Die Wächter 18.

Nikdo z mužů neočekával příznivé podmínky, když dorazili do Blarholu. Byla to černá pevnost, tak chmurná a mdlá jako její jméno. Vzduch tu byl oproti vzduchu v Cortburgu těžký a země byla mazlavá kvůli blátu. Navzdory tomu, že věděli, že je na obloze slunce, vypadalo to, jako by se nad Blarholem konstantně držel šedý mrak.

Muži se rozhlíželi okolo s pocity znechucení, děsu a údivu. Byla to působivá pevnost, která se nad nimi tyčila do výše. V zemi byly široké jámy, z nichž stoupal kouř. Kola a dřevěné předměty, jiné, než jaké kdy viděli, byly strategicky rozmístěné uprostřed kruhové pevnosti.

Strážce udivovalo, jak byla tahle pevnost vytvořena spoustou zbraní a brněním – úkol, který by vyžadoval na průměrnou pevnost měsíce. Vše okolo této pevnosti posílalo každého muže na pokraj. Blarhol bylo peklo.

Brzy po příjezdu před ně předstoupil muž, který velel ostatním válečníkům. Kapitán sorty. Jmenoval se Meldric. Jeho první úkol byl je rozdělit. Chodil okolo nich a každého si prohlížel, vybíraje Cala, Sindriho, Hama, Rumila a Vilhelma.

„Těchhle pět se ke mně připojí, zbytek odveďte do díry.“

Thorbjörn se násilně vzpíral, jak se chtěl přiblížit ke svému druhovi, ale bylo to zbytečné. Ville zachytil Tómasův pohled a snažil se skrýt vlastní strach z toho, jaký ho čeká osud. Mezi muži nastal chaos, tudíž bylo čím dál těžší udržet oční kontakt. Poslední věc, kterou Tómas řekl, byla dvě prostá slova – miluji tě. A to bylo naposledy, co muž s hadími vlasy viděl svého milence.

Zbývající muži byli donuceni jít do zadních dveří pevnosti. Obklopovaly je dlouhé koridory s nekončícími schody, které vedly hluboko do podzemí. Byli vedeni dolů a scházeli schody docela dlouhou dobu. Když udělali poslední krok, uvědomili si, že byli přivedeni do kobky, což očekávali. Shnilé mrtvoly a exkrementy zaplnily jejich nosy a nemohli dělat nic, aby se udrželi od vyprázdnění toho mála, co měli v žaludku. Byli strčeni za mříže cel. V každé z nich jich bylo pět a bylo jim odebráno jejich vysoko ceněné brnění. Zůstalo opuštěné, čekající na svůj osud.

Dny ubíhaly a oni dostávali jen ubohé zbytky jídla, než byli Strážci osloveni. Každý muž byl násilím držen a byl jim nasazen kožený límec se stříbrnými kroužky. Jejich košile jim byly také odebrány, navzdory chladu, který vycházel z kamenných zdí, mezi nimiž byli uvězněni. Na jejich paže byl umístěn kousek koženého brnění pokrývající jejich předloktí, také zdobeno stříbrnými kroužky. Když tohle udělali každému muži, byli vyvedeni z cel. Ke kroužkům na jejich límci a koženému brnění na pažích byly připevněny těžké řetězy. Bylo jim rozkázáno, aby šli.

Skupina mocných seveřanů stoupala po schodech, které je vedly do jámy. Při příjezdu do Blarholu vypadaly hluboké, ačkoli byla jejich ohromná hloubka maskována přítomným kouřem, který se z nich dmul. Jakmile muži vstoupili do spodní části jam, všimli si, jak velmi hluboko pod zemí byli. Tómas již nemohl vidět oblohu skrz kouř, a když vzhlédl na nekonečné mosty a žebříky, cítil se opravdu malý, navzdory tomu, že byl 6 stop vysoký. Rozhlédl se a všiml si, že obvod jam byl naplněn ohnivými kavernami, podobnými těm v kovářských dílnách. Jejich účelem nebylo jen zajišťovat oheň, ale také nekonečné množství forem a kotlů s roztaveným železem. Ti, kteří byli zruční jako Tómas, ve tvoření byť jen sebeubožejšího meče, byli připoutání u forem a řetězy jim dávaly jen tolik prostoru, aby dosáhli na oheň a mohli pracovat. Ty, kteří ke zručným nepatřili, připoutali ve skupině a byli nuceni chodit do kolečka, aby roztočili obrovská kola.

