Homeless 26.

autor: S & Doris

Tento díl je jaksi speciální. Moc jsme si ho s Doris užily. Tomův dárek pro Přízraka. Billa.

Jedna hodina ráno. Bill s Tomem se z bytu vyhrabali celkem rychle. Bill na sebe navléknul několik triček a mikin s bundou. Stejně jako Tom. Bylo léto, ale oběma přišla noční teplota vzduchu nepřijatelná. Tom nesl v rukou dvě tašky plné sprejů, byly těžší než kyblík barvy a váleček. To nesl Bill.

„Ne… nebudeš se s tím tahat.“ Zakroutil Tom už poněkolikáté hlavou, když mu Bill nabízel, že jednu z tašek vezme. Pro Toma to ale nepřipadalo v úvahu. Nenechal by svůj Přízrak tahat tak těžké věci.
„Dobře, dobře.“ Rezignoval Bill. Musel uznat, že se na tohle noční dobrodružství těšil. Zároveň byl opravdu zvědavý na Tomovu dovednost.

„Seš moc hubený a křehký,“ pravil měkce Tom a trochu usykl. Igelit se mu zařezával do prstů.
„Tomi?“ zkusil Bill.
„Ne. Vezmi si špunty do uší. Mě nebolí nic,“ zalhal Tom a raději zrychlil.

Zeď se nacházela dál za městem. Za městem, kde opodál byl Tomův domov. Tom se cítil zvláštně když pomyslel, že by šel okolo.
„Bille… můžu se na něco zeptat?“ ozval se po chvíli Tom. Cucal si piercing.
„Můžeš,“ Bill se docela bál, co na něj chce Tom vědět. Vlastně o něm nevěděl skoro nic.
„Tys máš sourozence? Viděl… viděl jsem fotku. Omlouvám se.“

Bill se trochu zarazil. Tohle nečekal. Ani mu nedošlo, že Tom vlastně musel onu fotku vidět.
„Ach….“ vydechl. „No… mám. Ale nevím, kdo to je, ani kde je.“ Škubnul mírně rameny.

„Simone a Gordon nejsou moji rodiče. Jsem adoptovaný.“ Vysvětlil Bill. Vlastně o tomhle nikdy nemluvil. Nikdo se ho ani neptal.
„Jakto?“ Nakrčil Tom tázavě čelo.

„Nevím. Nepamatuju si to. Byl jsem do dvou let v dětském domově a pak si mě vzali…“ Bill se divil sám sobě, že o tom dokázal tak otevřeně a v pohodě mluvit. Bylo to zvláštní. Tom pozorně poslouchal a Bill pokračoval.

„Zůstala mi jen fotka. Tu mi dali nevlastní rodiče. Prý od vychovatelek v domově. Netuším, zda tam byl se mnou.“
„Kolik mu bylo, nevíš?“ ptal se Tom. Bylo mu Billa líto. Měl alespoň rodinu. I když ne pokrevní. Bylo mu líto víc toho, že neznal svého bratra. Tom si vždycky přál sourozence.

Bill se na chvíli odmlčel.

„Byli jsme dvojčata.“ Vzdychnul. Možná by rád věděl, kdo to je. Nikdy se nesnažil hledat svoje rodiče. Jeho maminka byla asi mrtvá. Do domova ho ani nedonesla ona, ale prý nějaká známá, a o otci nic nevěděli. Ale brášku by našel rád. I když… nevěděl, co by mu měl říct. Třeba o něm ani neví.

„Hledal jsi ho?“ Položil Tom otázku, o které právě Bill přemýšlel. Bill jen nesouhlasně zakroutil hlavou.
„Nic o něm nevím. Ani jak se jmenuje, kde je… nic. Možná o mně ani neví.“

Tom jen mlčky poslouchal. Nedovedl si představit, jaké to je, být bez dvojčete, i když jste ho nikdy nespatřil. Tom věděl, že dvojčata mají blízké spojení duší. Vždy mu to přišlo kouzelné. A zrovna jeho Přízrak byl z těchto kouzelných dětí zázraku.
„Můžeš se o to pokusit…“ zkusil nadhodit. Rád by Billovi pomohl. Viděl na něm, že by své dvojčátko rád našel.
„Nemám k tomu odvahu,“ odpověděl Bill. „Teď na to nechci myslet. Jsem tu se svým Tomim, to mi stačí,“ šeptnul snad až neslyšně. Tom se pousmál.

