. Je vážně až tak nesnesitelný?
„Tome…“ Zavolal na dredáčka, ale až překvapivě klidně a bez zbytečných decibelů hlasitosti navíc. Stál u jednoho náhrobku a díval se na něj. Našel ho.
„Přesně tak.“ Potvrdil to Tom a dál se rozhlížel. Bill mlčel. Prošel kolem Toma a pomáhal mu hledat mezi náhrobky. Teď se cítil opravdu divně. Je vážně až tak nesnesitelný?
„Tome…“ Zavolal na dredáčka, ale až překvapivě klidně a bez zbytečných decibelů hlasitosti navíc. Stál u jednoho náhrobku a díval se na něj. Našel ho.
Tom se vláčně otočil se založenýma rukama v kapsách. Když uviděl malý mramorový náhrobek, který vypadal nedotčeně, na než Bill svou paží ukazoval, rozbušilo se mu srdce.
„Maminko…“ šeptnul smutně a do očí se mu nahrnuly slzy. Prudce vydechl a honem přiklusal k hrobu. Bill stál vedle něj a sledoval v tichosti, jak Tom klesal na kolena a shýbal se k pomníku, na který vtisknul malý, něžný polibek. „Bože… jsi tak zanedbaná. Všude je vrstva sněhu…“ začal Tom zmatkovat a těkat očima sem tam. Urychleně shraboval rukama přebytek sněhové peřiny a popotahoval nosem. Byla to pro něj osobní, citově vyčerpávající chvilka. „Jsem takový blbec, maminko, blbec. Promiň mi to, promiň, že jsem za tebou nebyl.“
„Maminko…“ šeptnul smutně a do očí se mu nahrnuly slzy. Prudce vydechl a honem přiklusal k hrobu. Bill stál vedle něj a sledoval v tichosti, jak Tom klesal na kolena a shýbal se k pomníku, na který vtisknul malý, něžný polibek. „Bože… jsi tak zanedbaná. Všude je vrstva sněhu…“ začal Tom zmatkovat a těkat očima sem tam. Urychleně shraboval rukama přebytek sněhové peřiny a popotahoval nosem. Byla to pro něj osobní, citově vyčerpávající chvilka. „Jsem takový blbec, maminko, blbec. Promiň mi to, promiň, že jsem za tebou nebyl.“
Bill se tyčil nad ním a mlčky ho sledoval. Cítil se nesvůj. Nevěděl, co by měl udělat nebo říct. Nervózně pokopával špičkou boty do sněhu. Po chvíli si přidřepnul k Tomovi a pomáhal mu odhrnovat sněhové nánosy.
„Tome… uklidni se.“ Promluvil tiše, ale nekoukal na něj. Ani neuměl podpořit člověka. Zkrátka nevěděl, co dělat. Tom ho ani pořádně nevnímal. Cítil se provinile, že tu za celou tu dobu nebyl.
„Tome… uklidni se.“ Promluvil tiše, ale nekoukal na něj. Ani neuměl podpořit člověka. Zkrátka nevěděl, co dělat. Tom ho ani pořádně nevnímal. Cítil se provinile, že tu za celou tu dobu nebyl.
Vyčítal si všechnu zanedbanost památky na jeho maminku.
„Ona… o-ona si nezasloužila… t-tu být d-dva ro-roky… sama beze mě, aniž bych přišel,“ vzlykal Tom. Nepřipadal si nikterak labilní či hysterický. Bolela ho duše. Plakal tak intenzivně a štkal, spodní ret se třásl a na řasách zamrzaly krůpěje slanosti.
„Ona… o-ona si nezasloužila… t-tu být d-dva ro-roky… sama beze mě, aniž bych přišel,“ vzlykal Tom. Nepřipadal si nikterak labilní či hysterický. Bolela ho duše. Plakal tak intenzivně a štkal, spodní ret se třásl a na řasách zamrzaly krůpěje slanosti.
Bill zalovil v kabelce a vyndal balení kapesníčků. Podal je Tomovi a chytil ho za ramena.
„Ale teď tu jsi. To je přeci hlavní.“ V první moment ho napadla myšlenka, že mrtvým je to stejně jedno, protože neví, zda někdo chodí nebo ne, ale nejen, že mu to přišlo netaktní, ale zároveň to ani jemu samotnému náhle nešlo přes jazyk.
„Tak se uklidni. Trochu to tu urovnáme a bude to v pořádku.“
„Ale teď tu jsi. To je přeci hlavní.“ V první moment ho napadla myšlenka, že mrtvým je to stejně jedno, protože neví, zda někdo chodí nebo ne, ale nejen, že mu to přišlo netaktní, ale zároveň to ani jemu samotnému náhle nešlo přes jazyk.
