autor: Doris
Bill líně pronikal do Tomových úst. Nikam nespěchal. Chtěl si tu chvíli vychutnat. Tom si ho pevně držel kolem krku a tiše mručel. Billovi připadal jako to nejroztomilejší stvoření na planetě.
„Scotty… jdi pryč.“ Zahihňal se Tom, když se předníma packama postavil na gauč i čtyřnohý mazlíček a zvědavě očuchával a olizoval tvář líbající se dvojce. Bill se odtáhl, nehodlal riskovat, že by líbal ještě i svého psa. Musel se ale smát, jak se Tom křenil a odtahoval obličej od Scottyho.
„Scotty… jdi!“ Zarazil Bill další psí útoky a jasným gestem ruky naznačil, kam se má Scotty odporoučet. Tom si mezitím otíral tvář do rukávu.
„Scotty na tebe začíná žárlit.“ Zasmál se Bill a stáhl si Toma víc pod sebe. Tom se zaculil. Bral to jako velice pozitivní věc. Pro Billa totiž byl Scotty na prvním místě. Teď se tam ale očividně tlačil Tom. Spíš Toma teď stále víc a víc znervózňovalo, že jeho máma nevolá, ani se po něm nijak neshání. Nechtělo se mu věřit, že by najednou polevila a nechala to prostě být. Taková nebyla. Nemohl o tom ale déle přemýšlet, jelikož ho začalo rozptylovat šimrání na krku. Billův horký jazyk si hrál s jemnou kůží na krčních tepnách. Tom nahnul hlavu do strany a přivřel blahem oči. Probíral se mu vlasy. Bill ho kousnul a odtáhl svůj obličej. Dlouze se zadíval do toho Tomova.
„Co se děje?“ Pohladil palcem jeho tvář a starostlivě si ho prohlížel. Tom vypadal trochu zamyšleně.
„Já nevím. Jsem nesvůj.“ Pokrčil mírně rameny a jednou rukou si hrál s Billovým řetízkem. Bill se zapřel o loket a podepřel si hlavu. Stále hladíce Toma po tváři.
„Kvůli mámě?“ Pozvedl obočí. Tom přikývl.
„Určitě ví, kde jsem, ale přitom ani nevolá. Nedělá nic, abych se vrátil.“ Tom se zašklebil. Neměl z toho dobrý pocit. Svoji matku znal. Tenhle naprostý klid neznamenal nic dobrého. Leda tak klid před bouří. Vždy to tak bylo. Když byla Simone nejvíc naštvaná, tak nemluvila a nestarala se. Přesně jako teď. Bill si povzdychnul a natáhnul se pro svůj telefon.
„Zavolám jí. Bude to v klidu.“ Usmál se a Tom se zatvářil ještě rozpačitěji.
„No nevím, zda to je dobrej nápad.“ Nakrčil čelo. Celkem mu stačilo vidět, jak Simone s Billem mluvila a nebyl takový optimista, aby si myslel, že ji to přešlo, a teď s ním mluvila v naprostém klidu a ještě mu dala svolení, aby tu Tom mohl být. Bill ale vypadal rozhodnutě a pohledem Tomovi naznačoval, aby mu nadiktoval číslo. Tom zakroutil pusou, ale přeci jen slevil a číslo Billovi dal. Bill ho ihned naťukal a přiložil si telefon k uchu. Zvedl se z Toma a pochodoval po obýváku. Byl zvyklý ze svojí práce u telefonátů nepřetržitě chodit. Tom ho hypnotizoval pohledem a snad ani nedýchal.
„Dobrý den, paní Trümperová, tady Bill Kaulitz.“ Spustil hned, jak Simone přijala hovor a slovem prosím se ohlásila.
„Jen vám volám, abyste věděla, kde je Tom…“ Spustil Bill, ale byl velice rychle přerušen.
„Já vím, kde je. Nejsem hloupá. Bylo mi to jasné, že půjde za vámi.“ Vyhrkla Simone a známka podráždění v jejím hlase se nedala přeslechnout. Bill ani nepočítal s tím, že by byla příjemná. Snažil se ale zůstat naprosto vyrovnaný.
„Dobrá. Jen jsem si nebyl jistý, zda o tom víte, protože vám prý neříkal, kam jde.“ Namítnul Bill a hodil po Tomovi drobný úsměv. Tom mu ho nejistě oplatil a dál ho sledoval. Cítil jisté napětí. Věděl, že Simone nemluví zrovna přátelsky.
