Please, breath 17.

autor: Sch-Rei  

Čokoládové oči se vpíjely do pohledu dvou světle zelených. Tom si všimnul, že Billovy zorničky už jsou obtaženy načervenalou barvou. Nedokázal si představit, že už za pár dní budou jeho oči krvavě rudé. Jeho oči byly dříve tak okouzlující a překrásné.

Je zvláštní, jak rychle dokáže přijít o duši, vlastně… O život. Podle Tomova pohledu už byl Bill dávno mrtvý. Jediné, co ho ještě drželo na nohou, byla pouhá existence. Byl tělo bez duše, bez života. Nebyl nic.  

Billovou hlavou kolovalo milion myšlenek. On, tak jako Tom, se bál, že neodolá tomu pokušení a bude toužit i po krvi Toma, ne jen ostatních. Nechtěl za nic na světě Tomovi ublížit, ale nemohl svému tělu poroučet. Byl tak rád, že jeho smysly ho nenutily jeho krev ochutnat, že po tom netoužil on, ani jeho tělo. Usmál se na Toma.

„Pr-proč ti to udělali?“ zašeptal Tom. Oba měli tváře plné slz, jen Bill se stále smál, i přes to, že ho slzy skoro oslepovaly a mlžily mu obraz na Toma. Usmíval se.

„Neplač,“ šeptl Bill chraplavým a slabým hlasem. Třásla se mu kolena a on se cítil tak slabý a tak zatraceně těžký. Měl pocit, že každou chvíli opravdu skončí ležet na zemi, ale přeci jen ho pouhý pohled na Toma dělal jakoby silnějším. Tom se ohlédl za sebe na blondýnku. Nasucho polknul.  

„Dian?“ blondýnka k němu zvedla pohled a zamrkala.

„Ano?“ 

„J-já… Máš… Máš klíč?“ zašeptal Tom. Dian si povzdechla. Bylo nebezpečné pustit Toma za Billem, ale přece jen…

„Musím jít za doktorem. Pokusím se ho udržet mimo Billův dosah, pak ti řeknu, co s ním bude dál.“ Hodila mu klíče a vytočila se v bílých futrech, zmizela za zavírajícími se dveřmi. Tom vzal klíče, které dopadly před něj na zem. Bill se celou dobu klepal. Dredáč našel ten správný klíč a otevřel dveře od Billovy klece. Zase dveře zavřel. Udělal pár malých ale rychlých kroků, aby stál před Billem. Černovlásek si skousnul ret s pár jizvičkami a s malými stroupky od hojících se ranek. Tom se bál víc k Billovi přiblížit, bál se, že by ho teď mohl odmítnout, nebo mu ublížit. Bill se také bál, bál se, že už mu Tom nevěří, ano, přišel za ním, ale i tak měl strach.  

„Tomi,“ vzlykl Bill s úsměvem na tváři. Tom zalapal po dechu a Billa pevně obejmul. Billovi se malinko podlomila kolena, obmotal mu ruce okolo krku a zavrtal nos mezi Tomův krk a rameno. Rozvzlykal se. Tom pevně semknul víčka k sobě a tulil si Billa na svůj hrudník. Bill cítil příjemné teplo z Tomova těla, cítil se víc v bezpečí, cítil se silnější.

„Tak moc… Tak moc jsi mi chyběl, měl jsem strach,“ zašeptal Tom.

„J-já… Já vím,“ vzlyknul Bill a otřel se rty o dredáčův krk. Tom zalapal po dechu a zvednul hlavu. Oba otevřeli očka. Tom chytil Billa za bradu a podíval se mu hluboce do zelených očí.

„Chyběly mi tvoje oči.“

„Už… Už je neuvidíš,“ zašeptal sklesle Bill a sklopil pohled k zemi. Tom mu zvednul pohled za bradu.

„Pořád jsou překrásné,“ usmál se povzbudivě Tom na černovláska. Bill mu úsměv skromně opětoval.  

„Tomi?“ 

„Hm?“ Tom naklonil zkoumavě hlavu do strany.

„J-já… Vím, že je to teď zvláštní, ale… Chtěl bych být u tebe… U tebe v náručí, jen tak ležet, povídat si… Dotýkat se,“ zašeptal Bill prosebně a zamrkal dlouhýma černýma řasama. Tom se usmál a přikývnul. Vyhoupnul si Billa do náruče a přešel s ním k jednomu rohu. Zase ho postavil na nohy a pohladil ho po tváři.

„Máš… Máš tady zimu,“ oklepal se. Bill posmutněle přikývnul. Tom se usmál a vzal ze země cihlový kamínek. Usmál se na Billa, který nechápavě zamrkal a pootevřel pusu. Tom se kousnul s úsměvem do rtu a do rohu klece namaloval slunce.  

„Vím, že ti to tu moc neoteplí,“ pousmál se Tom. Bill se usmál a objal Toma okolo krku.

„Tome,“ vydechnul spokojeně a přivřel oči. Tom si ho zase vyhoupnul do náruče a i s ním na rukou se posadil na zem pod nakreslené slunce.

„Brzo budeme jenom spolu.“

„Brzo…“ vydechnul Bill a zvednul pohled k dredáčovi. Tom si sundal své bílé triko a oblékl ho Billovi.

„T-to… Nemusíš, Tomi.“ 

„Ale já chci,“ uculil se a políbil Billa na čelo. Černovlásek se k němu přitulil a zavřel oči.

„Pověz mi něco.“

„Co by to mělo být?“ 

„Proč se chovám jako blázen, jako zvíře či monstrum, jen když nejsi v mé blízkosti, Tomi? Kdybys byl kdokoliv jiný, kdo ví, jestli ještě dýcháš. Tak proč, zrovna ty?“ Tom neodpověděl, jen prohrábl dlouhé černé vlasy klubíčka v jeho klíně.

„Možná jsem se zamiloval.“   

stále mi dodávaš  nádej  
stále väčšiu a väčšiu,  
čo s tebou zažijem  
to už s nikým nechcem skúsiť  
nenechám si ťa vziať  
to už nemôžem dopustiť