autor: Bitter
Po první návštěvě už Tom od Billa krom toho, že si sjel pro věci, neopustil na dýl než na pár minut. Dotáhl i s tátou do pokoje válendu a spal na ní.
Bill byl kvůli lékům unavený a jeho koordinace pohybů vyžadovala neustálý dohled, aby si neublížil nebo neupadl.
Většinu dne proto trávili v posteli s notebookem a Tom se Billovi pomocí internetu snažil vysvětlit všechno, co Billovi uniklo. Bill žasl nad vymoženostmi, kterými svět oplýval, a Tom mu musel objednat i modrý smartphone, do kterého se Bill okamžitě zamiloval a trávil desítky minut tím, že volal Leslie, tátovi nebo Angelinen pokaždé, když se dověděl něco nového, co jim všem musel bezprostředně oznámit. Třeba to, že auta už umí jezdit na elektriku! Mají baterky!
Někdy přišla i Leslie na návštěvu a přidala se k nim. Tom se ale musel hlídat, aby na ní nevyjížděl, protože mu připadalo, že občas svými otázkami dělá z Billa pokusné morče pro svou kariéru psycholožky.
K terapeutovi musel Bill dojíždět i tak. Kupodivu podle něj dělal Bill pokroky, i když stále nebyl schopný říct nic o tom, co se dělo celou tu dobu, co byl pryč.
Draci a oheň, o kterých se Billovi zdálo před zahájením léčby, byly prý jen metafory, a i když se na jeho těle nenašly jizvy nebo popáleniny, rozhodně byl podle doktorů vystavován něčemu, kde figuroval oheň. Padla i teorie o krbu, před kterým se mohlo něco zlého odehrávat. To, že Bill nesnášel dobře cizí doteky, jim jen hrálo do karet, aby ho mohli šoupnout pod cedulku posttraumatu.
Tomovi ale bylo jasné, že jeho malý bráška švindluje a říká, co chce terapeut slyšet, aby se ho co nejdřív zbavil. O procházkách, o snech, o pocitech…
Byl to přece Bill a Bill byl expert na vymýšlení příběhů.
Dny jako dnešek mu jasně ukazovaly, jak na tom je jeho bráška doopravdy.
Sotva došli na konec ulice a zpátky. Bill mu málem rozdrtil ruku, jak pevně ho svíral. Oči vytřeštěné a cukal sebou při každém nečekaném zvuku. Nedejbože, že je někdo pozdravil.
Sotva se za nimi zavřely dveře domu, ani mu Tom nestačil pomoct z bundy a už mu Bill visel kolem krku a brečel. Chvěl se a skoro se nemohl nadechnout. Bylo to i tak lepší než minulý týden, to Bill omdlel, když ho nečekaně chytl za rameno cizí muž a řekl mu, že o něm četl.
„To je dobrý… zvládl jsi to…“ Snažil se ho Tom uklidnit a vděčně kývl na Angelinen, která ukázala na hrnek kakaa ve své ruce a pak směrem k pokoji, aby mu naznačila, že ho tam odnese spolu se svačinou.
Nevyzvídala a nesnažila se mezi ně vstupovat a Tom ji za to miloval víc než vlastní matku. Ta uměla Billa jen víc rozhodit.
„Pojď, půjdeš se převléct a odpočineš si.“
„Nikdy to nezvládnu.“
„Ale jo, to se časem zlepší. Za chvíli i opadne ten humbuk kolem toho a nikdo se na tebe nebude chodit dívat. Slibuju.“
„Ne… já chci pryč, Tome… chci pryč… nechci ty lidi všude, a ten kravál venku… všechny ty věci, kterým nerozumím… Já chci pryč, Tommi… já chci pryč…“ Vzlykal a Tom musel polknout knedlík, který se mu tvořil v krku. Vzal Billa do náruče a odnesl ho do pokoje, kde ho posadil na postel, stáhnul mu bundu a vyzul ho. Pak mu podal kakao a usmál se na něj.
„Bude to dobrý. Nebuď na sebe tak tvrdý. Už dojdeš tak daleko.“ Přesvědčoval ho a ani si neuvědomil, že má ruku položenou na Billově stehně a konečky prstů ho lehce hladí, dokud Bill nepřikryl jeho prsty svými a nestiskl je.
„Nezvládnu to dál… ne, když je kolem tolik lidí. Tome, prosím. Vem mě pryč. Vem mě domů.“
„Jsme doma.“
„Ne… já chci opravdu domů.“ Namítl Bill se zoufalstvím v hlase a Tom si na vteřinu myslel, že snad mluví o Lykaře.
