autor: Tom’s brain
Pokud hledáte povídku divoce zaměřenou na sex, nenajdete ji tady. Hope you guys like it. (:
Tom se procházel po chodníku vedle velké křižovatky. Netušil, co ho čeká, netušil, co se stane, až jen trochu vybočí z davu lidí, procházejících s ním i proti němu. Cítil se sám. Na všechno.
„Bille! Neumírej!“ vykřikl Tom a do očí mu vyhrkly slzy.
„Nemohl bys toho nechat?!“ okřikl ho mladík, stojící před zrcadlem, malující si oko drahou řasenkou od Diora. „Přestaň být kurva tak hysterický! Neříkal jsem ti to už několikrát?!“
„Říkal ale, podívej se na sebe, co z tebe zbylo? Nic! NIC! Už tady nejsi, nežiješ tenhle svět, nežiješ tak, jak si žil tady…!“ chlapec s uplakanýma hnědýma očima a čapkou na hlavě si sáhne na srdce a zmoženě se na bratra podívá.
„Uhni, mám schůzku.“ Vrazí ledově do Toma Bill a sejde schody. Jdou slyšet jen zvuky jeho podpatků po mramorové dlažbě jejich rezidence.
Tom zůstal sám. Jako poslední měsíce běžně.
„A můžete mi popsat, co se přesně stalo?“
„Já ani nevím. Je to tak… tak… smíšené! Jako bych ztratil půlku sebe, chápete?“ podívám se na psycholožku a zakroutím divoce hlavou. Přejdu z kouta do kouta a nadechnu se. „Dobře, zkuste se na to podívat takhle…“ zase si široce sednu a roztáhnu ruce. „Máte dvě panenky. Ne, máte jednu panenku. Ta panenka má hlavu i ruce a nohy…“ Psycholožka se docela zmateně podívá, nestíhá zapisovat, mám pocit, že nestíhá ani vnímat, natož tak zapisovat. „Dobře, tak ne…“ povzdychnu a lehnu si na pohodlný gauč.
„Zkuste se uklidnit. Sjedeme si to znovu. Chodíte sem už třetí týden a pokaždé jsme se zasekli na fázi vysvětlování…“
„Já vím, já vím…“ sekaně se nadechnu. Přesně tak, jako když cítíte, že se každou chvíli rozbrečíte. „Myslím, že bych měl přijít jindy…“
„Ne! Ne, nepřijdete jindy. Vždycky mi začnete plácat teorii o panenkách, pak se vám nahrnou slzy do očí a vy odejdete. Řekněte mi, pane Kaulitzi, jaký to má SMYSL?!“ Ostře se na mě zpoza brýlí zadívá a cítím, jak mě nutí odpovědět. „No? Tak?“
„Žádný…“
„Pardon?“
„ŽÁDNÝ.“ Zopakuji hlasitěji.
„Správně, žádný…“ povzdechne, odloží brýle i desky, které mají zatím jen nadepsáno TOM KAULITZ, a jde k oknu. „Vy si totiž myslíte, pane Kaulitzi, že já jsem třeba naprosto bezproblémová. Že já jen chodím po světě, a dělám hvězdičky jako vy šťastnými. Není to pravda…“ zakroutí hlavou. Steče mi slza. V rychlosti jí setřu a nadechnu se.
„Nevadí mi, když brečíte.“ Ani se neotočila.
„Mně vadí, když brečím. Já ho ztratil. Víte, on si teď myslí, že žije svůj svět, že je někdo nový. Že už to není ten Bill Kaulitz, který se proslavil před pěti lety. On se teď snaží být někdo nový. Jako by udělal velkou tlustou čáru za dosavadním životem. Jako by měl z toho Billa Kaulitze už jen jméno…“
Sedla si, vzal si desky a začala něco potichu psát.
„Pokračujte…“ pohodlně si lehnu a zavřu oči.
„Víte, já si teď přijdu tak sakra prázdný. On je se mnou, já vím, že je se mnou v místnosti, v domě. Ale nestačí to. Nestačí. Potřebuju cítit jeho objetí, jeho pohlazení, jeho hebké rty…“ pousměju se a přejedu si prstem po těch svých.
„Proč vám chybí? Co vás zaplňovalo, když byl Bill Billem?“
„Já nevím. Asi ten pocit bezpečí, ten pocit, že někoho mám. Že mám za kým přijít a říct mu, co mě trápí, co mi chybí, co potřebuju. Někdo, kdo tady bude, když se všichni otočí zády, víte?“ povytáhnu obočí.
