Die Wächter 17.

Další den byl pro oba milence drsný. Milovali se tu noc víckrát, protože se chtěli navzájem cítit v sobě. Bolelo je vědomí, že budou odděleni. Roky vedle sebe stáli před každým bojem; roky se mohli uprostřed rvačky otočit a věděli, že ten druhý tam bude; roky mohli toho druhého vyhledat po boji, aby se ujistili, že je v pořádku. Tentokrát však ne a oběma jim to vadilo.

„Tómasi?“ Tovin hlas přerušil jeho myšlenky, které byly u Villa. Ten si v současné době vyzvedával něco důležitého z kasáren, kde žil. Blonďák vzhlédl od podlahy v přední části postele, na které seděl, a podíval se jí do očí. Starostlivě vstal a rozevřel své paže. Tova do nich padla a těsně se přitiskla k jeho košili.

„Co tě trápí?“ Zamumlal do jejích jemných blond vlasů.

Zatřásla hlavou a oba zůstali pár minut stát. Ani jeden neslyšeli Villa, který se vrátil.

„Já… miluji tě, Tómasi.“ Jemně popotáhla, když promluvila. „A chybíš mi.“

„Jsem tady.“

„No. Nebyl jsi od té doby, co jsi s Villem. Chci svého manžela zpět. Chci, aby se miloval se mnou a ne s jiným mužem.“

„Tov, myslel jsem, že jsme o tom mluvili.“ Povzdechl si unaveně.

„Ano, ale myslela jsem, že to bude jako v Thorly. Myslela jsem, že s tebou bude tak často jako Sindri. Ale tohle… Tómasi, tohle je příliš.

„Starám se o tvé blaho, to ti nestačí?“

„Ne. Potřebuji lásku, Tóme.“

„Tómasi.“ Opravil ji. Pouze Ville mohl zkracovat jeho jméno. Když si tenhle fakt uvědomila, z jejích očí vytryskly další slzy.

„Promiň, Tovo. Opravdu. Mám tě rád. Ale je to jiné, než způsob, jakým miluji Villa. Pokud je láska to, co hledáš, tak běž a najdi ji. Najdi si milence, nebo ode mě odejdi. Chci, abys byla šťastná.“

„Ale já chci tebe.“ Plakala, když k němu vzhlédla. V pěstích svírala jeho košili.

„Tov.“ Vydechl nosem. „Prosím pochop, tohle je pro mě těžké. Miluji tě a nepřeji si, abys trpěla.“

„Ztratili jsme vše, co jsme měli, jen protože vás dva spárovali dohromady.“

„Ne. I kdyby nás Thorbjörn nespároval, i kdyby tu nebyli žádní Strážci, chtěl bych být s Villem.“ Přiznal se Tómas, způsobuje tak jemný úsměv na tváři muže s havraními vlasy, který tajně poslouchal.

„Myslela jsem si, že tě syn udrží.“ Zašeptala do záhybů jeho košile.

„Jednou jsem si myslel, že bychom mohli být tři.“ Řekl Tómas. „Ale nemůžeme. Miluji Aslaka a miluji tebe.“

„Ale Villa miluješ víc. Rozumím. Je tak krásný, chytrý a silný. Bikj…“ Tómas ji od sebe odstrčil a jeho ruka automaticky zakryla její ústa, což je oba zanechalo v šoku.

„Má pravdu.“ Promluvil Vilhelm a oba je zarazil. „Mám tohle jméno. A nebyl jsem k ní zrovna příjemný.“

„Objasnil jsem dávno, že tě tak nikdo nebude nazývat v mé přítomnosti. Včetně Tovy.“

Ville se usmál na svého milence předtím, než se otočil k Tově.

„Nikdy jsem ti ho nezamýšlel vzít. Bojoval jsem s tím, jak nejlíp jsem mohl, ale je těžké toho muže nemilovat, jak víš. Říkej mi, jak chceš – jsem si jistý, že jsem byl nazýván hůř. Vím, že jsem rozvratitel-„

„Ville.“ Přerušil ho Tómas, ale Ville jenom zvedl ruku, čímž Sormrfaximu naznačil, aby mlčel.

„Byl jsem tak nazýván dřív. Nemůžu říct, že je mi to líto, protože to je prostě to, kdo jsem. Ale omlouvám se, že jsi mi zkřížila cestu a muselas být mým sokem. Jednou jsem vše ztratil, ale teď je v sázce příliš mnoho. Přísahám, že jsem Tóma nechtěl, ale lhal bych sám sobě, a tobě obzvlášť, když jsi jeho manželka. Jsi milá dívka. To je vše, co ti můžu říct.“

Vypadalo to, že Tova rozumí významu Villova rozpačitého proslovu. Smutně se usmála a přikývla.

