Die Wächter 16.

Tova nebyla nejšťastnější žena na světě, když se vrátila domů a našla tam Villa. Nejenže byl stále tady, ale vypadalo to, že obsadil domácnost. Stál u malého kotlíku v centru místnosti, která byla používaná jako kuchyň, a vařil sému milenci vývar. Ohlédl se, když posadila malého Aslaka na zem. Přesunula se ke svému muži a zeptala se ho, jestli pro něj může něco udělat.

„To je v pořádku, Tovo. Ville má vše pod kontrolou.“

„To vskutku mám.“ Zareptal.

Napětí bylo vysoké po zbytek večera. Ville tajně obdivoval, jak majestátní Aslak byl. Malý kluk byl úsměv od ucha k uchu a zlobil jen výjimečně. Ville se musel snažit, aby ho nenáviděl, ale s Tómasovýma očima, které na něj zářily z obličeje dítěte, to byl opravdu těžký úkol.

Malý Aslak Tómasson následoval Vilhelma a chytil se ho za nohavici, čímž si od něj vysloužil lehké protočení očí, láskyplné pohledy od Tómase a jedovatě zlostné pohledy od Tovy.

Věci byly daleko od uspokojivých, ale dva Tómasovi partneři spolu byli izolovaní v malé boudě. Jejich neklidný mír trval, jen dokud byli Tómas nebo Aslak vzhůru. Ville ji nenáviděl a Tova shledávala své pocity k Villovi stejné.

Zdálo se, že ji Ville ignoroval, ale celou dobu ji nepatrně pozoroval. Což zahrnovalo i jednu chvíli večer, kdy Tómas zavřel oči, zatímco se chystal ke spánku. Ville popadl hrubě Tovinu paži, když se snažila vlézt do postele.

„Poslouchej mě a poslouchej mě pořádně, ženo! Tak dlouho, jak jsem v tomhle domě, je to moje místo! Tóm je můj druh!“

„Ale Tómas je mů-„

„Ticho!“ Syknul. „Nezajímá mě, za co se považuješ. Já jsem jeho druh a tvoje místo je nižší než moje. Já se o něj postarám! Dotkni se ho a vykuchám tě, ať už máš nebo nemáš syna. Doufám, že máme jasno. Já jsem ten, který vedle něj bude spát.“

„Ale Aslak zabírá postel!“

„Pak ti položím na zem kožešiny, které poslouží jako tvá postel.“

Tova byla pobouřená, ale příliš vyděšená na to, aby si dovolila tomuto muži odporovat.

Ale Tómas to udělal, když slyšel vše, co se událo.

„Ville, lásko moje, v tomhle domě jsi pro mě na prvním místě a jsem si jistý, že to Tova ví. Nenech si stoupnout sílu, co ti dává moje láska, do hlavy.“

Bylo to decentní, dostatečně laskavé a přímo k věci. Tova porozuměla, že je na druhém místě. Ville byl ten, kterého si Tómas vybral. Nebyla tím nadšená, ale nemohla nic dělat. Tómas promluvil.

Se semknutými rty posunula Aslaka na stranu a lehla si vedle něj, zatímco mrštný tmavovlasý válečník zabral postel, která byla kdysi její.

Bylo to poprvé, co si Ville dovolil udržet dobrou náladu po probouzení. Ačkoli byl vždy potěšen, že první, co ráno viděl, byl druhý muž. Ville se ovšem vždycky nutil k tomu, aby jednal v Tómasově přítomnosti vztekle.

Ale tohle ráno ne. Probudil se vedle Tómasova nezraněného boku s rukou muže s hadími vlasy omotanou kolem něj. Ville se přitulil blíž k teplu a pevnému hrudníku. Zvedl hlavu a pohlédl do Tómasova usmívajícího se obličeje. Nebyl překvapený, že je blonďák již vzhůru – vždycky se budil dřív než Ville.

Muž s havraními vlasy se protáhl, ale nepohnul se z místa. Pouze propletl nohy se svým milencem. Když se jejich oči krátce setkaly, Ville se podivil, proč bojoval, aby tohle mezi nimi začalo.

Tómas se ze svého skoro smrtelného zranění uzdravoval docela rychle. Jeho tělo s vervou bojovalo proti prudkému útoku jedu. Zůstanou mu jizvy, ale žil v době, kdy byly jizvy z boje symbolem síly a hrdosti. Ville to shledával docela erotickým.

Jeho mysl byla zamořena těmi samými démony, kteří posedli jemného Cala. Od tohoto boje tihle dva a dalších mnoho mužů, byli stíháni ve spánku křikem znásilňovaných dětí. Tyhle vzpomínky vadily Tómasovi víc než památka na jeho skoro poslední momenty. Často se v noci probouzel pokrytý potem s očima naplněnýma hrůzou.

