Der Zufall 1/2

autor: Mishka

„Nashledanou, paní  Mülerová,“ usmál se mladý chlapec na starší ženu, které zrovna podal pod sklem přepážky obnos peněz. Jakmile ale odešla, úsměv z jeho rtů okamžitě zmizel. Neměl proč se smát. Jeho život nestál za nic. Jediné, co ho zde ještě drželo, byla jeho malá sestřička. Ji jedinou miloval a pro ni také žil. Tento mladý, černovlasý chlapec vždycky rád snil. Už jako malý kluk snil o tom, že jednoho dne odjede pryč. Pryč od rodiny, kterou nenáviděl a která nenáviděla jeho. Pryč z domu, kde musel strávit celé své dětství s lidmi, kteří jím vždy pohrdali jenom proto, že byl odlišný. Pryč z každodenního šedivého Berlína.

„Hej, Kaulitz, věnuj se laskavě svý práci!“ křikl na něj obtloustlý  ředitel banky, který zrovna procházel kolem Billovy přepážky. „Samozřejmě, pane, omlouvám se,“ špitl Bill a znovu se ponořil do dat ve svém počítači. Prací v pobočce téhle banky si sice moc nevydělal, ale mohl být rád, že ho sem vůbec přijali. Bylo mu teprve dvacet, tudíž práci sháněl velice těžko. Ale pracovat musel hned, jak dokončil ekonomickou školu, protože rodiče mu odmítli dál platit jídlo a oblečení. V jiných bankách a firmách, kde se byl ptát, se mu většinou skoro vysmáli do obličeje. Pokaždé mu řekli, že na takovou práci je moc mladý, a že si má nejdřív sehnat brigádu. Jenže Bill potřeboval stálý plat a nemohl si dovolit být ani jeden den doma, jinak by mu to jeho šéf strhl z platu. Většinou si Bill bral i přesčasy a práci navíc, aby se vůbec uživil.

Z myšlenek ho ovšem vytrhlo prudké rozražení prosklených, vchodových dveří a dva ohlušující výstřely. Lidé v bance začali panikařit, křičeli a někteří si lehali na zem, kryjíce si hlavu rukama.

„Všichni ruce na horu a lehnout na zem. Tohle je přepadení. Nikomu se nemusí nic stát, pokud budou všichni spolupracovat!“ křikl jakýsi mladík v hodně volném oblečení, s čepicí na hlavě a šátkem přes obličej. Když všichni ztichli a v místnosti bylo hrobové ticho, mladík přešel s nataženou pistolí ke třem přepážkám v bance. „Všechny peníze, co máte u sebe, dejte na pult,“ řekl.  

Bill i dva další pracovníci banky okamžitě uposlechli. Když byly všechny peníze tam, kde je chtěl mít, obešel mladík každou přepážku zvlášť  a všechny peníze nandal do černé sportovní tašky. Když  byl hotový, tašku zapnul, přešel k Billově přepážce a namířil na něj zbraň.

„Ty pojď se mnou. Dělej!“ rozkázal mu a propaloval ho pohledem. Bill se neodvážil protestovat. Pomalu vyšel ze své přepážky a stoupl si před něj. „OK, vidím, že jste docela chytří. Nikdo z vás si nepokoušel hrát na hrdinu a nevolal fízly. Tak buďte laskavě chytří i nadále a až odejdu, tak se o to taky nepokoušejte. Stejně vám to bude k ničemu,“ řekl mladík a potom se otočil k Billovi. „Jdeme!“ houkl na něj a pistolí ukázal směre ke dveřím.  

Bill sice chvilku váhal, ale nakonec usoudil, že přece jenom bude lepší spolupracovat. Váhavě se tedy rozešel k hlavnímu vchodu, následován mladým lupičem. Prošel dveřmi a zastavil se. Nevěděl, co má dělat. Byl z toho všeho dokonale zmatený. V tu chvíli mu ani nedocházel fakt, že ho nějaký blázen zrovna drží jako rukojmího. Bylo mu divně. Jeho instinkt mu radil, ať se dá na útěk, ale nohy ho nechtěly poslouchat. Jako by mu nějaký vnitřní hlas napovídal, že se mu nic nestane. Že ten mladík mu neublíží.  

