autor: Estricnina
Ty musíš zachránit mě, pokud já zachráním tebe
07:19
Odesláno na adresu: TDeluxw89@yahoo.de
Dneska jsem v naprosto fantastické náladě, pojďme se s tím prostě teď vypořádat. A proč? Já nevím, ale život se zdá být najednou o mnoho jasnější, alespoň prozatím. Jsem totálně nervózní, dneska se děje něco ´velkého´ a já doufám, že se nic nepokazí. (Proto jsem taky vzhůru už za úsvitu, uf)
Jdeš dneska večer na festival v Mitte? Slyšel jsem, že tam bude dokonce průvod a všechno! Není nic lepšího než koncentrace obtloustlých chlapů ve středním věku v různých odstínech červených Santovských oblečků, kteří rozdávají bonbony a chtějí od dětí, aby jim seděly na klíně a vrtěly se. Je to tak rozkošné.
Každopádně, dej mi vědět, pokud půjdeš. Nikdy nevíš, kdo tam v tom davu bude, že. 😀
No, mluvil jsem s velkým hlavounem a ještě mi nedal vědět nic nazpátek, ale doufám, že to znamená, že přemýšlí o nápadech, které jsem mu navrhnul. Uvidíme, co se stane, ale díky, žes to se mnou prodiskutoval a tak. Nejsem si jistý, jestli jsem až tak ochotný je začít jít špehovat, ale jestli mě dostatečně naštvou, pak tě možná vezmu za slovo. Mohl bys být můj zachránce, kamaráde.
Kdybych byl hororový film, nejspíš bych byl… Noční můra v Elm Street. Já žiju ve snech lidí.
Ačkoliv v jejich dobrých snech, aspoň myslím. No, vezmi prvky překvapení a napětí, propoj je se stylovým šatníkem a pokrop je trochou krveprolití a mohl bys říct, že ten film je na mně prakticky založen. (Originální verze byla natočena dřív, než jsem se narodil, ale pojďme tento malý detail ignorovat.) Abstraktní, teoretické, já se oblékám mnohem lépe než Freddy. Nechám to na tobě, ať už si představuješ můj obličej jako příšerně znetvořený, anebo jako tvář anděla.
Já myslím, že víš, že někoho nenávidíš ze žárlivosti, pokud můžeš najít ne vadu, ale něco, co ta osoba má a ty to opravdu, opravdu chceš. Jasné jako den, že? Ztrácíš svůj styl, TD. Začínáš být na mně nějak závislý, ne? Hej. Já ti neradím, aby ses dostal do pěstního souboje kvůli obyčejné předtuše, to prostě nestojí za to. Zní to celé hipísácky, ale když se ti to vyvede, pošle tě to rovnou přenocovat do místnosti, kde budeš muset jedinou noc strávit ve společné posteli s velkým chlápkem jménem Paulie, a to není ta odpověď, kterou hledáš.
Pokud můžeš, tak se té osobě vyhni, a pokud nemůžeš, pracuj na dosažení toho, co ta osoba má, nebo více. Nejlepší pomsta je vždy dostat to, co v životě chceš, a ne se prostě jen soužit a nic pro to nedělat, jako většina lidí. Někdo mi teď nedávno řekl, že většina lidí v sobě nemá tu sílu, aby šli za tím, co chtějí, a že já ji v sobě mám. Musím říct, že to byl ten největší kompliment, který jsem dostal za hodně dlouhou dobu. Předám ho tobě, a možná pro to najdeš nějaké využití; jdi do toho a nedej se, tygře.
***
„No, všechno se zdá být pod kontrolou. Musím přiznat, že mám své pochybnosti s vámi dvěma v těch nejlepších dnech – ale tentokrát máte mé uznání. Dobrá práce, kluci.“ Brauer ztuhle přešlápl a poslal jim ten nejvágnější úsměv, než se natáhl ke klice na dveřích učebny.
„Neměl byste si dělat takové starosti, pane – Gustav a já si vždy zachováváme nadhled nad věcí.“ Bill střelil po svém šéfovi megawattovým úsměvem a šťouchl loktem svého spolupracovníka, který energicky souhlasně přikyvoval.
Brauer nevypadal zcela přesvědčeně. Nebyl si úplně jistý, jestli mohl vidět skrz jejich průhledné úsměvy, ale nic neřekl.