„Tak se uklidni. Trochu to tu urovnáme a bude to v pořádku.“
„Neměla by ze mě radost, i když nechápala, co je to umřít,“ zalykal se Tom a díval se bolestně do Billových očí. V tento moment si uvědomoval, jak jej Bill přes všechnu jeho protivnost podporuje. Jak jeho oči září v hvězdném odlesku jako dvě čokoládová jezera.
Tom potáhl znovu nosem a usmál se.
„Třpytí se ti vlásky,“ šeptnul jemně, perla mu stekla po tváři mezi rty. Bill zjihnul.
„Třpytí se ti vlásky,“ šeptnul jemně, perla mu stekla po tváři mezi rty. Bill zjihnul.
Pousmál se a slanou kapku vsál do svých vlastních rtů, zatímco palci utíral ty na jeho tvářích.
„Ale nechtěla by, abys brečel.“ Zašeptal. „Navíc pak budeš mít omrzliny.“ Trochu se zasmál. Chtěl tu situaci trochu odlehčit. Tom mu za to byl vděčný.
„Pomůžeš mi s tím?“
„Samozřejmě,“ šeptnul mu do ucha, držel jej za tváře a něžně se na Toma díval. Připadal mu zase roztomilý, jako v létě, kdy se teprve poznávali. „Tomi…“ šeptnul a musel si Toma vtisknout láskyplně a ochranitelsky do náruče.
„Bi-Billi,“ zaseknul se Tom a zavřel oči. Bill sklonil hlavu a pokládal malé pusinky na Tomovy dredy.
„Měl sis vzít čapku, jsi celý studený.“
„Ale nechtěla by, abys brečel.“ Zašeptal. „Navíc pak budeš mít omrzliny.“ Trochu se zasmál. Chtěl tu situaci trochu odlehčit. Tom mu za to byl vděčný.
„Pomůžeš mi s tím?“
„Samozřejmě,“ šeptnul mu do ucha, držel jej za tváře a něžně se na Toma díval. Připadal mu zase roztomilý, jako v létě, kdy se teprve poznávali. „Tomi…“ šeptnul a musel si Toma vtisknout láskyplně a ochranitelsky do náruče.
„Bi-Billi,“ zaseknul se Tom a zavřel oči. Bill sklonil hlavu a pokládal malé pusinky na Tomovy dredy.
„Měl sis vzít čapku, jsi celý studený.“
Tom překvapeně zamrkal. Už mohl být zvyklý na náhlé změny Billových nálad. Ale přesto ho to kolikrát dokázalo překvapit, jak z protivného rozmazleného kluka může být najednou někdo tak citlivý.
„To je dobrý… Není tak hrozná zima, jak se ti zdá.“ Pousmál se Tom a pohladil Billovy dlaně, které ho držely v objetí.
„Ale ty vypadáš zmrzle.“ Naklonil hlavu starostlivě do strany. Bill byl bledý jako vždy, ale působil ještě bledší, když mu uprostřed obličeje růžověl nos.
Bill Toma ještě chvíli tiskl k sobě, dokud si nebyl jistý, že už je naprosto klidný, a teprve poté ho pustil a pomohl mu odhrabat poslední zbytky sněhu. Díval se zjihle na malou fotografii vsazenou v náhrobku. Cítil se náhle hodně zvláštně. Skoro až tíživě.
„To je dobrý… Není tak hrozná zima, jak se ti zdá.“ Pousmál se Tom a pohladil Billovy dlaně, které ho držely v objetí.
„Ale ty vypadáš zmrzle.“ Naklonil hlavu starostlivě do strany. Bill byl bledý jako vždy, ale působil ještě bledší, když mu uprostřed obličeje růžověl nos.
Bill Toma ještě chvíli tiskl k sobě, dokud si nebyl jistý, že už je naprosto klidný, a teprve poté ho pustil a pomohl mu odhrabat poslední zbytky sněhu. Díval se zjihle na malou fotografii vsazenou v náhrobku. Cítil se náhle hodně zvláštně. Skoro až tíživě.
Pohled na Tomovu maminku byl pro něj cosi zvláštního. Nevěděl proč. Měla tak stejný pohled jako jeho méďa. Tak hluboký a plný čehosi.
Bill si dřepnul do sněhu a hřbetem ruky očistil její podobiznu. Píchalo jej u srdce. Tom ho pozoroval.
„Byla krásná jako ty, Tomi.“
Jezdil nehtem po skle a nakláněl hlavu do různých stran. Tom si přidřepl za něj a bradu mu položil na rameno.
