autor: Cera
Miluju, a zároveň nenávidím konec tohoto dílu. Jednu chvíli jsem si říkala, že tak to má být, ale potom… Mám zahodit závěr, kvůli němuž tahle povídka vznikla jen pro pouhý konec – to poslední, nevratné a děsivé slovo vyprávěného příběhu? Všechno změnit a zapomenout na Billův budoucí čin? Smazat ho z jeho knihy osudu a popojít zase o kousek dál?
Jednu chvíli jsem fakt chtěla, aby to už skončilo.
Ale nemůžu… Bylo by to jako odkopnout své milované dítě. A to nechci.
Proto, prosím, mějte s nimi i se mnou ještě nějakou dobu strpení…
A abych nezapomněla, chtěla bych všem mocinky moc poděkovat za komentáře. Hřejí u srdce.
Cera
Slova a zase jen slova. Plytká a beztvará cosi, co snaží se dát podobu abstrakci. Nedají se chytit. Nedají se uzamknout. Dokonce se jich nedá ani dotknout. A i přesto jim byla svěřena do vínku taková moc. Dokážou popsat rozespalé slunce klubající se ráno z vyhřátých peřin utkaných ze zlata, ukrytých za horizontem, krůpěje rosy lesknoucí se v paprscích barvami duhy, květy sněžek rodící se z chomáčků ledové krajky, vítr prohánějící se po nekonečných pláních či tančící na hladině. První nádech, výkřik dítěte. Drobné esence zvuků vibrujících tichem – tikot hodin pokračujících do věčnosti, táhlé zaskřípění starých zdí rodinného domku, jenž se obává, že pokud ono mrtvo v něm přebývající co nejdřív neprobudí, zabijí ho. Promění v trosky.
Slova dovedou v člověku probudit neskonalé množství různých pocitů. Vykouzlí na rtech úsměv, v srdci rozhoří jiskřičku radosti, v žilách rozproudí krev. Avšak s razancí s jakou darují, s tou samou i kradou zpět.
Rozpláčou, trýzní, zbavují nádechu, loupí naději, rozmazávají iluze, zlamují.
Hubí srdce.
Ničí duši.
Ubližují.
On to věděl. Světlovlasý chlapec si byl moc dobře vědom té odvěké pravdy vepsané do křivek rtů. Dvou světů, mezi nimiž visí na neviditelných provazech čarodějné zrcadlo a každé věci se v něm odráží její dokonalý protiklad. Naučil se s tím žít. Využívat to ku svému prospěchu. Avšak dnes – teď – cítí, že i jemu mince chvilku balancuje na hraně, než se s hlasitým cinknutím opět převrátí na stranu utrpení a ztrát.
„A co Lola?“ Snůška písmen poskládaných do smyslu. S hadí smyčkou na konci. Tak zlá. Jen pootevřít ústa a kousnout. Vždyť stačí trošku. Jed sám si najde cestu, aby mohl splnit svůj úděl a přinést smrt. A když ne tu, tak alespoň ochromení.
S děsem hledí do těch studní bolesti, neschopen nádechu. Brzy utone. A i přesto se zuřivě rozhlíží kolem, máchá rukama, snažíc se udržet nad hladinou, lapá po kapce kyslíku. Marně. Není tomu úniku.
„Nemiluju ji.“ Odpoví Tom plaše, ač sám ví, že pouhá holá věta o dvou, v tomto případě, nic neříkajících slůvkách, znamená velmi málo. Nestačí. Pouze prohlubuje již tak hluboké rány způsobené mlčením.
„Ale byl jsi s ní.“ Namítne černovlasý chlapec. V bratrových oříškově hnědých očích, v té bezedné knize pocitů, se čte odpověď snadno. Zvlášť, když je lehce zakryje vějíř světlých řas a ony uhnou do strany. Do srdce se mu ten obrázek zaryje jak stříbrná dýka, jejíž rukojeť září rudým světlem rubínu. Bolí to, ovšem pokouší se to skrýt pod masku odtažitosti. Pouhého konstatování. Za rezignaci.