Každý muž dostal přidělenou práci. Tómas musel dělat turecké šavle. Den po dni naléval roztavené železo do forem. Den po dni se uzavíral víc a víc do sebe. Každá kapka kovu se stala Villem. Aby si zachoval zdravý rozum, vytvářel si ve své mysli příběhy a mnoho fantazií. Ville byl v centru každé z nich. Pokaždé, co se do sebe ponořil, se stával čím dál víc posedlejší krásou s havraními vlasy.

Pracovali hodiny, dokud jejich těla nebyla za hranicí vyčerpání, a dokonce i potom byli nuceni pokračovat. Ty, kteří polevili ve výrobě, bičovali na zádech, dokud na nich neměli otevřené rány. Mohly se zanítit a muži by měli štěstí, kdyby přežili v takových zavrženíhodných podmínkách.

Ville byl přítomen v celé své kráse v Tómasově mysli a Tómas pracoval nonstop spíš pro Villa než pro sebe. Nestaral se o to, jestli zemře, ale jeho milenec od něj byl odloučen, a pokud by byl Ville zachráněn, Tómas musel zůstat na živu. Jeho a mnoho dalších mužů bolelo vidět Gørana a Gautstafra spolu. Nebyli uvězněni v té samé cele, ale měli štěstí a pracovali v té samé kovárně. Většina mužů byla od svých druhů odloučena a fakt, že tihle dva se měli navzájem, se jim nezdál fér.

Jiní jako Sakri, jehož milovaný byl živý a s ním, byl donucen sledovat svého milého naproti přes jámu. Když se Bohové smilovali, některé dny cestovali z jámy a do ní bok po boku. Nalezli útočiště v tajných a posvátných letmých dotycích a v šeptání slov, které měli příležitost sdílet.

Když byl pracovní den u konce, pochodovali přes dlouhé haly a nekonečné schody, kde je v jejich celách čekalo jídlo. Většinu z toho ukradly krysy, nechávajíce zbytky, pokud nějaké. Aby byla zima, která vycházela ze země, snesitelná, všech pět mužů v každé cele se semklo dohromady v úmyslu sdílet teplo. Nevěděli, jak dlouho budou nuceni zůstat v takových podmínkách, ale všechna jejich naděje závisela na zraněném muži, který se vydal domů. Nebudou volní, dokud pro ně Andrs nepřijde.

Většina tuhle skutečnost nenesla dobře a pochybovali o blonďákově úspěchu. Sindri tam ani nebyl, aby mohl bránit svého druha. Všichni muži mohli jen doufat, že Andrs miloval blonďáka natolik, aby přežil a dostal se do Cortburgu.

Tómas nepočítal dny, protože nemohl vidět slunce, ale počítal spánky. Přestal se starat, jestli je čistý nebo ne. Nebylo tu nic, čím by se mohl umýt. Starosti mu dělaly malé porce jídla a Ville. Vždycky to byl Ville – jestli měl dost jídla, spánku a jestli s ním bylo dobře zacházeno. Odmítl si připustit skutečnost, že by Ville mohl být mrtvý. Tahle myšlenka by mohla Tómase pomalu ale jistě zabít. Jak dny ubíhaly, bylo těžší myslet jinak. Ale naštěstí s každým spánkem přišly živé sny se zlodějem jeho srdce. Jeho sny byly často podobné, většinou to byly vzpomínky na to, co se mezi nimi odehrálo.

První den, kdy viděl Villa; Ville objímající ho poté, co mu daroval kroužkové brnění; první noc, kdy spal vedle Villa; noc v Lindesfarne, kdy si Ville vzal jeho tělo; jak Ville porazil Draka Manndrap; den, kdy ho Ville políbil; jak dlouho trvalo, než řekl, že ho miluje; noc kdy Ville důvěřoval Tómasovi natolik, aby ho do sebe nechal vniknout, a jak Ville řekl, že našel něco, pro co žít a zemřít.

Ville byl jediná věc, na kterou Tómas mohl myslet, jediná věc, díky které dýchal… jediná věc, která ho držela naživu.

Meldric byl krutý muž. Nestaral se, pokud jeden ze seveřanů klopýtnul. Byli za tyhle věci donekonečna bičováni. Damrod, tichý jemný muž, jehož milenec umíral na infekci v ráně, byl pořád nucen pracovat a v těchto temných časech se pro ně stal hrdinou.

