Tattoo 24.

Šokovaně jsem zalapal po dechu. Hlavou mi letěla vidina rozvodu a rozvráceného domova. Gordon se na mě nejistě usmál a rukou mi ukázal k židli naproti mamce, abych si sednul. Nebyl jsem si jistý, že chci, ale nakonec jsem si přece jenom sedl.

Mamka na mě upřela pláčem zčervenalé oči a pak mě dostala širokým, šťastným úsměvem. Popotáhla, prsty si začala otírat tu slanou pohromu z obličeje, aby to nakonec vzdala a natáhla se pro kapesník. Celou krabičku měla položenou hned vedle ruky a minimálně polovina obsahu už se válela všude kolem.

„Budeš mít sestřičku, Bille.“ Sám jsem cítil, že víc pitomě už bych nevypadal, ani kdybych se sakra snažil.

„Co že budu mít?“ Těkal jsem pohledem mezi mamkou a taťkou a oba najednou vypadali, jako by vyhráli v loterii. Teda až na mamčiny ubrečené oči a taťkovo očividné nepohodlí.

Mamka ke mně natáhla ruce a v konejšivém gestu sevřela mé studené prsty do svých hřejivých dlaní.

„Taťka ví, jak moc jsem si vždycky přála, abys nebyl sám. Víš, chtěli jsme ještě jedno miminko, ale nevedlo se nám, takže nakonec máme jenom tebe. Gordon ale věděl, že se tím trápím, speciálně teď ten poslední měsíc byl pro nás všechny opravdu těžký.“ Omluvně se na mě usmála. „Takže asi před půl rokem začal za mými zády vyřizovat adopci. Našel malou holčičku, které ještě nejsou ani dva ročky a už zůstala na celém světě úplně sama. Prý to nebylo nic jednoduchého, ale když Rosie viděl poprvé, věděl, že to je ona. Takže v poslední době, vždycky když musel něco zařizovat do práce, chodil za Rosie, aby si prý na něj zvykla a adopce byla o to jednodušší.“ Šťastnější jsem mamku ještě nikdy neviděl.

„Takže dneska jsi byl taky u té malé?“ Kývl jsem směrem k taťkovi.

„Jak to víš?“ Koukal na mě Gordon.

„Ráno jsem tě nechtěně slyšel, myslel jsem, že… promiň, nevím, co mě to napadlo.“

„Ty víš, jak moc tvou mamku miluju, nikdy bych ji přece nepodvedl. Ale omluva přijata. Aspoň teď budeš vědět, že cizí rozhovory se neposlouchají.“ Pak mě po chlapsku plácl po zádech. „Takže budeš velký brácha. Jak se těšíš?“

Mamka zase listovala hromadou papírů a sem tam si něco přečetla. Po tváři jí pořád tekly slzy a na rtech měla ten nejširší úsměv v dějinách. Šílené… a taťka se mě zeptá, jak se těším? Popravdě, ulevilo se mi, že se naši evidentně rozvádět nebudou, ale tak nějak jsem byl zvyklý na to, že jsem tu jenom já. Teď, když budu mít sourozence a ještě takové škvrně malé… bude to jízda. Navíc jsem o dětech nevěděl vůbec nic. Nikdy jsem se nezajímal. Ani ve svém okolí nemáme žádné malé dítě.

„Mám radost, to jo, jenom… doufám, že nebudeš chtít, abych s ní jezdil kočárem po okolí a přebaloval jí plenky.“ Znechuceně jsem vyprsknul.

Taťka se rozesmál a poznamenal, že na kočárek už je malá trochu větší a nebude to tak horké a s těma plenkama už to taky nebude takové vzrůšo. Pak ke mně mamka natáhla ruku, ve které svírala fotku. Opatrně jsem si ji vzal, jako by jenom pohled na ni udělal věci o to víc reálnějšími.

„To je ona?“ Na obrázku byla překrásná holčička. Tmavé, až téměř černé vlásky a její čokoládové oči vypadaly, že zabírají minimálně polovinu jejího malého, srdcovitého obličejíku. Stačilo mi kouknout a věděl jsem, že to byla láska na první pohled. Moje sestřička. Před našima jsem ale hrál tvrďáka, takže jsem jenom uznale pokýval a fotku podal mamce zpátky.