Tom se opatrně svalí na bok a pomalu se postaví na zkřehlé nohy. Pro Billa jako by se jednalo o další nenadálý, přímý zásah čepelí.
Prosím, drž mě ještě jednou – pevně.
Nepouštěj mě.
Drž mě…
Jinak se utopím!
Stále ležíc na mrazivé zemi bez hřejivých doteků koberce, pohledem následuje jeho zčernalou siluetu, mlčky poslouchajíc tiché kroky směřující ke křeslu. Stejně zmatené, toulavé bez jasného směru, bez roviny. Namísto k opuštěnému kousku nábytku se ale jeho starší dvojče stočí k oknu a čelem se opře o chladné sklo. Snad v opilecké víře, že utiší tu protivnou strast a smaže myšlenky na blízkou minulost.
~*~
Hebké doteky prstů se hravě pohybují směrem vzhůru, nechávajíc za sebou hořící pláň, dokonale kontrastující s chladem, který se rozprostírá všude kolem nich. Horká ústa na kůži si mlčky razí cestu přes jeho lícní kost až ke rtům, kde se spojí v jednom žádostivém polibku…Lehce pije doušky z onoho trpkého poháru pokušení a přestává slyšet tlukot vlastního srdce za branou zatracení.
A zatímco kroky si to míří ke středu místnosti, ledové ruce postupně překonávají hranice jednotlivých vrstev oblečení, které ho dělí od doteků té nazlátlé kůže, vystavené dlouhé hodiny slunci, co tolik touží ochutnat.
Svědomí pobouřeně křičí, on jej však neslyší.
Nemůže.
Vlastně ani nechce.
Nechává se stáhnout do rozestlaných peřin, ani na moment neopouštějíc svými dlaněmi to poddajné tělo, jež slastně vzdychá pod jeho nyní již vášnivými dotyky…
~*~
Zdráhá se zeptat. Gilotina se leskne v paprscích slunce, popravčí už téměř natahuje ruce a jediné, co zbývá, je udělat těch několik krůčků po dřevěných schodech nahoru, pokleknout a smáčet bledé ostří temně rudou. Jde. Za ramena jej chytnou dvě silné paže a nasměrují k jejich konci, ačkoli od nového počátku neuběhlo ještě skoro nic. Nadechne se, musí to vědět.
„Spali jste spolu?“
Tomova dlaň samovolně sjede z onoho čirého ledu, jenž postrádal vodu, a stiskne se v pěst. Neodpovídá, způsobilost mluvit se vytratila. Bez dalšího projevu emocí pozoruje prázdnost ulice.
„Takže ano.“ Zamumlá Bill a nejistě se odpoutá od mrazivé země. Snad zapomněl, jaké to je vůbec stát.
Očekával to. Měl. Roztřesenými prsty si upraví tričko, snažíc se zastavit nezadržitelné slzy, které se mu derou do očí, a zamíří ke dveřím. Chce jimi prostě jen projít, symbolicky uzavřít tuhle zmařenou kapitolu svého života a zahodit klíč. A možná i schopnost milovat.
Takhle ses tehdy cítil?
Tak zrazený?
Neotáčí se, odmítá se vracet k branám utrpení, ovšem něco ho zastaví. Síla, co nespatříš. Slůvko.
„Nevím.“
„Co nevíš?“ odvětí černovlasý chlapec a i přes svá předsevzetí se obrátí zpět na dvojče. Ničemu nerozumí.
„Nevím, co to bylo…“ začne šeptat Tom. Je uvězněn v prostoru vlastní mysli, spíš mluví sám k sobě, než-li k mladšímu bratrovi.
„Ty nevíš, jest-li jsi s ní měl sex?“ Nevěřícnost. Pocity bouřící se v Billově nitru mění se jak počasí. Opět se v něm zdvihá hněv. Copak dnes nastalo zúčtování a Tom se rozhodl mu vrátit všechny ty ztracené dny od jeho nehody, všechno to utrpení i s úroky?
