autor: Malámúza
Byly to chvíle, jako byla tato, kdy si Tom opravdu přál, aby nepřestal kouřit. Protože právě teď byl zatraceně fantastický okamžik na cigaretu.
Bill se stále ještě nepohnul a Tom nemohl vystát to, jak na něj zíral v naprostém údivu, jaké bylo ticho. Tom mohl slyšet, jak na nejbližším stromě trylkují ptáci, projíždějící auto, puštěnou televizi v domě za jeho bratrem. Nemohl vystát tu jen tak postávat a nic neříct. Až příliš to připomínalo jeho sen, kromě skutečnosti, že Bill taky nemluvil, a to Tom nedokázal zvládnout.
Takže protože ze sebe ještě neudělal dostatečného idiota, našel sám sebe, jak vyhrkl: „Jsem Tom.“
Billovy oči, stále ještě orámované černou, jak si Tom povšiml, zableskly téměř nebezpečně. „Já vím, kdo jsi, ty pitomče,“ řekl a jeho hlas nebyl tak uklidňující, jak Tom doufal. Nebyla to roztomilá urážka, jako by to mohlo být před lety. Tom se skutečně cítil jako pitomec.
Tom nedokázal rozpoznat, jestli je Bill prostě obecně rozzlobený, nebo naštvaný, že si Tom myslel, že by nepoznal své vlastní dvojče. Tom věděl, že to bylo poněkud směšné, ale také věděl, že vypadá jinak, než když ho Bill viděl naposledy.
Bill, na druhou stranu, se nezměnil tak drasticky jako v jeho snu, jak si Tom s určitou úlevou všiml. Jeho make-up byl utlumený, ale stále na místě, odborně nanesený. Jeho vlasy byly rovné, a bílé pruhy byly pryč, ale stále byly černé a stylové. Pochyboval, že by Bill stále nosil lví hřívu, ne proto, že by to poznal, ale jednoduše proto, že jeho bratr nikdy nebyl ten typ, co by nějakou variantu svého účesu udržel déle než jeden rok. Tom byl jen rád, že nepřešel na blond nebo tak něco.
Bill stále vypadal jako Bill. Jeho Bill.
„Můžu dál?“ Zeptal se Tom, když začalo být jasné, že Bill se v dohledné době mít k pozvání nebude. Tom by měl možná i strach se vůbec zeptat, pokud by to byl Billův dům, ale nebyl. Měl stejné právo v něm být jako Bill.
Bill stále nic neřekl, ale o pár kroků ustoupil a jeho pohled byl neomylně a znepokojivě stále nalepený na Tomovi, jako by se jej snažil zhodnotit, přijít mu na kloub. Pro Toma to byl zvláštní pocit. Bill se u něj o nic takového nikdy nesnažil.
Tom překročil práh a jeho paže přitom zavadila o Billovu hruď. Tom mohl cítit i jeho vůni. Zachvěl se.
„Tvoje vlasy,“ uslyšel, když položil tašku na podlahu.
Tom se překvapeně otočil, aby našel Billa, jak se na něj stále dívá. Možná proto pořád zíral, pomyslel si Tom. Zvedl ruku, aby uchopil do prstů pramen svým po ramena dlouhých vlasů. Zbavil se dredů rok poté, co odešel z domova, když si uvědomil, že mu pouze připomínají to, co za sebou zanechal. „Jo,“ potvrdil. Rozhlédl se kolem, trochu ho udeřila nostalgie, když vstřebával známé okolí, ale z větší části proto, aby se nemusel dívat na Billa. „Kde jsou máma s Gordonem?“
„Gordon je v práci,“ informoval ho Bill a konečně zavřel dveře. „Máma je ve studiu.“ Oba dva tam stáli, neklidně, ale Tom byl alespoň vděčný, že to mlčení už není tak plné očekávání. Byl nerozhodný mezi tím, že chtěl říct něco dalšího, a tím, že si přál, aby přišla jeho matka a trochu to napětí zlehčila.