Ville se vždy probudil náhlými Tómasovými pohyby, když sebou trhal s přidušeným zvukem v hrdle. Položil muže s hadími vlasy na polštář a jemně mu zpíval, dokud je znovu nepřemohl spánek.

Tómas a Vilhelm žili ve svém vlastním světě, předstírajíce, že léčitel neprohlásil, že se Tómas uzdravuje. Znamenalo by to, že by se Ville musel vrátit do kasáren.

Během času, kdy se Tómas uzdravoval, si pár užil ty nejlepší chvíle, navzájem se poznávajíce, tak jak to měli udělat před lety. Ti dva spolu byli srostlí.

Oběma otřáslo, když Thorbjörn zaklepal na dveře. Ne že by je nenavštěvoval. Chodil blonďáka denně kontrolovat, dokud léčitel neprohlásil, že bude v pořádku.

Tohle však byla návštěva z jiného důvodu. Tova mu otevřela dveře a lehce se mu poklonila. Vstoupil do dřevěného domu a došel ke dvěma válečníkům, kteří poklidně seděli na posteli s Aslakem. Ville se stále dítěte bál, ale Aslak byl věrnou kopií Tómase a z toho důvodu bylo nemožné, aby ho Ville nemiloval.

Thorbjörn popřál oběma mužům hezký den a nechal malé dítě hrát si s jeho drsným prstem. Usmál se, když ho malý kluk začal žužlat a oslintal ztvrdlou kůži.

„Měl bych uvést, proč jsem tady.“ Tmavovlasý vojenský vůdce vypadal otráveně.

„Vilhelme, potřebuji tvé meče.“

„Proč?“

„Jsme povoláni Baianem z Grimrlandnamu do boje proti pevnosti Brekiho Fagrmunda. Potřebuji tě.“

„Ale Tómas…“

„Tady bude, až se vrátíš.“ Blonďák musel zůstat, dokud se neuzdraví. Jarl si nebyl jistý, jestli se jeho paže, která držela meč, uzdraví do původního stavu.

„Co neříkáš?“ Zeptal se Tómas. Věděl, že něco jejich Jarlovi dělalo starosti.

„Není tu nic, co bych skrýval, až na disharmonii, kterou cítím ze svého bytí. Něco je špatně, ale tohle je boj, kterého se musím účastnit. Potřebuji Baianovo spojenectví.“

„Jsme Strážci.“ Řekl Ville, aby ujistil svého vůdce, milence a také sebe. „Nemůžeme být poraženi.“

Thorbjörn mu věnoval úsměv se semknutými rty v obavě, že tentokrát by nemuseli mít štěstí, jež je v minulosti provázelo. Nejčastěji říkal, že žádný muž není mocnější než všichni, což také znamenalo, že i obrovská armáda, jako byli jeho Ochránci, jeho Strážci, nebyli nepřemožitelní.

„Kdy vyrážíme?“ Zeptal se Ville.

„Za dva dny.“

Oba válečníci na posteli přikývli a vůdce odešel.

Vilhelm strávil zbytek dne po Tómasově boku. Noc před odchodem Ville vypadal jako na jehlách a špendlících.

„Co tě trápí, zpěvný ptáčku?“ Zeptal se Tómas, když leželi s propojenými končetinami.

„V poslední bitvě, ve které jsem byl, jsi málem umřel.“

„Prosím, neříkej, že se za to pořád obviňuješ?“ Zasténal Tómas.

Ville přikývl. „Obviňuju. Ale to není to, co mě tento večer tíží.“

„A co je to?“

„Co když umřu?“

„Půjdeš do Valhally, kde bude Odin velmi potěšen, že má válečníka tvého kalibru ve svých řadách. A já budu na zemi truchlit až do konce mých dnů, tedy pokud bych se nezbláznil žalem a nesťal by mě nepřítel. Anebo bych se zabil sám.“

Ville se podíval na Tómase, který mluvil naprosto vážně. Jeho obličej byl láskyplný, stejně jako jeho hlas.

„Ty jsi miláček. Tóme?“

„Ville?“

„Věřím ti.“

„Já tobě taky.“ Odpověděl Tómas rychle, i když zmateně.

Ville se kousl nervózně do rtu.

„Thorbjörn cítí, že je něco špatně, a já taky. Strachem nikdy nekončí nic dobře. Nechci jít do tohohle boje, aniž bych byl předtím s tebou. Bez toho, abys byl ve mně.“

Tómas vypadal překvapeně. „Žertuješ?“

V nesouhlasu havraní muž kroutil hlavou, pohnul se a políbil Tómasovy rty. Sormrfaxi mu to hladově oplatil. Bylo to skoro 5 let od doby, co poznal Villa, a teď byl konečně připravený.

Přisunuli se blíž a Ville byl extra opatrný na bok svého milence, i když to nebylo nezbytně nutné.

