Homeless 14.

Tom tiše vyčkával před lékárnou. Jakmile se Bill vrátil s plnou igelitovou taškou v ruce, což mu překvapivě nevadilo, hnedka odtáhl Toma za ruku, to mu také nevadilo, o pár bloků ulice do jdeme z jeho oblíbených drahých drogerií. Neprohodil s Tomem ani slovo. Táhl jej za sebou jako svou hračku a Tom se nechal. Nařídil mu, aby před obchodem v klidu počkal a nikam nechodil.
Výloha se zrcadlila a ochotně Tomovi ukazovala zkresleně jeho zevnějšek. Tom na sebe krčil nos a zhnuseně se ksichtil. Připadal sám sobě opravdu odporný a nepřitažlivý, naopak odpudivý na několik metrů. Být on kýmkoliv z jeho okolí, nepřibližoval by se snad k sobě na deset metrů. No to by kecal, Tom nebyl člověk, co by nad někým ohrnoval nos, ale prostě se sám sobě hnusil a vadilo mu to.

Zadíval se se zájem do výlohy a jeho zrak zaujaly dětské plenky na spaní.
„Jee, takové podobné jsem používal pro miminka v jesličkách,“ zaculil se sám pro sebe. Přitiskl svou dlaň na chladné sklo. Tom vzpomínal na to, když chodil na povinnou školní praxi. Tom miloval děti a ještě radši měl ona malá stvoření, jimž se říkalo miminka.

Musel se usmát a sklo dlaní pohladil. Čelo stále přitisknuté na něj. Chtěl by se vrátit. Byl to jeho sen být učitel. Ať už ve školce nebo na prvním stupni základní školy. Miloval děti. Jejich úsměvy ho naplňovaly neskutečnou energií. A miminka miloval zrovna tak. Vždycky toužil po sourozenci. Mladším. O kterého by se mohl starat a později ho chránit. Trochu vzdychnul. Neměl nic z toho. Nic ze svých snů. Teď ale měl Billa. Alespoň částečně. A chtěl si ho udržet. Co možná nejvíc mohl. Nervózně přešlápl, když se Bill stále nevracel.

„Co tam dělá? Kupuje si parfém?“ Zašklebil se na sebe do skla.
„Už jsem tady.“ vyběhl ven Bill po pár dalších minutách s další plnou igelitkou. Sotva ji táhnul v kostnatých prstech.
„Cos tam dělal?“ Zeptal se se zájmem Tom.
„Nakupoval, co se asi dělá v obchodě.“ Protočil oči Bill a kývnul hlavou.
„Tak pojď.“

Tom se radši na nic dál neptal, zase se bál Billa jakkoliv rozčílit nebo popudit. Mohl by se otočit na jeho drahém podpatku a nechat Toma na pospas ulici.
„Ukaž, vezmu ti to,“ vytrhl Billovi z rukou obě igelitové tašky. Přece jen… k Billovi se hodily ty drahé. Od Diora. A Tom navíc nechtěl, aby se s tím jeho Přízrak zbytečně tahal, když má po boku muže. Tom se sice… ale jo, považoval se za muže, i když s omezenými možnostmi.

Bill na něj natočil hlavu a lehce se pousmál. Jasně tím říkal děkuju.

„Bože co sis to kupoval.“ Vyjely Tomovi oči na vrch hlavy. Tašky nebyly zrovna nejlehčí.

„No… v jedné jsou věci z té lékárny a v druhé z drogerky,“ poposkočil Bill. Tom se odvážil nakouknout dovnitř jedné z tašek.

„Zařizuješ si novou koupelnu? Máš tam snad úplně všechno.“ Od mýdla a šamponu, přes kartáček, až po různé krémy a deodoranty tam měl Bill nakoupeno snad úplně všechno. Navíc žádné levné prostředky.
„Ne, to ne. Ale myslim, že ty toho spotřebuješ až kam.“ Pokrčil Bill rameny a nerušeně pokračoval v cestě, zatímco Tom se zaseknul v polovině kroku.