„Tvůj přízvuk je jiný,“ řekl Bill a Tom si přál, aby přestal konstatovat zřejmé věci. Nenechávali Tomovi žádný prostor k zahájení rozhovoru, jako by to udělala třeba otázka. Samozřejmě, jakákoliv otázka, na kterou by se jej Bill možná chtěl zeptat, není ta, na kterou si byl Tom jistý, že by na ni chtěl odpovědět.
„No, však víš,“ bylo vše, co vymyslel jako odpověď, stejně tak samozřejmě.
„Opravdu ne,“ řekl Bill a Tom opravdu chtěl cigaretu.
Bill stále ještě nezjišťoval, proč tam je, a to Toma trochu děsilo, ačkoliv na tu otázku opravdu nechtěl odpovídat. Vibrace, které od svého dvojčete dostával, byly zcela nepřátelské, a Tom získával dojem, že se Bill ani neobtěžoval se o to starat. Jako by Tom jen stál v cestě jeho běžné denní rutině. Nic lepšího než podomní prodejce klepající na dveře.
„Já, ehm…“ začal Tom nejistě. „Nemyslel jsem si, že tady budeš.“
Bill na něj znovu pohlédl, paže měl defenzivně překřížené na hrudi. „Očividně.“
Tom měl pocit, jako by mu najednou někdo vyrazil dech. Bill nebyl naštvaný, byl raněný a Tom by raději preferoval to první, jako vždycky. Měl vědět lépe, než aby naletěl bratrově vzteklé fasádě. Dříve ho znával lépe.
„Bille-„
„Tome?“
Tom se přikrčil nad hlasem své matky, neochotně se otočil a našel ji ve dveřích mezi vstupní halou a kuchyní, její výraz byl překvapený.
„Ach, Tome,“ zopakovala, postoupila kupředu a tak pevně a tak rychle jej objala, až byl přinucen se nečekaně sklonit, aby jí to oplatil. „Ahoj, zlatíčko!“ Nepohodlně mu stiskla krk, ale její příchod vyvolal na Tomově tváři první úsměv od jeho příjezdu. „Co tady děláš? Mohl jsi zavolat!“ Plácla ho po paži, když poodstoupila, téměř bolestivě. Pohlédla za něj na Billa, její úsměv se trochu zachvěl a Tom uvažoval, jak rozpačitá celá tahle situace ještě bude, než se to začne zlepšovat. Jejich matka neměla ani ponětí o tom, co se mezi nimi stalo, to Tom věděl, ale věděla, že to bylo něco zlého, dle velikosti posunu v jejich vztahu. Jak by taky nemohla, když se Tom přestěhoval na druhou stranu zeměkoule, aby tomu unikl?
Tohle bylo poprvé za čtyři roky, kdy byl s Billem v jedné místnosti.
Simone se vzpamatovala rychle, to se jí muselo nechat. „A to jsem si myslela, že ti budu muset později zavolat, abych ti popřála k narozeninám.“
Tomovi se podařilo na ni usmát. „Díky,“ bylo vše, co dokázal říct. Byl si až příliš vědom přítomnosti svého bratra, cítil ty oči, které se mu zavrtávaly do zadní části lebky.
„Nemůžu si pomoct,“ řekl Bill, rozzlobeně se na něj díval ze studiové pohovky a rukama pevně svíral okraje polštáře. Klouby měl úplně bílé. „Takhle se člověk normálně dívá na blázna.“
„Je to jen pauza, Bille.“
Bill zíral na svá kolena a pěnil. Tom věděl, že mu nevěří. Ani Tom si nebyl jistý, jestli sám sobě věří. Nikdy nepoznal okamžik, kdy se v jejich kruzích nehovořilo o pauze jako o kariérové sebevraždě.
Tom nevěděl, co říct, aby své dvojče uklidnil, protože to, co chtěl jeho bratr slyšet, bylo něco, co mu Tom nemohl slíbit.
„… je to kvůli tomu, co se stalo?“ Zeptal se Bill nakonec, zněl u toho velmi neochotně a tiše. Tom při té zmínce pocítil bodnutí viny. Ani jeden z nich se to od té noci, téměř před měsícem, neodvážil vznést. Věci byly napjaté. Tom si nebyl jistý, jestli se mu Bill vyhýbal, ale byl si zatraceně jistý, že on se Billovi vyhýbal. A potřeboval se dostat dál, než aby s ním bydlel.