Přikývne.
Bill se procházel po chodníku vedle velké křižovatky. Netušil, co ho čeká, netušil, co se stane, až jen trochu vybočí z davu lidí, procházejících s ním i proti němu. Cítil se sám. Na všechno.
„Tome?“
„Jo?“ copatý kluk zvedl oči od ladění kytary.
„Kde jsi, poslední dobou?“ Bill se posadil k němu.
„Kde jsem já?“
„Ano, ty.“
„Ne, kde jsi TY!“ Tom šťouchl Billovi do hrudníku. Rovnou do srdce. Cíl je tak snadný.
„Jsem tady.“ Přikývne Bill, ofinka mu mírně spadne do obličeje.
„Ne, nejsi.“ Zakroutí hlavou ztrápený Tom, zvedne se, hodí kytaru na gauč a odejde.
Bill zůstal sám.
„Proč jste tady?“
„Protože sem chodím už tři týdny?“ opáčil jsem drze.
„Proč jste tady ve stejný den jako Tom?“ povytáhla obočí.
„Tom sem taky chodí?“ vyděsím se.
„Ano.“
„Proč?“
„Proč?!“
„Hm, jo. Proč?“
Psycholožka povzdychne. „Posaďte se.“
Sednu si na gauč, nohy mírně stočím k opěradlu, celý se nakloním doprava a pousměju se.
„Řekněte mi, co se stalo…“
„No vlastně. Mám pocit, jako bych…“ nadechnu se, zvednu se a začnu chodit po místnosti. „Jako by se něco zlomilo. Ve mně. Ne v okolí. Jako by se vrátilo něco z minulosti. Nějaký černý bubák, co teď chodí a ničí vše, co je kolem.“
„Máte to, co jste chtěl, ne?“
„Jo, dá se to tak říct,“ usměju se nad módními smlouvami, předními stránkami ve VOGUE, kvalitními známostmi… „Ale kdysi dávno tady byl jeden člověk. Nešlo o Toma, byl to vlastně náš společný přítel, jenže… Zvrtlo se to.“
„Já vím, říkal jste mi o něm. Tady je přesně ta fáze, kdy jsme se pokaždé zasekli. Nedivím se, že jste dvojčata.“ Zakroutí hlavou a zoufale povzdechne. „Pokračujte!“
„Nevím, nemůžu o tom mluvit.“ Povzdychu, dám hlavu do dlaní a snažím se nezačít brečet. Nestojí mi to za tu rozmazanou řasenku!
„Bille?!“
Zakroutím hlavou.
„Bille, já bych vám k tomu něco řekla, ale… mám pocit, že byste na mne mohl být naštvaný.“ Odloží brýle i desky, postaví se a jde k oknu.
„Jen do mě… Mě už nic nezničí.“ Ironicky se uchechtnu.
„Ale tady to není o tom, jestli vás chci nebo nechci zničit! Myslíte, že kdybych chtěla, tak si tady s vámi už třetí týden vykládám o vašem bloku v životě?!“ zvýší na mě hlas.
„Ne…“
„Prosím?“
„Ne, asi ne…“
„Asi URČITĚ ne!“ přikývne. „VY byste měl udělat všechno proto, abyste se v Tomových očích vrátil do starých kolejí. Dejte mu najevo, že je pro vás přednější než práce! Že on je ten Tom, kterého tolik milujete!“
„Ale tady to není o práci a Tomovi!“ vyjeknu a rozbrečím se. Úplně, naplno. Už to nezastavím… „On ví, že je pro mě ten jediný! On ví, že bych pro něho udělal všechno. Tady jde o MŮJ OSOBNÍ BLOK! O to, co je ve mně a já se nechci pohnout! Nechci jít dál! Protože já to nedokážu! Nedokážu dělat, jako by se nic nestalo!“ zavzlykám.
„Ale to po vás nikdo nechce! Nikdo nechce, abyste na něco zapomínali! Jde o to jít dál! A vy to víte! Vy víte, že on čeká na to, kdy se mu vrátíte, obejmete ho a řeknete, že teď už jste na to dva. Že tady nehrajete sám za sebe. Dvojčata NIKDY nehrají samy za sebe, to si pamatujte!“
Přikývne.
