autor: Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Hned po tom, co zavřu dveře a zamknu, se posadím na postel, kde ještě před chvílí seděl Tom, a dám bezmocně tvář do dlaní a vzlyknu. Co jsem mu udělal? Proč se ke mně celý večer chová tak zvláštně, tak hezky, tak jako dřív? Je možné, že se ho dotklo, že jsem mu nabídl, aby u mě přespal? Myslí si o mně teď, že jsem gay. Ano, on si určitě myslí, že jeho bráška je nechutný gay.
Po chvíli se zvednu a jdu k oknu, uslyším totiž auto. Nemýlil jsem se, odjel směrem k centru. Zabořil jsem tvář opět do dlaní a tentokrát se už rozbrečel. Nechápal jsem, co jsem mu udělal, proč takhle reagoval, a hlavně… proč dával vinu mně? Já jsem na něj ani nesáhnul, kromě té pusy, kterou jsme si vyjasnili. Nebo snad ne…?
Vždyť jsem vedle něj pouze v klidu ležel a nechával jeho, aby se mě dotýkal. Nerozuměl jsem tomu a možná jsem tomu rozumět ani nechtěl. Než-li bych se s ním pořád takhle hádal a nechal na sebe křičet, vrátil bych dnešní večer raději zpět, i když velmi nerad, jelikož mi to bylo příjemné a bylo mi tak dobře.
Ještě několik hodin jsem proseděl u okna a hleděl z něj. Neustále jsem čekal, že se vrátí. Ale opak byl pravdou. Tom stále nejel, měl jsem o něj strach, velký. Ale když jsem mu zavolal, zjistil jsem pouze to, že jeho mobilní telefon je vypnutý.
Když bylo kolem páté ranní, na chvilku jsem usnul. Ale opravdu jen na chvilku. Celé dvě hodiny, které jsem totiž rádoby prospal, jsem se pořád budil a díval se, zda není u mě, nebo jestli nezaslechnu zvuky z jeho pokoje. Po sedmé hodině ranní jsem vylezl z postele, což u mě v tenhle nelidský čas nebylo zvykem. Udělal jsem ranní hygienu a šel dolů do kuchyně. Natočil jsem si skleničku vody, a nakonec jsem si zapálil cigaretu. To bylo snad poprvé, co jsem si zapálil v kuchyni. Čekal jsem… a nakonec jsem se i dočkal. Bylo skoro osm ráno, když se otevřely dveře a on do nich vešel. Podíval jsem se na něj a pak sklopil oči. Měl jsem je oteklé, zarudlé a oproti normálnímu stavu celkem malé, jelikož jsem nespal. On vypadal téměř stejně.
„Ahoj…“ hlesne sotva slyšitelně a jako duch vejde do kuchyně. Projde kolem mě, čímž za sebou roznese nějaký hospodský smrad a ženský parfém. Dojde k lednici a otevře ji.
„Ahoj,“ pozdravím ho a otočím se za ním. „Můžu se zeptat, kde jsi byl?“
„Venku.“ To je jediná jeho odpověď. Zavře lednici. Udivím se, že v ruce drží pivo. Otevře ho, opře se o linku a napije se.
„Chceš udělat snídani?“ zeptám se ho jako ten největší idiot. Udiveně se na mě podívá. Až teď si všimnu, jak hodně červené a oteklé oči doopravdy má. Snažím se s ním mluvit, jako by se nic nestalo, ale on mi jasně dává najevo, že o to nestojí.
„Měl jsem o tebe starost, Tome.“
„Nemusel jsi. Nebylo to poprvé, co jsem byl celou noc venku…“ povzdechne, „ani naposled,“ dodá rychle a zase se napije piva.
„Ale já se bál,“ řeknu a postavím se. „Navíc, než jsi odešel, řekl jsi mi takové věci, že…“ jen zakroutím hlavou, ,,bolí to,Tome…“
„Bille, proboha, přestaň s tím!“ rozkřikne se a pak sykne a chytne se bolestivě za hlavu. „Kurva…“
„Co je ti?“ řeknu a jdu k němu, šíleně to z něj táhne, „tys pil…“ Netáhne z něj jen to pivo.
„Bolí mě hlava, ježiš. Celou noc jsem nespal,“ promne si zezadu krk a znovu se napije. Vědomě vynechá druhou část toho, co jsem řekl.
„Proč tohle děláš? Proč? Řídil jsi opilý? Tome, máš rozum?“ řeknu naštvaně.
