Only for you 38.

autor: Cera

Nakonec z toho vzniklo tohle – spektrum myšlenek a slov, jejichž  celkový význam jsem potřebovala stejně tak já jako Tom. Oba jsme potřebovali v ten určitý okamžik být ti, co jen mlčí. Poslouchají. Popíjí kafe a svým zvláštním, specifickým způsobem jsou uchváceni tím rudovlasým chlapcem… Cera

Světlo neslyšnými vzdechy klepe na okno, a ač bledé, kreslí tajuplné obrazce z krůpějí vody na skelnou hladinu. Starý dům mění se v jedinečnou galerii, v níž každý z obrazů může se považovat za originál. Z nebe se snáší déšť a kropí zem všemi slzami, jež nebyly prolity. Širý svět bloudí v mlžné krajině stínů a slunce spí kdesi za mraky. I přesto však ona mléčná zář vytrvale hledá skulinku v černém závoji řas a dává tak možnost vzniku trhlinám v temnotě. Bolestně tepe do spánků, vystřeluje do všech stran. Oči planou v dopadajících jiskrách únavy, které to pramálo hodin spánku nestíhá uhasit. Vždy z onoho pozvolného požáru vyvstane další.

Rozespale zašátrá kolem sebe a přikryje si hlavu peřinou pro poslední moment v náručí falešné noci. Ne, ještě se nechce probudit do skutečnosti. Opustit království fantazie bez jasnějších tvarů, pouhými siluetami beze jmen. Nechce se vzdát toho podivně příjemného pocitu uvolněnosti a vnitřního klidu, i přes vtíravou kocovinu, jež se usilovně hlásí s každým dalším nadechnutím, a jež nepociťoval od bráškovy autonehody.

Nerozumí tomu. Jeho sourozenecká  láska, našlapujíce vždy nesměle a ostražitě v místy zoufalé paranoie z prozrazení, zavrhnutí a odcizení společností, se ocitla v troskách. To, pro co se smál a plakal, radoval se a propadal, vzlétal a klesal níž, kácel se a opětovně vstával, mlčel a mluvil, šeptal a křičel, miloval a nenáviděl, dýchal a dusil se, žil a umíral, byl, to vše, přeci nenávratně zmizelo. Stejně jako bolest provázející ho od svítání do soumraku.

Včerejší noc se uzavřela za neproniknutelný závěs ze sametu a on za něj nedokázal nahlédnout. A jediné, na co si dokáže vzpomenout, jsou Loliiny rty chutnající po jahodách, vášnivé doteky, slabost v kolenou a nakonec procitnutí. Útěk do prázdných ulic až k lehce přehlédnutelným dveřím bez neonového nápisu hýřícím barvami. K místu, kam se rozhodl ukrýt před okolím, a možná i sám před sebou.

Když sestoupil těch pár schodů do podzemí a pootevřel další nenápadné dveře, vrátil se jediným malým krůčkem přes práh do let minulého století. Příjemné přítmí, ozařované jen starými lampami po stěnách. Táhlý cigaretový kouř tančící v pomalém rytmu šansonu. Dřevěné stoly a židle, sem tam oprýskané a přidávající tak na osobním kouzlu. Bar a u něj několik posledních návštěvníků v dokonale padnoucích kvádrech, unavených jejich monotónním životem.

A on. Střed modernosti a historie předchozího tisíciletí. Ve svých širokých kalhotách a ještě širší mikině, s kšiltovkou, si zde připadal nepatřičně. Stačil ovšem jeden přátelský úsměv od mladého číšníka, poposedávajícího znuděně vedle obsluhujícího barmana, a on věděl, že zůstane.

Žádný křik dívek předhánějících se v obsluze, bažících po podpisu, pohledu, či dokonce něčem víc. Nic z toho. Jen mírumilovné prostředí, pokoj. Usadil se k jednomu ze starých stolů v potemnělém koutě. A ve chvíli, kdy k němu přistoupil mladík se zdvořilou otázkou a dalším jemným úsměvem, objednal si rum. Dvojitý.

Hnědě zbarvená  tekutina se na okamžik zaleskla ve zbytku zlatého světla. Nato zmizela ve vyprahlém hrdle a on si ihned poručil další. Tomu mladému chlapci jako kdyby smích zamrzl na rtech, avšak ani ne za deset sekund se vrátil s celou flaškou. Než ale stačil dolít do prázdné sklenice, uzmul mu tu proradnou láhev a napil se přímo z ní.

Hnědovlasý chlapec se už chtěl otočit a zamířit zpět k baru, ovšem zarazil se a pohlédl mu do očí. A právě možná pro to, co v nich viděl – odraz rozbolavělé duše a chřadnoucí srdce v těle ztraceného člověka, se rozhodl přisednout.

„Neměl byste tak moc pít.“ Navázal hoch konverzaci a trochu se schoulil do židle, snad očekávajíc ránu za svou troufalost. Nepřišla.