„Do Loitche…“
„Bille, to není dobrý nápad. Nevím, jestli…“
„Jestli co? Jestli mě zase neunese? Jestli tam na nás nečeká?“
„Nevím, jestli by ti dovolili tam odjet. Mohlo by to třeba narušit tvoje léčení.“
„To nenaruší nic, protože žádný není. Nejdřív by muselo něco fungovat, aby se to mohlo zkazit.“ Namítl Bill a Tom si povzdychl.
„Dobře, zkusím o tom promluvit s tátou. Ale sami tam nemůžeme jen tak. To je ti doufám jasné.“
„Může s námi Leslie. Ona ví co a jak.“ Odmávl to Bill a Tom zavrtěl hlavou. Ve skutečnosti byl ale za tyhle chvíle Billových vzdorů, kdy se mermomocí něco snažil prosadit, rád, protože mohl vidět svého Billa v Lykaře, když prosazoval něco, co se mu nelíbilo.
„Dobře. My a Leslie.“ Pousmál se, a než se stihl zastavit, líbl Billa na prsty ruky, která svírala jeho. Bill šťastně kývl, odložil hrnek a schoulil se do přikrývek.
„Napadlo mě zavolat Leslie… Mohla by jet s námi. Je ještě studentka, ale může vše konzultovat…“
Angelinen jen lehce kývla, ale Gordon zavrtěl hlavou.
„Tome, nemůžeš ho jen tak vzít a odjet s ním. Je to nebezpečné.“
„Nechám dům nejdřív zabezpečit, kamery a tak. Billovi to prospěje. Bude tam klid, ne jako tady.“
„Tom má pravdu, zlato, měl bys o tom uvažovat. Bill švindluje, když přijde na doktory, to víme oba. Tomovi nelže… Pokud to nebude Leslie vadit… Proč to nezkusit? Horší by to mohlo být jen těžko. Už nevíme, co dělat. Ani my, ani oni. Třeba mu prospěje se tam vrátit. Ty léky ho sice zbavují nočních můr, ale to je tak všechno.“ Tom kývl a odsunul od sebe skleničku.
„Samozřejmě vám budu každý den volat, a kdyby se mně nebo Leslie něco nezdálo, okamžitě ho vezmeme zpátky do města, tati.“ Otec jen svěsil ramena a pousmál se na manželku, která mu na něj položila dlaň.
„Bude to dobré. Bill beztak věří Tomovi nejvíc. A potřebuje trochu volnosti, my ho péčí a očekáváním jen dusíme.“
„Ale to ne, tak jsem to nemyslel…“ Vyhrkl Tom a Gordon ho jen chytil za rameno, aby ho uklidnil.
„My víme, chlapče.“
„Tom má pravdu, zlato, měl bys o tom uvažovat. Bill švindluje, když přijde na doktory, to víme oba. Tomovi nelže… Pokud to nebude Leslie vadit… Proč to nezkusit? Horší by to mohlo být jen těžko. Už nevíme, co dělat. Ani my, ani oni. Třeba mu prospěje se tam vrátit. Ty léky ho sice zbavují nočních můr, ale to je tak všechno.“ Tom kývl a odsunul od sebe skleničku.
„Samozřejmě vám budu každý den volat, a kdyby se mně nebo Leslie něco nezdálo, okamžitě ho vezmeme zpátky do města, tati.“ Otec jen svěsil ramena a pousmál se na manželku, která mu na něj položila dlaň.
„Bude to dobré. Bill beztak věří Tomovi nejvíc. A potřebuje trochu volnosti, my ho péčí a očekáváním jen dusíme.“
„Ale to ne, tak jsem to nemyslel…“ Vyhrkl Tom a Gordon ho jen chytil za rameno, aby ho uklidnil.
„My víme, chlapče.“
„No vy jste se snad úplně zbláznili. Ráno mi volal táta, a teď se tady ještě zjevíš ty? Jděte do háje s tím vašim nápadem. Tome, Bill je nemocný, musí mít klid. Víš, jak ho to může rozhodit? Co budete dělat potom? Šoupnete ho do cvokárny, když to nevyjde?“
„Bill není blázen.“
„Je na nejlepší cestě a tohle mu nepomůže.“
„Sakra, ségra, ještě ani nemáš hotovou školu, tak nedělej, že všemu rozumíš. Billovi to pomůže, vím to.“
„Ty to víš? A díky čemu, Tome? Možná nemám dostudováno, ale co víš o psychologii ty?“
„Nemusím vědět nic. Je to moje dvojče.“
„Ne, Tome. Já do toho s vámi nejdu.“
„Táta to jinak nedovolí.“
„Já vím. Je mi líto, ale nelíbí se mi to.“ Zavrtěla hlavou a založila ruce na prsou.
