autor: Áďa
Tak vás všechny opět zdravím. Ano, opět jsem neodolala a opět jsem sedla k něčemu delšímu, než je jednorázovka. Ale vůbec nemám šajna, jak moc se tahle povídka protáhne. Původně jsem ji plánovala jako jednodílku, ale nějak mě napadlo to protáhnout. Nebudu to shazovat na sebe, to „ono samo“ se to takhle rozepsalo 🙂 tak jenom taková malá nejistota, že sama nevím, jestli to budou jen tři, čtyři kapitoly nebo patnáct dvacet kapitol 🙂
No uznejte, že když jsem si přečetla o tom, jak se madam Perry ostře pustila do našich miláčků, tak že to nemohlo zůstat bez povídkové odezvy 😀
Tak si užijte čtení, pokud tam teda bude co k užívání 🙂
Sympatická tmavovláska postávala u okna hotelového pokoje a shlížela dolů. O několik pater níž, na asfaltové silnici a hotelovém chodníku, se tísnily desítky malajských dívek. Některé jen tak tiše postávaly, jiné zpívaly jí dobře známé písně, jiné skákaly a křičely, pár jich dokonce bylo na pokraji fanatických mdlob. Křik mnohonásobně zesílil, když na ulici vjelo černé auto, doprovázené několika dalšími vozy. Z těch vyskákali muži, mající na starost ochranu, a vytvořili bleskurychle za pomoci hotelového personálu nepropustnou uličku, do níž se otevřely dveře černého auta a z něj postupně vystoupili čtyři mladíci.
Katy vzdychla, když spatřila, jak jako poslední z auta vystoupil neuvěřitelně hubený mladík s vlasy sčesanými do půvabné vlny nad čelem, a za pomoci laku a gelu volně spadajícími dozadu. Srdce jí zaplesalo obdivem, když se Bill začal usmívat na všechny fanynky. Měl tak nádherný úsměv, tak zářivě bílé zuby!
V tu chvíli se ovšem její mysl začala zatemňovat prudkou nenávistí vůči všem těm holkám. Ony na jeho úsměv nemají nárok, ona si ho zaslouží mnohem víc!! Ale ne, na ni se nikdy neusmíval tak upřímně, jako na všechny ty káčy, co ječely, až z toho zaléhaly uši. Nazlobeně přešla od okna a začala po pokoji přecházet. Tohle prostě nebylo fér. Nebylo fér, že do něj byla v nejhlubším skrytu duše zamilovaná, ač zamilovanost z drtivé většiny přebíjela zlost.
Ano, zamilovala se do něj od prvního okamžiku, kdy tihle mladíčci poprvé vystoupili ve Spojených státech. Okouzlily ji jejich texty, přestože bylo znát, že angličtina jim není až tak moc vlastní, a že ji mají pouze naučenou. A když poprvé viděla na fotografii a v přímém přenosu sympatického frontmana, málem se jí podlomila kolena. Omámila ji celá jeho charismatická osobnost. Jeho natupírovaná havraní hříva, ježící se všemi směry. Jeho téměř sněhobílá pleť, jen na obličeji oživená výrazným makeupem. Jeho nekonečně hluboké, sametově hnědé oči, orámované kouřovými stíny…
Snažila se dělat vše pro to, aby ho potkala, aby spolu promluvili, ale první takovouhle příležitost dostala až na Video Music Awards v roce 2008. Dělala všechno proto, aby v onen den vypadala tak báječně, jako ještě nikdy v životě. To ráno se trošku chvěla nervozitou, protože s nimi byla nominována ve stejné kategorii, byli tedy rivalové, ale ona si věřila. Vždyť se to přece konalo v Americe, tudíž bylo nad slunce jasnější, kdo vyhraje. Proč by měli vyhrát nějací Tokio Hotel, kteří byli ve Státech vůbec poprvé, a krom pěti šesti koncertů je nikdo neznal? Však ona jim ukáže, co to je pravý americký zpěv, a mileráda je, no, spíš ho, zaučí. Jenže když už se tetelila napětím ve chvíli, kdy moderátorka otevírala slavnostně zapečetěnou obálku, v tu chvíli pro ni přišla rána. Dodnes si tu situaci pamatovala…
Flashback
„A vítězem v kategorii Nejlepší nováček se stává…“
Katy se zachvěla radostným očekáváním. Vítězství měla v kapse. Všichni, kdo byli nominovaní v její kategorii, byli naprostí looseři. Jediní, o kom by se snad dalo uvažovat, že by jí mohl sekundovat, byli ještě tak Jonas Brothers, ale manažer ji před chvilkou ujišťoval, že podle aktuálního hlasování má ona určitě víc hlasů než oni. A pak tu byli ještě oni, čtyři tajuplní človíčci, ale nad těmi se Katy jen shovívavě pousmála, když jim věnovala pohled a viděla, jak spořádaně sedí na svých židličkách. Jsou tak roztomilí, jak vypadají vážně a napjatě… copak si snad myslí, že si tady v téhle soutěži škrtnou? Kdyby nebyla zaláskovaná do Billa, tak by se jim snad i otevřeně vysmála. Který Američan by hlasoval pro nějakýho germána? Tak či tak, už se podvědomě nadzvedávala, aby mohla hrdě vykročit pro svůj dosud největší triumf v kariéře a udělat tak na Billa dojem…
„…Toukijóu Houtééél!!!“
V místnosti jako by vybuchla atomová bomba, tak ohlušující byl řev a aplaus čtyřem mladým Němcům. Po pár vteřinách nevěřícného úžasu, že právě oni vyhráli takovou významnou událost, která většinou patřila právě Američanům, jim celá hala hlasitým tleskáním, křičením, hvízdáním a dupáním vzdávala hold, zatímco se vzduchem rozezněly tóny jejich hitovky Ready, set, go.