„Ville?“

„Ano?“

„Vždycky budu milovat Tómase. Ale mohu tě požádat o jednu věc?“

„Možná…“

„Ty i já víme, že tě miluje příliš na to, aby tě nechal jít do tohoto nadcházejícího boje samotného. Ať už s tebou pojede, nebo tě bude následovat, bude stát vedle tebe. Je příliš tvrdohlavý. Chci tě jenom požádat, abys ho přivedl domů živého.“

Komentář o tvrdohlavosti Villovi vyhnal úsměv z tváře. Vážně přikývl.

„I za cenu mého vlastního života.“ Cítil na sobě pohled a vzhlédl k Tómasovi. „Co?“

„Ty…“

„Mám konečně něco, za co stojí žít, bojovat a umřít? Ano, mám.“

S těmihle slovy, která zůstala viset ve vzduchu, dal černovlasý muž sbohem ženě a jejímu synovi.

Všichni byli překvapení, když je Ville oba pevně objal. Poté s těžkým srdcem oba muži opustili dům a zamířili tam, kde Strážci měli ustájené koně a připravovali je na cestu.

„Jsi si jistý, že nemůžu jet taky?“ Zeptal se Tómas Thorbjörna, když přijel. Věděl, že se ptá zbytečně. Bylo pro něj těžké zvednout Villův vak, a meč se zdál být ještě těžší.

„Ne, Tómasi. Zůstaň tady a získej zpět sílu do své ruky. V mžiku se vrátíme.“ Když válečný vůdce pokračoval v jízdě, Ville pohlédl na Tómase.

„Prosím zůstaň tady a udělej, co tvůj Lord říká.“

„Udělám.“

Oba věděli, že je to lež, ale Ville tomu chtěl věřit. Lehčí bylo představovat si, že se vrátí domů ke svému krásnému milenci, než znovu prožívat, jak se málem přiblížil smrti.

Mnoho toho nenamluvili, pouze se na sebe dívali. Tómas udělal krok vpřed a Ville se ztratil v jeho náručí. Tvář bořil do Tómasova hrudníku, jak chtěl slyšet ještě naposledy tlukot jeho srdce.

Muž s havraními vlasy zamrkal překvapením, když po chvíli ucítil na své tváři vlhko. Vzhlédl a viděl slzy tiše se řinoucí z temných očí blonďáka. Zvedl ruku a setřel je, ale Tómas jeho bledou ruku uchopil a začal na ni vkládat polibky. Jejich rty se zoufale spojily předtím, než se muž s hadími vlasy prudce odtáhl.

„Běž.“

„Tóme…“

„Běž!“

Ville přikývl a vyskočil na svého koně. Popadl límec Tómasovy košile a přitáhl si ho pro poslední polibek, který mu byl s dychtivostí oplacen. Poté blonďák poplácal kyčli koně a ten okamžitě vyrazil. Ville se nemohl ohlédnout zpět. Pokud by to udělal, neodjel by z Cortburgu a věděl, že je jeho povinnost zúčastnit se této bitvy. Ale přísahal by, že po větru, který zezadu foukal, slyšel Tómasův tichý hlas, jak říká ‚zůstaň.‘

Tómas se nehýbal, dokud mu Strážci nezmizeli z dohledu. Jeho mysl byla zamořena myšlenkami na svou slabost a neschopnost udržet meč. Když nemyslel na tohle, myslel na Villa – záblesky jeho mračení, jeho smíchu. Výraz, jaký měl, když byl zachycen ve víru vášně, jeho slzy.

Zůstal tam, dokud Tova nevyšla z domu. Uslyšel vytasení meče z pochvy, ale neobtěžoval se bránit. Ani nemusel, protože před něj byl pouze pohozen na zem. Krátce pohlédl na meč a pak na Tovu.

„Zvedni ten meč.“ Přikázala Tova.

„Tovo, nech mě být.“

„Zvedni – ten – meč!“ Říkala to tónem, který u ní Tómas nikdy neslyšel, a tak ji poslechl.

Stiskl rukojeť a oči se mu okamžitě zúžily. „Tohle není můj meč.“ Poukázal na detail, kterého si předtím nevšiml, protože vypadal hodně podobně.

„Toho jsem si vědoma. Zvedni ho.“

Zvedl ho ze země a byl překvapený, že meč udrží v ruce, která byla zraněná. Nebyl tak těžký jako jeho vlastní meč.

