Geisha from Tokyo 2.

autor: Doris & Kakinka

„Bille opravdu těžko se mi to říká, a kdybych nemusel, mlčel bych. Ale sám víš moc dobře, že naše finanční situace není moc dobrá, a teď… zhoršilo se to ještě víc.“ Vzdychl ztěžka otec rodiny. Tak těžko se mu o tom mluvilo, ale neměl na výběr. Buďto Bill nebo jedno z jeho vlastních dětí. Billa měl rád hrozně moc, ale nebyla to jeho krev. 
„Budu víc pracovat, abych vám s tím pomohl,“ špitnul tiše černovlásek. Kdyby to šlo tak lehce, tak Suki jen kývne, jenže pouhá práce navíc nestačila. Bohužel. 
„Nejde to. Nezvládneme to ani tak, Bille.“ Zakroutil nesouhlasně otec hlavou.  
„Tak co pak tedy můžu dělat?“ Zeptal se tiše Bill a čekal na Sukiho odpověď. Přeci jenom vždycky je nějaké řešení. Musí být i teď. Bill věděl, že v rodině převládá finanční krize, a proto se snažil jak mohl, aby jim pomohl, i přesto, jak se zdálo, to teď nebylo dostačující. Všechno šlo z kopce a především tohle.

Suki se několikrát zhluboka nadechl a na poslední chvíli se snažil najít vhodná slova, nebo snad i jiné řešení. Ale bylo pozdě.  
„Bille… musím… musím prodat jedno z dětí.“ Vydechl zkroušeně Suki a Bill zalapal po dechu. Hned na to mu ale došel význam jeho slov a smutně svěsil hlavu. Bylo mu jasné, že Suki neprodá své vlastní děti. Ne pokud nemusí.  
„Chápu…“ přikývl Bill a nejistě se kousl do rtu. Suki se natáhl přes stolek a dlaně mu položil na ramena. Mírně stiskl.  
„Bille ,chci abys věděl, že to dělám hodně nerad. A kdybych nemusel, neudělal bych to vůbec. Jsi jako můj syn, ale pochop… nemůžu prodat vlastní krev.“ Lehce s Billem zacloumal, aby tak dodal důraz na svoje slova. Bill tiše popotáhnul. Nechtěl plakat. Ale tak snadné to nebylo. 

„Suki… neomlouvej se. Rozumím ti. Chápu to.“ Snažil se usmát Bill, ale smutek skrýt nedokázal. 
„Mrzí nás to, Bille.“ Vzdychnul Suki a postavil se. „Zítra si pro tebe přijede kupec.“

Už zítra? Pomyslel si Bill. Bylo to dost narychlo pro něj, ale nic s tím nemohl dělat. Mrzelo ho to, ale chápal to. Nikomu nic nemohl vyčítat, a pokud jim pomůže tímhle, udělá to. Půjde, aniž by dělal problémy, nebo se jakkoli jinak cukal.  
Přijel sem dobrovolně, aby našel svého bratra. Vzali ho k sobě do rodiny, a teď musí jinam. Pryč a ještě bude prodán. Zní to ošklivě, ale není úniku. Život je prostě takový. Ne vždycky se nám všechno líbí a musíme to prostě jen vzít a držet krok zpátky. 
„A kam pojedu?“ Zeptal se tiše Bill. Nemohl si pomoct, ale potřeboval to vědět, když už má jet hned zítra.  
„Pojedeš do Tokya. Ale neboj se, Bille, našli jsme ti dobrou rodinu, protože tě máme opravdu rádi a nechceme, aby jsi skončil bůhví kde.“ Vydechl tiše Suki. Nechtěl dát Billa někam do otroctví nebo tak něco. Tohle si on nezasloužil. Už tak toho dosti vytrpěl a přijel hledat svého bratra, a teď sám musí jít pryč. Někam jinam.  
Bill jen nepatrně přikývnul hlavou k souhlasu. Oči se mi leskly a tiše popotahoval. Bylo mu to líto, ale nechtěl, aby Suki viděl jeho slzy.  
„Do… dobře, Suki, jen prosím necháš mě prosím chvíli o samotě?“ Pípnul tiše černovlásek a objal si své nohy a bradu si položil na kolena. 
„Dobře Bille, ale kdybys cokoli potřeboval, stačí říct.“ Ještě jednou se na svého nevlastního syna Suki podíval. Bill jen lehce kývnul k souhlasu a poté otec opustil s těžkým srdce jeho pokoj. To nejhorší bylo venku.