„Třeba jí jednou najdeš.“

Upustil obě tašky na zem, když došli až ke zdi, kterou měl Tom v plánu zkrášlit. Bill si ji prohlédl. Byla plná různých obrázků a nápisů. Líbilo se mu to. Byl ale přesvědčený, že Tomovo dílo tu bude nejlepší.
„Nebudou se zlobit, když jim to přemaluješ?“ Zakroutil pusou a okusoval svůj nehet. Tom mu ruku od pusy odtáhl. Byla škoda, aby si Bill ohlodal svoje dlouhé umělé nehty.
„Nebudou. S tím se počítá.“ Usmál se. „Svá díla si skoro každý vyfotí, protože nevíš, kdy přijde další a zabarví to,“ Tom si prohlížel zeď. Dlaněmi po ní něžně jezdil a hledal různé dírky a skulinky, které by jeho sprejerský kousek hyzdily.

„Potřebuju sádru a vodu,“ řekl sám pro sebe a Bill mu podal kelímek se sádrou, který našel v tašce. A… vytáhl láhev. Láhev, která byla pro Toma svatá. Láhev, kterou nosil stále při sobě, když neměl střechu nad hlavou. Bill ji vzal do ruky a překvapeně se díval.

„Ty jí pořád máš?“ Vydechl překvapeně. Obyčejný kus plastu a Tom si ho střežil jako poklad. Tom se trochu zastyděl.
„Byl to dárek od tebe. Dárky se nevyhazují.“ Promluvil měkce a lahev si od Billa vzal.
„Je to jen lahev.“ Namítnul Bill. Přišlo mu to nepochopitelné. Tohle přeci nebyl žádný dárek. Tom o to nedbal. Chápal, že Bill tomu nemůže rozumět, co pro něj ten plast znamená.
„Byla to první věc, kterou jsi mi dal.“ Pokrčil rameny a pustil se do přípravy sádry a zadělával díry ve zdi. Jeho dílo muselo být dokonalé. Muselo se líbit.

„To ano, ale…“ Bill to chtěl vysvětlit. Nešlo mu to do hlavy.
„Nosím ji stále u sebe. Když jdu spát, mám ji u postele, když vařím, mám ji na okně. Všude je se mnou. Je to Přízrakova láhev a je svatá,“ řekl Tom nekompromisně. Svá slova myslel naprosto vážně. Nechal Billa v nechápavosti a poslal jej si sednout k velkému pařezu opodál.

Bill už tedy nic nenamítal. Bude si holt muset zvyknout na Tomovu zvláštnost. Poslušně se posadil a zapálil si cigaretu. Sledoval Toma opečovávajícího zeď.

„Řekneš mi už, co budeš dělat?“ Navázal další konverzaci.
„Ne. Říkal jsem, že to je překvapení.“ Zamítl Tom, aniž by se odvracel a zamalovával dostatečně velký kus zdi. Bill nafoukl tváře a zaksichtil se. Nesnášel, když měl na něco čekat.

Uběhlo dvacet minut a Bill se nudil, okusoval si své umělé nehty a poslouchal hubování od Toma.
„Přízraku, nekousej si ty nehty,“ upozornil Tom. Věděl, co Bill dělá, zatímco on sprejuje. Bill protočil oči a vzdychnul. Ani se nedíval na Tomův výtvor. Měl to zakázané.

Uběhla hodina a Bill se nudil ještě víc. Už se ani nepokoušel kousat si své umělé nehty, protože Tom měl snad oči vzadu na hlavě a nadával mu za to. Škoda tak nádherných nehtů. Bill ležel na obrovském pařezu a nudil se. Vzdychal nudou. Vykouřil už pomalu celou krabičku a odtrhával stébla trávy, která si namotával na prst.