„No tak, dělej, pojď, nemám na zmizení celej den!“ vtáhl ho zpět do reality podrážděný hlas onoho mladého muže. Bill se na něj znovu váhavě zadíval, jako by se ho ptal, co má dělat. Mladík jen zakroutil hlavou nad jeho nechápavostí, chytil ho za loket a vedl ho k černému BMW, zaparkovanému před bankou. Rychlým trhnutím otevřel zadní dveře, Billa spolu s taškou plnou peněz nešetrně hodil na zadní sedačky a sám si sedl za volant. Pár vteřin na to už jeho černý sporťák uháněl ulicemi Berlína.  

Když se Bill trochu vzpamatoval, a konečně se v autě posadil, podíval se z okénka. Jeli nějakými zapadlými uličkami, v kterých v životě nebyl a vůbec je neznal.

„Neboj, nemusíš se bát, já ti neublížím,“ na moment se na něj otočil jeho únosce, který se však vzápětí zase začal věnovat cestě před sebou.

„Fajn, díky,“ špitl ironicky Bill a zachvěl se. Mladíkova přítomnost v něm vyvolávala divný pocit. Až za chvilku si však uvědomil, že na jeho obličeji už neviděl onen šátek a na hlavě čepici. Znovu se zachvěl a náhle pocítil nutkání spatřit celou jeho tvář. Než se mu to však podařilo, černé auto prudce zastavilo. Chlapec sedící na místě řidiče pohotově vystoupil z auta. Otevřel dveře na straně, kde seděl Bill a vzal si svou sportovní tašku.  

„Za chvíli jsem zpátky. Nezkoušej se z toho auta dostat, stejně se ti to nepodaří. A ne že mi zničíš vybavení,“ řekl směrem k Billovi a potom už za sebou jen zabouchl dveře a zamkl je. Rázným krokem se vydal k polorozpadlé šedivé budově. Bill v autě osaměl.

„Do čeho jsem se to zase namočil, sakra?“ šeptl si pro sebe a složil hlavu do dlaní. Nebál se o sebe. Bál se o Lenu. Jestli umře, rodiče se o ni nepostarají. Kdo ji bude vodit do školky? A kdo ji bude vyzvedávat? Kdo se o ni postará, když ne Bill? Tyto a spousta dalších otázek se mu začaly honit hlavou. Než na ně však stačil vymyslet odpovědi, uviděl mladíka přicházet zpátky. Až teď si všiml, že dlouhé černé vlasy má spletené do úzkých copánků, pletených až těsně od hlavy. ,Hotový gangsta.‘ pomyslel si ironicky Bill. Vzápětí si však tiše povzdechl, protože si uvědomil, že to je vlastně pravda. Ten kluk opravdu gangsta byl. Gangsta, který ho zrovna unesl a znemožnil mu tak postarat se o svou pětiletou sestřičku.  

„Co vzdycháš, prosim tě?“ vytrhl ho z myšlenek mladíkův, teď už smířlivý  hlas.

„Ale nic, tomu stejně nerozumíš,“ špitl Bill a odvrátil pohled. Nechtěl se dívat do těch očí, které mu však nepřipadaly kruté. A právě toho se bál. Ty hnědé oči se mu líbily, přitahovaly ho.

„Když myslíš,“ odpověděl mu lhostejně a nastartoval auto. Otočil ho a teď už pomalu pokračoval v jízdě. Bill už si dávno spočítal, že dneska se domů nedostane. Celou cestu přemítal o tom, co s ním ten kluk chce udělat. Promýšlel si i ty lepší i ty horší možnosti. „Tak dělej, vystupujem!“ křikl na něj mladík, a už mu otvíral dveře. Jakmile Bill vystoupil, znovu ho chytil za loket, tentokrát však pevněji. Přece jenom měl teď zbraň schovanou a bál se, že by mu Bill mohl utéct.