„Jsi kurva moje máma nebo co?“ zařve a zas se chytí za hlavu.
„Ne! Kurva, já jsem jen tvůj brácha, kterej o tebe má starost a ty s ním jednáš jako s kusem hadru!“ řeknu nahlas a vztekle odejdu.
„A cos jako po včerejšku čekal? Že tě vojedu? Byl bys do prdele šťastnější?!“ zakřičí zoufale.
Zastavím se na schodech.
„Nemusel jsi mě vojíždět, nemusel jsi nic. Jestli ti jde jen o to, že jsi nadrženej, tak si to vylejvej na někom jiném. Já nejsem na hraní!“ křiknu už jenom a odejdu nahoru.
„Ano! A proto jsem do prdele odjel! Protože nejsi na hraní! A jedu pryč zase!“ zakřičí přes celý barák a slyším zezdola nějakou ránu.
Nestačil jsem ani odejít do pokoje, naopak jsem se otočil a vzal zpátečku, seběhl jsem rychle schody a chytl ho ještě u dveří. Pevně jsem ho chytl za zápěstí a vtáhnul ho dovnitř.
„Ne, nejsem na hraní, ale ty sis se mnou nehrál. Tome, já to vím, že ne,“ řeknu tvrdohlavě a pořád ho držím. Dívám se mu zpříma do jeho čokolád, které jsou na tom stejně jako ty moje, jsou uplakané.
„Bille, pusť mě,“ vytrhne mi hlavu z dlaní a dívá se do strany. Stačilo by, aby mě lehce odstrčil, a jsem pryč, protože má oproti mně ohromnou sílu. Jenomže on to neudělá.
„Ne, nepustím, Tome,“ řeknu a přitáhnu si ho k sobě a obejmu ho. Tisknu se k němu. Chci, aby cítil, že jsem u něj, chci přesně tohle. ,,Pochopíš, že mi na tobě záleží?“
„Promiň,“ řekne jemně a násilím mě od sebe odtáhne. Obejde mě a jde nahoru. Zůstanu tam stát se sklopenou hlavou.
„Běž,“ řeknu mu jen a jdu do kuchyně. Uklidím tam věci od „snídaně“ a opřu se o linku. „Do prdele!“ křiknu sám pro sebe. Seshora uslyším nějakou ránu a jeho nadávky. Pak se ztlumí tím, jak se zavře za dveřmi svého pokoje.
Nevím, co dělat, opravdu ne. Nechtěl jsem utíkat jako on, ale nechtěl jsem za ním ani dolejzat. Napřímil jsem se a šel jsem k sobě do pokoje, hodně tiše, aby mě neslyšel.
Netrvalo dlouho a v koupelně se ozvala tekoucí voda. Zřejmě se šel osprchovat.
Abych se přiznal, tiše jsem poslouchal. Měl jsem o něj vážně starost a jemu to bylo úplně jedno. Nebo to tak alespoň vypadalo.
Najednou se ozvala nějaká rána, vykřiknutí a další rána. Zpozorněl jsem, okamžitě se zvedl, vyběhl jsem ze dveří a šel rovnou ke koupelně.
„Tome,“ křiknu přes dveře.
„Dobrý. Jen jsem uklouznul. Au…“ ozve se zevnitř zastřeně.
„Tome, nelži mi,“ řeknu a vezmu za dveře, nezamknul se. Děkuji Bohu! Takže jsem tam přímo vletěl.
„Proboha, Bille, vystřel. Taky ti nelezu do koupelny. Říkám, že jsem jen uklouznul,“ zakroutí hlavou. Sedí tam nahý na zemi a drží se za hlavu. Otočím hlavu ke straně.
„Nedívám se na tebe, ani se nepodívám. Sice bych neviděl poprvé, ani naposledy, ale to je jedno. Není ti nic? Tohle byla ráno jako kráva.“ Ne, nesmím se na něj podívat, i když mě to sebevíc láká, nesmím. Pak by si o mně mohl myslet, kdo ví co.
„Jo, jsem,“ pomalu se vyškrábe na nohy. „Můžeš zas jít, nebo mi chceš asistovat?“ ucedí ironicky. Otočím se k němu zády, ani jednou se na něj nepodívám.
„Ty už zřejmě moji pomoc nepotřebuješ. A vlastně, ty jsi asi ani nikdy nepotřeboval, ale já ano, tvůj malý bráška Bill, že?“ řeknu a odejdu.