„Líbil by ses jí. Zašeptal mu do ucha a Bill se uculil. Vlastně ani nevěděl, proč by mu na tom mělo záležet, ale tak trochu záleželo.
„Úplně vidím, jak by tě hladila neustále ve vlasech.“ Trochu se zasmál Tom a projel prstama Billovy půlnoční prameny. „Měla je taky tak jemné jako ty. Asi používáš podobné přípravky s nějakými extra výtažky.“ Bill se zaculil ještě víc a cítil, že se snad i zastyděl.
„Má úplně stejný pohled jako ty.“ Pípnul Bill a podíval se na Toma, aby se o tom ujistil.
„Líbil by ses jí. Zašeptal mu do ucha a Bill se uculil. Vlastně ani nevěděl, proč by mu na tom mělo záležet, ale tak trochu záleželo.
„Úplně vidím, jak by tě hladila neustále ve vlasech.“ Trochu se zasmál Tom a projel prstama Billovy půlnoční prameny. „Měla je taky tak jemné jako ty. Asi používáš podobné přípravky s nějakými extra výtažky.“ Bill se zaculil ještě víc a cítil, že se snad i zastyděl.
„Má úplně stejný pohled jako ty.“ Pípnul Bill a podíval se na Toma, aby se o tom ujistil.
„To říkalo hodně lidí…“ zabroukal Tom a opětoval oční spojení, které v něm probouzelo horko. Nebyla mu zima.
„Měla dokonce stejné znamínko na tváři jako ty,“ šeptnul Bill. Bříšky prstů pohladil ono místo na Tomově obličeji. Miloval jeho znamínko.
„Jak to můžeš vidět na tak malé fotografii?“ zaculil se Tom.
„To je tajemství,“ zašeptal Přízrak do Tomova ucha. Tom zavřel oči a pocítil Billův jazyk na svém krku.
„Měla dokonce stejné znamínko na tváři jako ty,“ šeptnul Bill. Bříšky prstů pohladil ono místo na Tomově obličeji. Miloval jeho znamínko.
„Jak to můžeš vidět na tak malé fotografii?“ zaculil se Tom.
„To je tajemství,“ zašeptal Přízrak do Tomova ucha. Tom zavřel oči a pocítil Billův jazyk na svém krku.
Bill měl náhle potřebu si Toma snad udobřovat po těch dnech, kdy to nedělal, a zároveň mu prokazovat něžnosti. Jemu samotnému se to líbilo. Líbat Toma a všechny jeho křivky, pro něj bylo něco jako opiát. Tom hluboce vydechl, sklonil mírně hlavu a vdechl vůni z Billových vlasů. Po chvíli ale přestal, jelikož nechtěl, aby Toma kůže pálila po mrazu. Postavil se na nohy a podal Tomovi svázané oranžové růže.
„Počkám na tebe.“ Poodešel stranou a jen se na Toma díval.
„Počkám na tebe.“ Poodešel stranou a jen se na Toma díval.
„Můžeš tu zůstat…“ ohlédl se Tom.
„Ne, je to tvoje maminka. Určitě jí budeš chtít něco říct o samotě,“ pravil Bill mile a tiše. Zachumlal se do kabátu, šály a čepice, a odebral se několik metrů dál.
„Ne, je to tvoje maminka. Určitě jí budeš chtít něco říct o samotě,“ pravil Bill mile a tiše. Zachumlal se do kabátu, šály a čepice, a odebral se několik metrů dál.
Tom si povzdechl a jemně položil květiny na náhrobek. Byly jediná věc, která zdobila matčin pomník. Tom vytáhl z kapsy dvě větší rudé svíce a postavil je na mramor.
„Udělám ti tu příjemně, maminko. Máš svíčky ráda,“ začal Tom promlouvat ke své zemřelé matce. Škrtnul sirkou a žhavý, zářící plamínek přiložil ke každému knotu svíček. Žluto oranžové světlo se rozžhnulo a hřejivě zahalilo ono místo do velmi osobního obalu. Červenou nádobku, v níž byl vosk, Tom pohladil a opřel si bradu do dlaní. „Změnil jsem se, mami… žil jsem nehezky. Na ulici. Bez tebe. Ale pro tebe jsem se snažil nespadnout hodně hluboko do špinavých věcí.“
Měl potřebu jí to říct. Jako by se tu měla objevit a se slovy, že to je dobře, zase zmizet.
„Bill mě našel. Pomohl mi. Je to přízrak.“ Usmál se Tom a prohlížel si podobiznu svojí rodičky.