Bill s Tomem se procházel po chodníku vedle velké křižovatky. Netušili, co je čeká, netušili, co se stane, až jen trochu vybočí z davu lidí, procházejících s nimi i proti nim. Cítili se sami, i když byli spolu. Cítili se sami. Na všechno.
autor: Tom’s brain
betaread: Janule
Myslím že k tomu nemaju daleko ani naozaj :(…Bill sa važne zmenil:(….ale poviedka krasnučkaa 🙂
proč.. to na mě pusobí tak.. depkařsky? no, to je jedno.. moc krásný 🙂
Tohle je smutný, i když oni mezi sebou mají takový vztah, že to doufám nedojde takhle daleko.
Nádherná povídka, a až děsivě skutečná…
[1]: Souhlasím, poslední rok mám z Billa podobný pocit jako Tom, bohužel…dnešní Bill už není tou kouzelnou a svobodnou elfí bytostí, kterou jsem znala, dneska mi přijde jako ukázkový produkt showbiznisu =(
…proč se mi chce při slově móda tolik brečet? proč mi připadá, že tahle povídka není pouhou povídkou, ale realitou??? úžasná práce…tohle nebyla obyčejná povídka, kterých je všude spousta…tohle je povídka, která mě zasáhla hluboko v srdc a ke které se určitě budu ještě hodněkrát vracet…
[1]:
[4]:
s oběma souhlasím…taky mi přijde, že Bill je jiný…chybí mi jeho roztomilý rockerský styl, to období, kdy mu stačily džíny a obyčejné tričko…chybí mi jeho roztomilý předkus a křivé zoubky…chybí mi dlouhá havraní hříva…chybí mi ten skutečný Bill…
I like it..
Je to hodně citové a vím, co to pro tebe znamenalo to sem dát a vůbec to sepsat.
♥.. :*
Všem děkuju.
[4]: Svým způsobem takhle povídka je hodně ze života a to nejen Toma a Billa.
[6]: :* !
[5]: Prosím, přestaň, nebo budu brečet… =(
[5]: Úplne totálne súhlasím so všetkým čo si napísala… Bill sa naozaj strašne zmenil :(… a tento príbeh mi fakt pripadá taký realistický 🙁 vážne dúfam že to v skutočnosti takto nie je :)… inač bolo to fakt pekné (príbeh) 🙂
[5]:Ách, taktiež súhlasím 🙁 to proste nie je Bill…tento "nový" Bill mi pripadá strašne namyslený, ja neviem…podľa mňa už s Tomom nevychádzajú tak dobre, ako kedysi….chce sa mi až s toho plakať….chce sa mi s toho príbehu plakať!!!! Sakra, bolo to nádherné…všetky tie pocity, úžasné!!!! Táto jednorázovka ma dostala…a pokojne to nemusela byť iba jednorázovka…to, ako sa Bill zmenil by sa dalo napísať aj na 10.častí 🙁 ….inak ten koniec ma dostal….pri tých posledných vetách ma zamrazilo….normálne som mala chvíľu pocit, že tento príbeh píše jeden z bratov…naozaj reálne a uveriteľné
Panebože a kdo se nemění… Mě chybí u většiny TH fanynek mozek… (reakce na komentáře)
Ještě jednou, děkuju všem. Moc mě to těší. <3
[11]: Netuším, jak to mám brát JÁ, ale snad nijak špatně. Nicméně díky.
[12]: Ta reakce vůbec nebyla na povídku, jenom na to co tady ty holky píšou, jakoby by někdo nosil 5 let pořád jedno a to samý triko…
[13]: Evidentně jsi vůbec nepochopila, co chtěl básník říci…=)
Souhlasím s reakcí "a kdo se nemění?" .. každý s postupem času se ubírá svým směrem, mění názory, šatník, chování.. nikdo z vás tu Billa nezná a nemyslím si, že podle oblečení to můžete rozlišit.. neřikejte, že to co jste před 1-2 rokama nosili, by ste ještě teď vzali na sebe 🙂 .. jinak hodně povedená povídka, myslím, že vede k zamyšlení nejen nad billem a tomem, ale především nad lidskými vlastnosmi všeobecně
Povídka je fakt úžasná, přesně ukazuje na to, co se stane někomu, kdo má moc peněz a neví co s nima 😉
Ale pokud jde o Billa, určitě se změnil- sama vím, co s člověkem dokážou udělat luxusní věci. Ale pochybuju, že se Bill změnil až tak moc 😀 To zase holky klídek 😉 Třeba mě osobně se víc líbí teď, už to není ten "malej kluk" v džínách a černým triku :))
[15]: Panebože, tady přece vůbec nejde o oblečení…