„Ano a jak vidím, tak vy jste moje slova nevzal vážně, když jste ho neposlal domů.“ Zaprskala podrážděně a Bill si dokázal živě představit, jak asi právě teď vypadá její obličej.
„Vaše slova jsem vnímal velice dobře, ale mám pocit, že vy jste nevzala v potaz ty moje.“ Bill se stále snažil být klidný a přimět Simone alespoň k zamyšlení, ale sám dost pochyboval o tom, že se mu to podaří. Simone na to nevypadala.
„Vaše slova jsem vzala v potaz, ale nesouhlasím s tím. A jakožto Tomova matka na to mám právo. Doufám, že si budete patřičně vědom toho, že si za to můžete sám. Nashledanou.“ Odsekla a telefon u Billova ucha byl náhle hluchý. Bill se ještě chvíli díval na ztmavlý displej, než telefon odložil na stůl.
„Zlobí se, co?“ Pípnul Tom a vyškrábal se do sedu. Bill si přisedl vedle něj a letmo ho políbil.
„Nezlobí se na tebe, neboj.“ Povzbudivě se usmál. Vlastně to byla pravda. Simone se nezlobila na Toma. Zlobila se na Billa. A Bill si to uvědomoval. Stejně jako si byl jistý, že Simon zakročí. Její poslední věta ho v tom utvrzovala. Nechtěl ale dávat znát nějaké rozpaky před Tomem. Tom se úlevně usmál.
„Takže… je v pohodě?“ Ujistil se a lezl Billovi do klína. Na tohle Bill nevěděl, co říct. Nebylo to v pohodě. Zvolil raději místo odpovědi jen úsměv a dlouhý polibek, aby Tom neměl možnost moc o tom přemýšlet. Tomova nálada se okamžitě vyšplhala o pár stupínků výš. Tiskl Billa mezi stehny a prsty mu klouzal po krku, zatímco mu během polibků mlaskal do úst. Bill se nechával vést jeho tempem. Tom měl očividně hravou náladu. Držel si ho u svého těla za boky a hladil horkou kůži pod trikem.
„Aaa…“ Vypískl Tom, když se Bill náhle vzepjal a shodil ho ze sebe. Znovu se skláněl nad ním. Pobaveně se smál Tomovu leknutí a jazykem objížděl kovový šperk v Tomově spodním rtu.
„Myslím, že ti něco dlužím.“ Vydechl Tomovi na rty a dlaní zabloudil pod jeho volné triko. Ihned ho vyhrnoval, a jakmile mu to Tom umožnil, přetáhl mu ho přes hlavu a hodil stranou.
„Co mi dlužíš?“ Zkroutil Tom obličej do nechápavé grimasy. Bill se jen usmál.
„Uvidíš.“ Zašeptal do kůže na jeho krku a přisál se. Dával si ale pozor, aby na ní nic nezůstalo. Dalo by se říct, že v tomhle bral ohled na Simone. Tom se usmál a dobrovolně se mu odevzdával. Vnímal Billovy rty sjíždějící od krku na hrudník a laskajíc jeho bradavku, a zároveň ruce bloudící po jeho břiše.
„Mmmh…“ Zavzdychal, když Bill bradavku skousnul a silně ji třel jazykem. Stiskl Billova ramena a přivřel oči. Ve tváři naprosto spokojený a blažený výraz. Bill sunul jazyk po jeho kůži stále níž a níž. Mnul jeho boky a laskal jemnou kůži na břiše. Tom víc roztáhl nohy od sebe, aby se Bill nemusel krkolomně kroutit a vyhýbat jeho kolenům.
„Bille… co chceš dělat?“ Zamručel Tom, probíraje se jeho černými vlasy. Bill zaklesnul prsty za lem kalhot a jazykem sjel až k jejich lemu. Zajel až pod něj a několikrát přejel po kůži ze strany na stranu. Tom se vzepjal a přidušeně vzdychnul. Volné kalhoty byly to jediné, co schovávalo jeho probuzený klín. Ptal se vlastně jen ze zvědavosti. Dávno tušil, co má Bill v plánu. Bill se neobtěžoval s odpovědí. Vlastně věděl, že Tom odpověď zná. Rozepnul knoflík a stáhl je níž. Tom nadzvedl boky a Bill ho tak mohl zbavit toho pro tentokrát přebytečného kusu oblečení. Chtivě se usmál a přiložil dlaň na bouli v černých boxerkách. Přimáčkl a Tom hrdelně zasténal. Mírně prohnul záda a boky mu automaticky vystřelily o to víc k Billově dlani.