Jeden z mužů, Torgil, klopýtl z čistého vyčerpání. Byla to společná věc, ale zdálo se, že na tom nezáleží. Damrod byl k válečníkovi připoután, když se Meldric přiblížil, aby zbičoval Torgila. Stav, v jakém Damrodův druh byl, rusovlasý muž dál nesnesl, a tak zastavil bičík svou rukou ve vzduchu. Meldric byl v takovém šoku, že to poskytlo Damrodovi čas sevřít svou pěst a udeřit několikrát do vykrmeného obličeje svého věznitele. Za takovou neposlušnost byl krutý trest. Smrt.

Ten den zemřeli čtyři muži. Když měl být Damrod popraven, dva Strážci vynaložili poslední zbytky jejich brutální síly, aby se k Damrodovi mohl přiblížit jeho druh. Každý jiný seveřan byl potichu, jak sledovali dva milence, kteří sdíleli poslední polibek. Vědět, že to bylo jejich poslední a milující starostlivé sbohem, jež sdíleli, vehnalo do očí slzy i tomu nejtvrdšímu muži.

Meldric ponořil čepel, kterou Damrod sám vyrobil, hluboko do jeho hrudníku. Takovou ránu nemohl přežít. Jeho druh z něj čepel vytáhl a ještě jednou přitiskl rty proti rtům rusovláska. Aniž by se odtáhl pryč, ponořil do sebe čepel, neschopný žít bez svého milence. Poté, co oba zemřeli, dva muži, kteří pomohli milencům, aby se k sobě přiblížili, byli také zabiti.

Představa morbidně krásného zjevení přetrvávala v Tómasově mysli dlouhou dobu. Věděl, že kdyby utekli a Ville by přestal žít, následoval by ho do posmrtného života.

Uplynuly dva týdny, poté dva, tři a tak dále, až uběhly čtyři. S každým uplynulým dnem jejich naděje klesala. Začínali ubývat na počtu, jak muži umírali na infekci v ranách nebo vyhladověním.

S každou smrtí jim zvětšovali porce. Nepatrné kousky krysího masa a plesnivý chléb s kalnou vodou bylo jejich nejčastější jídlo, ale jak muži umírali, především jejich dávka masa se zvýšila. Hluboko v sobě věděli, že jedli své bratry, ale byli tak vyhladovělí, že jim nic jiného nezbylo. Pokud by druh mrtvého muže stále žil, stávaly se v jámách často ‚nehody‘ v den, kdy věděl, že jeho milenec zemřel, aby ho nebyl nucen jíst.

Jediná věc, která držela Tómase naživu, byla vybledlá představa Villa v jeho hlavě a myšlenka, že jeho milenec je naživu a mohl by ho potřebovat. Ale i tak pro něj bylo těžké zachovat si víru. Čím déle byli v jámách a kobkách, tím víc je Thorbjörn zapojoval do modliteb k Bohům. Ale jak temné měsíce bez oblohy ubíhaly, začali přemýšlet, jestli nejsou moc hluboko pod zemí, aby byli vyslyšeni.

Vilhelm si přál, aby měl osud jako ostatní muži. Ale jemu a čtyřem ostatním byl přidělen osud mnohem horší. Zatímco muži byli vedení dolů, malá skupinka byla vedena nahoru. Čím výš stoupali, tím víc byla pevnost velkolepější. Ville chytil Cala, který vypadal mnohem vyděšeněji než on sám, za ruku.

„Thorbjörn tě zachrání.“ Zašeptal Ville. „Tak brzy, jak bude moct.“

Cal přikývl a byl dychtivý věřit svému kamarádovi válečníkovi. „A ty víš, že Tómas by zabil všechny, kteří by mu zkřížili cestu, aby se k tobě dostal.“ Ville zavřel pevně oči a přikývl. Pět mužů bylo strčeno do prostorné hlavní místnosti.

„To jsou ti nejhezčí? Dobře. Umyjte je. Ale nejdřív mi přiveďte Vilhelma.“

Muž s havraními vlasy se začal třást. Byl to hlas, který znal příliš dobře. Byl odtrhnut od ostatních a postrčen vpřed. Klopýtnul k nohám vůdce Blarholu. Vzhlédl do tvrdých očí Haldøra.

„Oh, můj Ville. Stále tak krásný. Jsem potěšen, že jsi zůstal naživu.“ Haldørův obličej byl samolibý, když slyšel o bolesti, kterou způsobil druhému muži. Otočil se ke dvěma ženám, které tam stály. „Poskytněte mu plný servis.“

„Ano, Milorde.“ Přikývly a vedly Villa, jehož paže byly stále pevně stisknuty statnými muži, do zadní komnaty.

