autor: Bubbly
„Dostali jsme ho, pánové.“
„A bylo to snazší, než jsme čekali. Teď na nás čeká už jen tučná odměna.“
„Půl miliónu euro. Představte si, jak vám ty barevné bankovky protékají mezi prsty.“
„Neradujte se předčasně, kluci. Jsme teprve na začátku! Ještě se ani neprobudil.“
„Nebuď takový cynik, Tome!“
Začal jsem pomalu přicházet k sobě. Tupá bolest mě bodala vzadu na temeni hlavy. I za zavřenými víčky jsem vnímal mžitky všech odstínů od žluté až po nachově fialovou. Připadal jsem si rozlámaný a strašně unavený jako po celonočním flámu, jen s tím rozdílem, že teď jsem neměl kocovinu po několika skleničkách vína. Kde to vlastně jsem? A co se vůbec stalo? Myšlenky jsem měl rozházené a nebyl jsme schopný dát dohromady jediný souvislý příběh z včerejší noci.
Jediné, co jsem vnímal úplně jasně, byly čtyři různé hlasy, patřící čtyřem různým osobám kolem mě. A rozhodně mi nebyly nijak povědomé. Ztuhnul jsem. Začal jsem pomalu otevírat oči. Chvíli jsem viděl jenom jednu rozmazanou šmouhu všem možných barev a chvíli trvalo, než jsem začal rozeznávat neznámý pokoj kolem sebe. Vyděsilo mě to. Prudce jsem se posadil a celý pokoj se nepříjemně zhoupl. Chtěl jsem si přiložit dlaně na obličej, ale zápěstí jsem měl omotané prádelní šňůrou, která mě nepříjemně řezala do kůže na zápěstích.
„Šípková Růženka se nám probudila,“ zasmál se jeden z těch hlasů.
Prudce jsem zvedl hlavu a díval se do tří cizích tváří. Čtvrtá, stejně neznámá, seděla kousek ode mě a se zájmem si mě prohlížela. Chvíli jsem opětoval pohled do čokoládově hnědých očí a pak jsem se znovu podíval na ostatní v místnosti. Ruce se mi roztřásly a zřejmě to bylo patrné.
„Kde to jsem?“ zeptal jsem se. Špatně se mi mluvilo. V krku jsem měl knedlík, jako když spolknete velkou tabletu, a srdce mi splašeně tlouklo.
„Na neplánované dovolené,“ ozval se kluk vedle mě, aniž by ze mě spustil oči.
„Co po mně chcete?“ Další otázka z mých úst vylétla skoro sama.
„Po tobě konkrétně nic,“ promluvil druhý z nich. „Ale lidi, co tě obskakujou, za tebe dobře zaplatí.“
Nahlas jsem polkl. Díval jsem se z jedné tváře do druhé a snažil jsem se najít alespoň náznak toho, že tohle je špatný vtip nebo jenom noční můra. Ale ani jeden z nich se neusmál, neušklíbl. Dívali se na mě jako na kořist a možná čekali, jak se zachovám.
Na rtech jsem měl další otázku.
„P-proč zrovna já?“ Bál jsem se zeptat, protože mě děsila odpověď, ale musel jsem to vědět.
Všichni čtyři se zasmáli, jako kdyby odpověď byla samozřejmá. „A proč ne?“
„Jde vám jenom o peníze. Mohl to být kdokoliv,“ odvětil jsem třesoucím se hlasem.
Ten, který seděl kousek ode mě, se ke mně naklonil a zavrněl mi přímo do ucha: „A kdo řekl, že jde jenom o peníze?“
Cukl jsem sebou a stáhl ramena k sobě. Po těch slovech jsem cítil mrazení v zádech a chloupky vzadu na krku se mi ježily. Strach se mi usadil hluboko v žaludku. Srdce jsem cítil až v krku a vlastní tep mi bušil v uších, zatímco se ostatní bavili mým zděšením.
„Tome, odnes tu hromádku neštěstí do pokoje, ať se nám tu nerozsype,“ zasmál se jeden z nich, zatímco mě oslovený Tom, ten který mi byl nejblíž, popadl nad loktem a hrubě mě zvedl z pohovky. Zakňučel jsem bolestí, když se mi provizorní provaz otřel o zarudlou kůži. Prošli jsme malou chodbou ke schodišti, které vedlo do patra. Tom mě táhl jako kus hadru, žádné slitování.
„To bolí,“ ozval jsem se, když mě za sebou vlekl do schodů.
V prvním pokoji mnou hodil na postel a opřel se o futra dveří. Se slzami v očích jsem se na něj podíval. On si mých slz všiml a ušklíbl se.