„Tomi…“ Kňoural a chtěl se otáčet, ale nikdy se mu to nepovedlo. Tom byl opravdu jako ostříž. „Tak mi alespoň popiš, co zrovna děláš.“ Žadonil Bill.
„Nemůžu. To bys hned poznal, co to bude.“ Namítnul Tom a Bill ublíženě zakňučel.
„Nudím se.“ Upozornil Toma na fakt, že jestli to bude trvat ještě dýl, tak hrozí jeho smrt.
„Tak mi něco povídej.“ Opáčil Tom a odhodil do tašky prázdnou pikslu od spreje.

„Když já nevím, co bych ti povídal,“ namítnul Bill. Momentálně byl dost zaneprázdněný svou nudou, že neměl jak přemýšlet o povídání. „Já chci… pomazlit,“ zkusil to takhle. Na to Toma určitě přiláká. A on si vážně přál se tulit.

Tom se ohlédl přes rameno. Jeho miláček se chtěl mazlit? Teď a sám od sebe?
„Když tě teď půjdu mazlit, bude to pak trvat o to dýl.“ Opáčil Tom a odložil nový sprej.
„Můžeš si dát přeci chvíli pauzu.“ Špulil Bill rty před sebe a opět lovil v krabičce cigaret.

Tom měl chuť nechat skoro hotovou práci a jít za ním, ale… něco mu říkalo, že má svůj výtvor nejdřív dodělat.
„Promiň, ale chci to dodělat,“ řekl pevným hlasem, ač chtěl něco jiném. Bill zakňučel a vzpurně se zaksichtil. Usadil se do tureckého sedu zády k Tomovi a dlouze potáhnul z cigarety.

„Tomi… myslím to vážně.“ Kňoural jako rozmazlené dítě, co chce koupit lízátko.
„Já vím, Bille. Vydrž chvilku… už to bude a pak se s tebou budu mazlit klidně celý den.“ Vyměnil sprej pleťové barvy za černý a pustil se do posledních úprav. Bill se mírně zaculil. Ta představa se mu líbila.
„A jak se se mnou budeš mazlit?“

Tomovi se svíral vzrušením žaludek. Ne že by byl nadržený, ale přece jen pod slovem mazlit se dá představit víc věcí. Od nevinného mazlení, po hříšné hlazení…
„Jak jen budeš chtít,“ nechal to na Billovi a s vyplazeným jazykem dělal kontury svého obrazu. Bill se hříšně zaculil. Bill byl sice vždy ten submisivní, ale v případě Toma se mu zamlouvala představa toho, určit si sám, co chce. Vést situaci. I když ne úplně.

„Mmm, budeš mě hladit? Hodně?“ Kousal se do rtu a usmál se ještě víc, když zaznamenal fakt, že Tom musel na okamžik přestat mačkat na sprej. Tom děkoval Bohu, že už mu chybí jen pár tahů, kdyby s takovouhle debatou přišel Bill dřív, asi by nebyl schopný to dodělat.

„Jo, budu tě hodně hladit,“ odpověděl jen takto. Znovu zmáčknul sprej a detailně upravoval obraz. Bill olíznul povrch cigarety, jenž byl dokonale suchý oproti jeho jazyku. Chutnala mu tabáková vůně.
„Budeš mě hladit všude?“ Bill si rád hrál. Ať už činy nebo jen slovně. A teď mu to ještě pomáhalo v tom se nenudit.
„Všude, kde budeš chtít.“ Snažil se Tom zachovat si chladnou hlavu. Do mysli se mu dostávaly obrazy toho, jak pod ním leží nahý Bill a on se ho dotýká. Zhluboka vydechl a s posledním tahem odhodil pikslu se sprejem a pozoroval svoje hotové dílo.
„Chci všude… a dlouho.“ Pokračoval Bill, ale byl přerušen. Respektive už nedostal odpověď na svoji malou hru.

„Bille… už je to hotové.“

Bill měl chuť se škaredit. Byl přerušen z hříšné hry, jež ho zabavovala při sáhodlouhém nic nedělání a pokuřování nikotinových tyčinek. Prudce se otočil čelem k Tomovi. Své dlouhé nohy spustil do trávy a stanul tváří v tvář… dokonalému dílu s enormní energií.

