autor: GingerBalletGirl
Dámy a pánové, velicí i malí. Přistupte blíž a nechte se vtáhnout do světa, kde se i nemožné zdá možným. Do světa, kde neplatí pravidla, která jste doteď znali. Nechte se ošálit, nechte se očarovat. Vstupte do fantazie a shlédněte iluze i zázraky, kouzla i nebezpečí, které se vás přímo dotkne, věci děsivě krásné i krásně děsivé. Rozesmějeme Vás, dojmeme, vyděsíme k smrti, oněmíte úžasem, ale stále nebudete mít dost a my, Vážení, Vám dopřejeme, co budete chtít, i to, o čem byste ani nesnili. A proto mi dovolte zavést Vás do snu, ze kterého se nebudete chtít probudit. Vítá Vás Cirque Monstruoso.
***
Všechno ztichlo. Místo potlesku se stanem rozprostřelo dusivé ticho. Zděšeně se na tebe podívám, ale v tvých očích není nic. Jsou temné a netečné. Nikdo se ani nehne, vzduch ztěžknul napětím. Rozklepou se mi kolena a padám k zemi. Reflektory mě pálí do zpocené kůže, vdechuji piliny a prach.
Bille, co jsem to udělal?
***
Od malička jsme vyrůstali u cirkusu. Ke všemu tomu zmatku, co tam vždycky panoval, tam mezi slony a velbloudy pobíhali dva malí ďáblíci. Hráli jsme si se lvíčaty a leopardy, vozili se na zebrách. Nikdy jsme neměli kamarády, protože cirkus nezůstával na jednom místě moc dlouho, ale měli jsme sebe. Nikdo neměl šťastnější dětství. Naše maminka, hadí žena a akrobatka, nás milovala, jak by to nedokázala žádná jiná. Byly jsme její dva zázraky.
Jednou, když cirkus vystupoval v Drážďanech, za ní do šatny přišel muž s rudou růží v ruce. Zamiloval se do ní na první pohled, a tak stejně ona do něj. Po týdnu cirkus odjel a ona ho už nikdy neviděla, ale jako památku na lásku jejího života si odtamtud odvezla nás dva.
Když nám bylo pět, viděli jsme její představení. Od toho večera jsme za ní chodili tak dlouho a tak úpěnlivě prosili, dokud nesouhlasila, že nás bude cvičit, abychom jednou byli tak dobří jako ona. Ze začátku jsme toho hned litovali, když jsme zjistili, jaká je to dřina, ale navzájem jsme se drželi a vytrvali jsme. Potili jsme krev, plakali, dokonce se i občas zranili, ale pak jsme se navzájem ošetřovali, utírali si slzy a dodávali odvahu.
***
„Tome, já… já se bojím. Já to nezvládnu.“ Bill stál naproti svého bratra uprostřed obrovského šapitó. Jejich matka před chvílí vztekle odešla, když Bill nebyl schopný vyskočit a udělat stojku na rukou Toma.
„Neboj se. Víš, že tě udržím,“ uklidňoval jej Tom. Bill přešlápl z nohy na nohu a zatnul pěstičky. Celý se třásl. Stačila malá chybička a mohli se oba vážně zranit.
„Bille, věříš mi?“
Vystrašeně vzhlédl k bratrovi.
„Jistěže věřím… já jen… nikdy se mi to nepodařilo úplně.“
„No tak věř i sobě. Podívej, jsme stejní. Stejně dobří.“
Blonďáček ještě chvíli váhal, ale pak se podíval bratrovi hluboko do očí. Uviděl v nich tolik lásky a bezpečí. Strach z něj opadl. Rozeběhl se a skočil. Najednou stál na rukou Toma hlavou dolů. Opatrně seskočil a dvojčata se se šťastným smíchem objala.
„Věřil jsem, že to dokážeš, Bille…“
***
Trvalo to dlouho a stálo to hodně, ale nebylo nám ani třináct a už jsme měli vlastní představení. Tys byl tenoučký, ale ohebný a mrštný, skoro jako naše matka. Obarvil sis vlasy na černo a uměl sis natáhnout skoro každou část svého těla. Ve šňůrách si snad i spal. Bavilo tě ohýbat své nohy a záda do nemožných úhlů. Užíval sis ten pocit létání, když se tvoje elastické tělo vzneslo v přemetu.
Já se takhle lámat nedokázal, já byl ten silný. Zvedal jsem tě v těch tvých krkolomných kreacích. Vyhazoval jsem tvé křehoučké tělíčko a zase ho opatrně chytal. Držel a podepíral jsem tvé ruce. Vynášel tě do výšin a zase snášel dolů. Byli jsme sehraní. Dokonalá harmonie.
Mezi námi však bylo ještě něco víc než jen souhra. Čím víc jsme spolu trénovali, tím jsme si byli bližší. Neměli jsme nikoho než sebe. Dotýkali jsme se navzájem, až ty doteky přestaly být jen bratrské. Bylo nám tehdy šestnáct a já si navždycky budu pamatovat, jak si za mnou přiběhnul s pláčem.