Muž s havraními vlasy byl vysvlečen a připoután k dřevěnému nosníku jako kůň, který měl být vyhřebelcován. Sledoval, jak mu jeho milované brnění z kroužků od Tómase bylo odebráno. Byl vydrhnut od veškerých nečistot a zažrané špíny, ale cítil se příliš slabý na to, aby to shledával potěšujícím. Byl okoupán voňavými mýdly a také mu byly umyty vlasy. Jeho havraní prameny byly učesány a pak byl oblečen. Až na to, že nedostal žádné oblečení. Byl na něj umístěn límec a kožené brnění na předloktí, stejně jako železo-kožené kryty na holeně. Kousek kůže byl obtočen kolem kořene jeho délky, stejným způsobem jako límec, ale o hodně pevněji.

Byl odvázán od nosníku a na hruď mu byl umístěn velký stříbrný kruh, odkud vedlo 5 těžkých řetězů. Dva byly připevněné k jeho límci, jeden ke každému brnění na jeho zápěstích a jeden ke koženému řemínku na jeho délce. Řetězy připevněny k zápěstím měly řetězy připojené ke koženým krytům na holeních. Byl tak přinucen se hrbit, protože řetězy byly příliš krátké, aby mohl dělat víc, než se plazit po čtyřech. Jak byl přinucen držet se u země, ke kroužku na jeho krku bylo připevněno vodítko a byl nahý veden za Haldørem. Smích blonďáka byl krutý, když viděl porcelánové tělo svého bývalého milence.

„Oh Vilhelme. Pojď sem, moje milovaná Bikjo.“

Řetězy na muži s havraními vlasy byly utažené příliš pevně, což způsobilo, že málem upadl. Haldør držel poutko vodítka v ruce a Ville byl přinucen se k němu plazit. Byl připoután k Haldørově pásku, donucen sedět u jeho nohou nahý jako zvíře.

„Můžete si s ostatními dělat, co chcete, jen je nezabíjejte. Udělejte si z nich harém. A Ville.“ Řekl blonďák a pohladil jeho hlavu. „No, ten dostane vše, co si zaslouží.“

Týden po týdnu byl Ville připoutaný k Haldørovi. Neuvěřitelně ho bolela záda. Jediná jeho úleva nastala v noci, když byl připoután za paže na podlahu vedle Haldørovy postele. Alespoň si mohl narovnat záda. Byl dobře živený a neustále koupaný. Ale radši by nebyl. Kvůli věcem, které byly vysokou cenou za tohle všechno. Byl Haldørova hračka, znásilňovaný proti své vůli, kdykoli popadla krutého lídra chuť.

Když ji neměl, byl odpoután od jeho pásku a předáván od muže k muži. Časem se pak vrátil k Haldørovu boku. Byl přinucen zůstat neočištěný od mixu semen a krve, která z něj vytékala. Žena, kvůli níž Haldør opustil Villa, nebyla nikde k nalezení. Ville časem zjistil, že zemřela.

Ne se všemi z pětky, která od sebe byla oddělena, bylo zacházeno jako s Villem. Jeden muž, Madril – vyšší Haldørův úředník – si vyžádal mít Sindriho pro sebe, a Haldør mu okamžitě vyhověl. Byl přinucen být před ostatními nahý, ale nikdo z ostatních čtyř nevěděl, že v soukromí Madrilovy komnaty byl Sindri odpoutaný a bylo mu darováno oblečení, které mohl nosit. Madril chtěl jenom příležitostnou říji a Sindri ho za jeho laskavost nemohl odmítnout, když viděl, jak bylo zacházeno s Villem.

Noci byly to, co drželo Villa při životě. Neznal jiný způsob, jak vidět svého milence. Jeho sny byly jedinou útěchou, jediným pohodlím, které měl po celé měsíce. Tómas byl v každém snu. Muž s hadími vlasy se o něj staral, držel ho a prostě ho chránil. Sledování Tómase, jak zabíjí Haldøra, byl nejčastější sen. Sny byly jako živé, i když většina z nich byly vzpomínky. Pro Villa byla nemyslitelná možnost, že by blonďák mohl být mrtvý – prostě to nebyla pravda. S každým uplynulým měsícem se Ville držel představy, že jednoho dne pro něj Tómas přijde.

autor: Synnie