„Oh jo…“ Neovládal další zasténání, když Bill tenhle pohyb zopakoval. Nechtěl ho trápit. Stáhl z jeho těla i poslední kus látky a vzal jeho penis do ruky. Sjel ke kořenu, kde ho stiskl a olízl vrcholek. S Tomem se zamotal svět. Pevně stiskl víčka k sobě a zalapal po dechu. Bill vsunul špičku mezi rty. Mírně pohyboval hlavou, sál a objížděl ji jazykem. Krouživými pohyby palcem ho dráždil u kořene. První vlhké kapky mizely na Billově jazyku. Užíval si to. Zamručel, když vsouval celý Tomův penis hluboko do úst. Semkl rty těsně kolem a pravidelně se rozpohyboval.
„Aah..“ Vydralo se Tomovi z hrdla a stiskl v dlani Billovy vlasy. Bill ho držel jednou rukou za bok, kde ho hladil, a druhou mnul jeho varlata. Nepolevoval v ústním zpracovávání Tomova vzrušení. Cítil, jak se mu v ústech napíná a kůže Tomova těla nabírala na teplotě.
„Ooh, Bille… já…“ Snažil se ze sebe Tom dostat něco alespoň trochu srozumitelného, ale nebyl schopný popadnout dobrý rytmus dechu. Natož aby ze sebe dostal kloudnou větu. Bill ale pochopil. Už jen dle záškubů v Tomově penisu. Nechal v ústech pouze špičku a posledními dráždivými pohyby jazykem dovedl Toma k orgasmu. Tom zvrátil hlavu a svaly se mu skoro křečovitě napjaly, aby hned mohly povolit pod náporem slasti. Bill chytal do úst veškerou zásobu jeho spermatu a polykal. Nic mu neuniklo. Vysál z Toma poslední kapky a vytáhl se zpět nahoru k němu. Musel se usmát nad Tomovým výrazem. Dost dobře si pamatoval jeho výraz, když ho uspokojil prvně rukou. Ale ten pohled byl k nezaplacení. Tom oddychoval a nebyl schopný pohybu. Hruď se mu splašeně zvedala. Natočil hlavu k Billovi a pracně se pousmál. Bill otřel jeho orosené tváře a čelo. Nemusel se ptát, zda se to Tomovi líbilo. Bylo to očividné.
„Uh sakra, Bille…“ bylo to jediné, co ze sebe Tom byl schopný vypravit, když částečně dohnal dech a než ho zase ztrácel v Billových polibcích.
*O 3 týdny později*
Tom mlčky seděl v obýváku na gauči a hladil Scottyho po hlavě. Scotty co chvíli zakňučel, ale pod Tomovým hlazení smýkal ocasem ze strany na stranu. Simone mohla vyskočit z kůže, že jí pes leží na gauči. Raději se nad tou podívanou zavřela v kuchyni a chystala večeři. Susane a ostatní seděli naproti Tomovi a zasypávali ho lítostivými pohledy. Všechno to prasklo. Už nebyl důvod před nimi něco tajit, a tak je Andreas mohl v klidu zasvětit do celé situace kolem Toma a Billa.
„Vážně se chceš odstěhovat zpátky do Berlína?“ Ozvala se Sue a dlaň položila na Tomovo koleno. Tom jen s povzdechem přikývl.
„A pomůže to?“ Vložil se do hovoru i Andy, smířený s tím, že boj o Tomovo srdce jednoduše prohrál. A teď ho neskutečně litoval.
„Ne… ale bez něj tu nebudu. A jí to nikdy neodpustím.“ Zaštkal Tom a hodil nenávistný pohled na zavřené dveře vedoucí do kuchyně.
„Kdy odjíždíš?“ Zeptal se Gustav. Jindy sršící optimismem a dobrou náladou, teď vypadal, jako by měl jít na pohřeb.
„Zítra ráno. Táta přijede každou chvíli.“ Pokusil se Tom o slabý úsměv, ale byla to spíše neidentifikovatelná grimasa.