***
„Je to tak špatné, tak moc špatné!“ vzlykalo černovlasé dvojče.
„Není, Bille, nemůže být špatné, když se dva prostě zamilují,“ blonďáček mu setřel slzy z obličeje.
„Ale vždyť jsme bratři… dokonce dvojčata!“ Bill měl v hlavě nehorázný zmatek. Miloval svého vlastního bratra, a nevěděl, co s tím. Tom byl bezstarostnější, uklidňoval jej.
„Tím je to přece jasnější. Byli jsme pro sebe narozeni, takhle to mělo být. Jestliže láska existuje, pak je v nás dvou, ve dvojčatech, dvou polovinách jedné duše,“ Tomův hlas zněl tak přesvědčivě. Vzal tvář svého bratra do dlaní a jemně jej políbil na měkké rty. Byly slané od slz. Ten jediný něžný polibek Billa přesvědčil o Tomových slovech. Už se nebál.
„Nikdo to nesmí vědět…“
„Ano, nikdo…“
***
Staly se z nás hvězdy cirkusu. Klenot celého představení. Nechávali si nás až na konec a diváci vždycky poslušně seděli a koukali, dokud nepřišlo na naše číslo. Lidi jásali. Ten potlesk byl tak opojný. V euforii jsme se dopotáceli do zákulisí a našli si klidné místečko jen pro sebe a naše tajemství. Opravdu, nikdo se o nás nedozvěděl a my byli spolu tak šťastní. Nechybělo nám nic…
Naše sláva však vystoupala do takové výše, že jsme začali mít závratě. Lpěl jsi na každé maličkosti, stal se z tebe puntičkář a perfekcionista. Tvé kostýmy musely být dokonalé, sám jsi je ještě před vystoupením kontroloval. Make-up sis nanášel i hodiny, abys měl jistotu, že ti ho pot a teplo z reflektorů nerozmaže. Trénovali jsme hodiny, ale pro tebe to nikdy nebylo dost. Čím víc jsi však toužil po dokonalosti, tím méně jsi toužil po mně. Ztrácel jsem tě a nevěděl, jak tě mám zachytit a vrátit zpět.
***
„Ještě jednou!“ zakřičel Bill a poodešel, aby měl místo na rozběh.
„Bille, zkoušeli jsme to snad tisíckrát. Nejde to. Prostě to do zítřejšího vystoupení nedáme, máme snad dost dobrých kousků a nepotřebujeme…“
„Ne! To všechno už lidi viděli! Potřebujeme něco nového a já to tam chci!“
„Bille, já… bojím se,“ přiznal Tom a povzdechl si. Ten kousek byl moc nebezpečný a ještě se jim úplně nedařil. Měl chytit Billa v pádu střemhlav a vyhoupnout si ho přes rozkrok na záda, ale jejich ruce se stále míjely. Potřebovali na to víc času, ale o tom Bill nechtěl ani slyšet.
„Prosímtě, přestaň se bát a začni to dělat pořádně!“
„Ne, já to vážně nechci dělat. Nechci, aby se ti něco stalo, to bych nepřežil,“ přistoupil k Billovi a snažil se ho obejmout, ale on ho od sebe odstrčil.
„Ježiši, dej mi s tím pokoj. Zítra na nás budou koukat tisíce očí, program je vyprodaný, a jestli to zkazíš, už se na nás lidi v životě nepřijdou podívat! A víš, jak to chodí, skončíme na ulici a co pak? Budeme opakovat naše stará čísla mezi bezdomovci pod mostem? Ne, to bych zas nepřežil já, takže přestaň fňukat a připrav se, zkoušíme dál!“
***
To bylo naposledy, co jsi na mě promluvil. Zkusili jsme to ještě šestkrát, a když se nám to stále nedařilo, naštvaně jsi odešel.
Celý den před vystoupením jsem byl nervózní. Nemám trému, protože vystupujeme od malička, ale bál jsem se. Zase jsi trávil hodiny upravováním svého zevnějšku a očividně tě netrápilo to, co mě. Začal jsem se znatelně třást, když jsem zaslechl ta slova oznamující náš příchod na scénu, ale nedokázal jsem tě ani na poslední chvíli přemluvit. Pak jsme za potlesku vstoupili do arény a už nebylo cesty zpět.
Lehce jsme zvládali naše obvyklé triky, obecenstvo nadšeně tleskalo nebo napětím zatajovalo dech. Pak ale došlo na pád střemhlav. Tvůj pohled byl kamenný a odhodlaný, ale já znejistěl a to byla osudová chyba. Padal jsi a já jsem se snažil zachytit tvoje ruce, tvoje hladké ruce, které mě kdysi tak láskyplně hladily po celém těle. Ty moje mě však zradily a já se jen zděšeně díval, jak tvůj obličej míjí ten můj v opačném směru. Ústa jsi měl otevřená v němém výkřiku a oči dokořán strachem. Nedokázal jsem tě zastavit ve volném pádu. Zmatené šumění v hledišti přerušil zvuk praskající páteře. Tvé tělo se zhroutilo na zem jako hadrová panenka. Zůstal jsi ležet v nepřirozené poloze s obličejem vzhůru, abych viděl pohasínající oči bratra, kterého jsem miloval víc, než bylo dovoleno.
