Innocent BawdyHouse 131.

Tom: (Rychle jsem nasedl do auta a odjel, abys mě už nezastihl. První jedu ani nevím kam. Potom ale zahnu ke starému dobrému kamarádovi.)

 ‎

Bill: (Povzdechnu si. Vrátím se zpátky. Tom nic nepochopil. Sednu si ke stolu. S papírem a tužkou. Koukám na to a pak začnu psát. „Tome, nic jsi nepochopil. Nechci být sám. Miluju tě, i když jsi na to možná už zapomněl, ale nebudu s někým, kdo mi lže. Ničí to mě. Náš vztah, jestli jsme někdy nějaký pořádný měli. Ty prášky tě zničí, a jestli nepřestaneš, už se neuvidíme,“ přeložím to a tiše odejdu. Nasednu do auta. Ještě kouknu nahoru do našich oken a rozjedu se pryč.)

‎

Tom: (Přijedu k němu a bere to všechno v pohodě. Už několikrát si mě vzal k sobě, když jsme se doma s rodiči pohádali a já utekl.)

 ‎

Bill: (Nejdřív chci domů. K mámě a Gordonovi, ale pak si to rozmyslím a taky jedu ke kamarádovi. Moc mi pomohl, když jsem začínal v klubu. Má podobný byt jako já, ale luxusně vybavený. Na nic se neptá a hned mi dá věci do jednoho pokoje.)

‎

Tom: (Domů se jen tak nevracím. Vůbec se mi neozýváš, ani na mobil. Tak si myslím, že ti to tak vyhovuje.)

 ‎

Bill: (Taky se nevracím. Myslím, že už sis to četl, že je ti to jedno, ale furt hypnotizuju mobil. Pak ho někam hodím. Denis něco vymyslel a snaží se mě rozptýlit.)

‎

Tom: (Taky pořád sleduju mobil. Jestli mi třeba zavoláš, nebo aspoň napíšeš. Už je to několik dní a pořád nic.)

 ‎

Bill: (Asi po týdnu, osmi dnech, nevím přesně, už je nový rok. Vypravím se do bytu. Jsem z toho nervózní, ale nakonec se odhodlám a následně zjistím, že tam nikdo není. Jen přede dveřmi jsou asi 4větší krabice. „Postýlka,“ proběhne mi hlavou. Tom tu asi nebyl. Protože vidím, že ten dopis se ani nepohnul a dokonce tu i zůstal rozpitý džus tak, jak jsem ho tam nechal. Uklidím to a chvíli koukám po bytě. Pak se rozhodnu, dám ty krabice do bytu.)

‎

Tom: (Jsem pořád u něj. Chodím už normálně do práce a nehorázně se trápím. Mrzí mě to všechno. Snažil jsem se trochu zbavit té závislosti na těch lécích, ale moc mi to nejde. Takže se rozhodně vracet nechystám, protože bys zase šílel.)

 ‎

Bill: (Jsou těžké. Tak je po zemi dotlačím do předsíně a některé rozbalím. Když to uvidím, rozbrečím se. Takhle jsem to nechtěl, ale nemůžu být s někým, kdo mi nevěří. Komu říkám všechno, ale on mi nedůvěřuje. Prý, abych se nenervoval. To jsou jenom kecy. Víc se nervuju najednou. Mohli jsme to řešit, ale Tom nechce. To je nejlepší. Říct ne. Nechám to tam rozbalené na zemi. Je mi jedno, že je to uprostřed chodby na zemi a že je tam bordel. Seberu se a jdu ven. Sednu si do auta a znovu začnu brečet.)

‎

Tom: (Zrovna jsem v práci a mám náladu pod psa. Nudím se, tak mi to nedá a vezmu mobil, vytočím tvoje číslo. Dám mobil k uchu. „Ne!“ řeknu si. Položím to, ale už to mezitím stihlo zatůtat.)

 ‎

Bill: (Slyšel jsem mobil, ale stejně jsem se na něj nepodíval, až po chvíli jsem ho vytáhl. Vidím tam zmeškaný hovor od Toma. Chvíli na to koukám. „Tak… Tak zavolej.“ Řeknu si v duchu a hodím mobil na vedlejší sedadlo. Nastartuju a někam jedu.)