„Pamatujete si, o čem jsme spolu mluvili, že?“ Zeptal se Bill rychle, než mohl muž zmizet ze dveří.
„Ano, ano, o tom budeme vést další diskuzi zítra, pane Trümpere; nedělal bych si velké naděje. Přeji hezký den.“ Otočil se na patě a otevřel dveře, opatrně pohlédl na maniakální úsměvy obou mladých mužů, než na oba dva kývl a pevně za sebou zavřel dveře.
Bill se tiše ušklíbl na zadní stranu jeho plešatící hlavy a Gustav šilhavě překřížil oči. Bubeník si zvedl ruce až k hrudi a zkroutil je, jeho silueta tak dokonale předváděla zmenšeného tyranosaura Rexe. Bill zahučel ve špatně potlačeném smíchu.
Jakmile byl jejich šéf mimo dohled a jejich chechot umlkl, Bill prapodivně ztichl. Následoval svou rutinu v úklidu nepořádku, který za sebou zanechaly děti, utíral tabuli a balil si svou tašku. Už se nemohl cítit více uklidněně nebo provinile za to, že jim Tom neúmyslně zachránil zadek.
On a Gustav jen sotva přežili jejich pravidelnou čtrnáctidenní prohlídku, a Brauer rozhodně provedl důkladnou inspekci. Normálně klidný a vyrovnaný Gustav málem zakopl o svou vlastní nohu, aby zabránil svému šéfovi v přístupu do komory, a Bill jej musel od dveří v klidu odlepit s nevysloveným ujištěním, že jejich pozadí jsou, náhodou, krytá.
„Stále rozrušený kvůli té nástěnné malbě?“ Zeptal se Gustav po nějaké době, posbíral si věci a nasadil si svůj čokoládově zbarvený kabát.
„No jo, ale tím to není.“
„Oh? Je tady další život ohrožující dilema, kterému naše hrdinka musí čelit? Povídej.“
„Jdi do prdele,“ zavrčel Bill, ale usmál se, když Gustav instinktivně uhnul. Popadl svůj vlastní kabát a ledabyle si ho nasadil, aniž by se obtěžoval se všemi knoflíky. „Myslím, že se cítím… provinile? Ať je to cokoliv, nejsem na to zvyklý.“
„Tomu věřím,“ nabídl blonďák a trpělivě poklepával nohou, zatímco jeho spolupracovník zvedl svou tašku. „A čemu vděčíme za tyto vzácné výčitky svědomí?“
Mladší z nich si vcucnul tváře do úst, jak se pomalu pohyboval po místnosti. „Tom je ten, kdo opravil tu kytaru,“ promluvil vokalista tiše a povzdechl si.
„No do prdele, vážně? Je hvězda! Já myslel, že vyprdnu šroubek, když nám Brauer řekl, že provede inspekci a bude všechno počítat.“ Gustav si projel rukou skrz vlasy a znovu prožíval tu úlevu, kterou cítil, když jejich šéf nepronesl ani jedinou stížnost. „Já nevím, proč toho kluka tak moc nemáš rád. Upřímně, vypadá jako dobrý kluk.“
Bill pokrčil rameny a pracně vydechl nosem. „Je to… to je fuk. Je v pohodě.“
Bill se natáhl pro svou tašku a táhl ji za sebou, aniž by se staral, že mu naráží do pat. Společně se vydali ke dveřím a Gustav je prudce otevřel a téměř tak během toho procesu zplacatil Tomův nos.
„Tome!“ Vykřikl blonďák, jakmile rozpoznal v tom bolestném zavytí nový přírůstek jejich personálu, a rovnou mu skočil do náruče. „Tak strašně rád tě vidím, chlape!“
„H-hej, ahoj, Gustave. Já tě… taky rád vidím?“ Zamumlal Tom popleteně. Gustav se od něj odtáhl a poplácal vyššího mladíka po rameni. Tom poslal opatrný pohled po Billovi, kterým jako by se ptal ´Jak dlouho jsem byl pryč?´
„Jdeš se mnou a s princeznou na kafe, jasné? Nebo na frappé, na čaj, nebo na koblihu, ze které zprostředka trčí brčko tam, kde je želé – cokoliv chceš. Je to na mě, jdeme!“
Bill pozvedl obočí, téměř tak překvapený jako Tom, ale neměl čas cokoliv dodat, když viděl, jak jeho podivně se chovající kamarád táhne kytaristu chodbou za popruh od kytarového pouzdra, které měl Tom na zádech. Tom zakopával, při své snaze jít pozpátku, Gustav mu totiž nedával možnost se otočit, a Bill se slabě pousmál a zavřel za sebou dveře od třídy.
