autor: Rachel
Tom:
„Mami,“ tiše vydechnu oslovení, které mi tak dlouho chybělo a pohledem sklouznu na osobu před sebou, stojící ke mně zády. Rychle si sundám z očí muší sluneční brýle, abych se ujistil, že se nemýlím… odpovědi se mi však dostane během jediného okamžiku.
„Tome, konečně,“ zašeptá mamka a šťastně si mě stulí do svého objetí. Pousměji se, když na své tváři ucítím pár polibků a objetí jí opětuji.
Tak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal… a teď, když konečně přišla, nemůžu uvěřit tomu, že ji opravdu prožívám. Že opravdu objímám mou nejlepší maminku ve své náruči. I přes všechen ten pocit štěstí, který mě s naším objetím naplňuje každou vteřinou víc a víc, však stále cítím, že nejsem úplný, že moje štěstí a radost není úplná. Chybí mi tu to nejdůležitější.
„Kde je Bill?“ nedočkavě vyslovím první zvědavou otázku, která mi přilétla na jazyk a odtáhnu se od mamky, která si mě prohlíží. Odpovědí mi je však jen její překvapený pohled… a mladík, stojící kousek opodál, který teď popojde o pár krůčků blíž.
Můj pohled vzhlédne k porcelánově bílé tváři a zastaví se u dvou povědomých, čokoládových očí. Očima přelétnu celou tu jemnou, až dívčí tvář a nato pohledem sklouznu na celou tu vysokou, štíhlou postavu… a na hubené nožičky, které bych poznal mezi tisíci. Ne, to přeci nemůže být…
„Bráško,“ vydechnu tiše a na mých rtech se rozlije úsměv, když se pozorněji zadívám do dvou mandlových očí, tolik podobných těm mým, které mi můj pohled oplatí. Jen chvilička nás dělí od společného objetí… a já jsem se rozhodl ji zkrátit.
Netrvá to ani zlomek vteřiny a já k sobě tisknu mé dvojče, mého Billa, který mi objetí jen bůhví proč zaraženě opětuje. Možná za to může jen moje až příliš pevné objetí, které okamžitě raději povolím. Ještě bych zlomil nebo umačkal to křehké, hubené tělíčko, které za těch dvanáct měsíců nepřibralo ani gram, tím jsem si jistý. Pořád říkám, že Bill měl jet do Ameriky se mnou. Stačila by návštěva pár fastfoodů a McDonaldů a jeho až moc štíhlé postavy by byl konec.
Pomalu se od něj odtáhnu a s úsměvem na tváři věnuji pohled nejdříve jemu… a až pak mámě, která si mě stále bez mrknutí oka prohlíží. Její pohled mě donutí překvapeně svraštit obočí a zamyslet se… dokud mi nedojde ta zvědavost a překvapení, se kterou se na mě upírá.
Úplně jsem totiž zapomněl, že mamka nemá o změně mého vzhledu ani potuchy a možná proto na mě teď beze slova zírá, jako by mě viděla poprvé. A vlastně mě tak doopravdy vidí. Poprvé bez mých milovaných hadích ocásků, které mě zkrášlovaly celých dlouhých sedm let.
„Máš ostříhané dredy,“ namítne tiše a najde tak první rozdíl mezi starým Tomem a tím novým, kterého si teď bedlivě prohlíží a určitě v hlavě srovnává s tím sedmnáctiletým maminčiným Tománkem.
„Jo. Jeden kámoš mi je ostříhal,“ odvětím a nechám ji, aby se prsty dotkla mého nového účesu. Veškerý strach a obavy z její reakce ze mě spadnou v okamžiku, kdy její, až doteď překvapenou tvář rozzáří široký úsměv.
„Nechal sis propíchnout uši,“ dodá a celého si mě znovu prohlídne od hlavy až k patě. Souhlasně přikývnu, promnu si ušní lalůček s černou náušnicí a poupravím si lem mé zelené košile. Na očích mamce vidím, že se jí to líbí – stejně jako mně. Dlaní mě pohladí po tváři a sevře moji ruku v té své.
„Ani nevíš, jak jsem šťastná, že tě zase vidím, Tome. Pojď, pojedeme domů, určitě jsi z cesty unavený. Máme pro tebe s Billem překvapení. Musíš nám všechno povyprávět,“ dodá nedočkavě a já jí jen ochotně přitakám. Sám se nemůžu dočkat, až budu konečně doma. Zbývá už jen naložit do auta všechna moje zavazadla…
Tiše sedím na zadní sedačce v autě a jen zvědavě z okýnka pozoruji to, co mi tolik dlouho chybělo. Strašně moc lidí, které znám i neznám, považuje svůj domov za něco automatického, za něco obyčejného a všedního, co má úplně každý. Jenže domov není jen dům se vším moderním vybavením, bazénem a zahradou, ve kterém člověk jí a spí a kouká na televizi. Je to něco mnohem víc, místo, kam se má člověk vracet a které by nevyměnil za žádné jiné na světě právě proto, že pro něj znamená spoustu vzpomínek a krásných chvil a je jeho nejmilovanějším.