Katy v naprostém šoku, který ji zcela zparalyzoval, s otevřenými ústy civěla, jak se jejímu miláčkovi lesknou oči slzami dojetí, které jen s vypětím všech sil statečně držel za víčky, když ladným krokem téměř dotančil až na podium, kde převzal cenu, které se, samozřejmě v jeho rukou, skoro nábožně dotkli postupně všichni členové kapely. Jeho šťastná slova, zasekávající se chvílemi v náporu emocí, se rozezněla vzduchem, a jí se konečně podařilo alespoň sklapnout čelisti.
Tohle skutečně nečekala. Ačkoliv jim to na jednu stranu ještě včera touhle dobou přála, protože štěstí jejího miláčka bylo tehdy i jejím štěstím, dnes se její pečlivě nalíčené rty stahovaly do jediné tenké linky. Koutky přitom klesaly čím dál níž, až měla její ústa naprosto věrný tvar podkovy a jasně zelené oči jí potemněly. Tohle se nemělo stát. Dnešní den měl patřit jí, jedině jí, to ona měla vyhrát! ONA, a ne nějaký pofidérní cucáci, kterým je sotva osmnáct! Jak si vůbec mohli dovolit dostat se na JEJÍ úroveň? Co vlastně její. Už ji dokonce převýšili. Teď to budou oni, o koho bude zájem, to oni slíznou veškerou smetánku a jí zbydou akorát oči pro pláč.
Skoro ani nevnímala, jak ji její ochranka odvádí do backstage, když jí po umně nalíčených tvářích začaly stékat první slzy. Když však míjela podium, zvedla hlavu, a když se její oči setkaly s těmi Billovými, v nichž právě hrálo všechno štěstí světa, v jejích kukadlech se zablesklo a Bill zmateně nakrčil čelo, když jasně pocítil, jak ho zasáhl záblesk nenávisti. Tím se však nezabývala. Pohrdavě hodila hlavou, a teď už bez pomoci bodyguardů kráčela dál. Tohle jim teda nedaruje! Bill si v jejím životě až do předchvíle mohl dovolit cokoliv, ale tohle bylo moc. Tohle nebylo v plánu a bylo to až moc hluboké tnutí do živého.
„Však já vám to vrátím! Budete litovat, že jste mi kdy zkřížili cestu,“ sykla jedovatě, aniž by ji někdo slyšel, a zmizela ve stínu backstage…
Konec flashbacku
Od té doby se snažila, jak jenom mohla, aby Billově kapele ublížila. Urážela je, nebrala si vůbec žádné servítky a o Billovi nemluvila jinak, než jako o gayovi. Dokonce v záchvatu jízlivosti, posilněná notnou dávkou alkoholu, sepsala písničku, kterou při každém live vystoupení vždycky v jízlivé poznámce věnovala krom svým fanouškům hlavně jemu, a při které, když ji zpívala, ho měla pořád v hlavě.
Nemohla zapřít, že city nevymizely, pořád kdesi hluboko, hodně hluboko v srdci, k němu něco cítila. Vždy se to projevilo akorát ve slabých chvilkách, jako byla před chvílí ta u okna. V takových momentech by mu ze všeho nejradši padla k nohám a ulíbala by mu je k smrti.
Ale to by už nebyla ona. Ne, to není její styl. Svým životem procházela tak, že si vždy kráčela za svým, a vždy svého taky dosáhla. A v kauze Tokio Hotel bylo jejím cílem jediné. Pomsta. Tvrdá, krutá a zlá. Za to, jak jí tehdy na oceňování podrazili nohy. Dokud nebyl ten prokletý den, tak ji všichni chtěli. Nahrávací společnosti se o ni mohly přetrhnout, každý sponzor, který něco znamenal, jí chtěl zaštitovat koncerty. Byla miláčkem národa. A od toho dne? Jo, všechny nadchla hitem Hot n cold. Hráli to v rádiích, hudebních televizních stanicích, vyhrávala s tím nejrůznější hitparády. Jenže tím to taky haslo. A teď? Teď musela vzít zavděk, když někdo z těch, jimiž svého času skoro i pohrdala, projevil vůbec sebemenší zájem o možnost duetu. Jak po takovýchhle šancích chňapala jako tonoucí po stéblu trávy! Byla si totiž moc dobře vědoma toho, že pokud by tyhle podřadné duety odmítala, tak by její kariéra rychlostí k zemi se řítícího letadla zhasínala tak dlouho, dokud by neztroskotala definitivně a po ní nezbylo nic víc, než pár písniček, které budou během pár let zapomenuty.