Tom na něj váhavě zamával a zubil se z druhého konce chodby. „Ahoj Bille!“
„Ahoj,“ odpověděl Bill, jeho úsměv se proměnil v něco širšího a upřímnějšího, když se rozešel chodbou za oběma muži.
„Raději bys měl jít taky, ve skutečnosti se trochu začínám bát,“ zavolal Tom, když byly hlavní dveře od centra otevřeny a on byl vytažen ven.
„Jo, jo, já jdu,“ zašeptal si Bill sám pro sebe srdečně. Dal si na čas, než se dostal ke dveřím, zapnul si správně kabát a roztržitě si upravil vlasy. Dokonce si správně nasadil svou tašku přes rameno a narovnal postoj, to vše, než se připojil k ostatním venku. Byl šťastný, uvědomil si. Kdy to začalo?
„Bille, tady jsi!“ Vykřikl Alfons a přitáhl si svého přítele do náruče v okamžiku, kdy mladý učitel vyšel ze dveří. Gustav s Tomem stáli nedaleko, mimo cestu mnoha procházejících lidí.
„Ahoj, Alfonsi,“ Bill svraštil obočí a sevřel rty do pevné, úzké linky, když se z toho pevného objetí vytáhl.
„Vždycky to vypadá, že prošvihne úklid a objeví se právě včas na kávu. Podezřelé, že jo?“ Gustav nesouhlasně zamlaskal a zastrčil si ruku do kapsy.
Alfons zavrčel a vrhnul se na bubeníka, aby sevřel jeho hlavu do kravaty.
Bill impulsivně pohlédl na Toma. Vypadalo to, že starší mladík měl podobné záměry, protože ve stejném okamžiku vrhnul svůj pohled na Billa a společně sdíleli letmý, prázdný pohled následovaný frustrací, když ani jeden z nich nedokázal určit, co si ten druhý myslí.
Bill přesunul své soustředění k hlasitému vyjeknutí přicházejícímu z druhé strany chodníku, a lehce pobaveně sledoval, jak se Gustav rozběhl ulicí s Alfonsem v patách. Periferním pohledem mohl vidět, jak Tom oběma rukama pevně uchopil popruh svého kytarového pouzdra a otočil se, aby následoval oba bojovníky dlouhou ulicí před sebou.
Alfons se přitiskl k Billovi ve stísněném boxu a ochranářsky mu hodil ruku kolem ramen. Gustav vklouzl na protější stranu jako první a Toma nechal sednout vedle sebe, jakmile si kytarista opřel svůj nástroj o dřevěný rám sedadla. Rohová kavárna byla plná života, vzduch byl naplněn sladkými vůněmi s lehkým sezónním podtónem, který obohacoval každou příchuť. Z reproduktorů se ozývaly veselé vánoční melodie a naplňovaly místnost vánočním duchem.
Gustav si strčil brčko do svého ledového kávového smoothie současně s Tomem, který napíchnul svou pocukrovanou malinovou koblihu s želé náplní.
„Za jedenáct dní jsou Vánoce a ty pořád trváš na pití mražených nápojů; tvůj mozek musí být usmažený,“ zakňučel Bill Gustavovým směrem, zatímco přejížděl prstem po okraji svého kouřícího hrníčku s černou kávou.
„Ne, je zmrzlý. To je ta pointa,“ informoval ho Tom, aniž by se staral o pohledy, které dostával, když sevřel rty kolem ohnutého brčka a nasál. Bill ho pobaveně sledoval, zatímco si dal poklidný malý doušek své karamelové kávy, a maskoval úšklebek nad tím bláznivým kytaristou. Byl tak naprosto soustředěný, až nebyl příliš opatrný.
„Auuuu,“ zasténal, položil svůj hrnek a vystrčil ven bolavý jazyk.
