Geisha form Tokyo 6.

autor: Doris & Kakinka

Bill snad poprvé viděl tak moc bílý pudr. Byl snad stejně bílý jako stěna. Jako sníh v zimě. Aiko nanesla na pudřenku dostatečně bílého prášku. 
„Teď zavři oči.“ Špitla Aiko a vyčkala, než Bill zavře oči. Hned na to začala nanášet bílý pudr na jeho obličej. Vzápětí na to také na jeho krk a uši. Musel být dokonale a bez chyby nalíčený a upravený. Bill ani nedutal a nechával oči stále zavřené. Pudřenka ho lechtala, ale ani nepípl. Nechával se líčit.  
Následovalo nalíčení očí a taky úprava chlapeckého obočí. Všechno muselo být dokonalé. Aiko Billův vzhled upravovala do detailů. Všechno dělala tak, jako u každé jiné Geishy.  
Bill se jen snažil dýchat nosem, aby se nijak víc nehýbal. Jen seděl a poslušně držel. Sám byl zvědavý, jak jej Aiko nalíčí. Jak bude vypadat. Prozatím oči ale otevřít nemohl.  
Nakonec sáhla žena pro štětec s červenou barvou a začala malovat Billovy rty. Ucuknul, jelikož něco takového nečekal. 
„Drž, nebo to zničíš.“ Zamračila se Aiko. Bill by se omluvil, ale bál se teď promluvit, aby toho nezničil víc, než musel.  

Když i jeho rty byly nakonec upravené a namalované, Aiko se usmála. Líčení bylo taky hotové. Bill vypadal jinak. S tímhle, s touhle změnou, se Geishe opravdu podobal, a to vlastně ani dívka nebyl. 
„Tak hotovo,“ usmála se Aiko, když dodělala na Billově tváři poslední úpravy a odložila zpátky štětec. 
„Oči můžeš otevřít.“ Dodala ještě tiše a sama se na Billa stále dívala. Kdyby nevěděla, že Bill je chlapec, spletla by si ho nyní ona sama s dívkou. 

Bill oči pomalu otevřel. Opatrně zamrkal, jelikož chvíli špatně viděl z toho, jak dlouho musel mít zavřené oči. Poté se podíval na Aiko a ukázal směrem k zrcadlu, zda se může jít podívat. Žena jen s úsměvem přikývla. 

Bill, nyní vlastně především Sakura, pomalu vstal a postavil se na nohy. Ztěžka se nadechl, jelikož mu to stále dělalo problém. Ale i přesto se pomalu, drobnými kroky rozešel k zrcadlu. Zastavil se a pohlédl do něj.

„Oh…“ Vydechl naprosto vyvedený z míry. Něco takového nečekal. Vypadal jako Geisha. Bylo to jiné líčení, než byl zvyklý, ale líbilo se mu to. Byla to snad první věc, se kterou tu byl spokojený. Sněhově bílý pudr mu nikterak nevadil, jelikož jeho pokožka byla sama o sobě bílá, a tudíž si nemusel zvykat na velký rozdíl. Oči orámované černou linkou a dokonale vystínované černou a šedou barvou. Linka na jeho horním víčku se táhla o něco dál, než byla šířka jeho oka, a to upoutávalo pozornost na jeho čokoládové duhovky. Na co nebyl zvyklý, byly rty. Možná kdyby byly jen lesklé, ale červenou barvu na sobě nikdy neměl. Konečkama prstů pohladil svůj odraz v zrcadle, a pak se s lehkým úsměvem otočil na Aiko. Stála opodál a sledovala jeho reakce. Bill sepnul ruce, jako by se modlil, konce prstů kousek od rtů a mírně se předklonil s očima sklopenýma k zemi. Vyjádření díku se naučil. I v jeho předešlé rodině se ukláněli, když za něco opravdu děkovali. Aiko to mile potěšilo. První věc, kterou Bill udělal naprosto správně.  

„Jsi krásná.“ Usmála se Aiko a Bill stydlivě sklopil zrak. „Je to jen pro dnešek. Je zbytečné, aby dívka byla nalíčená, když nedělá společnost, ale potřebujeme vidět, jak budeš vypadat.“ Bill chápavě přikývl, a když se Aiko dala do kroku, aby opustila místnost, následoval ji. Příšerně ho bolely záda. Pravda… utáhnutá stuha ho nutila tak trochu se rovnat, ale ramena a lopatky stále povolovaly. Nedělal to úmyslně. Jen svým zádům chtěl ulevit.

Aiko vešla do jiné místnosti, kde byly další věci. Nacházely se zde především přezůvky, pro které sem šla. Bill ji následoval. Musel se naučit chodit na botkách, které byly určené pro Geishy. A taky nebylo vhodné, aby zde chodil bosý.  
Žena přešla k příslušné skříni a vytáhla přezůvky, které hned Billovi podala. 

