autor: Neilinka & Cerike
Zahrávání
Bill
Při Tomově souhlasu, že se mnou půjde ke mně domů, jsem si v hlavě tiše zajásal. Vyrazili jsme. Náš dům se nacházel v trochu jiné čtvrti než Strandbar, a tak trvá notnou chvíli, než tam dorazíte. Povídal jsem proto, abychom se po cestě nenudili, a Tom víceméně zúčastněně poslouchal.
Jakmile jsme došli k vile, zpozoroval jsem jeho zkoumavý pohled. Ale také docela známý, ne tak překvapený a vyjukaný, jako u všech ostatních. Vypadal, jako by se vracel domů. Koneckonců, vůbec jsem jeho majetkové poměry nezkoumal, takže jsem nevěděl, z jak bohaté nebo chudé rodiny může být. Ale soudě podle oblečení bych tipoval spíše tu první skupinu.
Tom nám domeček pochválil a já jen tak ledabyle přikývl a pokrčil rameny. Ano, luxus byl fajn, lepší, než žít v nějaké otřesné díře, jako docela dost mých „přátel“, ale nebylo to všechno. Peníze jsou vám na houby, když to, co si za ně můžete koupit, nemůžete sdílet s někým dalším.
I proto jsem možná byl tak rozdavačný. Na feťáka přeci jen trochu moc. Většina lidí, co „zdědila“ mé oblečení, se ho stejně velice rychle zbavila. Takové značkové kalhoty prodáte za docela pěkné peníze, a to je něco, co je pro většinu feťáků příliš velké lákadlo nebo potřeba. Takže jsem i přes svou rozdavačnost byl stále nejlépe oblékaným feťákem v dalekém, širém okolí.
Dovedl jsem Toma do svého pokoje. Opět ty zkoumavé pohledy. Ano, byl jsem na sebe pyšný, na svůj vkus a sladěnost, na svůj styl. Byl jsem jediný, kdo měl na to, si ho udržet.
V mém okolí bylo spoustu „mých napodobenin a náhražek“. Bylo to svým způsobem cool.
„Máš sourozence?“ Nad touhle otázkou jsem nemusel vůbec přemýšlet. Zakroutil jsem hlavou na nesouhlas. Tom nevypadal překvapeně. Jasně, mohl jsem mít staršího, který už by byl odstěhovaný, a nebylo by tu po něm ani stopy, ale myslím, že každý jedináček se dá svým chováním poznat.
Tom se optal, kde mám záchod. Nasměroval jsem ho a byl rád, že svoje nádobíčko uklízím. Přeci jen to asi nevypadá nejlíp, když návštěva přijde do krví zaneřáděné koupelny. Během jeho návštěvy na toaletě mi hlavou problesklo, že jsem mu jeho otázku vlastně ani neopětoval.
Napravil jsem to ihned, jak se vrátil a uvelebil.
„A ty máš sourozence?“ Dychtivě jsem očima zkoumal jeho reakci a hypnotizoval jeho ústa, jaká odpověď z nich vyjde. Po dlouhé době odpověděl, že ne, a tak jsem nadzvednul jedno obočí. Už už jsem se chystal položit doplňující otázku, ale zastavil mně. Očividně o své rodině mluvil nerad. Možná se se sourozencem surově pohádali a neměl náladu mi o něm vykládat, kdo ví.
Nechal jsem to být. Pro jeho sbalení nejsou takovéhle detaily až tak důležité. A mimo to, řekl, že mi to jednou poví. Nepotřeboval jsem ho zpovídat, nebyl jsem jeho psycholog. Nechtěl o tom mluvit, tak nemusí.
Chvíli jsme mlčeli, když jsem si všiml, že je Tom celý bledý. Tak tak se opíral a držel na nohou.
„Tome? Tome! Jsi v pohodě?“ Nikdy jsem se o cizí lidi nestaral, jestli měl nějaký „příbuzný“ z komunity absťák, nebo ho sbalili poldové, bylo mi to fuk. Každý jel sám za sebe a tohle pravidlo jsem musel dodržovat. Jednou jsem ho totiž porušil a stalo se mi to osudným. Ale Tom byl něco jiného. Můj objekt by mi byl k ničemu, kdyby byl nemocný nebo mrtvý.
S obtížemi jsem ho položil na gauč a nohy mu vyhoupl na opěradlo. Začala se mu trochu vracet barva. Donesl jsem mu něco k pití.
„Tys mě ale vyděsil.“ Pronesl jsem s jemným úsměvem a byla to pravda. Ulevilo se mi, když už se sám posadil a vypadal normálně. Po půl hodince jsme si už zase v pohodě povídali. Předtím jsem se ho tedy ještě zeptal, jestli mu je opravdu dobře a nemám zavolat sanitku. S vyděšeným výrazem se na mně podíval, jako že, ať se opovážím.
Měl jsem teď trochu strach pokračovat v balení, aby se mi tady náhodou nesložil znova, a tak jsem si jen přisedl trochu blíž a ruku mu nenápadně položil na stehno. Neprotestoval. Bohužel se ani netvářil nějak nadšeně, byl to prostě neutrální pohled. Trochu mně to rozčilovalo.
Možná, když ho seznámím se „svým plánem“ tak bude přístupnější.
„Víš, Tome. Moc se mi líbíš. A tvoje přítomnost je mi, jak to říct, víc než příjemná.“
Chvilku koukal jako vyoraná myš, tak jsem toho využil k našemu prvnímu polibku.
autor: Neilinka & Cerike
betaread: Janule
OMG…A to, že mu to, Bille, řekneš na rovinu je méně infarktový než balení? =D
Bože, on je nezkutečnej.
Dál
[1]: přesně…naprosto souhlasím…xD njn…ten náš Bill…ale jsem ráda, že se Tomíkovi nic nestalo…těším se na pokráčko…=)
Teda Bille, jak objekt???!!! Já ti dám objekt, ten objekt se jmenuje Tom a ty buď vděčný, že jsi ho potkal, ty objekte…