Tom za mnou podivně povzdechne, ale nic neřekne.
Odejdu opět k sobě do pokoje. Nakonec se rozhodnu tak, že na sebe hodím mikinu, tepláky vyměním za džíny a jdu ven. Když odcházím z domu, ještě zkontroluju poštu, ale jakmile najdu obálku, zaseknu se a zajdu za roh. Začnu ji rozbalovat stejně pomalu jako tu první.
Šel jsem dál od domu a teprve tam jsem rozbalil papír, který se v obálce nacházel.
„Sliby plním, včerejší nocí nic neskončilo, ani nekončí. Mimochodem, tvoje dvojče pro mě není překážkou.“… Tom? Jak ví o Tomovi? Jemu se nesmí nic stát, nesmí!
Když jsem si tohle přečetl, zůstal jsem nehnutě stát a zhluboka jsem se nadechnul. Věděl jsem, že tohle budu muset Tomovi říct, i když jsem nechtěl. Ale pokud už dotyčný ví i o něm, nemůžu riskovat. Tom je pro mě ten nejdůležitější a vždy bude…
TOM
Po sprše jsem se ještě šel napít vody a v boxerkách vlezl vyčerpaně do své postýlky. Nezamykal jsem, protože Bill očividně někam odešel. Načechral jsem si pěkně polštář, po pas se přikryl peřinou, a i když jsem se snažil ještě chvilku přemýšlet o tom všem, za chvilku mě to zmohlo a já usnul jako nemluvně.
Když jsem se probudil, už bylo něco po šesté večer. Nemůžu uvěřit, že jsem prospal celý den. I když… celou noc jsem ani na minutu nezamhouřil oko, takže se nemůže nikdo divit. Celý rozlámaný se vyhrabu z postele a dojdu se do koupelny osvěžit sprchou, abych se probral. Vyčistím si zuby, oholím se, pěkně navoním a vrátím se. V pokoji si vezmu čisté boxerky a hned je mi líp. Přehodím přes sebe jen velký triko a jdu dolů.
Sejdu po schodech do přízemí a cestou do kuchyně nakouknu do obýváku, zda-li už je Bill doma. Ale nebyl tam. Došel jsem tedy do kuchyně. Bill sedí u stolu a popíjí vodu. Jen kouká do prázdna, asi přemýšlí. Prohlédnu si ho.
„Vypadáš, brácha, fakt děsně. Měl by ses někdy vyspat,“ prohodím pobaveně a otevřu lednici. Začnu se hladit po břiše a zkoumat, co tam máme.
„Rád bych,“ šeptne jen a ani se na mě nepodívá. Pořád žmoulá něco v ruce, nějaký papír.
„Hm,“ povzdechnu. Vyndám si jen banán a vyskočím na linku.
„Tak ať žije tichá domácnost,“ zamumlám a začnu jíst. Jen jsem si ho prohlížel. Po chvíli pozorného pozorování jsem zjistil, že má v ruce obálky. Položí je před sebe a sklopí oči.
„Nechtěl jsem tichou domácnost.“
„Jasně… Co to je za papíry? Potvrzení o tvém těhotenství?“ rozesměji se a vyhodím slupku od banánu. Bohužel se nestrefím do koše, takže musím slézt z linky, sebrat ji a hodit ji tam. Probodne mě pohledem.
„Asi jo,“ řekne suše.
„Oh, no to jsem zvědavý, jestli čekáš holčičku nebo kluka,“ ušklíbnu se pobaveně, vytrhnu mu obálky z ruky, a vyndám z jedné papír. Udiví mě už jen vzhled. Zamračím se a začnu v duchu číst. Bill jen tiše sedí a sleduje mě. Když papír dočtu, krátce se na bráchu kouknu, hodím dopis na stůl a vytáhnu ten druhý z obálky. Začtu se, a když dočtu, zatnu zuby a hodím papír na stůl.
„Jak dlouho ti to chodí?“ procedím skrz zuby.
„Zhruba týden. První jsem totiž vyhodil, jelikož na něm nic nebylo. Jen na obálce bylo Bill, uvnitř nic. Druhý přišel včera a tenhle dnes ráno,“ odvětí a vezme si to nazpět a pomalu odchází. „Teď už možná pár věcí chápeš.“
Okamžitě za ním vyběhnu, chytím ho za ruku a otočím k sobě. Vezmu ho za ramena.