Billovi se hlavou honily všemožné scénáře toho, kde skončí, nebo jak dopadne. Lhal by, kdyby tvrdil, že se nebojí. Věřil Sukimu, že ho neprodal někam do hnusného otroctví nebo něco takového. Ale jistá obava ho sžírala. Mlčky seděl, objímaje svoje kolena dlouho do noci. Všichni v domě už dávno spali a on stále jen seděl a díval se na papíry před sebou, kde se učil psát. Urputné myšlenky ho ale nakonec uspaly. Vzbudil se pozdě. Bylo skoro poledne. Polekaně vyskočil na nohy a vyběhl ze svého pokoje. Byl zmatený, proč ho nikdo nevzbudil.  

„Gino… já se omlouvám. Nějak jsem zaspal. Hned budu hotový k práci.“ Zmateně koukl na svoji nevlastní matku.  
„Ne, Bille. Dnes už ne.“ Smutně se na něj usmála a políbila ho na čelo, tak jako každé ráno líbala svoje vlastní děti. Bill pochopil. Dnes neměl pracovat. Měl jen čekat, až si pro něj přijedou.  
„Pověz mi… jaké je Tokyo?“ posadil se na zem v rohu kuchyně. Gina se usmála, ale nerušeně se věnovala vaření.  
„No… nikdy jsem tam nebyla. Ale co vím, tak je velké, plné barev a nejkrásnější je zjara, kdy kvetou tamní parky.“ Bill se musel usmát. Vytvářel si vnitřní představu, aby se tak zbavil částečně strachu z neznámého.  
„A jsou tam Geishy.“ Vběhl do místnosti Akeno a automaticky se posadil těsně k Billovu boku.  

„Geishy?“ Otočil se na něj Bill. Věděl, kdo to jsou Geishy, tedy alespoň tak, jak to věděl každý. Ale nechtěl Akenovi kazit radost v očích, že může Billovi o něčem povídat.

„Ano, Tokyo je město, které je známé především svými Geishami.“ Vydechla tiše Gina, aniž by se přestala věnovat přípravě dnešního jídla.  
„Geishy jsou krásné a vychované mladé dívky, kterým by leckdo mohl jejich krásu závidět. Jsou jako svatý obrázek.“ Dodala ještě tiše matka rodiny. Sama by ráda někdy zavítala do Tokya a mohla by poznat nějakou Geishu, ale sama moc dobře věděla, že tohle se jí nepoštěstí. Už hlavně z toho důvodu, že nemají peníze, a tím musí Billa prodat.  
„Jsou jako panenky,“ usmál se Akeno. Samotnému Billovi se tím na rtech vykouzlil lehký úsměv. Už někdy něco málo o těchto dívkách zaslechl, ale nikdy víc než pouze na obrázku je neviděl. A teď bude žít ve městě, kde jsou.  

Všechno znělo tak moc hezky. Představa jak Tokyo vypadá a jak se tam žije, byla moc hezká, ale bude tomu tak i u Billa? V jeho případě? Měl své pochybnosti z toho, co ho čeká, ale snažil se na to tolik nemyslet. Raději se dál snažil snít.  
Bill se nadechl k tomu, že něco řekne, když v tom do kuchyně akorát přišel Suki. Naštěstí stále sám. Černovlásek kývnul hlavou k pozdravu a lehce se na nevlastního otce usmál. Sám nevěděl, jak dlouho tady ještě bude. Budou to hodiny či jen minuty? Uvidí je ještě někdy? To sám Bill nevěděl nebo nejspíše nikdo.  