Tiše vzlykla a ignorovala, že jí jedna zbloudilá slza rozmazává řasenku. Kariéra byla vždycky jejím snem. Snem, kvůli kterému se tolikrát pohádala s rodinou i okolím. Snem, jemuž by obětovala cokoliv. Stoupala tak dlouho a tak ztěžka, než se aspoň trochu dostala na výsluní. A když už tam téměř byla, když už její vysněný život byl na dosah, skoro jí ležel u nohou… tak jí ho zničí ti čtyři. Ti čtyři, kteří by se bez té ceny docela dobře obešli, protože stejně od té doby byli v Americe jen jednou, dvakrát, nanejvýš třikrát a spíš sklízeli úspěchy v Evropě. Jenže pro ni ta cena byla vším. Měla jí odstartovat život, o kterém snila. Jiný vést nechtěla a oni způsobili to, že se od toho dne její sny hroutily jako domeček z papírových karet.
Nasupeně se zvedla, došla až ke dveřím, prošla hotelovou chodbou a naklonila se přes zábradlí, zrovna včas, aby viděla, jak na recepci přebírají karty od pokojů. Opatrně, aby ji neviděli, koukala, jak odcházejí k výtahu. Docupitala k němu taky a sledovala na displeji, jak výtah postupně sjíždí až do nultého patra. Párkrát netrpělivě přešlápla a pak se zatajeným dechem sledovala, jak se červené číslo začíná měnit. Z nuly na jedničku, z jedničky na dvojku, z dvojky na trojku, z trojky na čtyřku… a tam se výtah zastavil. Na chvíli byl slyšet menší hluk, jak se kluci i se svým teamem přemisťovali do pokojů, a pak nastal klid.
Spokojeně odešla do svého pokoje, kde si radostně výskla a spokojeně zamnula ruce.
Konečně… čas pomsty se blíží. Tady nejsou ani ve své Evropě, kde je nikdo nespustí z očí, ani v Americe, kde je tak mocná ochranka, že by ji skutečně málokdo překonal. Tady jsou v Malajsii, kde je krom pár sekuriťáků nebude jistit nikdo. A to ona potřebovala. Už měla svůj plán. Zbývalo ho už jen s co největší opatrností splnit.
„Jen počkejte,“ ušklíbla se zlověstně a otevřela svůj laptop…
autor: Áďa
betaread: Janule
Oh, skvělý. 😀 😀 Hrozně se těšim, jelikož už mi chyběly drasťárny typické pro Áďu 😀 😀 Začíná to dobře a doufám, že to bude stát za to.
Já musím hned na začátek říct, že tu babu nesnáším od chvíle, kdy jsem ji kdysi poprvé viděla a slyšela, a teď ji přímo nenávidím xD Pěkně jsi ji tady zpodobnila, potvoru závistivou xD Jsem teda zvědavá na tu pomstu, nejdříve jsem myslela, že se někde domákne, jak to mezi sebou kluci mají a bude je vydírat, nebo to někde zveřejní, ale vypadá to na něco jiného, když jí v tom překáží ochranka. Možná Billa unese a bude ho sexuálně mučit, a taky mě napadlo, jestli náhodou nepodstrčí Tomovi tu Viagru xD Nechám se překvapit a každopádně se těším =)
Tak Áďa je zpátky. 🙂 A nebyla bys to snad ani ty, kdyby jsi nějak šikovně nezakomponovala události nedávno minulé do povídky. Taková nenávistná Ketty Perry, to může být zajímavá zápletka. Jsem zvědavá, co se z toho vyvrbí, a jestli také při té své pomstičce přijde na to, komu vlastně Billovo srdce patří. 🙂
Myslím, že tahle povídka bude patřit mezi mé oblíbené 🙂 Je to moc pěkně napsaný, a to téma… 🙂
děkuji moc za komenty, doufám, že vás v rámci možností nezklamu. asi to nebude nějaký vyloženě krvák, to by zrovna do týhle povídky nesedlo, ale nějaké to drama tam bude, tak snad se vám to bude líbit.
vyzerá to veľmi dobre, rychlo daľej.
Dosť skoro to čítam čo ?D: ale je to supeer idem dalej 🙂
Tuhle povídku začínam číst už po druhe,je moc hezký napsana.