A právě to si lidi uvědomí, až když jsou od toho místa daleko… a o to víc se na něj těší. Dokonce i já jsem se těšil, tak strašně moc, že jsem úplně zapomněl na můj strach z letadel a všeho, co se lítání týče. Jen jsem seděl na svém místě a nedočkavě odpočítával všechny minuty a vteřiny, které mě od mého domova dělily…
A přesto, že uplynula už alespoň půlhodina od přistání, pořád si nějak nemůžu uvědomit, že jsem konečně doma. Mlčky, bez jediného hnutí, sedím v mámině autě a jen vyjeveně civím ven z okýnka, jako bych tu byl poprvé.
Zhluboka se nadechnu a s přivřenými víčky vnímám vůni, která se ke mně line už pěknou chvilku. Je to známá vůně, a i přesto, že jsem ji necítil tak dlouho, moc dobře ji poznávám hned při prvním nadechnutí. Je to přesně ta vůně, kterou nenajdu nikde, ani v Americe, ani v New Yorku a ani na žádném jiném místě na světě. Tahle totiž patří jen berlínským ulicím, Alexandrovu náměstí, Braniborské bráně… a našemu domu, do kterého o několik minut později pracně dovleču všechny moje kufry a zavazadla. Takhle prostě voní jenom můj domov.
Poslední kufr odložím stranou a usyknu, když si ho nevědomky položím na nohu s celým jeho, snad tunovým obsahem. Všechny ty boty mi za to ale stojí. Myslím, že budu v pokoji potřebovat ještě jednu velkou skříň… protože ta polovina amerických Reebok obchodů stoprocentně nemá šanci vlézt se do našeho mini botníčku, obsahujícího máminy lodičky a Billovy žabičky.
Popojdu o pár kroků do předsíně a zvědavě se rozhlédnu kolem. Vše je nablýskané a čistě uklizené a od zábradlí schodiště, až ke stěně s moderními obrazy na velkém papíru září nápis Vítej doma, Tome. Na mých rtech se vzápětí objeví úsměv a já jen pomalými krůčky následuji Billa a mámu do kuchyně, zvědavě se rozhlížejíc kolem. Připadá mi to jako celá věčnost, kdy jsem odtud odjížděl s žaludkem, sevřeným strachem, aby mi ho o několik hodin později roztáhly americké hambáče a hot dogy.
„Dáš si čaj, Tome?“ mamka mě obdaří zářivým úsměvem, který však na okamžik zmizí s mým zavrtěním hlavou.
„Ne, díky, spíš kafe, mami,“ odvětím a nevěnuji pozornost jejímu překvapenému pohledu, který do mě zabodne. Starý Tom totiž hrdě prohlašoval, že kafe je největší hnus, který mu nikdy nikdo nenarve do krku. No jo, Amíci můj názor malinko pozměnili.
„Ty copánky ti taky udělal ten kamarád?“ další mamčina otázka mě vytrhne z mého polemizování o kafi a já jen nesouhlasně zavrtím hlavou.
„Jsou to cornrows, mami,“ opravím ji a vzápětí poděkuji, když přede mě postaví šálek kávy.
Trvalo to sice dlouho, ale nakonec jsem si musel zvyknout, že dredy jsou pryč, zároveň jsem se i utěšoval myšlenkou, že byl čas na změnu. Pamatuju si, jak jsem se ale poprvé podíval do zrcadla a nato jsem si klekl na zem a začal všechny ty ostříhané chudinky sbírat, přičemž jsem bulil jako malej kluk. Ty dredy ke mně patřily strašně moc dlouho, byly u mě pořád, když jsem sprejoval graffiti, když jsem balil svou první kočku, když jsem měl poprvé sex. Ok, nebylo to sice nic závratnýho, ale ty dredy byly prostě přitom, ony tu namyšlenou káču, která mi pak dala kopačky, prostě viděly tak jako já. A teď leží chudinky v jednom z mých kufrů a zírají do prázdna. Odmítal jsem je vyhodit, to by byl ten největší hřích. Takhle jim v mé přítomnosti v pokoji bude dobře. Ne každému je dovoleno hovět si v šupleti Toma Kaulitze.
„Moc ti to sluší, zlato. Opravdu se mi to moc líbí,“ pochválí mě mamka a já se jen sebevědomě usměju. Dopadlo to líp, než jsem očekával. Nebyl jsem si zrovna dvakrát jistý, jestli z toho bude nadšená. Pohladí mě po tváři a nato se opět vrátí do kuchyně.
„A ještě nějaké novinky? Třeba tetování?“ optá se a odpovědí je jí konečně podle očekávání zavrtění hlavou.
„Ne, to určitě ne. Do tetování jsi u nás v rodině zatím blázen jenom ty, bráško,“ usměji se na Billa, sedícího vedle mě a svými slovy ujistím mámu, že tak moc mi ještě nepřeskočilo. Dobrovolně bych do sebe píchat jehlou určitě nenechal, dokonce ani kvůli nějaký ženský, a to je u mě co říct. Možná, že za noc s Jessicou Albou bych to podstoupil… ale fakt jenom možná.