Protože se nemůže přiblížit.
„Nechci mluvit o tom, co se stalo.“
„Takže chystáš se nám říct, co se stalo?“ Zeptala se Simone a rukou mu pochvalně projela skrz vlasy. Viděla je už dřív, ale Tom předpokládal, že nikdy neměla možnost si na to zvyknout. „Proč ses stavil?“ Zaváhala. „Minulý rok jsi své narozeniny propásl.“
„Jo, no,“ Tom se vyhýbavě poškrábal na krku. „Chci říct, že je tady toho hodně co říct.“
Bylo to zaměřené na jeho matku, ale Tom měl pocit, že Bill to slyšel mnohem hlasitěji než ona.
„No, tak proč si neodneseš své věci nahoru,“ navrhla Simone a poslala pohled jeho odložené tašce. „Z tvého pokoje je teď pokoj pro hosty, ale je uklizený. Pak můžeš přijít zpátky dolů a promluvíme si. Bille?“ Tom vycítil, jak se Bill za jeho zády napjal při zmínce svého jména. „Proč mu nepomůžeš?“
Tom měl jen jednu tašku. Jak rafinované.
Simone je oba sledovala, jako by očekávala, že ji poslechnou, a tak se Tom jednoduše natáhl pro svou tašku a rozešel se ke schodům, aniž by protestoval, když zaslechl, jak jej Bill v těsné blízkosti následuje. Zastavil se na vrcholu schodiště stejně jako Tom, který se díval do svého starého pokoje.
Jejich starého pokoje.
Tom znovu beze slova upustil svou tašku, stále hleděl kupředu, Bill bezpečně mimo jeho dohled, stále za ním.
Bylo toho tady pro Toma až příliš na to, aby věděl, kde začít. Mlčení bylo plné toho, co neříkali, vším, co Tom říct nemohl, tak jak to bývalo plné tím, co si Tom nemohl dovolit udělat. Chtěl s Billem mluvit téměř stejně tak moc, jako se jej dříve chtěl dotýkat. Stejně tak moc, jako se jej stále chtěl dotknout.
Pokud bylo mluvení stejně špatné, jako bývala představa se Billa dotýkat, možná bude pro Toma lepší, když bude mlčet.
autor: Malámúza
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Jak já těm dvěma rozumím. Tolik slov nevyřčených, kter měla zaznít a zrovna tolik vyřčených, která nikdy neměla rty opustit.
No, a kde vlastně začít ten zmatek rozmotávat.
Hoši, tenký led, opravdu tenký. Přeso, nebo právě proto, držím vám palce.
Díky za kapču, opět krásné čtení 😊
Utect od zodpovědnosti jak to udělal Tom je lehčí než to řešit Billovi se nedivím že se takhle chová.
Nedivím, že je to tak rozpačité. Tom se doslova vyválel ve svém vlastním pocitu trapnosti a Bill mu to rozhodně neulehčil. Jak jinak, když ta záležitost mezi nimi je stále nedořešená. Jsem zvědavá, který z nich to téma nakousne jako první.
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.
Tohle je hrozně depresivní. Fakt doufám, že jeden z nich překoná svoje ego nebo cokoliv dalšího, co je drží zpátky a pokusí se o nějakou vstřícnější formu komunikace. Takhle by se Tom taky mohl vyděsit, sbalit si svých pět švestek a vrátit se za oceán.
Díky za překlad Zuzu
Nikdy není dobré mlčet ve vztahu. Komunikace je základ, Tomi. Bože, drásá mi to srdce, když je oba vidím, jak jsou zničení a přitom by stačilo jenom otevřít pusu a něco říct, nebo se aspoň pokusit 🙁
děkuju moc za překlad, zuzu 🙂
Tohle je tak strašně bolavé. 🙁
Já ani nějak nevím, co psát, protože je to mi všechno okolo moc líto. Bolí mě z toho na srdci, když vidím, jak ti dva netuší, jak spolu mluvit, co si říct a jak se k sobě celkově chovat. Nechci vidět, co se stane, až ze sebe Tom dostane, že se bude brzy ženit. 🙁
Děkuji za překlad! 🙂