autor: Deni & Sajü
Čaute lidičky 🙂
Nedávno mě – Deni – napadla šílenost v podobě, že bych ráda napsala další českou povídku. A tak jsem neváhala a oslovila Sajü, se kterou už jsme kdysi společně povídku psaly, a šlo nám to krásně od ruky. Začaly jsme spolu o tom mluvit, padl jeden návrh a povídka se najednou rozběhla tempem, které jsme ani my dvě nečekaly.
K tématu naší povídky vám řekneme jen tohle – může za to The Karate Kid (2010), kterým jsme obě momentálně absolutně posedlé xD A pak také náš společný zájem o The Forbidden City („Zakázané město“) a čínskou kulturu.
Doufáme, že se vám všem povídka bude líbit alespoň z poloviny tak, jako nás baví ji psát!
Deni & Sajü
Tom
Bylo mi šest let, když jsme se s otcem vydali na dlouhou plavbu přes moře a oceány. Bylo to pro mne obrovské dobrodružství; upřímně, který kluk v mém věku a v postavení, které má rodina tehdy měla, by dostal příležitost plout kolem světa a zažívat všechna ta dobrodružství? Nepocházím z bohaté, ani nijak významně postavené rodiny. Má matka byla obyčejnou děvečkou pro všechno, a můj otec byl z rodiny obchodníků s proutěnými koši. Jak říkám, nic velkolepého.
A přesto stojím tady, na nádvoří obrovského, zakázaného města uprostřed Pekingu, a za mnou poklidně snídá císařská rodina. Ve svém životě se mi už jako malému chlapci povedlo najít štěstí v neštěstí, a myslím, že opravdu nikdy nebudu litovat dne, kdy jsme s otcem dopluli ke břehům Číny…
—————-
„Papá? Jak dlouho ještě pojedeme?“
Prošedivělý muž si povzdechl a prsty promnul svou špičatou bradu. „Ještě pár dní, Tome. Už jen pár dní a budeme-„
„V Číně?“ dokončil dětský, pisklavý hlásek mužovu větu. Musel se pousmát; jeho syn byl za každé situace tak neuvěřitelně roztomilý. Ať se smál nebo plakal, ať křičel radostí nebo se vztekal, pořád v něm byla ta nevinná, dětská roztomilost.
„Ano, synku, v Číně.“
„A je Čína veliká, papá?“ poulil na něj svá velká, čokoládová kukadla a stavěl se na špičky, aby viděl přes kraj lodi; chtěl dohlédnout na vlny, jež se tříštily o trup. Miloval, když mu kapky slané mořské vody dopadaly do tváře a šumivý, dunivý zvuk, který vydávaly vlny tříštící se o pevný předmět či skalní útesy. Malý Tom miloval tuhle dobrodružnou stránku jeho života.
S přívětivým úsměvem se muž sklonil a vyzvednul svého malého synka do náruče, aby lépe viděl; byl přece jen ještě malý na to, aby sám viděl přes vrchní okraj paluby.
„Samozřejmě, že je velká. Pamatuješ si na ten obrázek, který jsem ti ukazoval?“ Počkal, až mu syn souhlasně přikývnul. „To byla Čína, Tome. Je to velká země, ale my, my jedeme do Pekingu, do hlavního města.“
„Proč, papá?“ Malý chlapec se ani neobtěžoval zvednout k otci svůj pohled, tak moc jej přitahovaly vlny. „Víš, papá, kdybych uměl plavat, tak jako velcí muži, určitě bych si zaplaval v moři,“ přikývl Tom na důkaz svých slov a krátkými prsty mával ve vzduchu a zachytával jednotlivé kapky odrážející se od trupu lodi.
Pronikavý smích protrhl ruch na vrchní palubě. „Však ty se taky jednou naučíš plavat, synku,“ smál se dál muž a jeho syn se k němu po pár okamžicích přidal se svým zvonivým hláskem. Téměř každý muž na palubě se v jejich blízkosti alespoň na chvilinku zastavil a na rtech mu hrál laškovný úsměv. Všichni tady malého Toma milovali, hýčkali si ho jako vlastní poklad, on patřil k nim a oni zase k němu.
xXx
„Papá?“
„Ano, Tome?“
Jeho otec, Jörg, se otočil s úsměvem na rtech od svého stolu a plamínek plápolající svíčky se mu odrážel v malých sklíčkách, která měl usazena u kořene nosu.
Jeho malý synek se převaloval ve své posteli a natahoval k němu nohu, kde hbitě kmital holými prsty; byl opravdu roztomilý.