„Neřvi, nejsi žádný mimino,“ odsekl ostře. „A dobře mě poslouchej. V týhle chvíli existuje jenom jedno pravidlo – chovej se tak, jak se ti řekne, a nic se ti nestane. Je to jasný?“ Poučil mě o stručnosti pravidel, rozvázal mi provaz na rukou a sledoval, jak si mnu odřenou kůži. „Přinesu ti něco k jídlu,“ dodal a odešel. Klíč, který byl zvenku, cvakl v zámku a pak bylo ticho.
Několik minut mi trvalo, než jsem se vzpamatoval z prvotního šoku. Pomalu ale jistě jsem si uvědomil, co se vlastně stalo. Unesli mě kvůli pár tisícovkám. A možná nejen kvůli tomu. Byl jsem vyděšený. Co mě, ksakru, čeká v tomhle dřevěným srubu uprostřed ničeho?
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Pokoj měl třikrát tři metry. Dřevěná podlaha byla zaprášená. Byla tu jenom postel, židle a noční stolek. A vysoká skříň. Pokoj dokonale stvořený k tomu, aby tu někoho drželi proti jeho vůli. Přímo nade mnou bylo okno. Natáhl jsem ruku, zkusmo jsem zatahal za kličku a snažil se ho otevřít. Nešlo to, bylo zajištěné. Utřel jsem si uslzené oči a pomalu jsem vydechl. Doufal jsem, že tohle všechno je jenom sen. Stačí se jenom vzbudit. Dlouhými nehty jsem se štípl do ruky, ale jenom to nepříjemně zabolelo. Pořád jsem seděl na staré posteli a pořád jsem byl na místě, o kterém jsem ani nevěděl, jestli se vůbec nachází na mapě světa. Strachy se mi sevřelo břicho. Objal jsem se rukama kolem pasu a sklopil jsem hlavu.
Zámek cvakl znovu a dveře se otevřely. Prudce jsem se narovnal a přitáhl si nohy k tělu. Tom vešel do místnosti, v ruce talíř s jídlem a něco k pití. A nebyl sám. Za ním přišel druhý z únosců. Ramenem se opřel o skříň a se zlomyslným úsměvem mě sledoval.
„Sněz to, bude ti líp,“ poručil mi Tom a sedl si na židli vedle nočního stolku. Oba dva se na mě dívali a čekali.
Zakroutil jsem hlavou. „Nemám hlad.“
„Máme tu tvrdohlavou primadonu,“ zasmál se ten u dveří. „To se bude vážně krásně krotit,“ dodal a kmitl si jazykem po rtech.
„BJi,“ pokáral ho Tom pohledem. „Ještě ho neděs. Na to budeš mít dost času potom.“
Přikrčil jsem se na posteli do kouta a stáhnul hlavu mezi ramena jako želva. Jejich slova se mi nelíbila. V mojí hlavě se rozlehl pomyslný panický výkřik. „Jak dlouho mě tu budete držet?“ zeptal jsem se na hranici slyšitelnosti.
„Dokud uznáme za vhodné,“ odvětil Tom. „A dokud nás to bude bavit.“ Zvedl se ze židle a spolu s BJem odešli z místnosti. Tom se otočil ve dveřích. „Sněz to,“ ukázal na talíř s jídlem a zabouchl. Znovu jsem osaměl.
Chvíli jsem zíral na zamčené dveře a potom se můj pohled obrátil k nočnímu stolku, na kterém byl položený talíř s několika toasty a sklenice vody. Nevypadalo to nijak pochybně nebo nebezpečně, ale stejně jsem se toho odmítal jenom dotknout. Nehodlal jsem nic riskovat. Ne teď, když jsem ani netušil, co mě čeká. Na měkké matraci jsem se stulil do klubíčka a zavřel jsem oči. Nepřál jsem si nic jiného, než se probudit doma, v bezpečí. Netrvalo to dlouho a spánek se přese mě přelil jako velká vlna.
Když jsem se probral, v místnosti bylo šero. Venku za oknem se pomalu snášela tma a na nebi se objevily první hvězdy. Vítr potichu ševelil ve větvích stromů. Okno nad mojí hlavou bylo pootevřené, což mě docela překvapilo. Překvapení opadlo, když jsem zjistil, že v pokoji nejsem sám. Tom seděl na židli a pozoroval mě. Posadil jsem se a pohled jsem mu oplácel. Jeho čokoládové oči teď vypadaly skoro temně černé.
„Ani ses nedotkl jídla,“ řekl Tom do tmy a hlavou kývl k talíři.
