autor: Neilinka & Cerike
Tom – Minulost
Ty oči, byly pro mě jako magnet. Jako bych se díval do očí bratra. Ty černé linky, ta postava. Až teď mi začala docházet celková podobnost. Byli jako dvojčata. Snad jen tenhle klučina vypadal o něco nezdravěji.
Hlasitá rána toho, jak bouchly dveře, mě probrala z transu.
„Ale, vy budete pan Kaulitz. Myslím, že volnou lavici najdete.“ Ostrý, nepříjemný hlas mě bil do uší. V rychlosti jsem došel za Geem do lavice.
„Georgu, kdo je ten kluk?“ Znovu jsem svůj pohled věnoval neznámému, a přitom tak známému chlapci v zadní lavici.
„Bill, Bill Trumper. Synáček zazobaných rodičů. S nikým nemluví, nebo spíš nikdo s nim. S každým spí, fetuje.“ Ta slova mi byla tak nepříjemná. Přejel mi mráz po zádech. To nemůže být pravda.
Flash-back
Byly tři ráno a Dominik nikde. Chápal jsem, že chce pořádně oslavit narozky, ale bylo už přeci jen pozdě.
Stále jsem sledoval cestu k našim dveřím a minuty ubíhaly. V pět už jsem to nevydržel.
Vzal jsem si mikinu a šel k místu, kam kluci od Dominika ze třídy chodili pít.
Rodiče zjevně nijak nevzrušovalo, že on a teď už ani já nejsme doma.
Prošel jsem parkem a oslnila mě ostrá světla.
Okolo baru se to hemžilo policajtama a sanitkou.
Snad se mu nic nestalo, přeci by volali. I když to by asi nebylo možné vzhledem k Dominikovu mobilu vesele si vyzvánějícímu u něj na stole, a tomu, že u sebe doposud neměl doklady protože občanku měl dostat až za týden.
Začal mnou pronikat zvláštní pocit bezmoci, když policisté z baru odváděli bratrovy rádoby kamarády.
I přes volání policisty, že dovnitř nikdo nesmí, jsem tam suverénně došel.
Byli tu rodiče, co u sebe měli své děti. Ale Dominik nikde.
Třeba šli jinam, třeba někde přespával, třeba…
Všechny moje vysvobozující myšlenky se rozplynuly. Došel jsem až k záchodkům, kde leželo tělo bezvládného chlapce.
Přestal jsem snad i dýchat. Nevnímal jsem, že na mě policista už asi minutu mluví.
„Dominiku…“
Konec Flash-Backu
„Pane Kaulitzi, takhle by to nešlo, na mých hodinách budete dávat pozor a ne spát!“ Zamrkal jsem a pohlédl na rozhořčený pohled profesorky matematiky. Raději jsem si odpustil otázku: Cože? – a jen přikývl a omluvil se.
Konečně se ozval ten kouzelný zvuk zvonku.
„Tome, děje se něco?“ Georgův hlas mi překazil plány zabývat se mými myšlenkami. Beze slova jsem z tašky vyndal peněženku a našel v ní fotku. Byla to malá fotka na doklady. Nejstarší fotka Dominika. Fotka, kterou měl mít na občance.
„Takhle vypadal můj brácha.“ Bylo to to nejcennější, co jsem u sebe měl. Sledoval jsem Georgův střídavý pohled z fotky na toho klučinu, na Billa.
„To není možný. Řekneš mi vlastně, co se Dominikovi stalo?“ Tolikrát jsem to odkládal, ale Georg už by si vysvětlení zasloužil.
„O jeho patnáctinách šel s klukama pít do jednoho baru. Nikdy jsem tu jeho partu neměl moc v lásce. Když se dlouho nevracel, šel jsem ho hledat. Předávkoval se.“ Bylo mi nepříjemné slyšet celou tu pravdu znovu z mých úst.
Georg už jen mlčel. Snad se neodvážil něco říct, nebo nevěděl co, ale byl jsem za to vděčný.
Celý zbytek dne, jsem se těšil domů. Bylo mi těžko, myslel jsem, že tady se toho zbavím, všeho, hlavně myšlenek a vzpomínek. Nikdy by mě nenapadlo, že se tu bude odehrávat to samé.