„Povíš mi pohádku? Nemůžu spinkat.“
„A jakou bys chtěl slyšet?“ Muž odložil husí pero na rozložené papíry, a přesunul se na kraj postele. Pevně chytil chlapcovu nohu a rychlými pohyby jej šimral na chodidle, až se celou kabinou rozléhal dětský smích a jekot.
„O tom králi v Číně?“
Jörg se zasmál. „Myslíš císaře?“
„A je to král?“ Tom na něj koukal svýma velkýma, důvěřivýma očima, a kdyby mu v tu chvíli otec řekl, že je to král v pravém slova smyslu, věřil by mu.
„Není jako náš král, ale pro ně, pro Japonsko a celou Čínu, je to král.“
„Tak proč mu říkají tak divně, papá?“
Otec se opět zasmál. „Pro ně je zase divné, že my našemu králi říkáme král. Pro ně je typické říkat císař, víš?“
„Hm,“ zamyšleně si cumlal palec a usmíval se na otce, který jej šimral na holých chodidlech. „Budeš mi o něm vyprávět?“
„Tak se posuň, hm?“ Jemně strčil prsty do chlapcova boku, a ten se okamžitě přesunul k druhému kraji postele, aby měl otec prostor vedle něj. Jakmile se i jeho otec uvelebil, Tom si mu pohodlně položil hlavu na břicho a s palcem stále mezi rty k němu stočil pohled.
„Tenhle císař, král,“ zasmál se na Toma, když se už už nadechoval, „tenhle muž je vládcem pro celý jejich kraj. Nemají v každé zemi svého krále nebo královnu, jako máme my, jim stačí pouze jediný vládce.“
„Jak to?“
„Protože to tak prostě je, a nepřerušuj mě, Tome, jinak půjdeš spát.“
„Už mlčím!“ vykřikl chlapec a rychle si sedl do tureckého sedu přímo proti otci. „Povídej dál.“
Jörg mu věnoval úsměv a chvilinku se zapřemýšlel nad tím, co by měl synovi vyprávět. O čínském císaři toho zase tolik nevěděl. „Víš, jak u nás doma, v Německu, smí mít muž jen jednu ženu?“ Hnědooký chlapec dychtivě přikývnul; ovšemže to věděl, jeho maminka mu to jednou říkala, když byli na návštěvě u babičky, a jeho dědeček se laškovně bavil s jinou ženou, než byla jeho babička. Tenkrát, když viděla Tomův zmatený a nešťastný výraz, vysvětlila mu, že si s ní dědeček jen povídá, že miluje svou babičku a nikdy by s jinou ženou nebyl, protože nemůže. Každý muž přeci může mít jen jednu ženu.
„Tak tady císař může mít spoustu manželek. Pokud vím, tenhle císař Jung-le* má 25 žen a spoustu, spoustu dětí.“
„Tolik, papá? A to je všechny miluje?“
„Necucej si pořád ty prsty, Tome,“ vyhuboval mu Jörg, když k palci přidal už i malíček, „je to ošklivé. A ne, nemyslím si, že je všechny miluje. Ale v těchto končinách je to normální, že má císař mnoho žen, které mu plodí potomky.“
„Proč?“
„To já nevím,“ Jörg svraštil čelo a mezi obočím se mu objevila hluboká vráska. Jeho syn měl zrovna období ‚proč‘ a téměř na všechno odpovídal protiotázkou s tím jedním jediným slůvkem. Někdy to jeho otci přišlo zábavné a tuhle hru hrál s ním, ale většinou z toho začínal rychle šílet; kdo má pořád vymýšlet odpovědi pro dětskou zvídavost?
„A papá?“
„Ano?“
„Má císař taky nějakou princeznu? Jako náš král?“
Na mužově tváři se mihl nepatrný úsměv. „Co kdybys tohle zjistil sám?“
„Jak?“ Tomovy hnědé oči byly téměř na vrcholku jeho hlavy.
„Za pár dní se s císařem možná setkáme,“ věnoval mu Jörg přívětivý úsměv. „Ale teď už alou na kutě, je pozdě.“ Zvedl se z postele a pořádně svého syna zamotal do tenké přikrývky.