Sklopil jsem oči k podlaze. „Nemám hlad,“ zopakoval jsem potichu.
„Musíš jíst, jinak tady dlouho nevydržíš,“ opřel se zády o zeď.
Zakroutil jsem hlavou a díval se kamkoliv jinam, než na něho. Vlastně vůbec nevypadal děsivě, neměl jsem důvod z něho mít strach, ale jeho postoj vyjadřoval zvláštní respekt. A s tím jsem nechtěl mí nic společného.
Tom se na mě chvíli díval, jako kdyby hledal příčinu čehosi v mém obličeji a pak se zasmál. „Ty si myslíš, že jsme do toho jídla něco dali?“ Jelikož jsem mlčel, pokračoval. „Prosím tě, Bille, tady nejsi v žádným seriálu. Jsou to vážně jenom toasty a voda. Nic v tom není.“
„Proč bych ti měl věřit?“ zeptal jsem se, aniž bych se na něho podíval. Periferním vidění jsem viděl, jak pokrčil rameny.
„Dělej, jak myslíš,“ podotknul a vstal. “ Tady nejsi ve svým světě a nikdo se tě tu nebude doprošovat. Když to nepůjde po dobrým, půjde to po zlým,“ odsekl a vzal mě za bradu a zvedl mi hlavu tak, abych se na něj musel podívat. „Vrátím se za deset minut a jestli to nesníš, tak ti do krku nacpu násilím, jasný?“ Pustil mě a odešel.
Po tvářích se mi kutálely slzy, když jsem se natahoval po toastu. S prvním vzlyknutím jsem si kousl a pomalu jsem přežvykoval. Špatně se mi polykalo, ale nakonec se mi podařilo sníst jeden toast se šunkou a sýrem a vypít sklenici vody alespoň do poloviny. Potom jsem se schoulil do klubíčka a snažil jsem se uklidnit. Nic se mi nestalo. V jídle nebylo nic, co by mi mohlo uškodit. Tak proč mám dojem, že mě čekají horší věci, než se donutit ke snězení několika soust?
Tom se vrátil přesně po deseti minutách. Podíval se na mě a potom na talíř. Když viděl, že jsem něco snědl, pousmál se.
„Vidíš, ani to nebolelo. To ti člověk musí vyhrožovat, abys udělal něco pro svoje dobro?“ Posadil se na kraj postele, zatímco já jsem se snažil být z jeho dosahu. Doslova jsem se odplazil na druhou stranu postele a tam jsem se skrčil a snažil se být neviditelný.
„Musí nebo ne?“ zeptal se mě znova.
Krátce jsem se na něj podíval. „Ne.“
„Taky si myslím, že ne,“ přitakal. „Odteď poslechni hned a nedělej si to horší, než to je.“
Přikývl jsem. On měl svým způsobem pravdu, ale strach je nejlepší motivace pro neposlušnost. A po každé neposlušnosti následuje trest a už nezáleží na tom, jestli bude úměrný nebo neúměrný vůči neposlušnosti. Prostě to takhle funguje. Já jsem si nechtěl zadělávat na problémy. Ne teď, když mi nikdo nemůže pomoct. Když jsem sám mezi ničím.
„Fajn. Teď se pořádně vyspi. Ráno ti zase přinesu něco k snědku,“ zvedl se z postele a zavřel okno nad mojí hlavou. Když se nade mnou sklonil, uhodila mě do nosu jeho ostrá vůně. Když ho zavřel, zase se odtáhl. „Pochybuju, že bys byl tak statečný, abys skákal z prvního patra, ale pro jistotu,“ dodal a odešel. Klíč v zámku se otočil.
autor: Bubbly
betaread: Janule
páni.. začíná to zajímavě a to se mi líbí 🙂
Awww… má oblíbená zápletka a vypadá to, že i dobře zpracovaná a napsaná…
Dál =)
…moc hezké…zajímavě napsané…velice mě zajímá, jak to bude dál pokračovat…honem rychle další dílek…=)
Taky se mi první díl hodně líbil, tipuju si, že u Billa brzy vypukne stockholmský syndrom =) Taky jsem zvědavá, proč vlastně Billa unesli, nebo spíše pro koho, každopádně se těším na druhý díl =)
pani 🙂 zajimavy! :))
Je mi Billa vážně líto..:( Jm zvědavá, jak to bude pokračovat dál a vážně se těším na další díl..:)
Zajímavé téma 🙂
Přiznám se…tuhle povídku čtu už po třetí 😀 😀 he uužASNÁ.. 🙂
Ja po druhe moc se mí líbi.