Krev jako čokoláda 10.

autor: Doris

Po několika minutách Tom ztěžka otevřel oči. Ležel na podlaze. Ze spánku a rtu mu tekla krev. Bolela ho snad každá kost v těle a divil se, že je nemá zlomené. Kus od něj se ozývalo sípání a lapání po dechu. Georg ležel kus od něj, s přívěškem zabodnutým v krku. Žíly v těch místech měl naběhlé. Byl nahý a z rány se kouřilo. Stékal po něm studený pot a snažil se nachytat ještě nějaké zásoby vzduchu. Nemohl se hýbat. Jeho život ho opouštěl. Tom se pomalu nadzvedl a díval se na umírajícího. Georg k němu natočil hlavu. Tvář měl zakrvácenou a rty modré. Tom sám byl tím pohledem vyděšený. Strhnul svůj přívěšek z Georgova hrdla, kde po něm zůstala vypálená stopa, a zmoženě, ale pokud možno urychleně, opustil kapli.  

Bill seděl v klubu u baru a popíjel absinth. Ani vlastně nevěděl, proč tu je. Neměl na to náladu, ale být doma mezi čtyřmi stěnami, bylo až moc frustrující. Andreas ho pozoroval z druhého konce sálu. Zvedl se od svého stolu a šel směrem k němu. Ovšem cestu mu zatarasila Astrid.

„Copak… tvůj druh je dnes doma?“ Postavila se před něj se skleničkou v ruce. „Měl bys přijít.“ Dodala a pohledem ho sváděla.

„Dneska ne, Astrid.“ Obešel ji a jí tak opět vzal nějakou naději na to, že by ho ještě mohla mít.

„Staré zákony… můžeš je změnit.“ Otočila se za ním. Nechtěla se ho vzdát. Pořád ho milovala. Andy se zastavil a otočil se zpátky k ní.  

„Sedm let… proč sedm?“ Rozhodila rukama. „Praví vlci jsou spolu doživotně.“

Andy ji chytil za loket a surově  ji strhnul stranou. Neměl tohle rád.

„Už ani slovo.“ Syknul po ní. Jen sebou trhla, když se mu vymanila ze sevření. Chtělo se jí začít plakat.

„No tak… kdo tu kdysi tak skvěle řádil?“ Zkoušela mu připomenout staré časy. Ty časy, kdy si ji vybral. Docílila alespoň toho, že z něj vyprchal prvotní vztek a usmál se.

„Všichni stárneme, Astrid. Je třeba zachovat důstojnost.“ Odvětil až nezvykle klidně a pokračoval v chůzi za Billem. Nechal ji tam stát s pocitem věčného odmítnutí.

Bill už ale u baru nebyl. Rozhlédl se, ale nezaznamenal nikde jeho přítomnost.  

Bill se vracel domů. Nebo možná ne domů, ale prostě někam pryč. Pryč z klubu. Silně pršelo. Vlasy se mu lepily na mokrý obličej. Bylo to ale to poslední, co ho zajímalo. Zastavil se, když z postraní tmavé uličky někdo vykopl skleněnou lahev směrem k němu. Zadíval se tam a několika kroky se přiblížil. U zdi tam seděl skrčený Tom.

„Tome, co…“ vydechl a rychle směřoval k němu. Tom se vrávoravě a ostražitě postavil. Zády se stále opírajíc o zeď.

„Tome, co se stalo?“ Dožadoval se vysvětlení, proč Tom vypadá tak, jak vypadá. Byl zmatený a zároveň zděšený.

„Bratranec.“ Vypadlo z Toma a ustupoval od Billa. Bill se zatvářil ještě víc zmateně a zoufale.

„Georg, co je s ním?“ Zakroutil hlavou a učinil další kroky k Tomovi. Ten ho však zastavil pozvednutím ruky.

„Nechoď dál.“ Znovu chvatně ustoupil. „Odkud toho tolik víš o vlcích, Bille?“ Díval se na Billa, jako by byl ztracený v jiném světě. A to on opravdu byl. Bill byl nejistý. Chtěl vědět, co se děje. Vysvětlit to.