„A to jako proč?“ pootočil se víc jeho směrem a poněkud zvráceně ochranitelsky si přitáhl ten blahodárný nápoj blíž k sobě. Nějakým způsobem ho ony odlesky bronzu uklidňovaly.

„Pitím se vaše problémy, před nimiž se snažíte tak zoufale ukrýt za kocovinu, nerozplynou. Jen se na chvíli skryjí, aby se zítra mohly vrátit s ještě větší razancí.“ Odvětil číšník a nejistě si poposedl.

„Hraješ si tu snad na terapeuta?“ ušklíbl se pokřiveně a jako na protest si znovu pořádně lokl. Jeho satisfakce měla až příliš přitažlivou chuť.

„Ne. Jenom vím, co to svinstvo s člověkem dokáže udělat.“

Část paprsků chlapci dopadla na bledou tvář, kam se zatoulalo několik neposedných pramenů planoucích v ohnivém žáru rudých plamenů. Zamrkal. Jeho vlasy nebyly hnědé, jak si doposud myslel, ale hrály snad všemi odstíny červené. Od vína po královské roucho. Sem něco naprosto netypického, až abstraktního, mimo zavedené hranice.

„Opravdu? Co?“ zeptal se posměšně, aby alespoň odtrhl zrak od toho zvláštního kluka a jeho unavená mysl se začala zaobírat něčím jiným, než-li vzpomínkou na jeho bratra, kterou v něm vyvolalo to křehké nedochůdče naproti němu.

„Změní tě. Naprosto rozvrátí tvou osobnost. Rozvrátí tě. Moje matka… ona začala pít po otcově smrti. Nikdy se nesmířila s jeho odchodem a já jsem pro ni jen bolestnou připomínkou jeho existence. Jsem mu až moc podobný.“ Svými prsty si začal pohrávat se světle modrými gumičkami, na kterých cinkalo pár lesklých přívěsků přátelství. „To proto jsem si vlastně obarvil vlasy.“ Pousmál se a opatrně si odhrnul vlasy z očí a některé z nich se pokusil strčit za ucho. „A pracuju tady a ještě v jednom zaměstnání, abych si mohl koupit vlastní malý byt, nebo alespoň platit podnájem, dodělat střední a jít na vysokou.“ V doprovodu svých slov se rozhlížel kolem a vyprávěl svůj příběh, jako by se jednalo pouze o sladkou pohádku na dobrou noc. Pranic nezáleželo na tom, že to byla skutečnost.

Zarazil se. Překvapením zalapal po dechu. Když mu na pravou stranu obličeje dopadlo světlo, povšiml si dlouhé tenké čáry směřující od spánku až někam pod klíční kost. Doteď ji krylo přítmí  a důmyslně sestříhané vlasy.

Rudovlásek zpozoroval změnu v jeho náladě a natáhl se pro ten nenáviděný, již poloprázdný kus skla, a rozešel se k baru.

„Donesu vám kafe.“

A on nenamítal. Jenom mlčky pohledem následoval to dospělé dítě, jež by klidně  mohlo být jeho spolužákem.

Tiché zadunění.  Číšník se vrátil i se slíbeným bílým šálkem černé  kávy a posadil se zpět na opuštěnou židli.

 „Pochybuju, že vás to úplně probere, ale aspoň se dostanete domů, aniž  by vás nutně muselo přejet auto.“

„Díky.“ Zašeptal, uchopil lžičku a začal jí jemně točit v nekonečných kruzích, až se vytvořil drobný vír a na hořce čokoládové hladině se zčeřila světle hnědá pěna. Nenapil se.

Ticho doprovázené tlumeným cinknutím, když kus kovu narazí do porcelánu. Ze starého magnetofonu se sem nesly tóny akustické kytary a mužský hlas spolu s nehlučným hovorem posledních návštěvníků. Norwegian wood. Jedna z prvních skladeb, nejspíš těch méně známých od skupiny Beatles, kterou se naučil hrát. Protože ji milovala jeho matka.

Nebylo nutné nic říkat…

Stejnou schopnost v něm vyvolával Bill. S ostatními se musel neustále bavit v družném hovoru, avšak s bráškou mělo i mlčení své kouzlo a jediný skutečný význam měla jejich vzájemnost a chvíle trávené ve společnosti toho druhého.

Bill. Andělská nevinnost s havraními vlasy. Čokoládové oči, rty k políbení… Ať bude usilovat o přelezení té neproniknutelné zdi sebevíc, ať bude lézt k nebesům výš a výš, dělat cokoliv, i se pokoušet letět, nikdy ji nepřekoná. Jelikož nikdo a nic nezmění ten holý fakt, že je to jeho dvojče, malý bratříček. Jeho krev, veškerá, co protéká mu v žilách.

Miluje ho a vždycky bude.

