autor: xoxo_lady
Zdravím všechny! 🙂 Jelikož je tohle moje první povídka zaměřená na twincest, která je zveřejněná, tak bych k tomu chtěla napsat pár slov.
Nejprve chci moc poděkovat Januli, že ji zveřejnila a samozřejmě i vám, kteří se rozhodli si ji přečíst, a zároveň se omlouvám, že je to tak krátké, ale tohle je teprve úvod a ten u mě bývá krátký vždy. 😉 Takže se nebojte, příští díly budou delší.
Ještě bych se chtěla svěřit, jak mě vlastně tahle povídka napadla. Už z názvu jasně vyplývá, že jsem ji pojmenovala podle písně z Humanoid alba Pain of Love. A vlastně právem, protože mě tento děj napadl, když jsem sledovala Pain of Love z Humanoid DVD. K tomuhle nápadu mi stačil pouze Billův kouzelný zpěv a Tomovo dokonalé sólo.
Pojďme tedy spolu oslavit tu twincestní bolest z lásky! 😉
ÚVOD
Všude byla černočerná tma. Každou sekundou byla hustší a hustší, až rázem spočinula na určitém bodě. Pomalu se snesla dolů, aby pohltila i poslední místo, jež zanechávalo v místnosti poslední plamínek světla. A i to po chvíli nerovného boje zhaslo porážkou.
V krbu hlasitě zapraskalo, oheň vyslal do tmy poslední světelné jiskřičky a pak se rozhostila plná tma, ve které už nebylo jediného místa pro světlo. Snad jen jeho pobledlá kůže zvláštně prostupovala černem. Seděl tam tiše, bez jakéhokoliv důvodu se ani nehnul. Alespoň na tuhle krátkou chvíli chtěl být obklopen jen tmou a tichem. Jeho oči však ozařovaly barevná poblikávající světla a v hlavě mu stále doznívaly tóny kytary.
S povzdechem nadzvedl nemálo třesoucí se ruku, ve které silou tiskl sklenici do poloviny zalitou lesknoucí se tekutinou, na dně se třepotaly tři kostky ledu. Chvíli jen pozoroval, jak se ta zázračná tekutina třepotá a naráží do stěn sklenice. Poté zkušeným pohybem přitiskl chvějící se rty k studenému sklu. Nechal tu svůdnou tekutinu vtéct do svých úst. Přivřel oči pod návalem pálivého pocitu po celém těle. Musel se nad tím pousmát, jak mu přišla tahle situace směšná.
Neměl by teď být se svým bratrem dole v kuchyni a radovat se z vyvedeného koncertu? Neměl by teď místo toho upíjet horkou čokoládu s kupou šlehačky? Neměl by s úsměvem pozorovat svého bratra, jak živě gestikuluje rukama a s nadšením do detailu převypráví nejčerstvější okamžiky jejich slávy?
Ano, tohle by opravdu měl. Tak proč tady sedí tak sám a opíjí se? Po kolikáté už? A kolikrát si tohle ještě pomyslí a pak jen mávne rukou a nečinně bude sedět dál, aniž by se snažil o znovu navázání kontaktu?
Nedokázal určit, jak dlouho tam už seděl, ale jedno věděl jistě. Udělá to zase. Tak jako vždy…
S dalším povzdechnutím se nadzvedl, aby si mohl do prázdné sklenice přilít znovu ze skleněné průhledné láhve, která mu zde dělala společnost. Cítil se tak unavený, ale stejně neměl sílu vstát a odejít do postele. Chtěl se nejdřív dostat do stavu, kdy mu bude okolní dění ukradené. Potřeboval zapomenout. Alespoň na těch pár hodin, které mu opilost milosrdně přichystává každý večer.
Opilým pohledem se zadíval na právě dohořelý oheň. Chvíli nečinně přihlížel do prázdna.
Byl tady sám. A přitom to tak být nemuselo. Stačilo sejít těch několik schodů, které ho dělily od kuchyně. Mohl odhodit nedopitou sklenici. Mohl dát vše do pořádku, tak jak tomu bylo dřív. Jak moc chtěl přesně tohle udělat, ale někde uvnitř už dobojoval. Nebyl dost silný na vnitřní boj vzpírajících se sil. Nemohl vyhrát, ale ani prohrát. Mohl se jen vzdát.
Tichem se rozezněl vyčerpaný smích. Byl tak plný bolesti a ztráty. Nechápal, čemu se směje. Jako kdyby tohle bylo snad legrační!
Později smích přešel v nářky, poté vzlyky a nakonec jen slané slzy bezmocně se kutálející po jeho dokonalém obličeji. Jeho rysy zůstávaly nadále nádherné, jen jim chyběl šťastný úsměv. Jeho oči měly stále oříškovou barvu, nyní je však zdobil skelný pohled a prázdnota, s jakou se snažil nemyslet. A srdce? Někdo by řekl, že už jej dávno stačil obklopit prach a pavučiny. Ale ono bylo stejné jako dřív, stále v sobě schovávalo tolik citu. Akorát už nemělo proč ten cit rozdávat a ukazovat světu.
Nemohl si všimnout páru očí, jež ho pozorovaly z povzdálí pootevřených dveří. Potajmu sledoval své dvojče. Ublíženě pozoroval, jak jeho ruka pomalu pouští prázdnou sklenici na zem, kde dopadla s hlasitým zařinčením a rozpadla se na stovky malinkých střípků. Jejího majitele to však ani náznakem nevyděsilo. Pomalu zavřel oči a nechal ruku klesnout ještě níž. V mžiku se stal nehybný jako socha. Jen jeho tichý dech dával najevo, že je živ.
Smutkem potemnělé oči odtrhly pohled od naskytujícího se výhledu. Pomalu se opřel o rám dveří a zaštrachal hluboko v kapse svých velkých kalhot. O několik sekund později už držel svůj mobil při uchu a netrpělivě vyčkával.
„Ahoj, Davide. To jsem já, Tom,“ ohlásil se příjemci na druhé straně a jelikož tušil, že je něco po půlnoci, rychle se omluvil za tak pozdní hovor. „Je to naléhavé. Já… rozmyslel jsem si to. Souhlasím s tvým návrhem,“ šeptal do mobilu, pohledem vyhledal bratrovu poklidně spící tvář. „Ano, jsem si tím jistý. Bude to pro něj to nejlepší, co můžu udělat,“ jeho hlas zněl jistě. Ale uvnitř něj si jistý nebyl vůbec. Stačila jedna jediná představa, co bude následovat a v hlavě se mu divoce zatočilo. „Udělám pro něj cokoliv. I to nemožné,“ šeptal s pohledem upřeným před sebe. „Jen se to nesmí nikdo dozvědět.“
autor: xoxo_lady
betaread: Janule
Hezkej styl psaní, nevím moc o co zatím běží ale budu číst dál x)
Jůů zatím je to velice zajímavé 🙂
Je to moc hezky napsané, tak uvidíme, o co jde, a začátek je zajímavý, tak se těším =)
Hezky napsané, v prvním odstavci jsem měla pocit jako bych h psala snad i já =)
Každopádně to začíná zajímavě, takže budu vyhlížet další díl =)
Wow! Je to hoodně zajímavé! Už se těším na další díl 😛
Zatím nevím proč se jeden z nich pro něco moc trápi a řeší to pitím.