autor: Lesslee
„Kdo je mrtvý, Tome, co to povídáš?! Měl jsi jen škaredý sen…“ podívala se na něj nechápavým pohledem sestra, a obočí nepřirozeně nakrčila směrem k sobě.
„Bill! Kde je?!“ snažil se vstát z postele bledý chlapec. Bolest však byla silnější, nezmohl se na nic víc než opřít se o lokty a hlasitě zakňučet.
„Kdo je Bill, drahoušku?“ stále nechápala sestřička.
„Můj bratr! Co je s ním? Co mu je? Kde je?“ měl v plánu zjistit, co je s jeho dvojčetem. Potřeboval to vědět.
„Není mrtvý, že ne? Kde leží? Musím ho vidět!“ zasypával sestřičku dalšími otázkami.
„Co se stalo tvému bratrovi? Leží také tu v nemocnici?“ zkusila se ještě jednou zeptat sestřička, aby poté mohla zjistit informace, na které se Tom vyptává.
„Já nevím! Potřebuju vědět, co s ním je!“ vykoktal ze sebe. Byl v šoku, potřeboval odpovědi na své otázky a potřeboval vědět, jestli ho jen zlý sen nechtěl připravit na škaredou skutečnost.
Když se sestřička zvedla z postele, na moment vší silou zavřel oči a pak je promnul.
Vždyť to byl jen blbej sen, určitě mu nic není… Zašeptal do tichého bílého pokoje a snažil se sám přesvědčit, že jeho bratr je určitě v pořádku.
„Dojdu ti to zjistit, hlavně se o nic nepokoušej, ať si neublížíš ještě víc. Musíš odpočívat.“ Vysvětlila mu u dveří a potichoučku vyplula ven.
„Už ti ho vezeme!“ usmála se starší paní doktorka po příchodu do nemocničního pokoje.
„Hmm… koho?“ zeptal se překvapeně Toma a dál se věnoval kousání se do jednoho ze svých dredů. Byl nervózní. Nedokázal jen tak ležet a čekat.
„Pověřila jsem sestru, ať ti řekne, že ti sem přibude nový kamarád… nezmínila se ti o tom?“ zakroutila hlavou a ještě jednou si přemítala v paměti, že tím sestřičku určitě pověřovala.
„Aha…“ neobtěžoval se odpovědět, raději jen přikývl a z postele si prohlédl svého nového spolubydlícího. Měl celou tvář obmotanou sněhobílým obvazem. Z pod něj se jen třepaly dlouhé černé řasy. Byl ještě pod narkózou.
„Co se mu stalo?“ zeptal se sestry, která mu vybalovala věci z tašky do prostorné skříně, hned, vedle té jeho.
Sestra s prací přestala, po očku na něj koukla a pomaloučku přišla k jeho posteli.
„Spolužáci ho po škole zbili až do krve… a potom…“ zarazila se a podívala se na kluka ležícího mezi bílými peřinami.
„A potom co?“ zeptal se nechápavě Tom a nakrčil nos, když si všiml, že sestra nepokračuje ve vyprávění.
„Myslím, že bude lepší, když se ho zeptáš sám. Určitě si budete rozumět…“ usmála se, vrátila se ke skříni a začala dál rovnat oblečení.
Tom nasucho polkl, podíval se na ležícího chlapce, zamračil se a koukl se na bílý strop nad sebou. Co když Bill leží od hlavy až k patě v obvazech jako tenhle kluk. Mrzelo ho to. Už už chtěl vyběhnout na chodbu a začít ho hledat. Došlo mu, že by to nebylo nic platné. Určitě ho zavezli do jiné nemocnice než je on, a kdyby chodil od pokoje do pokoje, měli by ho všichni za blázna. Raději si počká, až přijde sestra a oznámí mu verdikt. Bál se o něj.
Myšlenky ale byly až moc těžké na jeho hlavu a stav, ve kterém byl, a začaly se mu pomalu přivírat víčka.
„Ahoj…“ vydechl, když se probudil a všiml si, že kluk na vedlejší posteli má otevřené oči. Ten jen pokýval hlavou na souhlas pozdravu. Tom měl chuť komunikovat. Zajímalo ho, co se zafačovanému klukovi stalo.
„Proč seš tady?“ zeptal se mile kluk, když na něj celou dobu Tom zíral a neměl se k tomu, aby něco řekl.
„No… já jsem… jsem to… ve škole jsem omdlel. Mám otřes mozku,“ vykoktal se a dodal: „A ty?“ zeptal se trochu opatrně.