„Opravdu? Jak to?“
„Už žádné další otázky, Tome, je čas jít spát. Dobrou noc, chlapečku.“ Zlehka mu vtiskl polibek na čelo a pocuchal jeho světlé vlasy. „Dobře spi.“
„Dobrou noc, papá,“ zamumlal, náhle unavený, Tom a věnoval otci poslední úsměv, než se mu víčka samovolně uzavřela a propustila ho do říše snů.
xXx
Bylo to již pár dní, co se malá část posádky vylodila u čínského pobřeží a všemi dostupnými prostředky, nejčastěji rikšou nebo po vlastních nohou, se dopravovali do středu země, do hlavního města. Pro šestiletého chlapce to bylo v tu chvíli největší dobrodružství jeho života. S nadšením jemu vlastním mával na všechny lidi, které potkal, zdravil je svým vlastním jazykem a ani po několikáté se nepřestal divit, když mu odpovídali jazykem jemu neznámým.
Během posledního roku se octil na tolika nových, neznámých a pro něj exotických místech, ale žádné mu neučarovalo tak, jako putování přes tu spoustu čínských měst a městeček až do samotného Pekingu. Tato země jej i přes jeho mlaďounký věk nesmírně fascinovala, a nejednou vyprávěl otci, jak tady jednou bude žít, a určitě si vezme císařovu princeznu. Byl o tom tak přesvědčený.
Cesta do královského hlavního města jim trvala téměř týden, a přesto, že všichni muži i jejich doprovod byli cestou zmoženi, šestiletý chlapec jim stále pobíhal pod nohama a nadšeně se ptal na vše, co mu přišlo na mysl. Vůbec mu nevadilo, že jej právě vpouštějí za Bránu Nebeského klidu, Tian’anmen, a že se před ním rozprostírá obrovské, nádherné Nebeské Náměstí. Kdepak, Toma akorát zajímaly boty, které pekingští obyvatelé nosili.
„Podívej, Tome.“
„Ale papá, vidíš, jak zvláštní sandálky mají? Můžu mít taky takové? Chtěl bych takové sandálky, papá, tak krásně klapou, a jak s nimi cupitají, vidíš, papá?“
„Tome, přestaň brebentit a podívej se před sebe.“ Jemným tlakem na ramena přiměl Jörg svého syna natočit tělo do toho správného směru. Jakmile se chlapec otočil, kam jej otcovy ruce směrovaly, úžasem ztratil dech.
Ještě nikdy neviděl nic tak krásného. Slovy se to nedá popsat, co se rozprostíralo před jeho očima za dokonalost. Obrovské město plné malých a velkých dřevěných domků se střechami z nádherných rudých, pálených tašek. A všude kolem byla travnatá nádvoříčka obsypána bílými kamínky, tu a tam stála nádherná fontána s průzračně čistou vodou, místy se mihl nějaký muž či žena v těch roztomilých sandálkách.
Ve chvíli, kdy Tom poprvé spatřil první část zakázaného města, stalo se pro něj pozemským rájem. Místem, kde by chtěl strávit svůj život.
—————–
„Ty se k nám dnes nepřipojíš?“
Jemná ruka, patřící osobě s přívětivým úsměvem na rtech, se dotkla mého ramene a vytrhla mne tak ze starých vzpomínek. Miloval jsem své dětství, své cesty s otcem. I když ta, která mi vytanula na mysli, byla ze všech nejkrásnější. Byla to naše poslední společná cesta; na tu rozhodně nikdy nezapomenu, už jen proto, že na jejím konci jsem dodnes.
Stále žiju v Pekingu, v Zakázaném městě.
„Dnes ne, Mei Ying, nemám hlad.“
„Stalo se něco, T’chi-mori?“ Opřela se vedle mě o kamenné zábradlí, a starostlivě mne pozorovala. Její tmavě hnědé, skoro až černé duhovky, se do mě zabodávaly a já věděl, že nemám šanci jí lhát. Nikdy jsem to neuměl, a ani nechtěl.
„Vzpomínal jsem na otce a náš příchod sem,“ odpověděl jsem a opět se zadíval na vršky střech domů, které mne jako malého chlapce, před téměř čtrnácti lety, tak okouzlily.
Mei Ying už nic neříkala, jen se na mne lehce pousmála a její ruka ještě jednou stiskla mé rameno, než její prsty něžně sklouzly po mé paži, když se otáčela a mířila zpět ke královské snídani. Lehce jsem se na ni přes rameno podíval a musel jsem se pousmát; ještě dnes mne fascinují ty jejich malé, roztomilé sandálky, které sám odmítám nosit. Zkusil jsem to jen jednou a poté, co jsem při první příležitosti spadl po schodech na znak, už jsem to znovu nezkoušel, to raději nosím obyčejné slaměné topánky, které se rychle prošoupou, ale dřeváky bych si na nohy nikdy dobrovolně nevzal.