„Bille, byl jsem ve městě a měl bys něco vědět,“ Podíval se Suki na svého syna. V Billovi nepatrně hrklo. Po včerejším večeru se obával toho, co si ještě vyslechne.  
„Poslouchám.“ Špitnul tiše Bill a zavrtěl se na zemi. Pohled ze Sukiho ale neodvracel. Jen netrpělivě čekal, co mu dnes řekne. Že by byl už čas jít? To nejspíše ne jelikož, nikdo stále nepřijel. 
„Sám víš moc dobře, že i my se ti snažíme pomoct najít tvého bratra, že?“ Řekl tiše otec rodiny a Bill jen nepatrně hlavou přikývl. Tak tedy Suki pokračoval v tom, o čem chtěl mluvit. 
„Nikdy jsme se s tebou nevzdávali a já jsem pátral dál. Dověděl jsem se, že tvůj bratr Tom žije v Tokyu.“ Dopověděl tiše Suki a Bill ztěžka zalapal při jeho slovech po dechu. Tokyo? Vždyť tam právě pojede a bude tam, u stále neznámé rodiny, která si ho koupí, žít. 
„Tokyo?“ Vzdychnul stále dost zaraženě černovlásek, ale pravda, cukaly mu koutky do lehkého úsměvu.  
„Ano, Bille, je v Tokyu. Nevím sice, kde přesně tam ale ve městě žije, kde teď budeš žít i ty.“ Přikývnul Suki. Byla vlastně náhoda, že se to dověděl. Možná osud. Hlavní bylo ale to, že Bill tímhle bude zase o něco blíž svému bratrovi, i když nikdo nevěděl, jak moc blízko.

Tokyo, Tokyo… znělo Billovi v hlavě jako ozvěna. Jako by ho obava z nového přešla. Nemyslel na ni. Jel do Tokya, jel za Tomem. Nebo ne přímo za ním, ale bude mu tak blízko, jako nebyl už hodně dlouho. Bill vyskočil na nohy a pevně Sukiho objal.  
„Děkuju. Moc ti děkuju,“ usmíval se a znovu se mu chtělo plakat. Tentokrát ale štěstím.  
„Neděkuj, Bille. Víc už ti nepomůžu. Nevím, kde je. Pochop, že mně nikdo víc neřekne. A Tokyo je velké město. Bude obtížné ho najít. Ale ty to zvládneš.“ Pohladil Billa po ramenou a za jeho zády se usmál na svou ženu, která je užasle poslouchala. Svoji radost ale nemohla skrýt.  
„No… pojď se najíst. Tvoje poslední jídlo u nás.“ Odsunul Billa od svého těla a Bill jen přikývl. Teď nemohl být smutný. Nešlo to.  

Byly asi dvě hodiny po poledni, vešla Gina k Billovi. Bill seděl u okna a díval se daleko do krajiny.  
„Bille…“ promluvila vlídně a Bill se na ni otočil.  
„Už?“ Zeptal se, ale odpověď znal. Byl čas. Překupník pro něj přijel.  
„Mrzí mě to.“ Přikývla Gina.  
„Nemusí. Jsem vám vděčný za všechno.“ Objal ji Bill na rozloučenou.  
„Tu máš. Ať na nás nezapomeneš.“ Vtiskla mu do dlaně zavřený vějíř a rychle se odvrátila, aby nezačala plakat úplně. Bill si ho prohlédl a s poděkováním vyšel před dům. Těžko se mu loučilo a stejně tak ostatním. 
„Bille… Bille. Počkej.“ Vyběhl na poslední chvíli malý Akena, div nezakopl. „Tohle jsem ti nakreslil.“ Podal Billovi srolovaný papír. 
„Geisha…“ Usmál se Bill, když ho rozroloval.

Poté Bill ještě  Akena objal a poděkoval mu za krásný obrázek. Sám mu řekl pár vlídných slov, aby byl hodný a nezlobil své rodiče. Snažil se neplakat, jelikož nikdy neměl rád loučení. To snad nikdo neměl v lásce, loučit se.  
„Děkuju vám všem za všechno, co jste pro mě udělali, a hlavně to, že jsem tady s vámi mohl být. Třeba se jednou ještě setkáme.“ Špitnul tiše Bill, a poté, když se rozloučil se svou teď už bývalou rodinou, vyšel z domu a následoval postaršího pána, což byl, jak pochopil, jeho kupec. Nastoupil do auta, které bylo přistavěné k domu a nasedl do něj. Naposledy rodině Tadashi zamával vějířem, který dostal od Giny, když se s ní loučil. Hned na to se už auto rozjelo směr nový Billův domov. Osud, který směřoval do Tokya, tam kde žil i jeho bratr.