„Tvůj jazyk je usmažený,“ vysmíval se mu Gustav a dal si extra dlouhý doušek frappuccina. Za pár vteřin měl obě ruce na spáncích, třel si je a šklebil se bolestí. „Zmrazení mozku,“ řekl přiškrceně.
„Khar-ma,“ odpověděl Bill triumfálně a jeho zčervenalý jazyk mu stále visel z úst.
Tom je pobaveně sledoval, našpulil rty, když pustil brčko, protože všechno želé v jeho koblize došlo. Jeho oči byly přilepené na Billově jazyku, barevný korálek zdobící střed svalu se pod kavárenským osvětlením krásně leskl. Byl si dobře vědom toho, že Bill má piercing, ale nikdy neměl skutečný čas na nějaké přijatelné prohlédnutí. V minulosti už měl několik dívek, které měly tyto ozdobné kuličky, ale tohle bylo poprvé, co to viděl na muži. Mělo to velmi daleko k tomu, aby to vypadalo strašně; ve skutečnosti to možná bylo ještě atraktivnější.
„Můžu to políbit, aby se to rychleji uzdravilo,“ nabídl Alfons drze a položil na stůl svoje latté. Bill naklonil hlavu směrem k umělci a usmíval se kolem svého jazyka, zatímco Gustav začal hlasitě předstírat zvracení a šťouchal do Toma, aby se zapojil. Tomovy oči se zvětšily, jakmile začal dávat pozor, a střílel pohledy mezi bubeníkem a těmi dvěma reprezentanty nechutnosti.
„Být tebou, tak bych to nedělal,“ varoval lehce, utrhl si kousek koblihy a hodil si ho do úst.
„Proč?“ zeptal se Bill zvědavě, když svůj jazyk opět zatáhl, podrážděnost v jeho tónu nebyla nikde k nalezení.
Alfons se od Billa otočil, znovu zvedl své latté a podíval se na Toma s přimhouřenýma očima. „Mm, proč?“
„Ehm, no, je to,“ Tom se na svém sedadle opřel a jeho mysl plnou rychlostí hledala něco nepravdivého a uvěřitelného. „Mohlo by to podráždit popáleninu. Sliny-na-sliny, ne, ne-e, to je naprosto špatně. Potřebuje ledovou vodu. Chceš nějakou? Já ti nějakou přinesu.“ Upravil si svou bílou čepici a chtěl vstát, ale Bill na něj mávl rukou.
„To je v pohodě, už to ani nebolí. Jsem v pořádku.“
Gustav věnoval Tomovi ostražitý boční pohled, a pak se vrátil k popíjení frappuccina.
„Ale díky,“ řekl Bill a znovu zvedl svou kávu.
Tom nenuceně kývl a vrátil se ke svému úsměvu, který trval ještě po dlouhou chvíli během jejich příležitostného rozhovoru. Alfons zaměstnal ústa nápojem po nejdelší dobu, zatímco pochybovačně pohyboval pohledem mezi oběma mladíky.
„Takže, Tome,“ začal nejstarší z nich po nějaké době, otočil svou pozornost k Tomovi poté, co rozhovor zeslábl a on tak dostal šanci. „Ty teď pracuješ v centru, hm? Cos dělal předtím, než ses připojil k týmu? Byl jsi v kapele, ne? Pokud si dobře pamatuju.“
Tom nastražil uši, zvedl hlavu od kytarových not, které si položil na stůl vedle koblihy. Nebyl v konverzaci příliš aktivní, protože nějak nevěděl, co má říkat, a nechtěl, aby přes stůl probíhala jakákoliv součást nestydatého flirtování.
„No, byl jsem tak různě kolem. Znáš to,“ řekl Tom, složil si ruce před sebe na stůl a narovnal se v ramenou. „Různě jsem cestoval po Státech a jižní Kanadě, navštěvoval jsem Školu života a hostil vrstevníky svým hudebním géniem. Minulý měsíc jsem se usadil zpátky v Berlíně, takže tady jen tak odpočívám a užívám si chvíle mimo davy.“
„Aha, chápu. ´Škola života´, kam všichni jdou, když nemohou být přijati jinde,“ konstatoval Alfons kategoricky a dlouze se napil kávy. Gustav si zdvořile odkašlal a Bill jednoduše zíral na stůl a prstem bezmyšlenkovitě obkresloval vzorek na ubrousku.