„Ále, zmlátili mě, polili benzínem a zapálili. Nic extra…“ odpověděl vážně. Byl rád, že vůbec žije, a když si všiml, jak na něj Tom kouká s otevřenou pusou, usmál se na něj. Šok v jeho očích ale pořád nepomíjel, tak ho ještě zkusil uklidnit.
„Naštěstí mě kámoška uhasila… Nic si nepamatuju…“ Povídal o svém příběhu, díky kterému se dostal do nemocničího pokoje. Tom na něj nepřestával zírat s ustrašeným výrazem.
„Nedívej se tak, můžeš být jedině rád, že sis nic takovýho nemusel zažít. Na jednu stranu jsem rád, že tu ještě vůbec jsem… ale co bude dál, až se uzdravím a budu se muset vrátit?“ snažil se vyjádřit své city. Nevadilo mu, že dredatého kluka vůbec nezná. Byl stále ještě v šoku, a hlavně byl rád, že své pocity mohl vyprávět nahlas. Jeho posluchač byl jedno velké ucho, naslouchal každému slovu, co řekl, zajímal se o všechno, co mu bylo neznámé a on byl vlastně rád, že ho někdo poslouchá, Bylo mu jasné, že dredáč nebude vědět, o čem mluví. Bylo mu jasné, že kluk jako on si nic takového určitě zažít nemohl. I přesto se s ním o tuhle zkušenost chtěl rozdělit.
„Jo a jsem Chris…“ dodal, když skončil.
Tom měl slzy v očích. Kývl.
„Tom,“ představil se a otočil se zády k chlapci. Kolena si tlačil k bradě a dlaně zakrývaly jeho obličej.
Z pootevřeného okna se ozvalo houkání sanitky.
„Člověk se tu pomalu nemůže ani pořádně vyspat…“ zabručel a okomentoval situaci Chris, zachumlaný pod velkou bílou dekou.
„Máš pravdu,“ koukl na něj Tom a pomalu začal sunout nohy z postele. Bolest hlavy byla stále velká, ale už se dala zvládnout. Chodidla se dotkla studené podlahy a hubený chlapec se zvedl z postele.
„Kam jdeš?“ zeptal se dychtivě Chris, když si všimnul, že míří ke dveřím.
„Musím si srovnat myšlenky… a ve spaní mi to moc dobře nejde.“ Odpověděl a zabouchl za sebou dveře.
Ocitl se na prostorné chodbě. Na konci byla velká prosklená zeď s vyhlídkou na krásnou podzimní zahradu. Sem tam se na chodbě objevil květináč s pestře zářícími květy, ale stejně si povzdechl. Bylo mu jasné, že i kdyby to tu vymalovali na žluto, pověsili tu všelijaké prokotinky, stejně to bude pořád jen smutná nemocnice. Za okny pršelo. Ledová podlaha ho zábla do bosých nohou. Udělal pár kroků a ze sesterny, která byla jen kousek od jejich pokoje, zaslechl:
„Dočista se zbláznil. Nikdy jsem nikoho takového nepotkala…“ kroutila hlavou postarší sestřička a na tác chystala kalíšky se jmény.
„Ten jeho bratr musel být pěkný cvok. Určitě si ani neuvědomuje, co vůbec způsobil. Bůhví, jestli ten hoch vůbec bude ještě někdy v pořádku.“
To Tomovi stačilo. Obrátil se a zamířil zpátky do pokoje. Určitě se bavili o Billovi. Jak to myslely, že se zbláznil? Kroutil hlavou a v očích ho pálily slzy. Není mrtvý… ale co s ním je? Nejraději by ho teď obejmul a na kolenou ho odprosil, aby mu odpustil všechno, co mu kdy udělal. Tou ránou do hlavy, jako by mu došlo, že neměl právo ho trestat za to, že ho měl rád jiným způsobem než jako bratra. Nezasloužil si to. Vždyť když byli malí, měl dětství, na které si nemohl ani v nejmenším stěžovat. Měl všechno, na co si vzpomněl. Psa, který ho každý den vítal. Mámu, která pro něj udělala první a poslední, a k tomu všemu bratra, dvojče, které chápalo všechny pocity a starosti, které prožíval. Dělil se s ním o všechno, pro něj by i umřel a on mu tohle všechno oplatil tím, že ho svou vlastní blbostí poslal do nemocnice? Nechtěl nad tím přemýšlet, věděl, že už to stejně nevrátí. Věděl, že ho Bill už nikdy nezačne mít rád.