*flasback*
„Bille, co tady děláš?“ Zamrkal Tom překvapeně, když otevřel domovní dveře po zazvonění zvonku. Zmateně lítal pohledem mezi Billem a jeho čtyřnohým miláčkem. Poslušně uvázaném na vodítku, a dokonce s náhubkem. Něco se dělo. Bill za ním domů nikdy nepřišel. Nemohl.
„Tomi… musíme si promluvit.“ Na Billovi bylo vidět, že se snaží zachovat si chladnou tvář, ale očima lhát neuměl. Něco nebylo dobře.
„Dobře, ale máma…“ Přikývl Toma snažil se vymyslet, kam Billa rychle odporoučí, aby ho Simone nezaznamenala. Byl přerušen ale právě jejím hlasem.
„Vy? Co tu chcete. Vy už tu dávno nemáte co dělat.“ Založila si ruce v bok a z očí jí lítaly blesky. Bill stočil svůj pohled k ní.
„Nemyslíte, že mám právo s Tomem mluvit o tom, co se stalo?“ Zaprskal. Jeho takt vůči Simone se vypařil. Konec konců… ona ho vůči němu taky neměla. Tom nechápal, co se děje, ale bylo mu jasné, že to je hodně zlé.
„Co se děje?“ Dožadoval se vysvětlení od jednoho či druhého. Bill mu věnoval jeden slabý úsměv a znovu se podíval na Simone.
„Ještě jste ani neměla dost kuráže mu to říct vy sama? A to už jsou to tři dny. Tak buďte tak laskavá a nechte to udělat mě.“
Simone jen zaskřípala zubama.
„Pojďte dál. Obývák je hned tady.“ Ukázala místnost, kam se může s Tomem usadit a jen velice neochotně zmizela v patře. Bill vešel dovnitř a dle Simonina rozkazu se usadil v křesle obývacího pokoje. Scottyho nechal prozatím čekat v chodbě. Tom váhavě došel k Billovi a usadil se mu do klína. Bill si ho okamžitě přitáhl těsně k sobě a pevně objal jeho pas. Obličej zabořil do jeho šíje a zhluboka vdechl jeho vůni. To poslední, co ještě mohl udělat.
„Bille… co se děje?“ Ozval se špitavě Tom se znatelnou obavou v hlase. Bill chvíli mlčel. Přemýšlel, jak to má Tomovi vlastně říct. Jak mu má říct, že ho opouští.
„Tomi… stěhuju se.“ Vydechl a Tom se prudce otočil přes rameno.
„Cože? Kam? Proč?“ Chrlil ze sebe jednu otázku za druhou. Billovi se poprvé za těch několik let chtělo začít plakat před zraky někoho dalšího. Díval se do Tomových čokoládových duhovek a hladil jeho tvář. Vnímal to hromadící se zoufalství v Tomově tváři, jak si uvědomoval, co Billova slova znamenají.
„Ne, Bille… Prosím…“ Zakroutil hlavou Tom a slané kapky se spustily z jeho očí. Sevřel Billovo triko v dlaních v naději, že ho tak udrží u sebe. Bill se cítil stejně zoufale a Tom to mohl pocítit v naléhavém polibku, který od Billa dostal.
„Postaráš se mi o Scottyho.“ Opřel si čelo o dredáčkovo a v každé volné vteřině vtiskl na jeho rty polibek. Otíral Tomovy mokré tváře, ale bylo to zbytečné. Tom nemohl přestat plakat.
„Neříkej to, Bille… Neříkej. Proč? Proč chceš pryč?“ Vzlykal Tom, tisknouc se na Billovo tělo.
„Nemám na výběr.“ Vzdychnul Bill. „Budou mě znovu vyšetřovat. Čeká mě soud.“ Vydechl po chvíli celou pravdu. Tom zalapal po dechu. V hlavě mu hučelo.
„Ne… to nemůžou. Nic jsi neudělal. Neodsoudí tě.“ Zhroutil hlavu na Billovo rameno a nechával slzy vpíjet do jeho trika. Tohle bylo i na Billa příliš a pár slz nedokázal udržet.
„Ať už odsoudí nebo ne… na tom nezáleží. Nemůžu tu zůstat a znovu snášet pohledy lidí.“ Billovi bylo jasné, že ho neodsoudí. Nebylo za co. Když se s Tomem miloval, bylo mu už 15, a to předtím… o tom nebyl žádný důkaz. Jedině Tomovo svědectví. Ale kvůli tomuhle se před lety odstěhoval z Berlína. Nedokázal to zažívat znovu.