Tom svraštil obočí a otevřel ústa, náhle připraven toho chlapa seřvat, ale Alfons zvedl ruku, jakmile odložil svůj hrnek. „Dělám si srandu, dělám si z tebe srandu, můj příteli. Celé to zní opravdu velmi zajímavě. Jsi velmi talentovaný, pokud se dá soudit podle toho večírku. To bylo opravdu něco, že, Bille?“ Umělec se zasmál a stiskl svou širokou ruku kolem Billova ramene.
„Jo,“ souhlasil Bill tiše a vzhlédl od stolu. „Bylo to opravdu úžasné, nevěděl jsem, že hraješ tak dobře.“ Promluvil hlasitěji, a nakonec navázal oční kontakt. „Musím říct, že jsem byl docela ohromen, Tome.“
„A já musím říct, že od tebe to něco znamená, Tümpere.“ Tom si lehce odfrkl a strčil si poslední kus cukrované koblihy do úst najednou. Cvrnknul do brčka pokrytého želé a poslal ho přes stůl, aniž by nad tím přemýšlel. Udeřilo Alfonse přímo mezi oči, než mu sklouzlo na jeho bílou polokošili. Všem třem mladším mužům kolem stolu šokovaně poklesla brada, až Bill přerušil to napjaté ticho náhlým vzdušným záchvatem smíchu.
„Já-uh, omlouvám se, chlape, to jsem nechtěl,“ řekl Tom a hodil Alfonsovým směrem ubrousek, zatímco potlačoval úsměv.
Alfons jen zavrčel, kvapně popadl ubrousek a poklepával si na kousky želé na čele. Otočil se a věnoval Billovi tvrdý pohled, na který učitel odpověděl nevinným připlácnutím si ruky přes pusu, zatímco ramena se mu stále otřásala.
„Budeš mi muset někdy zahrát, Kaulitzi,“ řekl Gustav po chvíli a hodil svůj prázdný kelímek přímo nad Tomovou hlavou a rovnou do odpadkového koše, s prapodivnou muškou jako obvykle. „Napiš mi třeba milostnou píseň,“ dokončil pisklavým hlasem, který způsobil, že celý stůl vybuchl smíchy.
„Vítej v klubu, G. Na ten den jsem čekal, upřímně ano,“ zahihňal se Bill. „Slavnostní zasvěcení se skládá pouze z nanesení nadměrného množství tělesných třpytek a poté ze sledování minimálně 25 hodin ´Sexu ve městě´ se svými povrchními kamarádkami, zatímco budete popíjet Appeltini a probírat drby – to vše mám uložené u sebe doma, včetně nafukovacích blondýnek-„
„Nedělej si naděje, vílo,“ vložil se do toho Gustav, protočil oči a Tom zbledl, což jen způsobilo, že se ostatní rozesmáli ještě víc.
„Nenech se připravit o koule, kluku, Bill spálil kopii Feliciina prvního filmu svým zapalovačem.“ Alfons se ušklíbl a použitý ubrousek stiskl do kuličky.
„Stereotyp jejího bývalého mě dostal,“ doplnil Bill a poplácal se po zčervenalé tváři.
„A co se týká těch třpytek…“
„Ne!“ Vykřikl zpěvák hlasitě a zvedl ruku. „To bylo jednou, JEN JEDNOU.“
I přes svůj počáteční šok přistihl Tom sám sebe, jak se rozesmál, pobavený náhle živým Billem a červenou barvou, která z rozpaků zdobila jeho tváře. Jeho chechot byl náhle přerušen hlasitým kýchnutím, které mu málem poslalo hlavu přímo do stolu.
„Na zdraví,“ zasmál se Gustav a plácl jej rukou po zádech.
„Díky,“ řekl Tom a trochu popotáhl, jak zvedl hlavu. Unaveně si protřel hruď, než znovu násilně kýchl. „Takhle už to je celé ráno. Myslel jsem, že to přešlo, ale vypadá to, že ne.“
„Gustave, tys ho nakazil, to se ti teda povedlo!“ Stěžoval si Bill a naklonil se kupředu, aby svého kamaráda plácl po hlavě.