„C-co-co… cos to řekl?“ Tomovi málm tašky šokem vypadly z rukou. „Cože?“
„Co koukáš? Pojď radši, už mám chuť na kafe a Starbucks je odtud daleko,“ popostrčil Toma kupředu a Tom zakopl o tkaničky.

„Ježiši, ty jsi nemehlo.“ Zahihňal se Bill a počkal, než ho Tom dojde.

„Bille počkej… vysvětli mi to.“ Tom si připadal jako nějaký retard. Absolutně nechápal, o co tady jde. Billa z toho začínala bolet hlava. Nebo to možná bylo i z nedostatku kofeinu.
„Myslim, že pořádnou sprchu uvítáš, ne?“ Založil si ruce v bok. Tom němě zaklapal pusou.
„No, já si myslim. Tak už nezdržuj a pojď, nebo mi praskne hlava.“

Tom by rád přemýšlel, ale jeho mozek nyní stávkoval. Tom měl vztek, vždycky, když něco na sobě potřebuje použít, nefunguje mu to. Nejdřív penis a nyní mozek. Nakopnul naštvaně šišku poblíž jednoho z berlínských parků a zasténal.
„Co zase?“ zastavil se Bill. V kapse hledal cigarety. Když už nemůže mít kofein, tak aspoň nikotin.
„Můj mozek mě neposlouchá. Nemůžu přemýšlet o tom, co se tu děje. Já to nechápu,“ rozhodil Tom rukama a trucovitě si sedl do pískem vysypané cesty. Bill se musel začít smát.

Nebyl pomalu schopný si ani strčit cigaretu do úst a prohýbal se v pase. Tom vypadal jako malé trucující dítě.

„No hahaha. To je srandy kopec.“ Nafoukl Tom tváře a to donutilo Billa smát se o to víc.
„Huh fajn….“ nadechl se Bill, aby se přestal smát a zapálil si. Dlouze potáhl a nosem kouř vypustil ze svého těla. „Co na tom nechápeš. Beru tě k sobě, aby ses mohl umýt. Tvůj vzhled je totiž…..“ nedořekl, a raději si znovu potáhl. Tom na něj zaraženě koukal.
„To myslíš vážně?“

„Naprosto vážně,“ uklidnil se Bill a s vážným pohledem přešel k Tomovi. Natáhl k němu ruku. Prsten zářil v paprscích slunce. Tom se jej dotkl. Jejich dlaně se spojily. „Pojď. Jdeme. Neboj se.“
Bill záhadným způsobem pocítil Tomovo zmatení a strach.

„Neboj, Tome. Vypadám snad já jako někdo, kdo ti v koupelně zlomí vaz?“ Usmál se Bill a Tom mu úsměv lehce oplatil.

„Ne to ne. Jen….“ Tom nevěděl jak by to vysvětlil. Chtělo se mu skákat do vzduchu radostí, ale zároveň ho tížila obava z jistého neznáma. Už si netroufal ani doufat, že by se něco takového v jeho životě stalo, a teď to tu bylo. A přišlo to s jeho Přízrakem.

„Nechci tě obtěžovat nebo tak.“ Pípnul Tom a sklonil hlavu do země. Bill si povzdychl.

„Tome… kdybych v tom viděl tak velký problém, tak ti to nenabízím.“ Ubezpečil ho a Tom se tím trochu uklidnil.

Vzal Billa za ruku a pomalu se s ním dal do kroku. Připadal si naprosto zvláštně, že se člověk upravený, a snad až vznešeně krásný, vodí s bezdomovcem. S Tomem, s otrhaným bezdíkem. Tom se styděl. Nemohl tomu uvěřit, teď spíše měl v hlavě právě to, že ho Bill vede jako dítě. Že se za něj nestydí.

„No tak, netvař se, jako bych tě vedl na popravu.“ Nahnul se k němu Bill. I jemu samotnému to přišlo zvláštní. Nikdy by tohle neudělal a nechápal, proč tak náhle. Možná tím chtěl zkompenzovat ty omluvy, které mu dlužil, ale nikdy je neřekl. A to, že u sebe nechá Toma se umýt, ho přeci nezabije. Tom bude čistý a Bill bude mít čisté svědomí.