„Au… to bolí,“ postěžoval si Bill.

„Ježiš, seš snad z cukru, či co?“ zakroutil nad ním copánkatý chlapec hlavou a vedl ho do luxusní vily v centru Berlína. Bill se rozhlížel okolo, když procházeli velikou, udržovanou zahradou.  

„Líbí?“ zeptal se ho mladík, když si všiml, že ho zahrada zaujala.

„Hm…“ broukl Bill a zabodl svůj pohled do země. Chlapec si povzdechl a zavedl Billa vchodovými dveřmi do přepychově zařízeného pokoje, který měl být nejspíš obývák.

„Sedni si,“ vybídl ho a rukou ukázal na koženou sedačku. Bill ho uposlechl. „Takže, rád bych si s tebou vyjasnil pár věcí,“ řekl a na chvilku se odmlčel. Bill sotva znatelně přikývl. „OK, takže chci, abys věděl, že ti v žádným případě neublížím. Já nejsem žádnej násilník a vlastně ani nekradu z vlastní vůle,“ řekl.

„Tak proč to teda děláš?“ zeptal se ho tiše Bill a zadíval se mu do očí.

„Já… je to složitý,“ povzdechl si a sedl si vedle Billa. „Nicméně, chci se s tebou dohodnout. Dám ti peněz, kolik si řekneš, ale musíš mi prokázat laskavost. Až tě pustím, nepráskneš mě fízlům. A kdyby mě náhodou chytli, poskytneš mi alibi,“ dokončil svou řeč mladík a zkoumavě se zadíval na Billa. Ten jen pokrčil rameny. Bylo mu to jedno, hlavní pro něj bylo to, že se co nejdřív dostane k Leně. „Dobře, nech si to přes noc projít hlavou. Zítra ráno mi řekneš, jak ses rozhodl. Teď pojď,“ řekl a zvedl se.  

Bill ho následoval. Zavedl ho po schodech nahoru, do pokoje, který nebyl o nic méně luxusní, než obývák.

„Jen mi ještě řekni, jak se vlastně jmenuješ,“ vybídl ho.

„Bill,“ špitl Bill a plaše se na mladíka zadíval.

„Dobře, já jsem Tom. Tady budeš spát, Bille,“ řekl a ukázal na velikou postel. Bill na sucho polkl a přikývl. „Nechám tě tady. Jen, chci tě o něco poprosit. Nesnaž se utéct. Dobrou noc, Bille,“ řekl

Tom a opustil pokoj. Bill pak už jen slyšel, jak se za ním zamkly dveře. A pak už nic. Jen ticho. Připadal si tu tak sám. Povzdechl si a zul si boty. Posadil se na postel a notnou chvíli jen seděl a hleděl z okna. Náhle ho něco napadalo. Vstal a přešel k oknu. Zkusil ho otevřít, ale marně.  

„Sakra!“ zaklel potichu a znovu si sedl na postel. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než  počkat, až ho ten podělanej idiot pustí. Už se chystal jít si lehnout, když náhle uslyšel, jak se odemykají dveře. Vzápětí se otevřely a dovnitř vešel Tom. Dveře za sebou zase zavřel a pak popošel směrem k Billovi.

„Sakra, Bille, říkal jsem ti přece, že se odsud nedostaneš,“ řekl tichým, ale káravým hlasem.

„Zkusit se má všechno,“ odsekl mu Bill a naštvaně se na něj zadíval. Měl už po krk toho, jak ho tu ten debil držel. Sám sice nevěděl, proč mu vlastně nadává, ale nejspíš to bylo proto, že si odmítal přiznat jednu skutečnost. A sice to, že se mu ten týpek víc než jen líbil.