„Nenakazil! Jen sotva jsem byl poblíž,“ bránil se Gustav a šťouchl do Toma, aby vstal a vyšel z boxu, jakmile pohlédl na své hodinky. „No tak, Tom už musí jít do třídy a já musím jít domů.“
Všichni vyšli ven z kavárny a Gustav strčil poloprázdný balíček bonbónů proti kašli do rukou popotahujícího muže. „Jen pro případ, i když jsem to nebyl já, kdo tě nakazil.“ Prohlásil Gustav a stiskl Tomovo rameno.
„No, já už půjdu taky. Můj bratranec je ve městě kvůli tomu vánočnímu festivalu tenhle pátek a já jsem slíbil, že mu dnes večer pomůžu s mým senilním strýcem. Bille, jdeš? Rich umírá touhou tě vidět.“
Bill zkroutil rty do lehkého zamračení, protože se obával s tím mužem znovu setkat. Rich byl výstřední magor s hlubokou fascinací pro hmyzí království a s posedlostí poučovat Billa o mnoha způsobech, jak jsou lidé oproti těm malým bytostem neschopní. Bill musel při jeho poslední návštěvě předstírat zánět slepého střeva.
„Vlastně,“ protáhl pomalu, jak se chystal přijít s výmluvou. „Zapomněl jsem nějaké dokumenty v centru. Myslel jsem, že bych doprovodil Toma zpátky a vyzvedl je, a pak se musím stavit do obchodu na ten pohovor v šest hodin, bohužel.“ Lhal, ještě ani neposlal svůj životopis. Tom přešlápl z nohy na nohu, vyhýbal se tomu spalujícímu pohledu, který dostával od vysokého umělce.
„Bille, co jsem ti říkal o-„
„Já vím, já vím, neměl bych snižovat své standardy, ani bych se neměl přepracovávat, já vím – co kdybychom si o tom promluvili později, okay, Ali?“ Bill přiskočil k Alfonsovi, naklonil se pro polibek na rozloučenou a umělec se konečně pousmál a vklouzl mu rukou kolem pasu, aby si přitáhl mladšího muže blíž. V tu chvíli Tom švihnul hlavou do nuceného záchvatu v kýchání, narazil přitom do Billa a hlasitě u toho reptal.
„Oh kurva, omlouvám se, Bille,“ řekl, ustoupil a otřel si nos do rukávu. „Zatracený Gustav. To on by se měl omlouvat.“
„Teď už určitě budu nemocný,“ zakňoural Bill a s našpulenými rty si z ramene oprášil pomyslný prach. „Nech si své bakterie pro sebe, Tome.“ Otočil se, aby dal Alfonsovi pusu na tvář a ustoupil, upravil si tašku na rameni a zamával. „Jen pro případ, že je nakažlivý. Byl jsem kolem něj víc; nikdy nevíš, jestli to mám taky, nebo ne. Čau, Gustave! Ali, řekni Richovi, že ho pozdravuju a že se uvidíme později!“ Mnohem, mnohem později.
Gustav se rozloučil a rozběhl se ulicí k nejbližší autobusové zastávce, a Alfons váhavě zamával Tomovým a Billovým směrem, než se neochotně otočil opačným směrem. Tom se téměř cítil pyšný; na co, to si nebyl jistý.
„Další pracovní pohovor, jo?“ Zauvažoval nahlas Tom a nadhodil si na zádech kytarové pouzdro, když odbočili za roh.
Bill s ním srovnal krok a odvrátil hlavu, viditelně vydechl do chladného okolního vzduchu. „No, nikdy ses s tím chlápkem nesetkal. Je zatraceně děsivý.“
„Chápu,“ bylo vše, co Tom nabídl, vědoucně se sám pro sebe usmál.
„Ty jsi na tom seznamu nahoře,“ řekl mu Bill a nesouhlasně nakrčil nos. „A já si opravdu musím ze třídy něco vzít.“
„Já ti věřím, nemusíš mi nic dokazovat,“ řekl Tom a pokrčil rameny, když odbočili k centru. Tom Billovi podržel dveře, a jakmile vstoupili, oba si třeli ruce, aby se pokusili zahřát své zmrzlé prsty, než se vydali k učebně.