„Proč jsi mi nic neřekl?“ dívám se mu do očí a snažím se z nich něco vyčíst.
„Nedával jsem tomu žádnou váhu, až do včerejšího večera,“ šeptne a sklopí oči. „Nechtěl jsem ti to říkat. Nechtěl jsem tě tím obtěžovat, ale když už jde i o tebe, chci, abys to věděl. Ale já vím jedno. Tebe nechce,“ řekne a slyším, že jeho hlas kolísá o několik stupňů dolů.
„Billy…“ oslovím ho a najednou mi to dojde. „Počkej! To byl ten chlap na těch záchodech?“
„Já-já nevím, ale podle toho, co říkal… tak ano,“ řekne a odtáhne se ode mě. Píchne mě u srdce. Bolestivě se mi sevře hrudník, určitě se tak i zatvářím.
„Promiň mi to. Nikdy jsem tě do ničeho nechtěl namočit, ale já ani nechápu, jak se ke mně dostal, kdo to je a proč já. Ale je vidět, že mě zná a ví o každém mém kroku, Tome. Prosím, dávej na sebe pozor, buď opatrný. Já se nechci hádat, ale teď snad už chápeš, proč mám strach,“ řekne a rozejde se do pokoje.
„Bille…“ vydám ze sebe přes knedlík v krku. Najednou je mi tak hrozně jako nikdy. Včera ho napadl nějaký psychopat, klidně ho mohl zabít a já o něj mohl přijít. Byl jsem takový idiot, odjel a nechal ho tu celou noc samotného. Mohl mu ublížit. A já se ještě k němu choval tak hnusně, jako totální primitiv.
Nedbá na to a jde dál. Zřejmě cítí, že tohle je teď to nejlepší.
„Promiň,“ hlesnu a oči se mi zalijí slzami. Znovu se mi bolestivě stáhne hrudník, že se nemůžu ani skoro nadechnout. Slzy se mi spustí po tvářích. Bill se otočí a sklopí hlavu.
„Tome…“
Ihned uhnu hlavou, aby neviděl, že brečím a pomalu se vrátím do kuchyně. Chytím se linky a zhluboka dýchám, abych se uklidnil, ale nejde mi to. Je mi jedno, že se právě chovám jako nějaká hysterka. Nikdy jsem nemusel čelit takovéhle situaci, tak jak se mám teď kurva chovat?! K tomu mě brácha nesnáší! Jak ho mám asi chránit?
Nohy mě přestávají poslouchat, tak sjedu podél linky na ledovou podlahu a obejmu si pažemi kolena. Položím si na ně hlavu a zavřu pevně oči. Bill se odebral k sobě do pokoje, plakal.
Nevím, jak dlouho jsem jako slaboch seděl tam v kuchyni a brečel. Nevnímal jsem svět kolem. Musel jsem to ze sebe dostat. Už jsem takovou dobu nebrečel. A teď mi bylo ještě hůř. Kdykoliv byla příležitost, že jsem měl důvod brečet, Bill byl u mě a objímal mě… stejně jako vždycky já jeho. Jenomže teď je v horním patře, protože se mu hnusím a nesnáší mě.
Musím s tím něco udělat. Tohle nejde. Bill je odjakživa můj malý bráška a tak to zůstane. Já ho budu chránit a dál milovat, jak nejlépe dokážu. Nikdy nebude nikdo důležitější než on, v mém životě.
Nějak se seberu, vyhrabu se na nohy, opláchnu se ledovou vodou a začnu dělat všechna bezpečnostní opatření, aby se mu nic nemohlo stát. Dojdu zkontrolovat, zda-li je zamčená branka, garáž a pak zamknu všechny zámky na domovních dveřích. Dojdu zamknout všechna okna na kliku, a taky zkontroluju všechny dveře, ať už vedou na zahradu nebo na terasu. Všechny zavřu na kliku a potom jedním tlačítkem nechám stáhnout železné žaluzie. Vyjdu do druhého patra. I okno v koupelně zavřu, u sebe zavřu dveře na terasu a zatáhnu žaluzie. Už zbývá jedině Billův pokoj, ale pravděpodobně se mnou nemluví. Tak ho nechám zatím být a odejdu do koupelny. Tam strávím poměrně dlouhou dobu, aspoň hodinu a půl. Pořádně si musím promyslet, co mu řeknu a jak se ospravedlním za to všechno, co jsem udělal.