Všechno ztichlo. Místo potlesku se stanem rozprostřelo dusivé ticho. Zděšeně se na tebe podívám, ale v tvých očích není nic. Jsou temné, netečné. Bez života.
autor: GingerBalletGirl
betaread: Janule
To bylo smutný 🙁 jenom aby tak kluci nedopadli i v reálu, samozřejmě přeneseně…
Moc krásná povídka, originální téma… Díky, seš dobrá 🙂
tak to je hodně smutný
Tak to bylo smutný, ale ta situace, kdy pořád něco vylepšujou mi připoměla jejich turné. Všechno pořád dolaďujou, kostýmy atd. za chvíli budou mít nacvičený každý máchnutí rukou. Ale abych se vrátila k povídce, úžasná:) Navíc, tohle tu ještě nebylo, takže i originální:) a to video bylo taky uchvacující. Takovýhle lidi obdivuju, ti snad musí trénovat 24 hodin denně.
Díky tobě jsem si vzpomněla na Darrena Shana, musím si ho zase co nejdříve přečíst 🙂
Jinak k povídce, myslela jsem, že to bude mít dobrý konec, ale pak se to zvrtlo.. Každopádně moc hezké, nemám ráda smutné konce a krátké povídky, ale tahle se povedla 🙂
Nádherná povídka ♥♥♥ Tenhle život dovede být krutý, a byl krutý i k nim… moc se ti povídka povedla, jdu se vybrečet, jsem prostě cíťa… =)♥
…bylo to smutné, až mi po těle naskočila husí kůže při tom konci…úžasně napsané, všechny ty pocity a to video tomu ještě dodalo tu atmosféru…originální téma, tohle napsat by mě v životě nenapadlo…=) naprosto dokonalá práce, není tam co vytknout…dokonalost…=)
tohle video jsem viděla už dřív, ale nikdy by mě nenapadlo, že se na něj dá napsat povídka.. je to skvělej nápad.. kam na ty nápady chodíte ? by mě to docela zajímalo 😀 přiznám se, mám radši šťastné konce, ale když je to hezky napsané, tak se i smutný konec stane něčím kerásným a úchvatným… vyjde z toho nádherná povídka.. a to tahle je… moc se mi to líbilo… :))
… tak teď mi po tvářích kanou slzy jako hrachy a já nejsem schopná ničeho jiného, než jenom sedět a tiše brečet… nádhera… tleskám. je to tak… originální, skvělé… každé slovo jsem věřila, doslova jsem to hltala… krása…
Ještě musím říct, že to video je naprosto úchvatné, celé to pojetí tam je boží, a skvělá hudba k tomu, úplně jsem v nich viděla Toma s Billem, dokonalé vystoupení =)♥
Wow, sis, uplně jsem z toho měla husí kůži na konci, fakt… shodou náhod jsem před chvílí shlédla film, kde byly velké barevné úžasné cirkusy, tak se mi to s tím spojilo, takže jsem to všechno viděla mnohem lépe.. 😀
Ale takhle mi na konci Billa zabít? 🙁 No, hodilo se to tam, pravda… jak Bill (až moc ) krutě doplatil na svůj perfekcionismus…
Počítám s tím, že se u tebe asi nikdy nedočkám happy-endu, co? .. 🙁 😀
[4]: Aaaa, Darrena jsem taky četla, miluju ho víc než Harryho 😀 😀 😀 můj životní upírek 😀 😀 😀 ♥♥♥
[10]: Ne, sis, absolutní happy end u mě neexistuje, vždycky to aspoň pro jednoho dopadne špatně, nebo to dopadne dobře, ale za příliš velkou cenu 🙂 ♥ kdybych musela napsat happy end, tak by mi to bylo proti srsti 😀 ♥
[11]: Aspoň je příště zabij oba, ať mi není líto, že žije jen jedna polovina 😀
[12]: Brutálko 😀 😀 😀 Okej, jak chceš 😀 😀 😀
Smutné ale moc krásné….z počátku to vypadalo, že to bude mít dobrý konec, ale pak se to celé převrátilo…ale i tak moc pěkné
wow to bylo něco….:'( 🙂 ale bylo to pěkný úplně z jejich života akorát malinko pozměněný 🙂
Z toho konce mi začal běhat mráz po zádech.
Na začátku jsem si myslela že to dopadne dobře, a ono to skončilo opakem.
Mrzí mě že Bill..umřel fakt mě to mrzí (koho by ne), ale i tak je to krásná povídka kterou rozhodně nebudu číst naposledy. 🙂
achjoo Bill byl v téhle povídce opravdu blbeček .. Snad mu Tom říkal že to ještě nemaj dělat ..
Ale je mi jich líto … A chudák Tom .. to poslední co od Billa slyšel byly "nadávky" … nemám ráda šatný konce :(:(
nemám slov, talentovaná autorko 🙂