„Ville, můj nádherný, já se nezlomím. Chci, aby ses mě dotýkal, taky tě potřebuju.“

Zmíněný přivřel oči, jak potlačil zachvění ze vzrušení.

Jejich ruce se toulaly přes volné košile a podvlíkačky, upouštějíc oba svršky na zem. Oba se znovu dali do akce, když se o sebe třeli, tělo na tělo.

Nejčastěji se v nich skrývala touha po čistě zvířecí říji. Ale tentokrát si dali čas, aby si všimli každé linie, každé jizvy, prostě všeho.

Tómasův obličej byl jemný, jak se druhý muž položil na záda. Nebyla to pro něj již nějaký čas známá pozice a bylo to těžší, když byla postel krátká – nemohl si lehnout úplně, takže mu z ní trčely končetiny. Blonďák se držel nad mužem s havraními vlasy a líbal jeho obličej.

Tómas by se spokojil s vykonáváním téhle činnosti, než by přišel konec světa. Ochutnávání milencových úst bylo vše, na čem teď záleželo. Ale tak moc, jak si to Ville užíval, toužil po něčem víc.

Snížil svoji hlavu a přesunul se s polibky na Villův krk. Tómas vklouzl svými prsty do úst druhého muže, nechávaje ho, aby je navlhčil. Když to bylo uspokojivě provedeno, blonďák pokračoval s péčí o Villovu jemnou kůži na krku, vsunul svůj vlhký prst mezi milencovy nohy a přejel přes jeho vstup.

Vilhelmův obličej byl napjatý, ale jak řekl Tómasovi, cítil vůči němu důvěru. Zalapal po dechu, jak byl porušen. Byl to pocit, který již zapomněl. Tómasovy rty byly velmi uspokojující rozptýlení, když pracoval s jedním prstem a poté přidal druhý.

Ville šel svými boky brzy naproti a jeho vstup byl dost roztažený, aby se do něj Tómas mohl pokusit vstoupit svým mužstvím.

Ville se podepřel, plivl do své vlastní ruky a navlhčil mužství muže s hadími vlasy. Jeho oči se hladově upíraly na Tómase.

Když byli oba připraveni, muž s havraními vlasy si lehl na záda proti polštáři, který jeho milenec používal, a Tómas se přesunul mezi jeho nohy.

Centimetr po centimetru Tómas tlačil dovnitř a sledoval, jestli neuvidí ve tváři druhého muže nepříjemné pocity. Ale žádné tam nebyly. Ville potřeboval nějaký čas, aby si zvykl, ale po chvíli šel dychtivě naproti každému průniku. Jeho trhané výkřiky potěšení se hlasitě ozývaly v Tómasových uších, jak muž s havraními vlasy horečně přejížděl nehty po zádech svého milence. Tómas pevně uchopil Villovy boky, zvedl své vlastní lehce vzhůru a tvrdě do něj ještě jednou vnikl.

Villovy oči se otevřely, jak se Tómas otřel o něco v jeho středu. Nestyděl se žadonit o víc, ale Tómas ještě neměl dost. Byla to jejich poslední noc, pokud by tak Bohové rozhodli, a blonďák nechtěl skončit příliš rychle. Jeho pohyby přidaly na síle a rychlosti. Nemohl si pomoct, jak se kolem něj Ville opakovaně stahoval.

Tómas se pokoušel udržet své tempo pomalé, stabilní, aby každé laskání bylo provedeno s tou největší láskou. Každý polibek vyjádřil to, co slova nemohla. Ale bohužel, Ville byl hladový. Neměl nikoho uvnitř sebe tak dlouho. Tómas nemohl dělat nic víc, než dát svému milenci vše, oč žádal.

Jak černovlasý muž naléhal, muž s hadími vlasy neustále narážel na speciální bod uvnitř něj. Jejich pohyby začínaly být šílené, jak chtěli oba dosáhnout uspokojení. Ville vykřikoval Tómasovo jméno a jeho hlas přidával na hlasitosti, jak se blížil k vrcholu. Konečně zakřičel ‚Tóme‘ a udělal se tvrdě proti pevnému břichu svého milence.

Železný stisk uvnitř Villa společně s teplým semenem, které bylo vystříknuté na jeho těle, a jméno opouštějící ústa jeho milence, pro něj bylo příliš. Stiskl Villovy boky a začal se křečovitě pohybovat, dokud jeho tělo neztuhlo a jeho sperma se nevyprázdnilo hluboko do druhého muže.

Když sténání a oddechování dvou mužů skončilo, bylo nahrazeno jemným šepotem lásky, Tova kolem sebe pevně obmotala paže. Přála si, aby po ní její manžel stále toužil. Chyběly jí obyčejné věci, jako být v objetí Tómasových silných paží. Teď to místo zaujímal Ville. Mohla slyšet jejich jemné polibky a to ji bolelo.

autor: Synnie