„Co to tu povídáš? Jak zlé je to zranění?“ 

„Věděl jsi, že je jedním z nich? Heh? Lugaru… tak jako v těch legendách? Tak jako v tom komixu?“ Tom byl rozčilený a zoufalý zároveň. Bál se. Bál se i samotného Billa. Billův nechápavý a vystrašený výraz se změnil v zoufalý a zlomený.

„Tak kde je?“ Nemohl reagovat na Tomovy otázky jinak. Bylo mu jasné, že se stalo něco vážného.

„Už není.“ Vydechl Tom a ztěžka polknul. Zalovil v kapse a vyndal zakrvácený stříbrný přívěšek. Natáhl ho směrem k Billovi. Ten jen nejistě přešlápl a zabodl svůj pohled do onoho šperku. Tom se přiblížil, neustále ho podávajíc Billovi.

„Vem si to. No tak ber… Stříbro.“ Vyčkával na Billovu reakci, ale uvnitř dávno věděl, jak to dopadne. Bill jen ucouvnul a v očích ho zaštípaly slzy. Ustrašeně couval před dalšími a dalšími Tomovými kroky.  

„Já jsem tě chtěl ochránit.“ Vzlyknul Bill.

„Ochránit a před kým? Před tebou? To se mi snad zdá.“ Svěsil Tom ruku podél těla naprosto zlomený zjištěním, co je jeho láska zač.

„Odjeď odtud. Odjeď z Rumunska a nikdy se nevracej. Když tě najdou, tak zemřeš.“ Snažil se Bill udělat alespoň něco malého k tomu, aby Toma zachránil.

„Už množné číslo, heh…“ Odfrknul Tom. Bylo to způsobeno tím stavem, co zažíval.

„Co jsi chtěl ode mě slyšet? Pravdu?“ Vyjel zlomeně Bill.

„Poslyš, můj život skončil. Zabil jsem člověka. Najdou tam moje otisky, mou krev. Co jim proboha řeknu?“

„Co jim řekneš?“ Vydechl Bill a pro změnu se začínal bát on. Tom jen vzdychnul.

„Asi bych od tebe chtěl moc. Jsi jenom člověk.“ Prohodil ironicky.

„Tome… nechtěl jsem…“ Billovi se po tvářích rozkutálely slzy, míchajíc se s dešťovou vodou.

„Na to už je pozdě. Kdyby ti na mně aspoň trošku záleželo. Nedopustil bys, aby to došlo až sem.“ Zakroutil Tom hlavou a urychleně zmizel. Z klubu začaly vycházet skupiny dalších lidí a on nemohl vědět, kdo z nich je skutečně jen člověk. Bill se díval do tmavé ulice a jeho pláč nabíral na zoufalosti. Opřel se zády o zeď a sesunul se k zemi. S obličejem zabořeným do dlaní plakal.  

Tom ani vlastně pořádně nevěděl, kam míří. Nebo věděl. Potřeboval na vlak a co nejrychleji zmizet z Rumunska. S každým dalším krokem ale byl čím dál víc plný nejistoty a strachu z toho, koho potká. Ohlížel se kolem sebe. Věděl, že je otázkou času, než ostatní zjistí, že Georg je mrtvý a půjdou po něm. Pokud už to nevěděli. A oni věděli. Schovaný za autem viděl kohosi na střeše domu. Věděl, že to je někdo z nich. Tak, jak seděl dotyčný na střeše, seděl před pár hodinami i Georg na zábradlí v kapli. Tom si přitáhl triko těsně k tělu. Byla mu zima, jak pršelo. Hlavu skláněl do chodníku, aby mu nebylo vidět to tváře. Přesto ale věděl, že pokud ho najdou, nezamaskuje se skloněnou hlavou. Míjel právě jednu luxusnější restauraci. Zarazil se a chvíli přemýšlel, načež vlezl dovnitř a s nepříjemným mrazením v zádech stál u stolu. Sledoval stříbrné nože, a zároveň nejistě těkal pohledem po interiéru.  

„Čím posloužím, pane?“ Přišel k němu jeden z postarších číšníků, aby se věnoval zákazníkovi, jak mu pracovní náplň přikazuje. Tom sebou trhnul leknutím a nůž položil zpět na stůl.