„Bille, proč si takovej?“ zeptal se ho Tom. Na jednu stranu chápal, že je na něj Bill naštvaný, ale na druhou ho to mrzelo. To černovlasé  stvoření v něm vzbuzovalo něco, co nedokázal identifikovat. Když se na něj podíval, v břiše se mu zběsile roztančilo hejno malinkatých motýlků a on měl pocit, jako by se vznášel. Když viděl jeho tvář, prostě se musel usmívat, ať chtěl nebo ne. Tenhle pocit ještě nikdy nezažil. Žádná z jeho předešlých dívek v něm nedokázala vyvolat tolik pocitů najednou.  

„Fajn, tak já ti teda řeknu, proč jsem takovej. Ty jen tak z ničeho nic přepadneš  banku, ve který pracuju, vezmeš všechny prachy, co tam jsou, mě vezmeš jako rukojmího, držíš mě u sebe doma a tobě se zdá, že je všechno v pořádku? Já mám, do predele, taky domov, kde na mě, kurva, čeká moje malá sestřička, o kterou se bohužel nikdo jinej, než já nepostará. A tobě to připadá v pohodě?“ rozkřikl se na něj Bill. Už to prostě nevydržel. Zničeně se posadil na postel a hlavu složil do dlaní. Cítil se vyčerpaně. Byl vyčerpaný. Po tvářích mu začaly stékat slzy, které však rychle setřel. Bylo mu jedno, že ho ten kretén uvidí. Tom si sedl vedle něj. „Vypadni,“ řekl Bill potichu. Už neměl sílu mluvit nahlas. Nejvíc ho ubíjel fakt, že Lena je sama doma s jeho rodiči.  

„Pověz mi o tvý  sestřičce, Bille,“ řekl Tom do ticha. Bill se na něj tázavě podíval.

„Proč to chceš  vědět?“ zeptal se. „Nevím, zajímá mě to,“ pokrčil Tom rameny. „Fajn, jmenuje se Lena, je jí pět. Rodiče se o ní nestaraj, stejně jako o mě. Tak se o ní starám já. Má to lehčí, já jsem se o sebe musel starat sám. Měl jsem vážně „super“ dětství. Matka byla pořád zfetovaná, táta chlastal a mlátil mě. To zkoušel i na Lenu, ale já jsem jí chránil. Sice mě zmlátil skoro do bezvědomí, ale lepší, než aby bil to dítě. Co se týče mých „milovaných“ rodičů, tak ti se nezměnili. Až seženu dostatek peněz, chci i s Lenou odjet někam pryč a začít znova. Od nuly,“ řekl Bill a odmlčel se.  

„To je mi líto. Že se k tobě takhle chovaj,“ řekl Tom.

„To je v poho. Jsem zvyklej,“ odpověděl Bill. „No a co ty, proč teda kradeš, když nechceš?“ zeptal se ho, když Tom nic neříkal.

„Víš, já to dělám kvůli svýmu tátovi. Ale tohle byla moje poslední krádež,“ řekl Tom. „Jakto?“ zeptal se Bill. Zajímalo ho to.

„Můj otec taky pořád jenom krade. Jako mladej kluk začínal obchodama a tak. Po nějakým  čase zkoušel banky a potom už kradl jenom ve velkým. On je něco jako mafián. A když jsem já vyrostl a dodělal jsem základku, chtěl, abych pokračoval v tom, co on začal. Jenže já jsem nechtěl. Chtěl jsem jít na normální střední a potom možná na vejšku. Jenže můj otec mi to zakázal. Nakonec jsme se ale dohodli na kompromisu. Otec mi dovolil jít na školu a já mu musel každej měsíc přinést aspoň sto tisíc. Samozřejmě jsem nebyl blbej a nedával jsem mu všechno, co jsem ukrad. On dostal svých sto táců a já jsem si značnou část peněz ulil sobě do kapsy. To proto ten luxusní bejvák,“ odmlčel se a rozmáchl se kolem sebe rukou. „Dneska jsem mu s tim ale seknul. Už mě to prostě nebaví, a tak jsem mu pěkně od srdce řekl to, co mě tížilo celej muj život. Víš, ta rozpadlá budova, kde jsem zastavil. Dal jsem mu poslední prachy a do očí mu řekl, že končím. Po pravdě, když jsem mu to řekl, čuměl na mě jak idiot a nezmohl se na slovo,“ zasmál se Tom a podíval se na Billa.  