Na mých rtech hrál stále úsměv, když ke mně doběhla malá Siao a s hlasitým vypísknutím se mi omotala kolem nohou. Je to nejmladší dcera velkého císaře Jung-le, a já ji mám ze všech dětí nejraději, už jen proto, že mi jako jediná stále říká mým pravým, evropským jménem. Je jako malé sluníčko, které prozáří každý můj den už jen tím, že se na mě usměje. Je jako má vlastní sestra, a také ji tak moc miluji.
„Tomi, půjdeme si hrát?“
Poulila na mě svá, pro čínský lid nezvyklá, modrá očka a já nemohl jinak, než souhlasit. Nikdy jsem jí neuměl říct ne, a nemyslím si, že bych se to vůbec kdy naučil.
Jen jsem s úsměvem přikývnul a přehodil si ji přes jedno rameno, hlavou dolů, jak to milovala. Za doprovodu jejího hlasitého smíchu jsme mířili zpět do bezpečí paláce, do jejích komnat, kde opět strávíme hodiny a hodiny nad malými, dřevěnými kostkami. Siao je mnohem důležitější než mé vzpomínky, ty mohou počkat do příště.
*Zakázané město bylo sídlem císařů od 15. století, kdy jej císař Jung-le nechal postavit.
Jung-le (2. května 1360 – 12. srpna 1424) vlastním jménem Ču Ti vládl mingské Číně v letech 1402-1424. Byl synem zakladatele a prvního císaře dynastie Ming Chung-wua. Moc získal vítězstvím v občanské válce nad svým synovcem císařem Ťien-wenem. Po převzetí vlády s novým rokem vyhlásil éru „Věčného štěstí“, Jung-le. Název éry je používán i jako jméno císaře.
Jung-le (2. května 1360 – 12. srpna 1424) vlastním jménem Ču Ti vládl mingské Číně v letech 1402-1424. Byl synem zakladatele a prvního císaře dynastie Ming Chung-wua. Moc získal vítězstvím v občanské válce nad svým synovcem císařem Ťien-wenem. Po převzetí vlády s novým rokem vyhlásil éru „Věčného štěstí“, Jung-le. Název éry je používán i jako jméno císaře.
autor: Deni & Sajü
betaread: Janule
To jsem zvědavá, co jste si na nás vymysleli 🙂 Zní to zajímavě a jsem si jistá, že mě tahle povídka nezklame 🙂
hm, tak toto vyzerá zaujímavo :). Len by to už asi chcelo nejakú poriadnu zápletku, nech sa to trocha skomplikuje. 😀 … takže ju očakávam už v budúcej časti 😛
Táák, po skvělé "Znovu jsem našel východ slunce" je tady další zajímavá, historická povídka, na kterou se moc a moc těším. Prostředí Zakázaného města mám ráda, kdysi jsem četla jednu úžasnou historickou knížku, "Tajný deník čínské císařovny", a ta se mi hrozně líbila, a taky miluju knížky o soudci Ti, které se odehrávají ve staré Číně, takže pro mě prostředí naprosto přitažlivé a nanejvýš zajímavé =)
Malý Tom je rozkošný, se divím, že jeho otec z toho přívalu otázek rovnou neskočil přes palubu xD A mám takovou otázečku, a to, jestli je Mei Ying Tomova manželka =)
Takže s napětím očekávám další díl…a obzvláště, když tady máme takové dvě skvělé autorky, v tomhle případě je určitě se na co těšit =)♥
[3]: Jančo, určitě se Mei Ying ještě v povídce ukáže, ale Tomovou manželkou není. Je to jeho 'sestra', čili císařova dcera. Ale otázka Mei Ying se vyřeší v dalších dílech…;)
Mimochodem – jsme obě dvě moc rády, že se Vám první díl líbí 🙂
Miluju Čínu, její památky, kulturu i historii a jednou v budoucnu, bych se tam určitě chtěla podívat. Takže jsem ráda, že do ní mohu alespoň na okamžik nakouknout skrze vaši novou povídku, která začíná vskutku zajímavě.
Čínu a její kulturu miluju. A proto miluji i tuhle povídku 🙂 Nemohl by být Bill Tomova ,,manželka?"
Holky, tak jsem to začala číst. Od Sajü jsem četla Adventka, který psala s Lerottkou 🙂 A je poznat, že ses zase podílela na povídce 🙂
Deni, od tebe čtu… asi poprvé 🙂 ale asi zkusím nějakou anglickou, jak jsi mi říkala, že ses naučila aspoň pořádně anglicky 😀
Zbožňuju malýho Toma. A proč? A jak? Jakto ^^ Tohle mě dostalo: "Ale papá, vidíš, jak zvláštní sandálky mají? Můžu mít taky takové? Chtěl bych takové sandálky, papá, tak krásně klapou, a jak s nimi cupitají, vidíš, papá?"