„Tenhle je Villův. Nechal ho tu pro tebe, protože je lehčí než tvůj. Oba víme, že ho budeš následovat. Vezmi si pár dní na trénink s tímhle mečem, než se za ním vydáš.“

„Tohle je tvá šance mít mě pro sebe. Není to to, co chceš?“

„Ano.“ Přiznala. „Ale nikdy jsem tě neviděla tak silně rozrušeného, jako když jsi ho sledoval, jak odchází.“

Usmál se na ni a objal ji. „Děkuju.“

Tahle pouhá dvě slova znamenala tak moc – milovala ho natolik, aby ho nechala jít. Přinutila ho ještě jednou zvednout meč, akceptujíc Villa tak, jak to bylo nutné, a také mnoho dalších věcí.

Pár dalších dní strávil Tómas nekonečné hodiny s Magnim, Thorbjörnovou pravou rukou, který měl na starosti dohlížet na Cortburg s manželkou válečného vůdce. Většinu času strávili tréninkem.

Tova a Aslak pozorovali muže s hadími blond vlasy zpovzdálí. Tova se dívala a Aslak si hrál. Jedl špínu u jejích nohou.

Třetí den Tómas rozkázal Magnimu, aby s ním zacházel drsněji. Tómas si myslel, že umře bolestí a vyčerpáním, ale bojoval až do konce. Bojoval od východu až do západu slunce další dva dny.

Jeho tělo se docela rychle přizpůsobilo náporu, protože tyhle pohyby byly stejné jako ty, které dělal každý den v minulosti.

O týden později, co Vilhelm odjel, byl Tómas schopný ho následovat. Ten týden byl nejdelší ve Villově životě. Stal se mužem, kterého Tómas poprvé potkal – chladný, krutý a oživující svoje jméno Bikja. Nechtěl s nikým nic mít. Ale ne všechna přání se splnila. Gøran s ním často sedával, nehledě na protesty muže s havraními vlasy. S Gøranem přišel Gautstafr, Sindri a Andrs. Jejich společnost byla dostačující, ale byly to noci, které Villa tížily nejvíc. On a Tova si byli víc než jistí, že Tómas pojede za nimi. Avšak den po dni Ville neviděl ani mihnutí spletených pramenů. Začínal uvažovat, jestli jeho milenec vůbec přijde. Jedna jeho část si přála, aby Tómas zůstal v Cortburgu, ale ta druhá toužila jít do boje se svým milencem po svém boku.

Thorbjörn předpokládal, že je Tómas bude následovat, a tak cestovali pomalu. Dosáhli cíle až jedenáctý den, přitom cesta normálně trvala jen sedm. Jedenáctý den muži spočívali navzájem ve svých náručích, dívajíce se dolů z kopce, po kterém vystoupali. Cal začal dávat na jazyk každého muže speciální prášek. Villovy oči se zavřely, zatímco držel svůj jazyk vyplazený, takže neviděl úsměv druhého muže kvůli faktu, že muž na jeho pravé straně se změnil.

„Je od tebe hezké, že se k nám připojíš.“ Zasmál se Cal a umístil prášek na Tómasův jazyk. Ville otevřel oči a na dobrou chvíli zamrzl. Poté ale vyskočil, omotávaje nohy kolem Tómasova pasu, jak se jejich rty setkaly.

„Co tady děláš?“ Zeptal se Ville a každé slovo proložil polibkem.

„Někdo ti musí krýt zadek.“

„Můžeš mému zadku dělat víc, než ho jen krýt.“ Okomentoval to muž s havraními vlasy se zasténáním, jak byl postaven zpátky na zem. Pevně svého milence objal, vdechuje vůni jeho spletených vlasů, kterou si zamiloval.

„Připomenu ti to později, lásko.“ Zamumlal Tómas a odtáhl se, aby mohli naskočit na koně. Jejich ruce ale zůstaly spojené. Thorbjörn si získal jejich pozornost fouknutím do Stafrova válečného rohu.

„Gørane! Vezmi své muže k levému křídlu.“

„Křídlo je připraveno!“ Zavolal brunet a muži se shromáždili, aby ho následovali.

„Sakri! Vezmi svého společníka hned, jak se dostaneš za hradbu. Zbytek bude následovat můj prapor dolů do středu.“ S těmito slovy byla vztyčena vlajka, která zobrazovala symbol vojenského vůdce – pracku medvěda. Černovlasá hrozba, která vedla tuto elitní skupinu válečníků, se otočila ke svým mužům se zdviženým mečem.