„Je krásná. Takže Rosie? A kdy si pro ni půjdeme?“ Jenom by mě teda zajímalo, kde bude malá spát, když máme jenom tři pokoje a já se odmítal dělit o svůj prostor s malým prckem.

„To je vlastně důvod, proč jsem to mamce dneska řekl. Všechny papíry, které jsem mohl vyřídit bez jejího vědomí, už jsem vybavil a podepsal. Teď už chybí jenom mamčiny podpisy a pár dalších papírů, ke kterým jsem neměl bez jejího vědomí přístup. A i tak to ještě možná chvíli potrvá. Důležité je, že teď už může mamka jít za malou se mnou a věřím, že to nebude dlouho trvat a naše rodina bude konečně čtyřčlenná.“ Taťka se natáhl k Simone a láskyplně ji políbil. Simone se mu stulila do náručí a mně bylo jasné, že je nejvyšší čas k ústupu. Jakmile dochází k rodičovským vzájemným projevům náklonnosti, je čas zdrhat pryč.

Myslím, že si ti dva ani nevšimli, kdy jsem vyklidil pole a zašil se u sebe v pokoji. Okamžitě jsem vytáhl mobil z kapsy a zavolal největší novinky Tomovi. Ten se chvíli smál, asi se bavil představou, jak se pokouším malé přebalit podělanou plínku, ale pak vyrukoval s myšlenkou, která mě taky nadchla.

„Teď, když bude mít mamka plno práce a starostí s malou, tak už by nemusela tak úpěnlivě dohlížet na to, co děláš ty, a možná, že jak je teď v tak povznesené náladě, nechala by se zpracovat na zrušení nebo aspoň posunutí večerky v sedm hodin, nemyslíš?“ Patrné nadšení v Tomově hlase pohltilo i mě, takže později, když mě taťka volal na večeři, jsem to zkusil nenápadně nadhodit.

Myslím, že Gordon něco takového očekával, protože se jenom potutelně začal smát a mamka mě překvapila prohlášením, že o tom se mnou stejně chtěli mluvit.

„Nemysli si, že si teď budeš moct dělat, co jenom se ti zachce a pořád budeš hlásit, kam a s kým jdeš a v kolik se vrátíš, to se prostě nezmění. Ale nemusíš být doma už v sedm. Přes týden, kdy je škola, budeš venku nejdýl do půl deváté. Pochop, škola je důležitá a jsem si jistá, že to tvůj přítel určitě chápe. O víkendu se vrátíme ke starému času do půlnoci, dobře? Ale jakmile bude nějaký průšvih, domácímu vězení se nevyhneš, rozumíme si?“

Myslím, že moje zapištění musel slyšet i Gustav o několik pater níž. Nadšením jsem skoro umačkal oba rodiče a především taťku. Určitě to byla hlavně jeho zásluha, že se večerka posunula.

…

V pondělí ráno na mě Gusti čekal jako vždycky před svým bytem, abychom jeli do školy spolu. Měl jsem toho tolik na vyprávění, že jsem do něj hustil všechny novinky a dojmy ještě o obědové pauze. Můj nejlepší kamarád jenom potěšeně kýval hlavou a sem tam mě podpořil přesně cílenou otázkou. Do toho mi Tom nezapomněl psát textovky, hlavně aby se ujistil, že po včerejšku jsem naprosto v pořádku, a já se musel červenat, když jsem mu odpovídal, že se mému zadečku opravdu nic nestalo.

Gustimu jsem samo sebou nevykládal všechny detaily, i když zhruba obrázek si udělal. A jak sám prohlásil, moc mi to přeje, ale opravdu nerad by slyšel pikantnosti, kdo komu co kam strkal.

Zasněně jsem zpracovával svůj sálat, který jako obyčejně tvořil můj oběd, a Gustavovi jsem chvíli nevěnoval až tak moc pozornosti. Až když si během pěti minut tak dvacetkrát zhluboka povzdechl, pochopil jsem, že ho něco trápí.