„Tyhle budeš nosit jenom tady.“ Řekla a Bill jen přikývl. Tyhle nebyly nijak zvláštní. Vypadaly opravdu jako botky „na doma“, když by to tak Bill neslušně v tomhle domě nazval. Nahlas to ale neřekl. Stále byl bosý, a proto si boty hned nazul. Byly docela i pohodlné.  
„A tyhle… budeš nosit jako Geisha.“ Vytáhla poněkud už jiné boty Aiko. Bill byl docela zvyklý na podpatky. Rád je nosil, ale když viděl to, co Aiko držela v ruce, vykulil očka. 
„Ježiš, na tom se zabiju.“ Vydechl nahlas, aniž by si uvědomil své vyjádření. Aiko se na to ale ihned zamračila a káravě jej pleskla po rukou. 
„Takhle Geisha nemluví, Sakuro.“ Napomenula jej ještě i hlasem, nejen činem. Bill jen ztěžka vydechl a tiše se Aiko omluvil. Nějak si to v tu chvíli neuvědomil. Ale boty, které žena držela v rukou, nevypadaly normálně. Měly až příšerný podpatek a byly… byly nepřirozené. Na tenhle typ bot Bill nebyl zvyklý. 

Stál na místě a raději už nic neříkal. Neuvědomoval si ale to, že se zase hrbí, aby si tak ulevil a nemučil svá záda, která jej opravdu bolela. 
„Zvykneš si na ně a budeš je nosit, ale nejprve… nejprve musíme něco udělat s tvými zády.“ Zamračila se Aiko, když si všimla Billových opět shrbených zad. 
„Hrbíš se jako stařenka, a to je velmi nevhodné.“ Napomenula jej a opět mu dlaní silně přitlačila na lopatky. Bill tiše usyknul, jelikož jej to opět zabolelo. Nebyl na to zvyklý. 
„Omlouvám se, ale skutečně se snažím.“ Špitnul tiše Bill a snažil se držet narovnaný. Alespoň do chvíle, kdy se na něj Aiko dívala. 
„Snažení je málo. Nemám na výběr, ale budeme tohle muset řešit jiným způsobem.“ Špitla Aiko a přešla znovu ke skříni.  
„Jiný způsob?“ Vydechl nechápavě Bill a sledoval tak ženu, co dělá. Nebo spíše, co hledá. Zaseknul se, když uviděl, co právě Aiko ze skříně vytáhla. Kulil své čokoládové oči a nasucho polknul.

Aiko v rukou svírala dlouhou bambusovou tyč a pár tenkých provazů.  

„Na co to je?“ Zeptal se Bill s obavou v hlase. Bylo mu jasné, že nic příjemného to nebude a místo vycházkové hole to určitě taky nemá. Už jen proto, že dívky vycházkové hole nenosí.  
„Odnes si boty a přijď za mnou ven.“ Přikázala Aiko a s věcmi vešla před dům na dvůr. Původně měla v plánu Billa učit chodit v těch nezvyklých botách, ale tohle bylo přednější. Bill odnesl boty do svého pokoje. Připadal si tak divně. Nevěděl proč, ale měl chuť zanadávat. Čím víc toho nesměl dělat, tím víc to dělat chtěl.  
„Jdeš na tyč?“ Ozval se za ním hlas. Otočil se a tázavě krčil čelo. Miyako. Koukala na Billa chladně. „Neumíš být rovná. Užij si to.“ Ušklíbla se a naposledy sjela Billa pohledem. Ona byla krásná, ale Sakura… už teď se svým nynějším vzhledem přibližovala pravým Geishám.  
Bill vycupital ze svého pokoje a poslušně došel za Aiko na dvůr. Stála na štěrkem vysypané cestičce. 

„Rozpřáhni ruce.“ Přikázala nekompromisně a Bill udělal, co chtěla. Aiko přešla za jeho záda a tyč mu přitiskla napříč k lopatkám. Jeho zápěstí mírně vykroutila nad tyč a přivázala na obou stranách. Stejně tak ji pevně přivázala u loktů. Bill zaúpěl. Aiko zvedla jeden větší kámen a přivázala ho k tyči mezi Billovými lopatkami. Ten tah tak Billovi stahoval ramena, a zároveň ho nutil záda propnout, jelikož mu tam kámen překážel.  
„Bolí to.“ Pípnul. Aiko se postavila před něj.  
„Já vím, že ano. Budeš se s tím cvičit každý den, dokud si nezvykneš být narovnaná.“  
Billovi se zaleskly oči. Každý den má trpět bolestí. A dle toho, co už tu poznal, tak jistě ne na pár minut.  
„Tak teď se s tím pojď projít do zahrady.“

Všechno to dělal jenom pro Toma. Naděje, že když všechno tohle vydrží, zůstane tady a díky tomu jej najde, Billa nutila to nevzdávat. Bolelo to, ale pro Toma musí něco vydržet, ať to stojí, co to stojí. Kdyby ale nebylo toho, proč tady je, utekl by hned, jak by mohl. Proč se zbytečně mučit? 