„Násilí a strach, žádná temnota! Povstaňte! Povstaňte, Strážci Thorbjörna! Oštěpy budou otřeseny, štíty budou roztříštěny a den meče, červený den, se stane érou vycházejícího slunce!“

Zmínění muži se začali třást a pokřikovat, jak droga ovládla jejich těla. Byli připraveni.

„Vpřed! Vpřed! Vpřed! Vpřed pro konec světa a ničení! Smrt!“

Muži za vojenským vůdcem zdvihli své meče do výšky a s křikem opakovali.

„SMRT!“

Thorbjörn máchl mečem nad hlavou, jak zakřičel: „SMRT!“

Odezva Strážců byla hlasitější než předtím: „SMRT!“

„SMRT!“ Zakřičel Thorbjörn naposledy.

„SMRT!“ Zakřičeli dychtivě jeho muži nazpátek s touhou po boji, který měl přijít.

„Vpřed, Strážci!“ Jak Gautstafr zafoukal do svého válečného rohu, dalo to mužům okamžitý pokyn. Vyrazili vpřed a zkracovali vzdálenost mezi nimi a pevností Brekiho Fagrmunda. Připojili se k vojákům Baiana z Grimrlandnamu ve chvíli, kdy jeho muži mlátili do dveří pevnosti a poslali je k zemi. Strážci seskočili z koní a zamířili energicky dolů do pevnosti, vraždíce všechny, kteří se jim postavili do cesty. Ville ztuhl, když se rozhlédl. Na každého Strážce připadalo nejmíň 20 nepřátel. Nebylo to nemožné, ale velmi obtížné.

Potom si toho všiml. Muži zatarasili vstup. Strážci byli uvěznění. Baianovi muži, kteří vstoupili do pevnosti, stáli po boku nepřítele, klátíce tolik Strážců, kolik mohli. Byla to past.

„Thorbjörne!“ Zakřičel Vilhelm, jak bojoval, aby byl slyšet přes hlasitý střet mečů a brnění. Ale vůdce si uvědomil tu samou věc jako Ville a rychle pokynul vojákům k ústupu.

Vyrazili k provizorním hrubým dveřím pevnosti. Ale než je stihli vyrazit, nepřátelé, ke kterým vpadli, je obklíčili a nemilosrdně zabíjeli, dokud je Breki nezastavil. Strážci se rozhlédli. Z tří set bojovníků zbylo po těchhle jatkách méně než padesát. Villovy oči se setkaly s Tómasovými a oba si oddechli úlevou, že je ten druhý naživu.

„Cením si, že jste ujeli tu dlouhou cestu, abyste nám pomohli bojovat proti Brekimu.“ Řekl Baian, když proklouzl do pevnosti a prošel kolem mužů z Cortburgu, než se zastavil vedle Brekiho. „Nicméně jsme mezi sebou nikdy neměli svár. Byli jsme prostě jen hodně odměněni za to, že snížíme počty tvé armády. Řekni mi, je Ville stále naživu?“

„Jsem.“ Odpověděl muž s havraními vlasy jedovatě.

„Skvělé.“ Usmál se Baian a spráskl ruce. „Naše odměna bude dvojnásobná. Svažte je.“

Navzdory tomu, že zbývající muži bojovali, byli přemoženi a spoutáni k sobě. Vzali jim veškeré zbraně. Tómas a Ville byli v té samé skupině a ruka muže s hadími vlasy okamžitě našla ruku svého milence. Skupina po skupině byli muži umístěni do povozu, stále svázaní. Slyšeli, že budou převezeni do Blarholu a Thorbjörn okamžitě začal plánovat.

Cestovali dny, spoutaní jako zvířata a krmeni nepřáteli, protože jejich ruce zůstaly spoutány.

Thorbjörn se díval na zbývající muže a neměl daleko k slzám. 250 mužů bylo mrtvých. Oddanost, která trvala celých 10 let, byla pryč kvůli chamtivosti jednoho muže. Tómas byl vděčný, že jeho druh žije, ale také jeho Jarl, Cal, Gøran, Stafr a Sindri. Andrs žil také, ale předstíral, že jeho rány jsou smrtelné. Muž, který řídil povoz, ho rozvázal, a vyhodil ho z povozu, což byl čin, který v Sindrim vyvolával vražedné sklony. Jak se začali Strážci pohybovat pryč, Andrs se pomalu postavil. Zamával a mrknul předtím, než se pomalu začal pohybovat směrem ke Cortburgu.

Zbývající spoutaní muži byli o pár dní později naloženi na obchodní loď, aby se přes vodu dostali na místo, kde se měli stát otroky.

autor: Synnie