Bill stál opodál, a jen ho mlčky pozoroval. Nelíbilo se mu, že se cítí tak divně. Dalo by se říct, že až nesměle. Chtěl být zase vysoce nad věcí, ale z nějakého záhadného důvodu se mu to nedařilo. Nervózně z toho přešlapoval na místě a měl nutkání se uklidnit cigaretou. Kouřilo se ale na hřbitově? Raději nepočítal, jak dlouho tam stál a jen Toma pozoroval, jak mluví na kus mramoru. Připadlo mu to jako celkem dlouhá doba, než se Tom postavil, naposledy pohladil náhrobek a pomalou chůzí šel za Billem.
„Bill mě našel. Pomohl mi. Je to přízrak.“ Usmál se Tom a prohlížel si podobiznu svojí rodičky.
Bill stál opodál, a jen ho mlčky pozoroval. Nelíbilo se mu, že se cítí tak divně. Dalo by se říct, že až nesměle. Chtěl být zase vysoce nad věcí, ale z nějakého záhadného důvodu se mu to nedařilo. Nervózně z toho přešlapoval na místě a měl nutkání se uklidnit cigaretou. Kouřilo se ale na hřbitově? Raději nepočítal, jak dlouho tam stál a jen Toma pozoroval, jak mluví na kus mramoru. Připadlo mu to jako celkem dlouhá doba, než se Tom postavil, naposledy pohladil náhrobek a pomalou chůzí šel za Billem.
„Maminka ti děkuje,“ řekl Tom, jako by přišel z Marsu a obejmul silně Billa. Bill jen vykulil oči a nechápal.
autor: S & Doris
betaread: Janule
To je krásný :)A zrovna se to hodí… Zítra jdu taky na hřbitov, ale rozhodně to nebude tak dojemné 🙁 🙂 Bill je opravdu zlatíčko 🙂
Já bychtoho Toma vypleskla. To jeho chování a řeči na tom hřbitově byly bezohledný a hnusný. Nejdříve mu Tom mluv o tom, že musí za maminkou na hřbitov a Bill přemýšlí jenom nad tím, že by byl nasranej, kdyby Toma políbil. A teď na Tom hřbitově… no já nemám slov. Jeho povaha mi nevadí, ale někdy to vážně přehání. Neumí se moc vžít do situace druhých a ani mi nepřipadá, že by se o to nějak zvlášť snažil. Aspoň že na konci dílku se trochu uklidnil, no jsem zvědavá, čeho se od něj dočkáme dál×DDD
* oprava, Billa bych vypleskla, ne chudáka Toma×DUž ani psát neumím, jak jsem z toho byla rozčílená×D
[2]: Absolutně souhlasím!!!
Bill by potřeboval pár facek, aby si konečně uvědomil o čem je skutečný život..fracek jeden rozežraný =( Už jsem si říkala, že se to jeho chování lepší a teď tohle, on Bill je prostě Bill a je prostě svůj, ale co je moc, to je moc, zasloužil by si, aby ho všichni ti mrtví přišli v noci strašit, za to, jak se na hřbitově nechutně choval…=)
tenhle dílek byl úplně úžasný! ostatně jako každý jiný 🙂 avšak souhlasím.. Billovo chování je hloupé… tohle co prováděl na hřbitově bylo fakt netaktní… no, ale snad se polepší:) pevně v to doufám 🙂
uh uh…z tohohle mě kurevsky mrazilllooo..brrrr….bbrrr, mno…já doufám,že se nad sebou Bill zamyslí. nečekám nějakou změnu, ale..
Ooo to je tak pěkný jak ho Tommi začíná měnit, už i přemejšlí o tom co vypustí z pusy Billík 😀
no zezačátku bych tam Bill nejradši ztřískala na hromádku. bezcitnej, netaktní a hnusnej až hrůza. Tom zaperlil, jak mu to nandal s tou botou, ať si pomůže sám, to si u mě šplhnul. ale ke konci jak se Bill u toho náhrobku změnil… to mě příjemně překvapil!
krásný díl, Áďa a hřbitovy :-*
[8]: Áďo, tos mě dostala xDD
Děkujeme moc za komentáře 😉
Krásna kapitola 🙂 ale oni sú všetky krásne… Ako som si čítala komentáre a názory na Billovo správanie… Neviem,ja ho chápem, asi ho nenaučili ako sa správať a keď videl tú fotku tak sa v ňom city prebudili a celkom sa snažil. On je len zranené dieťa a zranení ľudia ubližujú, aby nebolo ublížené im. Mne sa páčilo ako začal premýšľať o tom či si vôbec môže zapáliť 🙂 a potom to pre istotu neurobil, lebo mu to predsa nebolo jedno. Nádherná pocitovka.