Obléknu si čisté boxerky, triko a odejdu z pokoje. Už je něco kolem půlnoci. Čekal jsem, až Bill usne. Tiše se vkradu do jeho pokoje. Nehybně leží v posteli, zachumlaný do peřiny. Co nejtišeji dojdu ke dveřím na terasu a zavřu je na kliku, pak zatáhnu žaluzie. A teď si může ten psychopat nasrat. Nebude vědět vůbec nic.
Bill se začal v posteli ošívat a pravděpodobně probouzet.
„Tomi…“ šeptnul skoro až zoufale. Podívám se na něj a dotáhnu žaluzii.
„Jsem to, Bille, jenom já, neboj. Můžeš spát. Nechtěl jsem tě vzbudit. Promiň,“ omluvím se tiše a pozoruju ho.
„Já se ale nezlobím. Potřebuješ něco?“ posadí se hned a promne si oči.
„Ne, vlastně nepotřebuju,“ povzdechnu. „Jen jsem ti přišel zavřít dveře a zatáhnout… pro jistotu.“
„To jsi nemusel. Nemám strach, ani mi není zima,“ řekne. Uchechtnu se. Klasický Bill.
„Ale já strach mám. Někdo tu musí být ten zodpovědný, hm?“ přijdu blíž k jeho posteli a sednu si na kraj.
„Nechci, abys mě chránil,“ otočí se ke mně zády. Asi jsem ho opravdu urazil. Zavřu oči a vydechnu.
„Ale já tě chci chránit. Chci tě hlídat a ujistit se, že jsi v pořádku. Zůstanu tady, ať se ti to líbí nebo ne,“ zvednu se z postele. Usadím se v křesle a podložím si hlavu rukou.
„Sakra, Tome!“ řekne a v mžiku se posadí. „Nevíme, kdo to je, co chce udělat. Navíc nejsem malej kluk a po tom, co jsi mi všechno řekl…“ zhluboka oddechne, „nevím, jestli bys mě vůbec chránit měl. Bolí mě to, cos řekl. Mám z toho větší obavy a strach, než z nějakého psychopata,“ řekne upřímně.
Najednou jako by mi někdo zaryl ostrou dýku do srdce. Polknu knedlík v krku a stisknu oční víčka k sobě. Nejsem schopný ze sebe vydat jedinou hlásku, jinak bych se nejspíš hystericky rozbrečel.
autor: Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Tak teď už si nemyslím, že ty dopisy píše Tom… no, Tom to pěkně pohnojil, Bill má o něho starost, a on ho ještě seřve. Ale když viděl ty dopisy, tak ho to přešlo, uvědomil si, že je to vážné, a jak proměňoval dům v nedobytnou pevnost, aby se Billovi nic nemohlo stát, je hezké, jak se o Billa bojí =)
sakra měli by se přestat hádat, nebo se vážně Billovi něco stane, když na sebe nebdue dávat pozor…chcu vidět Billa,jak se sám ubrání,ale zase se jeho reakci nedivím,Tom byl na něho taky docela hnunsej
Jo, souhlasim, měli by přestat s tou věčnou výměnou názorů…a Bill by měl přestat být tak moc paličatej….
Bobani, porad se hadaj 🙁 uz by meli prestat, kdyz kolem nich lita psychous 🙁
aaw teď nevím koho mi má být víc líto 😀 ale zajímalo by mě kde je ten chlap 😀 ….
úžasné 😀 ti dva sou prostě paka xD
No jako.. Začíná se mi to hodně líbit ;DD A Tomanovi to přeju ten strach. Ne že bych byla nějak zákeřná :DD Ale může si za to sám. Neměl se k Billovi chovat jako nějakej úplně neznámej člověk a pak mít najendou strach. Vůbec se nedivím Billovu "chladnému" přístupu. Jen ať nechá Toma vytrpět..
Ty dopisy.. Zajímá mě to :DDD Možná bych i chtěla, aby Billovi ublížil. To by znamenalo, že Tom se bude bát a bude s Billem trávit hoidně času. Tudíž vznikne vztah :DD
Tak ja nebudu nikomu z nich nic vycitat. Oba to maji ted tezky a domotany. Bill ma starosti s psychopatem a Tom zjistil, ze jeho maly braska Bill ho asi pritahuje, no ne? Takze… ale je fakt, ze Tom se mohl krotit. Bill prece nemuze za to, ze se ho dotykal. Bill by mel duvod servat Toma, ale neudelal to. Krasna povidka :3 jde se cist dal :3 <3