„Doprdele,“ vydechl úžasem. Klesla mu brada. Tom stál opodál s dlaněmi na ústech a upřeně sledoval Billovu reakci. „Tomi…“ Bill šeptl něžně jeho jméno. Do očí se mu hrnuly slané kapky dojetí.

Ruce. Dvě jemné, bělostně perleťové ruce. Billovy ruce. Bříška prstů propletená v natažených dlouhých prstech. Shrnutá kůže v ohybech kloubků… Bill naklonil hlavu na stranu a prohlížel si detaily oslnivého díla. Jejich detaily překračovaly dokonalost.
„Moje nehty tam jsou také jak živě!“ vyhrkl Bill.

Nebylo pochyb, že se jedná o Billovy ruce. Prozrazovaly to dlouhé nehty a masivní prstýnek, který zdobil Billův pravý prsteníček. Bill by čekal asi cokoliv, ale tohle ne. Bylo to něco úžasného. A navíc to na Billa působilo naprostou něhou a něčím důležitým. Tom mlčel. Pocit radosti se rozléval do každé buňky jeho těla.

„Jak… jak jsi to? Ani ses nedíval. Jak můžeš vědět, jaké mám ruce?“ Podíval se fascinovaně Bill na dredáčka a tiché slzy dojetí mu stékaly po tvářích.
„Miluju tvoje ruce. Znám je. Nemusím se dívat. Stačilo mi, že jsem se jich dotýkal. Slepý taky nemusí vidět, a přesto miluje.“ Namítnul Tom a Billa jeho slova dojala snad ještě víc než celé to monstrózní dílo.
„Tohle je to nejkrásnější, co jsi mi mohl ukázat.“ Vzlyknul Bill a otíral si stále nové a nové perly z očí. Jestli někdy někdo dal někomu krásné vyznání lásky a náklonnosti, byl to právě Tom v tuhle chvíli.

„Jsem šťastný, že se ti tohle všechno líbí,“ řekl potichu Tom a přešel pár kroku po štěrku k Billovi, aby jej mohl schovat pod svá ochranná křídla a hýčkat si jej v hebkém objetí. Bill omotal paže kolem jeho krku a nechával stékat slzy dojetí na jeho chladnou kůži. Bušilo mu srdce. Stejně jako Tomovi. Něžně držel Toma za týl hlavy a mazlil se s jeho dredy. „Miluju tě, Bille…“ uniklo znovu Tomovi z úst a stejně jako Bill držel Toma, tak Tom držel Billa. Svůj nadpozemský Přízrak. Bill zaštkal a slaná kapka dopadla na Tomův krk, odkud pomalu sjížděla dolů a vpila se do látky jeho trika.
„Já vím, Tomi.“ Bill měl v sobě teď takový zmatek. Nevěděl, zda má odpovědět stejně, a nebo to, co se v něm mísí, není láska. Jen nějaké okouzlení z nepoznaného. S Tomem se cítil úžasně. Neexistovalo snad nic, co by Tom udělal špatně. To Bill byl ten blok. Tak rád by mu řekl to samé, ale bál se to říct. Nikdy to neřekl. Možná si ani neuvědomoval, jak důležitá ta slova vlastně jsou. Místo toho zvedl hlavu a palci pohladil Tomovu spodní čelist. I jeho pohled mluvil dojetím a štěstím. Lačně, ale přitom něžně se zmocnil Tomových rtů. Tom se zachvěl. Ve skrytu duše doufal, že mu Bill řekne ta dvě slova, která by pro něj zněla jako honosná, půvabná symfonie. Pomalu rozevřel rty jako okvětní lístky a nechal svůj jazyk laskat tím Billovým. Líbali se. Nakláněli hlavu do strany a střídavě si je zakláněli, aby si užili hlubšího spojení.

Bill se pomalu uklidňoval a naplno si vychutnával Tomovo hádě ve svých ústech. Zasténal, když si ho Tom přitáhl ještě blíž na své tělo a pevněji sevřel jeho boky. Bill mohl být rád, že ho Tom drží. Jinak by možná omdlel. Líbal by Toma do skonání světa. Toužil po tom. Umřít na udušení z Tomových polibků by byla jistě ta nejlepší smrt, ale znamenalo by to, že už by ho nikdy nepolíbil, a proto se přeci jen rozhodl odtáhnout a doplnit zásoby vzduchu. Jen se pousmál a přes rameno se ohlédl po zdi. Zalovil v kapse pro svůj mobil. Teď litoval, že si nevzali foťák, ale jeho telefon naštěstí dělal dobré fotky.