Dost se podivil, když  na jeho tváři spatřil úsměv.

„Bille, já… chci ti říct, že jsem nikomu nikdy neublížil, i když mám zbraň. To bych nedokázal,“ řekl tichým, až provinilým hlasem.

„Proč mi to říkáš?“ zeptal se ho Bill a odvrátil hlavu. Nemohl se na něj dívat, protože měl pocit, že ho každou chvíli obejme a začne ho utěšovat, jako to dělával, když byla Lena smutná.

„Jen jsem chtěl, abys to věděl,“ špitl Tom a zadíval se na něj. Bill jen pokýval hlavou a povzdechl si.

„Věděl jsem, že nejsi zlej. A je mi líto, že se k tobě tvůj táta takhle choval. Vím, jaký to je,“ dodal. Tomovu pozornost náhle upoutalo něco, čeho si až doposud nevšiml. Když se totiž pozorně zadíval na Billův krk, uviděl tam dlouhou jizvu, která se mu táhla od zadu do předu a končila pod krkem, takže moc nebyla vidět.  

„Od čeho to máš?“ zeptal se Tom a přitom dvěma prsty přejel přes jizvu. Bill se pod tím náhlým dotekem zachvěl, až se bál, že si toho Tom všiml.

„To mi otec udělal, když jsem bránil Lenu… prostě na mě vzal nůž a řízl mě do krku. Ale nebylo to zas tak ošklivý,“ odpověděl roztřeseným hlasem. Zhluboka dýchal, protože si uvědomoval, že Tomova dlaň se pomalu přesunula na jeho tvář a jeho prsty ho začaly jemně hladit na rtech. Slastně přivřel víčka. Tomovy doteky v něm vyvolávaly šílené množství pocitů, které absolutně nemohl ovládat. Tiše vzdychl a trochu zaklonil hlavu. Tom využil té příležitosti a lehce mu přejel rty po krku. Jejich těly náhle projel záchvěv vzrušení.  

Bill znovu zasténal a naprosto se oddal Tomovým dotekům. Ten si ho jednou rukou přitáhl blíž k sobě a následně s ní zajel pod Billovo upnuté  černé tričko. Zacukalo mu v rozkroku. Billovy ruce si sami našly cestu na jeho záda, po kterých ho začal instinktivně hladit. Vzrušení obou chlapců každou vteřinou vzrůstalo. Tom vyhrnul Billovo tričko nahoru, za pomoci jeho zvednutých rukou mu ho přetáhl přes hlavu a odhodil ho na zem. Na chvilku rozpojil jejich rty a hladově se zadíval na jeho tělo, které působilo roztomile nevyspěle, až dětsky. To Toma samozřejmě neodradilo, právě naopak, vzrušovalo ho to ještě víc. Znovu spojil jejich rty a jazykem mu zajel hluboko do úst. Chytil si Billa pod zadečkem a vyhoupl si ho na klín. Bill se provokativně otřel rozkrokem o ten jeho. Tom přidušeně zasténal do jeho úst. Rukama přejel na jeho hrudník a zastavil se na bradavkách, které pod doteky jeho prstů ihned ztvrdly.  

