autor: Estricnina
Situace se otočila a teď bylo broukání tou poslední věcí na Billově mysli.
Nyní vedl jejich cestu Tom, který se cítil naprosto pohodlně v tom zanedbaném prostředí. Bill mu šel hned za patami a několikrát jej málem přišlápl svými botami od chvíle, kdy se před nimi objevila zchátralá hospoda.
Ve velmi podobné situaci jako dříve toho večera byli odvedeni k jejich stolu – tentokrát tam však nebyla žádná mramorová schodiště, prostorné jídelny, nebo dokonce bratranci a sestřenice Billryby a Tomryby.
Vzduch byl prosycen kouřem, a pokud jste se opravdu, opravdu snažili, mohli jste zachytit i závan mastnoty a alkoholu. Pod nohama jim hlasitě křupaly burákové skořápky, na visících televizních obrazovkách běžel nejnovější fotbalový zápas a muži si spolu připíjeli sklenicemi s pivem a vedli spolu mimořádně hlasité a nesmyslné konverzace.
To místo bylo poměrně velké – ne tak úplně jako ta francouzská restaurace, a rozhodně tam bylo jen jedno podlaží, ale nepochybně to bylo velké.
Bill se nervózně rozhlédl, snažil se přizpůsobit hladině hluku, když v tom mu padl pohled na pěkně rozlehlé pódium přímo před nimi. Bylo zastrčené ve výklenku u zadní stěny, osamělý mikrofon postával uprostřed a vypadal, jako by byl bez práce už dlouhé roky. Pokoušel si představit, jaký typ klientů už za své dny viděl a jaké příběhy by mohl o tomto místě vyprávět. Odvrátil pohled, když byli usazeni do velkého a útulného boxu, a opotřebovaná kůže na sedadlech pod nimi zaskřípala.
Servírka jim podala jídelníčky a hodila si přes rameno volný pramen vlasů, aniž by se ho obtěžovala zastrčit do svého rozcuchaného culíku. Celkem nesnesitelně přežvykovala žvýkačku, ale široce se na ně usmívala a Bill se přinutil potlačit viditelné otřepání.
„Co vám můžu přinést… kluci?“ Zaváhala, ale tmavovlasá dredatá osoba neprotestovala, takže to musela odhadnout správně. „Nějaké pití pro začátek, pánové?“
„Pro mě pivo,“ řekl Tom a věnoval servírce pohled, zatímco jazykem roloval se svým piercingem. „Pokud máte Köstritzer, bylo by to skvělé.“ Servírka vyfoukla malou růžovou bublinu, než se natáhla do kapsy u zástěry pro pero a zápisník, zatímco se koketně usmála. Bill zabručel; ti dva se prakticky šukali očima a trvalo to už celé dvě minuty.
„Pro mě taky pivo,“ oznámil hlasitě a znovu tak přitáhl Tomovu pozornost. „Prosím. To stejné, co má on.“ Obdaroval ji přeslazeným strojeným úsměvem, který mu však bez zaváhání oplatila. Napsala si jejich objednávku a pokyvovala u toho hlavou, než poklepala perem o stůl.
„Jasně, zlatíčka.“ Mladá servírka na ně mrkla a zmizela jako blesk, ne že by si na to Bill nějak stěžoval.
Tom na něj škádlivě zvedl obočí a Bill si odfrkl a co nejvíce se snažil vypadat nijak nevyveden z míry. „Nedívej se na mě tak. Já taky piju, víš.“
„Ach, opravdu.“
„Opravdu. Dokážu zvládnout cokoliv, co přede mě někdo postaví.“
Tom pokrčil rameny v tichém smíchu. Věděl, že viděl Billa na tom večírku pít víno, ale dokonce už tenkrát si uvědomil, že ten hezký učitel o tom nápoji neví ani ň. Měl pocit, že Bill ve svém životě měl s alkoholem jen sotva nějaké zkušenosti ve srovnání s jakýmkoliv jiným průměrným mužem.
Bill obrátil pozornost ke svému jídelníčku a držel ho mezi prsty, jako by to byla ta nejšpinavější věc, jaké se kdy dotkl.