Bill si těžce povzdechl, jakmile vešel do učebny, oči mu s lítostí padly na podivnou nástěnnou malbu. Sevřel rty a malátně otevřel šuplík u psacího stolu pro své chybějící dokumenty, a když je našel, bez dlouhých cavyků si je nacpal do tašky. Jeho mysl změnila směr od hrozného obrazu k jeho neschopnosti dát Tomovi najevo svou vděčnost, a těžce vydechl, když táhl své nohy zpátky ke dveřím.
Tom si toho vážného mladíka tajně prohlížel, zatímco si na stůl pokládal své vlastní věci, a zamyšleně se kousal do vnitřku tváře. Oči se mu rozsvítily s náhlou inspirací, zazubil se na mladého učitele a otevřel pusu, aby mu navrhl řešení.
„Tome, já-„
„Poslouchej, Trümpere, zítra sem přijdu, abych pomohl některým z dramatických učitelů,“ přerušil ho Tom, a Bill zvedl obočí a věnoval kytaristovi nevěřícný pohled. „Ne, nechystám se natřásat na pódiu, takže můžeš zavrhnout své líbivé plány, jak si ze mě utahovat,“ varoval ho Tom, když si všiml, jak se za Billovýma očima protáčejí kolečka. „Byl jsem požádán, jestli bych jim pomohl s nácvikem tím, že zaskočím za jejich nemocného klavíristu. Prostě budu hrát jednoduchou melodii na kytaru a vydělám si trochu peněz navíc, pokud jsi chtěl vysvětlení.“
„To je velmi zajímavé, Tome,“ ušklíbl se Bill a opřel se o rám dveří se založenýma rukama.
„To je! Ale to není to, co jsem chtěl říct.“ Tom ukázal na velkou, zpola dokončenou malbu opřenou o vzdálenější zeď a Bill se na něj tázavě podíval. „Pojďme nechodit kolem horké kaše; nenávidíš tu věc, a já to chápu. Co kdybych ti řekl, že bych tě zítra pozdě odpoledne mohl dostat do centra a sehnal ti nové plátno?“
Bill spustil ruce a narovnal se, přimhouřil oči, zatímco tu nabídku zpracovával. „To… bys udělal?“ Zeptal se slabým hlasem, z jeho očí se staly velké, obdivné kruhy.
„Jasně. Já tady budu až bůhví do kdy, a vycházím dobře s jednou učitelkou umění,“ Tom si samolibě přejel jazykem přes piercing ve rtu, vklouzl na židli a spojil si ruce za hlavou.
Bill protočil oči, ale mnohem více se zajímal o Tomův návrh, aby se sem proplížil po zavíracích hodinách, a znovu udělal to, co tak zoufale chtěl opravit. Ta myšlenka byla z 20 procent mrchoidní (pokud šlo o Alfonse) a z 80 procent uspokojující.
„Hej,“ řekl Bill po nějaké chvíli zvažování, přehodil si přes rameno jeden dred, když se natočil k odchodu. Otočil se, aby se přes rameno podíval na toho domýšlivého kluka a věnoval mu poloviční úsměv, zatímco pozvedl své propíchnuté obočí. „Nejsi tak špatný.“
„Ne, ve skutečnosti jsem dokonalý anděl, jakmile mě jednou poznáš.“
Tom padl do sedadla v zadní části autobusu, s očima přilepenýma ke svému zbrusu novému mobilnímu telefonu. Byl pěkný, to ano, elegantní černý rámeček a fantastická klávesnice – ale to nebylo to, co Toma trápilo.
Jelena… ta nová paní Kaulitzová. Nemůžu tomu uvěřit.
Nacpal si telefon do kapsy a povzdechl si se směsicí emocí, které nedokázal rozeznat. Před necelou půlhodinou telefonoval se svou nevlastní matkou, kterou nikdy nepotkal, a krátce mluvil o věcech, o kterých ho nikdy ani nenapadlo, že by o nich mluvil, a byl naprosto rád, když ten rozhovor v tu pravou chvíli skončil.