„Promiň. Ani jsem se tě nezeptal, co ty a Becky?“ Napíchnul jsem na vidličku kousek rajčete a spokojeně se do něj pustil.

„Mno, všechno v pohodě.“ Gusti se ale vyhnul mému pohledu, a to byl jasný signál, že až tak úplně v pohodě to nebude. Položil jsem vidličku vedle skoro prázdné misky a zahleděl se na svého spolustolovníka.

„Fajn, tak to ze sebe vyklop. CO se děje?“

„Uhh… tak jo. Jde o to, že Becky je úžasná, krásná a vtipná, ale… chce se seznámit s mými rodiči.“ Ten konec ze sebe Gusti vysypal tak rychle, že jsem mu skoro nerozuměl.

„Oni ji ještě neznají? Tak to je fajn, že se chce seznámit, ne? Aspoň to vypadá, že to s tebou myslí vážně. Být na tvém místě, tak jsem rád, že o ten tvůj líný zadek stojí.“ Vyplázl jsem na něj jazyk a tak nějak mi nedocházelo, kde vidí Gustav problém.

„To je fajn, to jo, ale… co když se jim nebude líbit? Nebo co když mamka vytáhne moje fotky, kde mám jako mimino pindíka venku a přidá k tomu samé „výživné“ historky, jak jsem ochutnával u babičky slepičince a podobně. Jako pochop, ale po tomhle už bych ji taky nemusel nikdy vidět.“ Postěžoval si a mrzutě se prohrabával svým jídlem.

„Jo o tom mi něco povídej. Posledně, když jsem seznamoval své rodiče se svým přítelem, tak na něj mamka chtěla volat policii.“ Pousmál jsem se. „Hele, myslím, že bys to měl risknout. Přece nebudeš vaše seznamovat se svou holkou až u oltáře, ne?“ Gustimu zaskočilo.

„Ty jsi takový kretén, Bille. Ale fakt, takže myslíš, že bych ji měl vzít domů k našim?“

„Myslím, že rozhodně. Mně se zdála jako strašně prima holka, takže bych řekl, že vaši z ní budou nadšení. Uvidíš.“ Dojedl jsem a při pohledu na mobil mi bylo jasné, že máme nejvyšší čas na další hodinu. Matika, můj nejmíň oblíbený předmět. Už aby bylo odpoledne a já se mohl sejít s Tomem. V práci teda končí až v půl sedmé, ale měl jsem u něj být už v šest, možná plánuje skončit trochu dřív.

Jak jsme s Gustavem dorazili domů kolem třetí, tak jsem ho ještě chvíli ujišťoval, že je opravdu dobrý nápad pozvat svou přítelkyni na nedělní oběd. Moc přesvědčeně nevypadal, opravdu se bál, aby se Becky nevyděsila a neutekla mu, ale řekl bych, že v neděli proběhne velké seznamování.

Odemkl jsem dveře našeho bytu, skopl boty do rohu a tašku jsem si hodil do pokoje. Dneska na učení dojde až večer, nějak jsem na to teď neměl buňky. Pořád se mi v hlavě točily události předchozího dne. Tak jo, přiznávám, že jsem se nemohl zbavit myšlenek na milování se s Tomem. To, jak žhavý byl a jak něžný, když se snažil. Trnulo mi v podbřišku, jenom jsem na to pomyslel.

Kolem půl páté, když jsem měl v plánu se pomaličku začít chystat, mi došlo, že naši už by měli být dávno doma, ale zatím jsem se bytem potloukal sám. Oběd jsem našel nachystaný jako vždycky, ale bylo divné, že tu nikdo nebyl kromě mě. A pak mi došlo, že mamka nejspíš vyrazila za Rosie. Ještě se s ní neseznámila osobně a vzhledem k tomu, že za necelý měsíc už měla malá bydlet s námi, když to půjde dobře, tak toho bylo ještě hodně k zařizování. Na ledničce byla magnetkou přichycená fotka malé. Bylo to kouzelné dítě, a i když to pro všechny členy bude velká změna, docela jsem se na ni těšil. I když našim bych to nepřiznal. Vždycky jsem chtěl mít sourozence, ale čím starší jsem byl, tím víc jsem si zvykal na myšlenku, že budu sám a rodiče budu mít jenom pro sebe. Tak koukám, že život ještě neodkryl všechny svoje karty.