„Bille, prosím. Prosím.“ Snažil se Tom přimět Billa ke změně rozhodnutí. Cítil se naprosto zoufalý. A bezmocný. Věděl, že Bill odejde. Že tohle je naposledy, co se ho dotýká. Co cítí jeho blízkost.
„To moje máma, že jo?“ Odtáhl se od Billova ramene a otíral si nos do rukávu. Bylo mu jasné, že to byla Simone. Že to ona ho udala. Už jak dlouho s ním pořádně nemluvila. Ignorovala ho a dávala tím tak najevo, že je naštvaná jako ještě nikdy. Bill tohle nechtěl potvrdit. Ano, byla to Simone, kdo se rozhodl je rozdělit jednou pro vždy, ale bylo to Tomova matka a Billovi nepříslušelo cokoliv proti ní říkat. Ne Tomovi.
„Miluju tě, Tome. Pamatuj si to. Miluju tě.“ Vyhnul se odpovědi, ale jako by ji tím vlastně Tomovi dal. Tom bolestně vzlyknul a stiskl Billovo triko o to víc. Klouby mu zbělaly. Bill se znovu vpil do jeho rtů. Chtěl si vychutnat ty poslední chvíle, kdy ho může líbat. Ať už to bylo, jak chtělo, ať už jejich vztah měl budoucnost nebo ne… Tom Billa naučil znovu částečně žít. A teď se ho musel vzdát. Jejich jazyky hrály vášnivou a zároveň zoufalou hru. Naléhavě držel jeden druhého a ani jeden si nechtěl připouštět, že jsou to už jen vteřiny, než se od sebe odtáhnou jednou provždy. Tomovi nepřetržitě stékaly slzy a ty Billovy se do toho samovolně míchaly.
Simone stála mezi dveřmi kuchyně a sledovala celé dění. Bylo jí úzko, vidět Toma takhle. Vidět ho plakat. Kdesi vzadu v mozku se jí vynořila otázka, zda neudělala chybu. Zda Billovi neukřivdila. Nejistě si olízla rty a urychleně zalezla dovnitř, aby si udělala silnou kávu.
Bill věnoval Tomovi poslední polibek a šetrně ho ze sebe sundal. Zavolal Scottyho, sundal mu náhubek i vodítko a terasovými dveřmi ho nechal vběhnout na zahradu. Chvíli sledoval svého čtyřnohého společníka a s těžkým srdcem si připouštěl, že Tomovi nechává to jediné, co ještě má. Tom se rozplakal o to víc. Uvědomoval si to. Možná byl malý kluk, ale věděl, co Scotty pro Billa znamená. A teď už věděl i, co pro něj znamená on.
„Třeba se pro něj jednou vrátím.“ Vtiskl Tomovi pusu na čelo, když kolem něj procházel do chodby. Tom nebyl schopný se uklidnit. Následoval ho a třásl se po celém těle. Už pomalu ani neviděl. Tak rád by Billa chytil a nepustil. Ale nešlo to. A snad v sobě nedokázal najít ani tu sílu. Bill věnoval poslední zlomený pohled Simone, vycházející z kuchyně. Viděl v jejím výrazu něco, co tam předtím postrádal. Možná náznak lítosti a omluvy, ale na to už bylo pozdě. Tom Billa dostal na nohy a jeho matka ho srazila zpět na kolena. Bez dalších slov opustil jejich dům.
„Bille…“ Zaštkal Tom a klesnul k zemi v hysterickém pláči. Jen se ohnal po dlani svojí matky. Tohle jí nikdy neodpustí.
*konec flashbacku*
„Tome… nerozmyslel sis to?“ Ujistil se Jorgen následujícího rána svého syna, že je definitivně rozhodnutý se vrátit do Berlína.