„Třeba se jednalo o pouhé pomatení smyslů. Přišla za mnou. Dotýkala se mě, líbala a já líbal ji. Najednou jsme leželi v posteli a samotná Venuše, Afrodita, ta sladká rozechvělá Lola ležela pode mnou. Neviděl jsem ji… A když jsem konečně otevřel oči, zamířil jsem…“
„Sem? Řekl sis, že by bylo fajn si dát ještě repete se svým malým, hloupým bratříčkem? Zašukat si se svým poslušným domácím mazlíčkem? Vždyť on si nic nepamatuje, může se mu namluvit cokoliv. O naší nehynoucí lásce, společné nekonečnosti…“ Bill se zoufale rozkřičel, nezáleželo mu na matce spící ve vedlejším pokoji, už nezáleželo, že jej uslyší. Rozzuřeně se rozmáchne k úderu, ovšem ještě předtím jej do obličeje uhodí Tomova dlaň.
Ihned nato je stržen do nerozestlaných peřin a zavalen druhým tělem. Přestřelil, a nyní ho čekal zasloužený trest. Se strachem v očích vzhlížel k svému staršímu sourozenci, jenž se rozkročmo usídlil na jeho nohách a se zaujetím a lehce nakloněnou hlavou ho pozoroval.
„Ty si to vážně myslíš, že?“ otázal se Tom. V každé slabice jako by se skrývalo tisíc neprolitých slz. Smutek.
Tentokrát neodpověděl černovlásek. Jenom podhledem visel na rtech, které v té tmě posílené vzdáleností nedokázal spatřit, a chytal jednotlivá slova do sítí s nadějí, že jednou se mezi nimi třeba objeví i zlatá rybka, a on bude zachráněn.
„Popravdě ses ani moc nezmýlil, pouze ti uniklo pár z těch důležitých detailů.“ Pousmál se světlovlasý chlapec, ač spíš se to dalo připodobnit hořkému úšklebku.
„Detailů?“
„Když jsem ji líbal, představoval jsem si, jak líbám někoho jiného. Když jsem se dotýkal její kůže, dotýkal jsem se hedvábné pokožky též někoho jiného…
Tebe.
A potom – potom jsem procitnul a uviděl… Lolu. Tu Lolu, která nás, i po tolika letech, znovu dokázala rozdělit. Pochopil jsem, že to nechci. Nic z toho, co mi nabízela.
Uvědomil jsem si, že ona nebyla a nikdy nebude ty. Že žádný sex s ní mi nedokáže nahradit to rozkošnické milování, které jsem zažíval s tebou před tou autonehodou. Naše rozhovory do pozdních ranních hodin, tvůj úsměv, vůni, blažený výraz, o němž jsem věděl, že ho na svědomí mám pouze já…
Uvědomil jsem si, že ona nebyla a nikdy nebude ty. Že žádný sex s ní mi nedokáže nahradit to rozkošnické milování, které jsem zažíval s tebou před tou autonehodou. Naše rozhovory do pozdních ranních hodin, tvůj úsměv, vůni, blažený výraz, o němž jsem věděl, že ho na svědomí mám pouze já…
Nechal jsem ji v té posteli a bez vysvětlení odešel. A zamířil do baru.
Přál jsem si na všechno krásné s tebou zapomenout. Třeba jen na vteřinu zapomenout na celou tvou existenci a vzpomenout si, jak jednoduché je žít, aniž bych tě miloval. Nebýt toho číšníka, co mi odmítal donášet skleničku za skleničkou, seděl bych tam ještě teď. Dokud by se mi to nepodařilo.
Cestou domů jsem přemýšlel, začal se nějak skutečně smiřovat s tím, že už nikdy nebudeš můj. Přinejmenším v dohledné době.
Ale pak jsi seděl v mém křesle, v mém pokoji. Čekal na mou přítomnost a vyčítal mi Markovu sestru. Byl jsem šťastný. Všechen tvůj vztek, dokonce i zranění, jsem s radostí přijímal jako důkazy tvé žárlivosti. Doufaje, že za všemi těmi nenávistnými větami se schovává něco tisíckrát krásnějšího. Láska, třebaže incestní a zakázaná. Protože já… se tě, Bille, prostě nemůžu vzdát! Miluju tě! Chápeš to?“ starší z dvojčat zakončilo svůj dlouhý monolog, sám sebe překvapujíc. S tolika promile v krvi se mu povedlo poskládat tolik vět! Dokonce i s tak důležitým smyslem.