Měl co dělat, aby se nerozplakat jak jej to bolelo. A to nijak nepřeháněl. Kámen, který měl zavěšený na tyči na lopatkách, jej nutil až bolestivě propnout záda. Ke všemu měl ještě dost stažené Komino. Nyní si připadal, jako by byl svázaný a nemohl se pořádně nadechnout. Bylo to kruté a Bill sám měl problém, aby to snesl. Jak se asi pak musely cítit skutečné dívky? 
Raději ale nic nenamítal a rozešel se pomalu za Aiko na zahradu. Boty byly snad to jediné, co měl na sobě a bylo to pohodlné. Alespoň nohy jej prozatím nebolely, ale sám Bill věděl, že i to nepotrvá dlouho. Jen když si vzpomněl na boty, které jej podle vzhledu a příšerných podpatků až děsily, a věděl, že v tu chvíli budou i jeho nohy trpět. Tiše popotáhnul. Nechtěl brečet, ale cítil se naprosto zničený. Chtěl by zas a znovu tu příjemnou koupel, nebo s nejlepším si lehnout do postele.  

„Neplač, rozmažeš si líčení.“ Napomenula jej Aiko, když vešli na obrovitou a krásně rozkvetlou zahradu. Dnes bylo krásně a rozkvetlé květy zahradě dodávaly ještě větší krásu. Tak i velké stromy. 
„Já… já nebrečím.“ Vydechl tiše Bill, aniž by se zastavil. Snažil se alespoň nebrečet. Něco přeci taky vydrží a ne, že pořád jen bulí. Musel se ovládat. Aiko jen nepatrně pokývala hlavou. 
„Je tady krásně, viď?“ Poznamenala Aiko tiše a ukázala Billovi zahradu. Věděla, že Billa záda bolí, ale tady nebylo na výběr. Geisha se nesměla hrbit a bez tohohle Bill se to nejspíše nedokázal naučit. Pro krásu a dokonalost se musí trpět a něco vydržet. Proto se o tom už dále nebavila.  
Bill by se nad krásou zahrady možná i rozplývat. Obdivoval by onu krásu a vůni jednotlivých květů, ale teď mu ani do úsměvu nebylo. Bolelo ho tělo a horší bylo ještě i to, že jeho myšlenky opět zabloudily k jeho bratrovi. K Tomovi. Stýskalo se mu. Tak moc mu Tom chyběl. Kde byl? Proč není tady s Billem? Proč on nemůže být s ním, namísto aby se stával Geishou a přitom jeho tělo trpělo? 

„Nelíbí se ti zahrada?“ Poznamenala Aiko, když si všimla Billova výrazu. Žádný úsměv nebo něco jemu podobného. Ani náznak. 
„Uhm… ne, to ne. Tedy ano, ano líbí.“ Vzdychnul Bill po chvíli, když se alespoň na chvíli probral a své myšlenky vrátil do reality. Nevěděl, co je horší. Zda myslet a vnímat onu bolest, nebo myslet na Toma a cítit stesk.  
„Tak co se stalo, že se takhle tváříš a ani se neusměješ?“ Podívala se žena na Billa a donutila jej tak se zastavit. Bill si tiše povzdychnul a zamrkal rychle řasy, aby zahnal slzy, které se tlačily na povrch. Nemohl si dovolit plakat. Ne teď, ne tady. 
„Já… chci se jen zeptat. Kdy budu moct jít ven?“ Špitnul tiše Bill a přitom se podíval na Aiko. Potřeboval vyjít přeci z domu. Jak jinak by mohl hledat brášku? Jen kvůli němu tady je. Jenom pro něj. 
„Až přijde vhodná chvíle, Sakuro. Teď se tím ale nezabývej. Musíš se ještě hodně učit a pak teprve si můžeme dovolit jít mimo náš dům.“ Vysvětlila Aiko a Billa bodlo u snad až u srdce.  
„Ale… ale já potřebuju najít svého bratra. Jen kvůli němu tady jsem.“ Vydechl plačtivě Bill. Vhodná chvíle? Kdy to bylo? Chtěl hledat bratra, a pokud se nedostane z domu, nebude to možné.