Podľa mňa ma Tommy Moonster máličko pravdu… Každý z nás sa mení a určite by nebolo normálne , keby sa 21 ročný chlapec správal ako 15 ročné decko… Ja som pochopila čo tým chcel básnik povedať a aj pointu tejto ffky a možno to je naozaj pravda. Možno naozaj nevychádzajú s Tomom tak , ako kedisy… Ale musíte uznať , že teraz je to pre nich oboch dosť náročné obdobie.. celé to sťahovanie a všetko… Keby by naozaj vychádzali tak zle , nesťahovali by sa spolu… A možno to robia práve pre to , aby na nich ostatný nerobili taký nátlak a mohli byť slobodnejší tak aj ako medzi sebou. Viete čo tým myslím 🙂
[16]: Aj ja dávam prednosť terajšiemu Billovy 🙂
[4]:Jo..přesně….já jsem se zamilovala do toho "Starého" Billa….a chtěla bych ho moc zpátky….mám pocit že už to všechno začíná moc přehánět….ale lidi se bohužel mění a už to nikdy nebude jako dřív…
je to nádherná povídka, opravdu ano… x)
A já musím souhlasit s oběma stranami této diskuze (pokud se to tak dá říct) ano, lidé se mění, všichni se změníme, už několikrát jsem to zažila na vlastní kůži… já Billa chápu, chce se odlišit od toho, co byl, snad chce být někdo lepší. Nevím, nevíme to nikdo, co je za tou jeho změnou, nějak ho nedokážu pochopit. Ano, chtěl se změnit, jak už jsem řekla, ale opravdu to muselo být tak drasticky? Teď se dostávám k té druhé straně diskuze. Vážně mi teď Bill přijde víc odměřenější, jak vůči ostatním, tak vůči Tomovi. Samozřejmě nevím, co se stalo, ale přijde mi to od něj docela hnusný, to jak se k němu chová. Přijde mi, jako bys e odcizovali a bojím se toho, že tahle povídka je budoucností. Přála bych si, aby se to nikdy nemuselo stát, a jestli ano, tak jim přeju, aby si to vyřešili rychle. Oba by se trápili… a to přece ani jeden tomu druhému nechtějí udělat. Podle mě by se měli vzpamatovat oba. Určitě Tom dělá taky něco špatně, nikdy to není jenom na jedný straně. Vždycky to musí něco spustit… no to můj názor, doufám, že mě nezabijete… jinak vážně úžasná povídka, opravdu. Dohnala mě k přemýšlení, a to moje blonďatá hlava zas tak hluboce neprovozuje, děkuju.
Tohle byla taková smutná povídka… Možná právě proto, že má jako jedna z mála povídek tak nějak nejblíž k tomu, co může bejt pravda, ale taky nemusí
Mam ráda "šťastný" povídky, ne takhle v podstatě pesimisticky laděný, ale tohle byla příjemná změna 🙂
Janča:
s oběma souhlasím…taky mi přijde, že Bill je jiný…chybí mi jeho roztomilý rockerský styl, to období, kdy mu stačily džíny a obyčejné tričko…chybí mi jeho roztomilý předkus a křivé zoubky…chybí mi dlouhá havraní hříva…chybí mi ten skutečný Bill…
přesně s tímhle výrokem si souhlasila a najednou nejde o vzhled?? i kdyby šlo o cokoliv jinýho, je přece normální, že se mění!! a z nějakých fotek nebo videí jste najednou vyčetli, že je arogantní?? bože holky.. věřte, že jednou nadejde chvíle, kdy se týhle celý komedii zasmějete
Povídka je hodně na přemýšlení. Možná vypadá tak… nepřehledně? ale stačí pořádně číst. Mě se líbila. Byla krátká a výstižná. Bylo v ní všechno, co autor chtěl říct.
Jinak každý se mění, nikdo nemůže být v dvaceti stejný jako v šestnácti a podobně 😉
Páni… já nevim co říct.. Je to úžasný.. jo.
[17]: A prosimtě.. I kdyby šlo o oblečení, proč by na sebe člověk nevzal něco, co koupil před dvouma rokama? Když máš nějaký tričko dlouho jenom protom že je úplně úžasný a pořád je tvoje oblíbený, může být starý třeba 10 let… Ale Bill už to s tím jeho "imidžem" přehání…. To jak vypadá k dnešnímu dni je něco totálně příšernýho… Teď svým imidžem akorát vyvrací to, že by byl na holky.. <– můj osobní názor, hlavně po přečtení, že bez zlatýho laku na nehtech nevyleze z baráku…
Každopádně povídka hodně k zamyšlení, ale úplně skvěle napsaná…. ;))