Opatrně se tváří přiblíží k té černovláskově. Ty nejkrásnější hvězdy, jimž se nevyrovná ani samotný svit Večernice, září v podivně matném světle. Jeho dech pluje v nepravidelných tenzích prostorem a s každou další chvílí zdá se kratší a kratší. Utajené vzlyky.
„B…“ nevyslovené jméno, zamlčené v polibku. Jeho bráška jako by do něj vepisoval své verše v tiché omluvě, kterou právě není schopen říct, ale chce si na ni jednou provždy zanechat vzpomínku. Opravdu nezáleželo na žádné Kráse, Markovi, matce, co se před pár momenty probudila z neklidného snu, slibech z minulosti, či pochybné budoucnosti.
Byli jenom oni dva.
Dva.
*
Odpusť, Tomi…
Měl jsem si uvědomit dřív, že…
Netoužím po našem posledním polibku.
*
Starší ze sourozenců se umíval do vlasů z havraního peří a pročesával je jemně svými prsty. Nechal se kolébat tím perfektním okamžikem, pořád nevěříc, že se jedná o skutečnost. Snad se stal vyvoleným kouzelníka, který mu podstrčil lektvar přání, či se pouze stále nachází v tom baru, a onen číšník mu nepodal kafe k alespoň částečnému probuzení ospalé mysli, nýbrž přesný opak. Propad do snů.
A on v té pravé realitě vyspává na kulaté židličce s hlavou položenou na stole a rukou v nějaké prapodivné síle setrvačnosti svírá skleničku s posledním rumem, namísto své životní lásky. Životní láska. Znělo to až příliš sladce s příchutí těch nerealistických amerických komedií s výraznými prvky romance pro dlouhé a hlavně osamělé večery.
Kéž by tento sen nikdy nedošel k ránu.
„Směl bych tu zůstat?“ zeptá se Bill, nenarušujíc však tak mírumilovný pokoj, a pozvedne tvář, aby svým pohledem dosáhl do propasti karamelových očí.
„Ty smíš vždycky.“ Odpoví Tom a jemně zachytne jeden z té spousty neposedných pramenů a zastrčí ho zpět k ostatním. Kdyby mohl, kochal by se tou andělskou krásou, poskvrněnou nevinností časem napříč věky. Pro jejich společnou existenci.
Ovšem víčka zrádně těžkou, a on není sto je udržet. Pocit bezpečí a spokojenosti. Uklidňující. Po dnech bolesti zdá se nečekaně vše opět tak, jak má být. Správně.
Navždy spolu.
Jenže.
Ale.
Však.
Leč.
– Ta prokletá slova!
S mocí, co sám ďábel vytvořil.
Co měla zahynout ve vteřině vzniku a vše maří…
Nač jsou?
*
Svítání krade
poslední nádech
blednoucí noci.
Po dnešním rozbřesku,
tom kradmém probuzení,
Ostatně pochopíš,
Jaké aroma má –
Zapomnění.
autor: Cera
betaread: Janule
Je hrozně těžké tuhle povídku komentovat, dneska jsem znovu musela obdivovat tvůj dokonalý styl psaní, ten první odstavec o slovech byl naprosto úžasný ♥ Netuším, kolik má povídka dílů, ani jak dopadne, do dneška jsem byla přesvědčená, že konec bude nějakým způsobem tragický, teď jsem trošku zadoufala v lepší konec, ne přímo v HE, to by k téhle povídce snad ani nepasovalo…je to překrásné, já tvoje povídky prostě miluju ♥
Cero pokud v brzké době umřu tak je to tvoje vina… vždy když uvidím název této povídky mezi novými přízpěvky tak se mi srdce zastaví a pak strašně rychle rozeběhne ale když začnu číst tak se naopak tak spomalí že chvilkami stojí úplně a k tomu mi to bere i dech… bůh ví kolik dílů ještě stihnu než se mi zastaví úplně… ale umřít na něco tak krásného bude kouzelné…