„Chci, aby se uzdravil, stejně jako ty, ale tohle není dobrý nápad.“
„Celou dobu jsem vám říkal, že je naživu a všichni jste mě měli za cvoka. Měl jsem sny o ohni a kreslil šílený věci. Měl jsem pravdu, Leslie, celou tu dobu. To nepopřeš.“ Blondýnka se jen nadechla, ale nenapadl ji žádný argument, který by mohla použít. Bratr měl pravdu. Rozhodila rukama a bezmocně těkala pohledem po svém pokoji, jako by tam snad někde byla odpověď.
„Vím, že mu to pomůže. Musíš mi věřit.“
„Tome…“
„Leslie, prosím.“
„Jestli nemáš pravdu…“
„Mám ji. Bill není blázen. Nepřijde nikdo?“
„Co? Ne, máma je v práci… jak to s tím souvisí…?“
„Ukážu ti to. Ukážu ti, kde jsme byli. Dej mě nějakej papír a tužku.“
„Tome, ty sis vzpomněl? Ale… proč jsi nic neřekl? Jak dlouho? Ví to už policie?“ Zasypala ho otázkami, zatímco roztržitě hledala, co Tom potřeboval, a dělala místo u svého psacího stolu.
Tom se modlil, ať to vyjde. Povedlo se mu to ale už minimálně dvakrát. Musí jen zůstat soustředěný.
Vzal od sestry tužku, a co nejrychleji začal črtat na papír sestřin pokoj, ve kterém stáli. Cítil, jak ho její oči propalují, jak nechápe a pak nakreslil uprostřed pokoje portál do Lykary.
„Co má znamenat?“ Nakrčila obočí, zatímco Tom od obrázku ucouvl a váhavě se ohlédl. Byl tam.
Usilovně myslel na to, aby se objevil portál i v Lykaře hned vedle Trina.
Leslie se otočila ve chvíli, kdy víleník vyletěl ven a zmateně se rozhlédl po pokoji.
„Tome! Proč jste se neozvali dřív! Kde je Bill?“ Vyhrkl hned, jak jeho pohled ulpěl na něm, a než stihl Tom odpovědět, povylétl Trin leknutím, když si všiml dívky naproti němu a Leslie omdlela.
autor: Bitter
betaread: J. :o)
Tak tohle Leslie asi nečekala. Konečně jí to třeba zavře pusinku, když Tomovi celou dobu tvrdí, že on je tady ten magor.
Chvilku jsem se bála, že Lykara je vážně jen výplod jejich fantazie a oni byli jen nějak zdrogovaní a nic z toho se ve skutečnosti se vážně nestalo. Ale přítomnost Trina dokazuje opak. Uf. Úleva.
Leslie se na to dívá racionálně, kdo by taky uvěřil té jejich pohádce, že jo? Tedy, pokud to neuvidí na vlastní oči. Trochu mě překvapil ten Tomův nápad s portálem. Věřím, že to jejich sestru (až se vzpamatuje) přesvědčí, ale není to nebezpečné? Najednou jsou oba světy propojené.
Díky, těším se na pokračování.
Tak teď mě Tom vážně dostal. Vůbec jsem nečekala, že by to mohlo být takhle jednoduché, to Leslie dokázat. Ale Trina vidím moc ráda a on Toma očividně taky 🙂 Snad se jim společně podaří dát Billa zase do pořádku!!!
[3]:vtip je v tom ze to bylo jednoduche celou dobu dokud byl Tom venku. Kdyby trochu vic veril svym snum a nedal tolik na ostatni, mohl Billa z lykary dostat kdykoliv… Z venku můžou Lykaru ovlivnovat jak se jim zachce. Proto Tom nevědomky změnil Billovy oblečení a vzhled.
To byl pěkný šok pro Leslie doufám že uvěří a Billovi ten odchod pomůže.
Hm, zaujímavý zvrat. Lykara existuje, nie je to len výplod fantázie. A oni tam môžu kedykoľvek. Otázkou je, v akom je teraz stave. Teším sa na pokračovanie.