„Tak povídej, Tome, jaké to bylo v Americe,“ vybídne mě máma a postaví přede mě mísu mých oblíbených chipsů. Tyhle ti šmejdi v Ameru neprodávali! Pokrčím rameny a natáhnu se k misce.
„Nebylo to nejhorší, vlastně to bylo lepší, než jsem očekával. Všechno jsem vám vlastně říkal do telefonu, když jsme si volávali. Se dvěma kámošema jsme měli pronajatý byt, ale pracovali každý jinde. Já jsem si za to překládání u firmy vydělal z nás třech nejvíc peněz. Slíbili mi, že je do třech dnů převedou na můj účet,“ dodám a natáhnu se pro další várku chipsů. Máma se na mě soustředně zadívá.
„A už víš, co by sis chtěl koupit?“ vyzvídá zvědavě… odpověď však neznám ani já. Nad tímto jsem ještě ani nepřemýšlel.
„Nevím, ale… nechci si koupit první věc, která se mi bude líbit, nato jsou ty peníze moc vydřené, stálo mě to hodně času a úsilí, než jsem je získal, takže si pořádně rozmyslím, než je utratím. Myslím, že na účtě se jim nic nestane,“ odvětím rozhodně své přesvědčení a setkám se s mamčiným souhlasným pohledem. Věděl jsem, že se mnou v tomto bude souhlasit.
„A co vy? Co je nového?“ zeptám se zvědavě a vědomě tak stočím řeč na své dvojče. Zdá se mi to… nebo je Bill opravdu tak nezvykle zamlklý a zakřiknutý? To on byl vždycky tím, kdo druhého nepustil ke slovu. Dokonce i teď mi odpoví jen máma.
„No… Bill nastupuje zítra ráno na vysokou,“ odvětí a svými slovy u mě vyvolá údiv. Tohle jsem opravdu nečekal.
„Vážně? A na jakou?“ optám se první otázku, která mi přilétne na jazyk, a otočím se na Billa, který mě až doteď po očku pozoroval.
„No, vybral jsem si návrhářství, takže budu mít kreslení a módu v jednom. Navíc jen na tři, maximálně čtyři dny v týdnu,“ odpoví a já chápavě pokývu hlavou. Mohlo mě napadnout, že to bude něco takového. Tohle totiž Billa bavilo odjakživa.
Svěsím ramena a tiše zasténám, když přede mnou přistane tác přes půl stolu, plný chlebíčků a všeho možného.
„Mami, pojď si sednout a už nic nenos. Zase budu plnej,“ ohradím se, přestože je mi jasné, že se žádného výsledku nedočkám. Máma bude prostě po kuchyni pobíhat tak dlouho, dokud ten chudák stůl nebude praskat ve švech, znám ji. Její další slova mě v tom jen utvrdí.
„Udělala jsem tvůj oblíbený koláč, hned bude na stole,“ ignoruje moje namítnutí a dál si vede svou. Tohle mi vážně chybělo. Kdybych si napsal na čelo Nechci koláč!, stejně ho přede mě postaví a bude mě pobízet tak dlouho, dokud ten talířek nebude prázdný. To je prostě moje máma, po které se mi celý ten rok děsně stýskalo.
Poposednu si na židli a promnu si břicho, které se rychle začíná plnit mamčinými dobrotami, které už nadobro vystřídaly čínské nudle a další nezdravá jídla. Poupravím si límeček mé zelené, kostkované košile… moji pozornost však upoutá krátké zavrnění a rozsvícený displej mého mobilu, položeného na stole. Nedočkavě se pro něj natáhnu a rychle odemknu zámek kláves. Na mé tváři se usídlí malý úsměv a srdce mi vynechá jeden úder… když se zadívám na tu malou věc v mé dlani. Měl jsem strach, že se nedočkám…
Sevřu mobil v dlani, využiju chvilky, kdy je mamka v kuchyni a spiklenecky se nakloním blíž k Billovi, sedícímu vedle mě.
„Brzy… ti někoho představím. Bude se ti moc líbit,“ usměji se tajemně, a nato se s úsměvem natáhnu po mamčině vynikajícím koláči.
autor: Rachel
betaread: Janule
Mám takový dojem, že se mu moc líbit nebude, ať je to kdokoli 😀
No, protože to vypadá, že jde o nějakou Tomovu přítelkyni, tak ta to určitě nebude xD Že by nějaký dárek pro Billa, nevím, ale hned mě napadl pes =), a taky mě napadlo, jestli si Tom v Americe nepořídil dítě, kazdopádně se nemůžu dočkat, koho, nebo co, chce Tom Billovi představit =) Jinak mi připadá, že Tom byl v té Americe dost osamělý a že se domů moc těšil =)
To som teda zvedavá kto alebo čo to môže byť žeby Tomov priateľ?
vollkommen ♥ já se těším na pokračování jak divá ! jsem z toho nadšená! rach, vůbec nic si nedělej z toho, že to nekomentujou… oni jsou jen až moc líný. vylejt na ně mlíko!:-/
Ach:( to sa mi nepáči, keď majú iné vzťahy. To obvykle trpím 🙂