A potom: "…ještě dnes mne fascinují ty jejich malé, roztomilé sandálky…"
Mám ráda povídky z prostředí Číny a v podání vás dvou bude určitě úžasná 🙂
Jelikož prostředí Číny zbožňuju tak hádam že tohle se stane jedna z mých oblíbených povídek.
Hned na začátku mě zaujal název povídky, takže jsem si jí hned rozklikla přečetla vzkaz od autorek a pustila se do čtení.
Malý Tom je neuvěřitelně roztomilej, jak se furt vyptává a dál. Nádhera ^^
Hádam že tohle bude zase jedna z těch povídek kterou budu chtít číst furt dokola. Zajímalo by mě kdy se Tom s Billem setkají 🙂
První díl se mi moc líbil a těším se na ten druhý 🙂
Jen tak dál holky 😉 no..komentář odešlu a jdu si to číst znova ^^
[1]: Opravdu jen můžeme doufat, že tě naše povídka nezklame! Snažíme se jí pro vás všechny udělat co nejlepší! :))
[2]: Natálko, tohle byl první díl 😀 Nemůžeš tam mít hned zápletku 😀 Tohle bylo takové seznámení 😉 Ale neboj, zápletka tam je!
[5]: Gio, nejsi jediná, kdo Čínu a její kulturu zbožňuje a kdo by se tam rád jednou podíval 🙂 Upřímně, čím více jsme tuhle povídku psaly, čím více do hloubky jsme se dostávaly, tím více se tam chceme jet podívat a strávit alespoň jeden den v Zakázaném městě 🙂 Doufáme, že se ti naše povídka bude dál líbit a že ti to malé nakouknutí bude stát za to 🙂
[6]: Bill a Tomova "manželka"? 😀 To zní zajímavě 😀
[7]: [8]:: jsem moc ráda, že se vám malý Tom líbí :)) Když jsem ho psala, sama jsem se málem roztekla nad tím, jak byl roztomilý! O to víc mně těší, že se vám taky tenhle drobeček líbí! :)) A jsem moc ráda, že se vám tahle povídka líbí, pro nás dvě to znamená neuvěřitelně moc, protože Forbidden City se stalo naším děťátkem, a každý kladný ohlas nás doslova zahřeje na duši! :)) Takže děkujeme moc všem!! :))
Oooh, konečně jsem se k tomu dostala… samozřejmě jako poslední, jak jinak xD
Musím říct, že mě to jednoduše uchvátilo. Strašně moc se mi líbila ta část, kdy byl Tom ještě malý a cestoval s 'papá' xD Popravdě, zbystřila jsem ještě víc, když se ptal na tu princeznu, myslela jsem, že by to mohlo být třeba to černovlasé stvoření… ale ukázaly jste mi, že tak jednoduché to nebude. Ze závěru jsem si vyvodila, že Tom 'slouží' u císařského dvora už pěkně dlouho… jsem zvědavá na další díl a vývoj.
Už teď se mi povídka moc líbí, druhý díl si rozkliknu hned, co se tu objeví!!! xD
Wow, tak tohle vypadá opravdu moc zajímavě! První díl mě ohromně oslovil a já se už teď nemůžu dočkat dalších dílů a proto jsem i ráda, že je povídka dokončená a můžu se do ní hnedka pustit 😀
Tomi jako malý cestovatel! To je tak roztomilé..ty jeho věčné otázky na tatínka, to jak se mu všechno líbilo a těšil se až bude velký. To je opravdu krásné!
Opravdu jsem hrozně moc zvědavá na další vývoj povídky a na setkání Toma s Billem 🙂
Uchvátil ma malý Tom. Celkom mi je ľúto, že to boli len spomienky 🙂 Strašne sa mi prvá kapitola zapáčila a idem na ďalšie 🙂
zaujímevé 🙂 páči sa mi to… nie je to jedna z tých stereotypných poviedok… hej a "čínske roztomilé sandálky" lutujem tých ludí čo to nosia… https://www.google.sk/search?um=1&client=opera&channel=suggest&hl=sk&biw=1323&bih=631&tbm=isch&sa=1&q=china%27s+feet&oq=china%27s+feet&gs_l=img.3…83340.88272.0.88799.11.10.1.0.0.0.227.1246.0j6j2.8.0…0.0…1c.1.11.img.nZujo_nr6VY
Vypada to moc zajímavě.