Pozvedl hlavu a pohlédl tomu chlapci do tváře. Pro tohle nyní potřeboval mluvit a on se přímo nabízel. Pozorný posluchač, který odpovídá  na otázky a nenechává vyřčené otázky na pospas prázdnotě. Spása, která ví, že bez odpovědí, byť krátkých a bez důležitosti, by jeho duše propadla ďáblu v podobě alkoholu.

*

…

*

Každé slůvko šeptal v zoufalém, povědomém strachu. Co okamžik se obezřetně rozhlížel, zda někdo nesleduje rty a neodezírá další pikantní článek pro titulní stránku svého časopisu. Pozměněné věty, přeházené. Dostávající jiný smysl, aby se zdála o trošku pikantnější. Ovšem v tomto směru by se tentokrát snad ani nemuseli zbytečně namáhat. Pomyslný titulek zabírající celou jeho fotografii zněl sám dostatečně nadějně pro vysněné vysoké výdělky: Nešťastně zamilovaný sukničkář – Tom Kaulitz propadá alkoholu!. Nemluvě o redaktorské honbě za tou úžasnou dívkou, jíž se povedlo kytaristu slavné skupiny omotat kolem prstu – brát vše a neopětovat nic na oplátku.

Naprosto šílené.

Poprvé ve svém prozatím krátkém životě se svěřoval někomu jinému než  dvojčeti, tedy alespoň s něčím významnějším. Mluvil v poněkud naučených kruzích, v neúplných pravdách. Bez špetky lží. Srdce se sic svíjelo v agonii někde na pekelném dně jeho nitra, ovšem s každou další větou se postupně uvolňovaly trnité šlahouny krvavých růží. Rány se pomalu zacelovaly, zanechávajíc za sebou dlouhé linie jizev, a nastával osvobozující vnitřní klid.

Vyprávěl o nepochopení. Ztrátě společné cesty vstříc budoucnosti. Zoufalém  čekání, o němž si nebyl tak zcela jist, zda jej vydrží. Nepopisoval brášku jako svého sourozence, nýbrž jako nějakou nadpozemskou bytost. Oči v hnědém spektru sladším, než nejlepší belgická čokoláda, orámované černou tuší, stejně tak temnou jako sametově jemné nitky vlasů, jež by mu mohla závidět i samotná noc.

V pokračování ho však vyrušil výkřik od majitele směrem k jeho posluchači. Zavíralo se a chlapec musel pomoct uklízet stoly. Překvapeně se podíval kolem sebe. I skupinka mužů v saku se dávno vzdálila. Z hostů zůstal už jen on.

„Asi bych už měl jít.“  Řekl proto a vstal a vyndávajíc ze zadní kapsy peněženku, vyndal jednu z větších bankovek a podal ji číšníkovi.

„Zbytek si nech jako alespoň  částečný dík za ten milý rozhovor.“ Usmál se a urychleně zmizel ve dveřích, zpět od ztemnělých městských ulic. Nechávajíc překvapeného rudovláska provždy za sebou s cenným listem v dlaních, jenž se stal jejich jediným spojením, vodítkem, že se nejednalo o pouhý výplod unavené mysli. Jejich osudy se nejspíš nikdy znovu nestřetnou, leda s chutí pomíjení.

Vystoupal těch pár kroků  zpět na svět a pohlédl do tmy, vzhůru na oblohu. Díval se skrz ten proděravělý plášť nepřítele dnů, jenž se kolem něj ovíjel jak nejjemnější ze saténů, a přes trhliny, přes něž proudil bledý svit měsíčních paprsků, se snažil zaznamenat i sebemenší pohyb. A sám netušil proč. Možná doufal, že opět zahlédne tu nenápadnou postavu, vyskytující se mimo kruhy světla. V tmavém kabátě a kapucí zakrývající téměř polovinu jeho obličeje. Billa, následujícího v pouti večerem…

To byla poslední věc, na kterou si dokázal vzpomenout. Obrazy se vytratily. Vzduch, dostávající se nádechem do těla, rozproudil krev, a ta probudila k životu jednotlivé desetinky promile alkoholu, co konečně po nespočtu minut začaly účinkovat.

Vůbec netušil, jak se dostal domů. Nepamatoval se. Nevěděl nic.

A i přesto pociťoval pusto a prázdno, teskno. Jako by mu bylo něco násilně vyrváno z objetí a zůstala pouhá stopa vůně, ač ta nemohla být skutečná. Iluze. Neb ho ztratila, a čekal ho ještě dostatečně dlouhý běh na to, aby se stala realitou, a on ho tak získal zpět.

*

…

*

A on to překoná, vydrží až do cíle. Nevzdá se, nenechá se zastrašit nástrahami. Bude bojovat a jednoho příjemného prosluněného dne je oba zachrání, a dokáže, že jeho láska je opravdová a ne mylnou lží.

Prostě to tak bude.

Musí být.

Jinak to nejde.