„Ne tati… chci bydlet u tebe a Alice.“ Přikývl a Jorgen tedy hodil jeho poslední tašku s věcmi do kufru. Nechal skočit Scottyho na zadní sedadla přehozená dekou a zalovil v kapse po klíčcích. Nechtěl mluvit o tom, proč se Tom tak náhle rozhodl. Věděl to. Simone mu to vysvětlila, když se Tom rozhodl. Nereagoval na přemlouvání svojí matky, a když se mu omlouvala, odbyl ji slovy, že už je na omluvy pozdě. Chtěl být už co nejdřív pryč. Usadil se na předním sesadle a zapnul si pás. Nehodlal se ohlížet za svou matkou. Nehodlal se loučit. Po tváři se mu tiše rozkutálely slzy, když si zpětně vybavil, co všechno tu prožil. Co tu prožil s ním. Zavřel oči a snažil se ovládnout emoce. Auto se dalo do pohybu a Tom se vzdaloval od tohohle místa. Od Billa. Bolest v něm se stupňovala, a nejvíc ho zasáhla, když míjeli Billův dům, který zel prázdnotou. Nechal ho za sebou, stejně jako svoji matku stojící mezi dveřmi se slzami v očích a snad i výčitkou svědomí v srdci.
autor: Doris
betaread: Janule
Tak do poslední chvíle jsem doufala, že Simone tenhle krok neudělá, ale stalo se. A vlastně se to dalo čekat, nejspíš by se tak zachovala většina matek.
Tak alespoň Berlín jim dává možnost znovu se vidět, pokud tedy Billa nedrží ve vyšetřovací vazbě, ale to snad ne.
Tak toto si teda ani jeden nezaslúžil, dúfam že sa v Berlíne stratnú, a všetko bude v poriadku.
Těššila jsem se na další díl jako malá.
Škoda, že se Simone rozhodla, jak se rozhodla, ale je to logické. Doufám, že se kluci znovu setkají.
Mmm mám takový pocit, že tu došlo k zádrhelu. Nebo jestli jsem to blbě poslala?? Ale tohle měly být dva díly a zároveň poslední. Plus teda ten epilog. Jestli jsi to sloučila Janul a epilog dáváš jako poslední díl, tak ok 🙂 Jen jsem teď překvapená, že co to.
Pane bože ne.! Já tu Simone nasnášim, ale… chápu jí, má strach.. Ale určitě to všechno dobře dopadne..:) Miluju tuhle povídku.:)
[4]:Dori, poslalas mi to takhle, neoddělilas nejspíš ten poslední díl, číslo 29 tam nikde nebylo, proto jsem to dala jako jeden, jak to tam bylo. Epilog je jako poslední díl. 🙂
bože já sem se tu normálně rozbrečela!! ještě k tomu poslouchám takovou smutnou písničku!! a je pravda,že to je jak poslední díl a já doufám,že ten poslední dopadne nějak dobře:-)
ale jinak musim říct,že tuhle povídku miluju!!!
Takže jestli dobře chápu Januli, tak to není poslední díl, že ne?? Protože jestli ano, tak umřu na srdeční selhání a z mé dcery bude dvojnásobný sirotek…=((( Oni se musí znovu potkat, prostě musí!!!
Tenhle díl jsem ti nestihla, zlato, na blogu okomentovat, tak napíšu něco sem.
Tohle mě dostalo zase, no však si to umíš představit. Bylo to emocionální, citové… moc krásné. Zbožňuju Ukrytého ♥ ale to víš přece.
[8]: Původně tohle byl konec povídky a já byla rozhodnutá to tak i nechat, ale…
byla jsem přemluvena k epilogu.
Takže vás čeká ještě jeden kraťoučký díl 🙂
[10]: Ještě, že jsi se nechala přemluvit, takhle jsi je prostě nemohla nechat… =)
[10]: sem asi přeslechla ne? Jak jako tohle konec!!!! Sakra Doris!!! Ale kraťoučkej…já umřu! Jo, já nechci aby to byl konec!!!! Takhle povídka musí bejt nekonečná!!! Už se nebudu mít na co těšit!!!!! To ne!!! Jako, tohle byl krásnej dílek i když jsem musela zadržovat slzy, páč kdo by vysvětloval mamce, proř tu bulim jak želva že jo xD. Takže, jsem moc ráda, že jsi byla přemluvena!!! Teda takhle jim přát…xD Ježuš až teď si uvědomuju, že moje nejoblíbenější povídka měla skončit tragicky!! Ufff! Nemohla by být druhá řada??? Ne? Vážně???….xD
[12]: Vážně nemohla protože děj už by nebyl o ničem 🙂
[13]: já wim no…škoda xD
Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne!
S tímhle se odmítám smířit! Brečím tady u toho jako malá. Epilog musí být šťastný, protože tohle nezvládám! 🙁