„Myslím, že si to nechám snad i zarámovat.“

Tom si omámeně olíznul Billovu příchuť ze rtů. Nikdy necítil něco tak těžkého, a zároveň nadnášejícího ve svém srdci. Bylo to tak jiné než s Felice. Miloval ji, to ano, ale… Laská má mnoho podob a vždy ji pociťujeme jinak. Tomovi se tato zdála něčím speciální. Silnější. Toužil chytit Billa do náruče a pomilovat se s ním. Chtěl mu šeptat celou noc do ouška, jak je pro něj důležitý. Jak jeho krása v Tomových očích nezná meze. Jak si náhle uvědomil ten důležitý fakt, že se Bill zmocnil jeho opuštěného srdce. Tom si byl jistý tím, že by Billa miloval, i kdyby jej poznal jako obyčejný člověk, sociálně zabezpečený se střechou nad hlavou.

„Ukaž, stoupni si k tomu, vyfotím tě,“ řekl Tom, když Bill udělal několik dosti kvalitních fotek svým mobilem. Bill se šťastným úsměvem přikývnul a odběhnul ke zdi. Chvíli před ní stál a detailně zkoumal každičký tah sprejem. Díval se na ni s úctou a snad láskou. Ač barva nebyla zaschnutá, Bill bříšky prstů přejel po malbě a vložil malý polibek k Tomovu podpisu.
„Vyfotím i tebe, Tomi a pak nás dva.“ Připadal si náhle tak dětinsky. Měl chuť poskakovat a tleskat rukama. Tom se musel usmát, když to Bill opravdu udělal. Bill měl opravdu hodně podob a Tom je miloval snad všechny do jedné. Tom si nemohl pomoct. Musel Billa nafotit víckrát.

„Už dost, Tomi… teď já.“ Přihopsal k němu a mobil mu vytáhl a postrčil Toma směrem k výtvoru. Co by Tom pro Billa neudělal. Zvlášť, když viděl ten sladký úsměv a bíle perly, když jeho anděl dělal jednu fotku za druhou. Tom si připadal jako v jiné dimenzi. Probralo ho, až když Bill přiběhl těsně k němu, tulil se a šteloval svůj telefon tak, aby mohl udělat co nejlepší společnou fotku. Tom se něžně usmál a přitisknul svou tvář na Billovu. Oba zářili jako nebe poseté hvězdami. Blesk házel prudká světla každou chvíli.

„A teď pusinku,“ řekl nadšeně Bill a spojil jejich rty v hebkém dotyku. Tom se pořád culil a nedokázal se ovládat. Líbal Billa, držel ho kolem pasu a rukama bloudil po jeho těle. Bill se do polibků smál. Oplácel mu je. Jednou rukou bloudil po jeho zádech a druhou stále dělal další a další snímky. Byl na to zvyklý. A… snad poprvé by měl mít detailní záběr líbání se s někým, kdo mu byl víc než blízký a nebyl kolegou z práce. Přiblížil čočku fotoaparátu k jejich ústům a udělal snímek spojených polštářků a v něze zmítajících se jazyků. Mlsně si olízl rty, když se od sebe oddálili a Bill si zvědavě prohlížel jednotlivé snímky. Tom mu nakukoval přes rameno, objímaje Billův pas.

„Oh bože… jsou dokonalý.“ Zaradoval se Bill, naklonil hlavu a vtiskl polibek na Tomovu bradu. Telefon strčil do kapsy a přitiskl se k jeho boku. „Takže… teď do skate parku?“ Sladce se usmál a naklonil hlavu do strany. Tom chytil jeho ruku a propletl s ní prsty.
„Jestli ti to nevadí…“ Přikývl Tom. Bill jejich sevření dlaní zesílil a dal se do kroku.
„S tebou půjdu kamkoliv.“