„Eh, jen se… jen se chci na něco zeptat.“ Koktal rozrušené. Pořád měl obavu, že se kdokoliv z hostů zvedne a chytne ho. Že to bude jeden z nich. „Je to pravé stříbro?“ Poukázal na příborový, leč ostrý nůž. Číšník se na něj zadíval jako na blázna. Tom vlezl do luxusní restaurace, snad nečekal plastové příbory.

„Ovšem.“ Odvětil číšník značně vyveden z rovnováhy.

„Ano… díky.“ Pevně sevřel Tom svoji nynější zbraň v dlani a vyběhl z restaurace pryč.

Do absintového lihovaru právě  přijel Andy. Značně rozrušený. Jeho dva bodyguardi ho následovali. Vešel do jedné ze zadních místností, kde nad stolem stáli dva Georgovi kumpáni. Ti nebližší. Ustrašeně se dívali na tělo položené na stole. Na Georga. Přikrytého jen bílou plachtou. Čím víc se Andreasovy kroky přibližovaly, tím víc byly strnulé grimasy jeho obličeje. Zastavil těsně u stolu a zoufale prázdně se díval do tváře svého mrtvého syna.

„Šli jsme ho hledat.“ Odvážil se promluvit jeden z mladíků. Potřeboval Andymu podat nějaké vysvětlení. Andy poodhrnul plachtu a spatřil tak vypálenou ránu na Georgově krku. Bylo mu hned jasné, co to je. Zapřel se dlaněmi o okraj stolu a mermomocí v sobě dusil hlasité vzlyky. Nešlo to. Po tvářích se mu kutálely slzy a jeho srdce zaplňovala ještě větší nenávist.

„Zdálo se nám, že je dlouho pryč…“ Pokračoval černovlasý kluk. Ten druhý nebyl schopen slova. Andy ho poslouchal, ale ani mu na vysvětlení nezáleželo. Jeho syn byl mrtvý. Stiskl jeho bezvládnou dlaň ve svých a vtiskl na ni několik polibků. Přísně a tvrdě v sobě dusil další a další vzlyky. Narovnal se a naposledy se podíval do Georgovy tváře. S jasným výrazem, že svého syna pomstí.  

Bill vešel potichu a nejistě  do obýváku, kde seděla Astrid v křesle a četla si. Viděl ho. Viděl Andyho parkovat svou Audi před jejich domem a bylo mu jasné, co se chystá. Proč přišel.

Astrid zvedla oči od knihy a uvolněně se usmála.

„Copak je, Bille?“

„Je tu jeho auto.“ Odvětil Bill a ztěžka polknul. Astrid ztuhla. Andy chodíval pravidelně a nikdy ne jen tak. Pokud ano… znamenalo to jenom špatné zprávy. Odložila knihu a zvedla se z křesla. Zůstala nechápavě stát vprostřed obýváku a dívala se, jak Andy jeden po druhém vychází schody. Mlčel. Až nezvykle moc mlčel a jeho výraz byl prázdný. Nic neříkající. Astrid koukla na Billa, ale ten jen sklopil zrak. Astrid byla stále víc a víc nervózní.

„Co se stalo?“ Vrátila svůj pohled na Andyho, který se zastavil před ní, a už teď se děsila odpovědi. Věděla, že se to bude týkat smečky. A nic horší pro ni snad nemohlo existovat.

„Náš syn zemřel.“ Odpověděl po chvíli Andreas. Astrid tuhla stále víc a víc a její oči se rychleji leskly, jak se podlévaly slzami. Její mozek to dlouho zpracovával, než jí to plně došlo. V tu chvíli ji nohy zradily a ona se sunula k zemi. Těsně nad zemí ji Andy zachytil a objímaje ji držel u sebe. Astrid nedokázala vnímat. Jen nepřítomně hleděla přes Andyho rameno a plakala. Bill to chvíli sledoval, než se raději potichu vypařil z místnosti. Astrid bořila nehty do Andyho kožené bundy a hlavu tiskla proti jeho rameni. Čekala špatné zprávy, ale tohle… tohle nikdy.

„Ale my ho pomstíme.“ Zašeptal jí Andy do ucha odhodlaným a pevným hlasem. Byl rozhodnutý to udělat a byl si jistý, že Astrid taktéž. Jen pod návalem zoufalého pláče nebyla schopná dát jinou emoci najevo.