„Já jsem jen v šoku.“ Přiznal Tom a Bill se na něj sladce uculil.
„Upřímně… to já taky. Ale teď tě opravdu na kolenou prosím, necourej se. Já už vážně to kafe potřebuju, nebo budu protivnej.“ Zabědoval Bill. Tom přidal do kroku.

„Máš tak nezdravé návyky.“

„Na ty já seru.“ Mávnul Bill rukou a Tom jen pobaveně zakroutil hlavou.

„Nechtěl jsem ti to říkat, ale já Colu, žádný druh Coly, nepiju,“ uchechtl se Tom a najednou vesele poskočil. Jako malý školáček. „Za prvé mě z ní bolí žaludek a zvracím. A za druhé jsou v ní škodlivé kyseliny.“
Bill jen rozvedl překvapeně obočí. No, tak… jestli se Tom rozpovídá, dozví se o něm asi hodně věcí. Nenapadlo by ho, že je Tom… chytrý? Ne, Bill ho nepodceňoval, ale Tom mluvil občas tak až moc rozumně… Bill takové rozumné řeči nikdy neměl.
„Tolik věcí je nezdravých…“
„A všechny děláš?“ pousmál se Tom, když se blížili k Billovu domu.

„Když něco dělám, tak se nestarám, jestli to je nebo neni zdravý.“ Pokrčil rameny a zalovil v kabelce pro klíče.

„To bys nesměl ani dejchat, abys žil úplně zdravě.“ Ušklíbnul se a odemkl vchodové dveře. Nechal Toma vklouznout dovnitř.

„Ale ty do toho i hodně kouříš.“ Popíchnul ho Tom. Bill se zatvářil nanejvýš znuděně.
„I sex může bejt škodlivej, a stejně ho každej dělá.“ Uzavřel tuhle debatu Bill a přivolal výtah.

„Až na mě, já ho nedělám,“ opřel se Tom zády o zeď a ani si neuvědomil to, že se zamračil. Opět měl v hlavě něco jiného než to, že jde k Billovi domů. Nějakým záhadným způsobem si to nebyl ještě schopen uvědomit. Výtah se otevřel a Bill se politoval, že těch pár sekund do sedmého patra bude muset vydržet v uzavřeném prostoru s Tomem. Spíš s jeho pachem. Tom zalezl dovnitř, a ač to nedělal schválně, když se dveře zavřely, přitiskl se k Billovi a opět se u něj ukázal plachý obličej. Zase je zavřený. Věděl, že je ve výtahu, ale klaustrofobické příznaky byly silnější.

„Ale neříkej, že bys nechtěl.“ Namítnul jednoduše Bill a zmáčkl příslušné patro. Výtah se rozjel a Bill se snažil všemožně nevnímat Tomovu až velice těsnou blízkost. Z jeho pachu měl žaludek přinejmenším na vodě. Trochu ho ale zarazilo, že Tom nijak nereaguje na jeho slova, a tak se ohlédl přes rameno.
„Tome… jsi v pořádku?“ Vykulil oči. Tom byl bledý a oči měl zabodnuté nepřítomně před sebe. Bill byl zmatený. Lehce nechápal, co se Tomovi děje.

„Tome, jestli tady sebou sekneš, tak tě zabiju. V oživování opravdu nejsem zaškolený.“ Drcnul do Toma.

„Já… nemám rád výtahy.“ Stočil Tom na Billa svůj pohled a Billovi se ulevilo. Čekal kdoví co.