Bill uchopil dolní lem Tomova trička, stáhl ho z něj a odhodil ho kamsi do neznáma. Dokázal vnímat pouze Tomovo horké tělo, které se naléhavě otíralo o to jeho. Už nechtěl čekat. Rukama sjel k tomovu rozkroku a hbitě rozepnul zip u jeho kalhot. Než mu je však stačil svléknout, Tom si ho přidržel a prudce ho položil na postel, načež se ocitl nad ním. Bill překvapeně zamrkal a usmál se do jejich vášnivého polibku, který nebral konce. Za stálého líbání mu také rozepl kalhoty a pomalu mu je začal stahovat dolů. Bill se lehce přizvedl, čímž mu trochu usnadnil práci. Nenechal se ale odbýt a Tomovy kalhoty se za chvilku válely na zemi stejně, jako ty jeho.  

Tom konečně opustil Billovy rty a přesunul se na jeho hrudník. Líbal každičký  kousek hebké kůže. Bill už se nedokázal ovládat. Musel pomocí vzdechů a stenů ventilovat své vzrušení. Tom se pomaličku dostal až na jeho bříško. Jazykem si vydláždil cestičku k lemu Billových černých boxerek, zahákl za něj dva prsty a boxerky mu stáhl dolů. Vzrušeně se zadíval na jeho vztyčenou chloubu, ale než se jí stačil jakkoliv dotknou, Bill si ho přitáhl k sobě a překulil se na něj. Billovi se totiž nelíbilo, že on je nahý a Tom ne. Usadil se na jeho klíně a otřel se o něj.

„Bille… no tak. Chci tě,“ řekl Tom zastřeným hlasem.

„Ne-e… já zase chci, abys byl taky nahý,“ řekl pro změnu Bill a provokativně se na něm zavrtěl. Tom zvrátil hlavu dozadu a zasténal.

„Fajn, tak si mě  teda svlíkni,“ řekl skoro zoufale a usmál se na něj.  

Bill velice rád uposlechl. Přesunul se k Tomovu rozkroku a pomaloučku mu začal stahovat boxerky, dokud mu je úplně nesvlékl. Potom se znovu vrátil k Tomovým rtům a začal ho vášnivě líbat. Ani si to neuvědomil a ocitl se znovu pod Tomem. Jeho ruce začaly bloudit po celém Billově těle. Hladil ho všude, kam jen dosáhl, až skončil v jeho klíně. Dodal si odvahu a zprvu jen lehce přejel prsty po jeho vzrušení. Bill zalapal po dechu a z hrdla se mu vydral hlasitý sten. Tom se omámeně usmál a teď už jistěji uchopil jeho penis do dlaně. Nejdřív mu palcem přejel po žaludu a potom začal rukou pravidelně pohybovat. Billovy vzdechy se nesly celým pokojem a mísily se s Tomovým zběsilým dechem. Bill si přitáhl jeho hlavu k sobě a naléhavě se vpil do jeho rtů. Chtěl ho cítit všude.  

Tom s Billem divoce proplétal jazyk. Bill už to nemohl vydržet a prudce přirazil proti jeho ruce. Tom tedy pohyby své dlaně zrychlil. Tušil, že Bill brzy dosáhne vrcholu. Doslova se odtrhl od jeho rtů a zadíval se na Billovu tvář. Připadal mu sexy, a zároveň tak nevinný. Bill ani nezaregistroval, že ho Tom přestal líbat. Slastí se mu točila hlava a v podbřišku ho neuvěřitelně šimralo. Tomova ruka se pohybovala čím dál tím rychleji. A když už si myslel, že to snad nevydrží, přišla vytoužená úleva. Jeho tělo se napjalo a on vyvrcholil Tomovi přímo do ruky. Jeho hlava unaveně klesla na polštář. Oba zhluboka dýchali a snažili se trochu uklidnit. Po chvilce Bill konečně otevřel oči a zadíval se na Toma. Ani jeden nevěděl, co říct. Nakonec se Bill trochu rozpačitě usmál a špitl: „Děkuju.“  

pokračování