…

Jenom, co jsem se opřel do dveří Tomova studia, od pultíku na mě Geo zahulákal nazdar, mladej a rovnou mě poslal dozadu.

„Je tam s ním sice jedna kočička, ale řekl, že tě mám poslat dovnitř hned, jak přijdeš.“ Mrknul na mě. Spokojeně jsem se uculil a protáhnul se za závěs.

Tak tak jsem zamaskoval vyprsknutí smíchy. Tomovi pod rukama se rozvalovala po celé ploše lehátka tak pětačtyřicetiletá paní, která tady musela být vyloženě z hecu. Pokud teda neměla kérky na místech, která nejsou vidět. Žádné mladé masíčko, ani žádný zarytý rocker.

„Zlato, už jsi tu? Super.“ Na tváři se mu rozlil šťastný úsměv. „Amy, nebude vadit, když si můj přítel na chvíli sedne k nám?“ Po své zákaznici lupnul pohledem a pak se zase plně soustředil na svou práci. Zabořil jsem se do volného křesílka a snažil se nenápadně zjistit, na čem Tom pracuje.

„To víš, že je to v cajku. Už jsem tě dlouho neviděla takhle spokojeně se usmívat, takže jsem ráda, že poznávám příčinu. Jak se ten tvůj krásný poklad jmenuje?“ Zvědavě si mě měřila a mně došlo, že se ti dva musí znát už delší dobu.

„Ten poklad se jmenuje Bill. A Bille, tahle obstarožní dáma, to je moje teta Amy.“ Amy pobaveně vyprskla.

„Tome, tvoje teta? Zase tak stará nejsem, ty moulo.“ Zaprskala, ale bylo vidět, že si nedělá nic z toho, jak jí Tom tituloval. „Spíš bych řekla, že když se potřeboval vybrečet a jeho mamka tu pro něho nebyla, tak chodil za mnou.“ Podle pohledu, kterým se Amy na mého přítele zadívala, jsem mohl odhadnout, že jej nevnímá jako svého synovce, ale spíš jako syna.

„To víš, byla jsi u nás jediná ženská v odpovídajícím věku, tak co se divíš?“ Tomovi lehce zčervenaly tváře a bylo vážně fascinující na ty dva se koukat. A tak nějak jsem měl radost z toho, že Tom přece jenom nebyl na všechno sám. Myslím, že od svého otce se takových věcí dočkat nemohl, protože co si budeme povídat, my chlapi máme dost problém své city jakkoliv projevit.

„Tak, Amy, mám to skoro hotové.“ Tom přejel přes zarudlou kůži ubrouskem a na mě se vyloupla dvě propletená písmena H, která si nechala Amy vytetovat na vnitřek předloktí levé ruky. Vypadalo to moc pěkně a já v tom poznal Tomův rukopis. Jenom by mě zajímalo, co to znamenalo.

Později, po tom, co se Amy s námi rozloučila s tím, že se se mnou moc ráda seznámila, jsem se na to Toma zeptal. Ten se jenom pousmál.

„Vlastně bych řekl, že bych tím mohl Amy definovat. Byla to první písmena Home, honey…“ stáhl si mě do svého náručí a obličej si schoval na mém rameni. „Jak ti je? Všechno v pořádku?“

Zčervenal jsem až na patách, když mi došlo, na co se Tom vlastně ptá.

„Jo, neboj, nemáš ho jako černoch, takže pohoda.“ Tom se hraně nafoukl, jak předstíral bolavé ego, a pak se pobaveně rozesmál.

„Hele, ne že bych ti nevěřil, ale myslím, že bych se měl přesvědčit sám, co říkáš?“

No, ještě že jsem měl být doma až v půl deváté, protože kdo ví, jak pečlivý Tomi při kontrole může být.

autor: Luki