Když vstoupil do pokoje, Chris se nadechl a chtěl něco říct. V tom ho však Tom zastavil a vpadl mu do řeči.
„Víš… zmlátil jsem svýho bratra, dvojče. Je na tom špatně.“ Z očích se mu draly slzy. Neměl odvahu svůj zrak upnout na ležícího Chrise, tak raději přistoupil k oknu a sledoval barevné vznášející se listí.
„Dělal jsem to dlouho… dokonce jsem ho nutil k věcem, který… nejsou normální!“ rozkřičel se na pokoj a dlaněmi zajel do svých dredů. Byl zoufalý. Jak tohle všechno má zastavit? Nemůže na to jen tak přestat myslet.
Chris nevěděl, co říct, vždyť je stejný, jako ti, co šikanovali jeho. A ještě k tomu je s ním na pokoji. Co mu na to má říct? Opravdu ho to tak mrzí, nebo se jen bojí toho, co bude dál?
„Jdi za ním. Běž ho najít…“ zkusil mu poradit, nevěděl, co jiného má říct.
Tom na nic nečekal. Nikoho se neptal, stejně by ho za ním nepustili. Nepřemýšlel nad tím, co bude, jen ho prostě chtěl najít.
Rozrazil dveře a pomaloučku se připlížil ke klice od protějšího pokoje. Dveře se s tichým vrznutím otevřely.
autor: Lesslee
betaread: Janule
Krásná povídka x) konečně si to tom uvědomuje
aaa rychlo dalej, ja chsem vedet čo sa Billovy stalo, a myslím že Tom potreboval priučku ktorú dostal, aj ked Chrisa mi je lúto. Dúfam že Bill bude v poriadku a Tom sa bude aj spravať normálne a nebude mat ba výčitky.
Krása, krása, krása!!! ^^ Tuhle povídku miluju čím dál víc ! ♥ Něco na tohle téma mi tu na blogu chybělo ^^ A je to moc dobře napsaný, čte se to jedním dechem ♥
aaaaaaaaaa…ať je tam Bill a Toma zabiju! To si jako nemoh uvědomit ještě před tím, než ho chudáka zmlátil? Měl si tu hlavu rozmlátit na padrť, protože v ní očividně nic nemá!!!! Chudák Bill, být jím, tohle bych mu už v životě neodpustila, jen ať si Tománek trpí, hajzl jeden! Mno, ale uvidíme jak se to vyvine…doufám, že Billovi není nic vážnýho 🙁
Och no Tomovi ten úder do hlavy fakt prospel 😀 konečne mu to docvaklo už som si myslela že mu to nedojde kks chudáčik Billy 🙁 och dúfam že nie je na tom tak zle… a ten Chris je hustý kks tiež pekný chudák 🙁
Oh, to je také krásne, že si Tom uvedomil, ako mu ublížil 🙂 na druhú stranu dúfam, že sa Billovi nič nestalo…ako to tie sestričky mysleli?:( oh, ten názov vystihuje moje pocity…naozaj začnem plakať a budem sa báť, ak sa to nezlepší….pokračko!
Tomu říkám zrada, já jsem byla přesvědčená, že ten Tomův spolupacient bude Bill, takže jedna teorie v háji…každopádně je dobře, že se Tomovi po té ráně do hlavy konečně rozsvítilo xD Ale kde teda máme Billa ??
Proč mám pocit, že tam Tom uvidí svoje tělo? Že se při té rvačce odehrála nějaká výměna duší bo tak něco… Sice původně jsem myslela, že s Chrise se vyklube Bill, ale…
dállllllll
Jů, další díl. To byl moc pěknej nápad, dát k Tomovi Chrise, kterej mu povypráví o svým hrůzným zážitku a pořádně mu tak otevře oči. 🙂
taky jsem myslela, že Chris je Bill 😀 ale to je jedno. Jsme zvědavá, jak se Bill zachová..
[10]: já taky 🙂
bojím se billovy reakce
…tyjo…jsem zvědavá, jestli bude Bill na tom vedlejším pokoji…=) mno ale taky mě štve, že ten kluk neni Bill, ale nějákej…Chris…xD mno…těším se na další dílek…=)
No..jsem ráda, že si Toman konečně uvědomil, co dělal a jsem ráda, že se chce změnit..každopádně nevím, jak na to bude reagovat Bill..sama ani nevím, co bych dělala…
Tyjo..toho Chrise mi je líto..prej že ho zapálili..chudák..:(
Moc se těším na další díl! 🙂