„A to jsi mi to nemohl říct?“ Zakroutil Bill hlavou. „Děláš mi tu šoky. Klid, už tam budem. A neboj. Tenhle výtah nedávno opravovali, takže se mu nic nestane.“

„Mně je špatně. Jako v tom sklepě,“ vykulil Tom oči a raději oči zavřel. „Ne, nemůžu mít oči zavřené, to jsem pak ještě víc zavřený!“ vykřikl a Bill uskočil stranou. Tom narazil hlavou do zdi výtahu a tlačil do ní čelem.
„Tome, klid, už tam budeme,“ přišel k němu Bill a vzal jej za ramena. Chtěl ho uklidnit.
„Udusím se, udusím, není tu vzduch!“ zmatkoval Tom a jeho hruď s stáhla, jako by byl čtyřicet metrů pod tlakem hladiny oceánu. Tom opravdu nemohl popadnout dech a jeho barva pleti se stávala modrou. Takhle mu špatně ještě z tohoto důvodů nebylo.

Bill z toho začínal být vyděšený. Právě minuli čtvrté patro. Bill se natáhl po čudlíkách a zmáčknul stop už v pátém patře.

„Tak to dojdeme pěšky. Hlavně se uklidni jo.“ Otevřel dveře výtahu a Tom skoro vyběhl ven. Zhluboka dýchal a snažil se uklidnit.

„Jsi klaustrofobik?“ Koukl na něj zmateně Bill, když zavřel dveře výtahu a Tom jen přikývl. Bill chápavě pokýval hlavy a konejšivě stiskl Tomovo rameno.

„Už je to okey, ano? Nic se neděje.“ Ujišťoval se, že mu Tom cestou na schodech nezkolabuje. Tom jen přikývl. Připadal si hloupě. Vskutku se před Billem projevoval ve stále lepších situacích.

„Tak pojď.“ Kývnul Bill hlavou a poslední dvě patra došel po schodech.

„Omlouvám se,“ špitl Tom s dlaní na hrudi. Stále nebyl úplně klidný.
„Za tohle, za to se mi nikdy už neomlouvej,“ řekl přísně Bill a mohutně vrazil do dveří od svého bytu. „Nemůžeš za to, jen jsi mi to měl připomenout.“
„Buší mi srdce z šoku,“ tvářil se Tom sklesle a měl chuť se k Billovi přitulit. Překročil práh Přízrakova hnízdečka a rozhlédl se, absolutně nevnímajíc onu vzácnou situaci. „Opravdu jsem se strašně bál, bylo to tak ošklivé a…“
„Tomi…“ přišel k němu Bill. Nazval jej příliš měkce a Tom zpozorněl.

„Už dost. Nic to není. A nic se neděje.“ Usmál se Bill, a hned na to se zbavil svých bot, které hodil do rohu chodby a křupnul si krkem. Tom se při tom zvuku zatvářil bolestně. Nejistě přešlápl a rozhlídl se kolem. Najednou byl tak nervózní. Stál pouze v chodbě, a už teď mu bylo jasné, že v Billově bytě se nenachází ani jediná nedokonalost. Nebo snad zrnko prachu. Skrz pootevřené dveře naproti němu viděl kousek luxusního obýváku a mohl se jen domýšlet, jak asi vypadá zbytek bytu.

„Takže… Tohle mi dej.“ Vzal Bill jednu z tašek a druhou Tomovi nechal. Tom zatřepal hlavou a vrátil svoji pozornost na Billa.

„Tuhle si nech. Všechno v ní je tvoje a koupelna je přímo tady.“ Ukázal na dveře a Tom jen přikývl. Bill chvíli zaváhal a na poslední chvíli přemýšlel, zda nemá v koupelně nějaké šperky nebo tak něco. Nechtěl Toma podezírat, ale jeden nikdy neví.

„Neboj se, já nekradu. Nikdy jsem nikomu nic nevzal, kromě žvýkačky u kamaráda v penále,“ pootevřel dveře do koupelny. „To jsem ještě chodil do školy. Pak jsem si to vyčítal půl roku, že jsem mu to vzal. Ale chápu, nemůžeš věřit jen tak někomu,“ letmo se usmál na Billa a záhy zapadl za dveře. Zavřel. Bill se zadumaně zamračil. „Vždyť jsem nic nahlas neříkal, přece,“ zavrtěl nechápavě hlavou a odebral se do kuchyně, připravit něco k snědku.