‎

Tom: (Asi po deseti minutách se překonám znovu a teď už volám, ale se srdcem v kalhotách a roztřepanýma rukama a nohama.)

 ‎

Bill: (I když jedu, rychle po něm chmátnu a zvednu to.) Ano?

‎

Tom: B-bille! (Nečekal jsem, že to vezmeš. Začne se mi třepat i hlas.)

 ‎

Bill: (Koukám na cestu. Mlčím. Nevím, co říct.) A… ano? (Zopakuju.)

‎

Tom: Uhm. Jak… Jak se máš? (Nevím, co ti mám říct. Proč jsem ti vlastně volal?)

 ‎

Bill: Voláš mi, jenom kvůli tomu, aby ses zeptal, jak se mám?

‎

Tom: Ne… Jen jsem chtěl nějak začít.

 ‎

Bill: Pokračuj. (Řeknu tiše. Nevím, jestli to chci slyšet. Bojím se toho, co z tebe vypadne.)

‎

Tom: Bille, já… Víš… (Zaposlouchám se.) Ty jedeš v autě? Nemůžeš řídit s mobilem u ucha.

 ‎

Bill: Pokračuj. (Řeknu naléhavě. Je mi jedno, že řídím.)

‎

Tom: No, dobře, ale radši zastav, nechci, aby se ti něco stalo. (Chviličku mlčím.) Bille… Moc mě to všechno mrzí a… Moc mi chybíš.

 ‎

Bill: (Poslouchám tě. Nebo spíš jen to, co chci.) Taky mi chybíš. (Šeptnu.)

‎

Tom: Proč… Proč ses za celou dobu neozval?

 ‎

Bill: Ty ses neozýval. Myslel jsem, že se mnou nechceš mluvit, že je ti to jedno.

‎

Tom: Já jsem čekal, kdy mi zavoláš, abych se vrátil domů. (Špitnu.)

 ‎

Bill: Nebyl jsem tam. Nevydržel bych tam.

‎

Tom: Ale i tak jsi mi mohl zavolat. (Špitnu.) Chceš ještě vůbec, abych se vracel?

 ‎

Bill: Přemýšlel jsem a i kdybych to nepřežil, pokud mi budeš lhát, tak… Tak ne.

‎

Tom: Já ti nechtěl lhát.

 ‎

Bill: Ale udělal jsi to několikrát.

‎

Tom: A-ale… (Zlomí se mi hlas.) Já nechtěl. (Vzlyknu.)

 ‎

Bill: Slíbil jsi mi, že přestaneš.

‎

Tom: Já-já vím.

 ‎

Bill: Byla to jen planá slova?

‎

Tom: Ne, já… Snažil jsem se.

 ‎

Bill: Nechtěl jsi pomoct. Neřekl jsi mi to. Já bych ti pomohl. Nechtěl jsi ani žádného doktora. To mi

moc snaživé nepřijde.

‎

Tom: Já jsem se to snažil vyřešit sám (Špitnu.) Ale teď už je to jedno. Vidím, že je to zbytečný, ani jsem neměl zkoušet se omlouvat. (Chystám se to položit.)

 ‎

Bill: Tome! (Téměř vykřiknu.) Takhle ne… Já prostě… (Odmlčím se, najednou zastaví auto přede

mnou, prudce zabrzdím a mobil mi vylítne z ruky. Nic se nestalo. Koukám kolem a hledám ten telefon.) Sakra… Sakra.

‎

Tom: (Leknu se.) Bille? Bille!! Co se stalo?!! (Křičím. Mám strach, že se ti něco stalo.)

 ‎

Bill: (Spadl mi někam pod nohy a omylem jsem na něj i stoupl. Když ho držím v ruce, je vypnutý. Zapnu ho a volám ti zpátky.)

‎

Tom: (Hned ti to vezmu.) Bille! Co se ti stalo?! Jsi v pořádku??

 ‎

Bill: Jo, jen… (Koukám.) Nějaká bouračka. (Slyším houkat sanitku.)

‎

Tom: Ne-nestalo se ti něco? Nebolí tě něco? (Mám děsný strach o tebe i o mimi.)

 ‎

Bill: Ne-e. Jsem v pohodě. Nic se nestalo.

‎

Tom: (Oddychnu si.) Dobře. Tak… Uhm, co jsi ještě chtěl říct?

 ‎

Bill: Nevím. (Řeknu tiše.)