„Slyšela jsem o tobě všechno, Thomasi, nemysli si, že o tobě tvůj otec nikdy nemluvil. Měl tě rád, měl tě rád až příliš moc – a tys mu ublížil. Bůh mě zatrať, jestli ten nádherný domov padne do tvých nevděčných, chamtivých, špinavých malých pracek.“
Srdce se mu silně stáhlo, čím víc uvažoval nad těmi slovy, pokaždé bolestivěji než předtím. Teď už neměl žádné pochybnosti o tom, že jeho otec měl v úmyslu zanechat mu to, co zanechal, a byl zaplaven spoustou výčitek i hrdostí, a přesto se cítil vztekle, a dokonce i sklíčeně, jakmile té zlověstné ženě zavěsil. Soudní řízení bylo za dva dny a on uvažoval, jaké přesně byly její motivy, aby mu zavolala, pokud ne jen ty, aby jej rozervala napůl a brečela mu do ucha.
Polkl těžké výčitky a se ztuhlýma nohama těžkopádně vystoupil z autobusu, oči měl zaměřené na dveře do centra, zatímco pro své vlastní dobro proměnil svou mysl v prázdné místo.
Bill se ve středu večer šoural k centru s rukama zabořenýma v kapsách. Na jedné straně ulice byla černočerná tma, vše bylo v této oblasti v noci uzavřené. Věděl však, že o pár bloků východněji zářilo Sterne Musik spolu s ostatními podniky, a malovaly svou září ulici do zlatova.
Vklouzl do centra, překvapený, že v tuto hodinu byly hlavní dveře otevřené, a přestože věděl, že tam nikdo není, zadržel dech, jak po špičkách zamířil chodbou do třídy.
Když otevřel dveře, také odemčené, byl překvapen, když našel pouze jednu rozsvícenou lampu blízko stolu.
„Tome…?“ Zašeptal hlasitě, nafoukl tváře a snažil se získat dobrý pohled na celou učebnu.
Doplížil se ke stolu, strčil do nepořádku z papírů rozprostřených po celém povrchu a hloubavě uvažoval, kam se ta drzá osina v zadku poděla. Obličej mu povadl při pomyšlení, že se Tom až příliš sblížil s mladou učitelkou umění, a až v tu chvíli se pokoušel ve své mysli vyvolat všechny pracovníky z dramatického oddělení – s nadějí, že každý obličej, který si dokáže vybavit, bude starý, neatraktivní a zkušený.
Udělal krok vzad a natočil se, aby se posadil na židli, když mu ruka zatlačila na nohu, aby mu zabránila v přepadnutí.
Bill zaječel a zacouval, dopadl na zem naproti židli a vedle přikrčené postavy. Rukama si zakryl tvář a pohlédl mezi prsty, aby získal lepší pohled, srdce mu silně bušilo.
„Promiň…“
„T-Tome?“ Bill spustil ruce a podíval se v tlumeném světle na kytaristu, který měl své dlouhé ruce omotané kolem svých pytlovitých kalhot. Bill se připlazil blíž, zvědavý, proč je Tom schovaný za stolem. „Málem jsi mi přivodil srdeční zástavu, kreténe. Co to ku- ty… brečíš?“
autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Chudák Tomi, nejhorší je, že tyhle věci už se nedají napravit o to více to člověka mrzí a vyčítá si to…
Díky za překlad 🙂
Na začátku jsem se dost bavila, protože představa Gustava, jak vyprdne šroubek, mě úplně rozsekala. 😀 To následné posezení v kavárně bylo taky super. Bylo to vtipné a ty jemné náznaky žárlivosti… Ňamka.
Konec byl spíš z toho druhého soudku, když vás navždy opustí někdo, s kým máte nedořešené něco důležitého. A aby to nebylo všechno, následné dědické řízení mnohdy odhalí skutečné charaktery. Špatné i dobré.
Díky za překlad a těším se na pokračování.
Bohuzel, tohle znam az priliz dobre… 🙁 Drz se Tome.
Chudák Tom doufám že to z tou závětí dopadne dobře a vypadá to že si Tom z Billem začínají rozumět.
Je mi líto, že má Tom problémy s tou závětí a doufám, že se to brzy vyřeší – a nejlépe v jeho prospěch samozřejmě. 😉
Jinak musím říct, že si povídku užívat o moc více, když se kluci takhle sblížili. Je to pro mě zajímavější, je to najednou vtipnější a celková atmosféra povídky je doopravdy skvělá. 🙂
Moc děkuji za překlad Zuzu! 🙂