Doma jsem si lehl do postele a nehodlal z ní už dneska vstát. Nakonec jsem se přeci jen přemohl, když mi volala Jess, jestli pudu ven. Dal jsem si dlouhou sprchu a na probrání si na sebe na konci pustil studenou vodu. Bylo mi líp.
S Jess jsme si byli na chvíli sednout ve StrandBaru, dali jsme si colu a povídali si.
Když se začalo stmívat, šel jsem ji doprovodit. Cestu zpátky domů jsem si prodloužil. Šel jsem zadem okolo parku k hřišti.
Nikdo tam nebyl. Lehce jsem strčil do hlasitě vrzající branky a došel až k houpačkám.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl sám se svými myšlenkami.
Byla mi už zima, tak jsem se zvedl k odchodu.
Líným krokem jsem šel zase dál. Chtěl jsem si ještě zapálit, než tam dojdu, i když mi Georg dovolil u něj kouřit, on sám byl nekuřák, a tak mi to bylo blbý.
Vyndal jsem si krabku. Ani jedno.
Rozhlédl jsem se večerním Magdeburkem. Jak jsem čekal, bylo skoro všude zavřeno.
Byla otevřená jedna hospoda, ale tam se mi nechtělo, a o kousek dál jeden bar. Vydal jsem se teda tím směrem.
Vešel jsem, chvíli jsem litoval, že jsem raději nešel do putiky plné ožralých chlapů, než do baru, kde pili lidi mého věku a mladší.
Měl bych se ale přeci jen pokusit se přenést přes to, co se stalo, jinak by mi mohlo každé místo, které kdy navštívím, připomínat Dominika. Vždycky bych si něco, nebo někoho našel.
Došel jsem k baru a rozhlédl se. Rozpoznal jsem asi dvě tváře, byli to kluci ode mě ze třídy, možná jich tu bylo víc, ale za ten jeden den jsem si moc nezapamatoval.
„Velký pivo a červený Lm-ka.“ Sedl jsem si k baru.
Tady ty lidi zjevně věk nezajímal. Jen tržby. Spoustě lidí tu očividně ještě osmnáct nebylo, některým bych řek, že ani patnáct.
Napil jsem se piva a zapálil cigaretu.
Zahlédl jsem dva kluky, kteří se zjevně snažili být nenápadní. Výměna peněz za sáček bílých pilulek. Oba vypadali dost mladě, což by s jejich neopatrností souhlasilo. I když tady se to asi neřeší. Celým barem byl cítit kouř trávy.
Znovu jsem se napil a vyhnal myšlenky z hlavy. Beztak už to nevrátim.
Nikdy mě nebavil dějepis, vždycky jsem si říkal, že co se stalo, stalo se. Je to minulost a to nevrátím, a tak bych to měl brát i teď.
Tím jsem uzavřel, alespoň pro dnešek své myšlenky.
Dopil jsem a objednal si další. Zítra to sice ve škole nepřežiju, ale potřebuju se dneska rozptýlit. Při třetí sklenici jsem už začal vyhledávat, s kým by se tu dalo bavit. Nikoho tu neznám. Pořádně jsem se rozhlédl barem.
Ucítil jsem na sobě něčí pohled. Vyhledal jsem ho a setkal se s pohledem, který jsem v posledních dnech sám vyhledával.
Rychle uhnul hlavou.
Dlouho jsem nepil, ani na svoje osmnáctiny ne, a tak mi teď i ty tři půllitry piva dodávaly alespoň o trochu víc sebejistoty.
Zvedl jsem se a vydal se za ním.
autor: Neilinka & Cerike
betaread: Janule
Já chci hned teď pokračování xD takhle blbě to usekáváme koukám asi všichni schválně xD
Už jsem to říkala, ale nevím proč, působí to na mě celý tak temně a tajemně. Tomův flashback byl smutný. Takový zvláštní. V tý škole to muselo být psycho. Chtěla bych toho Dominika znát víc. Musel být úžasný. A teď v tom baru…
jééé jupí, onečně se spolu pořádně pobavjej a že to bude pořádnej rozhovor myslim xD…je to zajímavé, zatím se tam toho moc neděje, tím ale nic špatnýho nemyslim, to ne! těšim se na další díl…sem tak zvědavá! xD
Doufám, že ta osoba, za kterou Tom jde je Billí =) Těším se na jejich první rozhovor, i když asi Bill moc přístupný nebude, uvidíme…