„Omlouvám se, že to není zrovna to nejvíce nóbl místo, na kterém jsi kdy byl,“ řekl Tom, sklopil pohled a mdle zvedl své menu. „Ale věř mi, jídlo je cenově dostupné a taky dobré. A personál je taky opravdu přátelský.“
Až moc přátelský. Chtěl říct Bill nahlas, ale neřekl. Vzhlédl a všiml si toho slabě plachého výrazu na Tomově tváři. „Ale proč jsi chtěl přijít zrovna sem?“
Kytarista si pohrával se svým piercingem, znovu pokrčil rameny a odvrátil pohled. „Bylo to první místo, kde jsme Georg a já hráli živě. Tenkrát jsme měli ještě pár kluků ze školy a všichni jsme se tady v Berlíně sešli hned, jakmile mi skončila škola. Ostatní už měli po škole.“ Tom se nad tou vzpomínkou láskyplně usmál; z místa, kde seděl, mohl vidět právě kousek pódia v zadní části místnosti. „S těmi kluky to nakonec stejně nevyšlo, ale ta noc teda byla. Byl jsem tak zatraceně nervózní, a k tomu navíc ještě ten vlak…“ Tom si odkašlal, zvedl své menu vzhůru a doufal, že je dostatečně široké, aby zabránilo Billovi ve výhledu na jeho obličej.
Bill pootevřel rty a podíval se na Toma, jako by jej viděl poprvé v životě. Nikdy opravdu nevěděl, kam měl Tom tu noc namířeno; věděl jen, že měl na zádech kytaru a ve tváři úšklebek plný naděje. Ani jednou nezískal podezření, že tenkrát polykal nervy jako velké bílé pilulky; prostě to nebylo poznat, a proto jej to ani nenapadlo. A tak uvažoval, co dalšího mohl Tom s takovým talentem ještě schovávat.
„Ta cesta vlakem stála za hovno a ještě ti tam po celou dobu lezl na nervy jeden otravný blbec, že?“
„Ne! Ne, ne,“ Tom hodil jídelníčkem zpátky na stůl, připravený dohadovat se proti tomuto prohlášení, ale našel Billa, jak se na něj pouze zvědavě dívá. Jeho oči byly nehybné a zdánlivě analyzovaly každý centimetr staršího muže s nečitelným výrazem. „Uh – vlastně jsem chtěl říct, že ten vlak měl nečekané zpoždění a já už tak byl dvakrát na hraně, když jsem si myslel, že to vystoupení propásnu a přijdu tak o velkou šanci,“ opravil se Tom a promnul si krk.
Bill zvedl své menu a nakoukl přes okraj na Toma, jako by s předstíraným podezřením. Lehce se zahihňal a potřásl hlavou. „Je čas, aby ses uklidnil, hm? Dělal jsem si srandu.“
Tom se ušklíbl a pokračoval v prohlížení svého vlastního jídelníčku.
„Nemají tady žádné faux gras, ale podávají dost dobré vegetariánské burgery, pokud máš chuť,“ řekl Tom po chvíli, a Bill mu poslal vědoucí úšklebek. „Jsem si jistý, že když vylezeš na pódium a trochu zazpíváš, možná tě dokonce nechají jíst zadarmo.“
„Vážně?“ Přemítal Bill nahlas.
„Chceš se vsadit?“
„Tvoje peněženka nemá takovou kapacitu.“
Tom se naklonil nad stůl a plácl dlaní do dřeva. „50 dolarů pro tebe není dostatečné bohatství?“ Až v tom si Bill všiml jasné, řezné rány přes zadní stranu Tomovy ruky, dlouhé a červené, která vypadala poměrně čerstvě.
Bill ignoroval Tomovy hloupé návrhy, naklonil se a nepřítomně přejel prstem přes tu ošklivou, tmavě červenou značku. Tom zadržel dech a udiveně shlédl dolů.
„Co se stalo?“ Zeptal se Bill se zřetelným znepokojením, když zkoumal jizvu opatrně svými prsty. Tom pod tím dotekem protáhl dlaň a Bill své prsty rychle stáhl, když si uvědomil, co to dělá.
„Vzpurné kytarové struny. Před pár dny jsem našel jednu takovou ubohou, pomlácenou starou věc vzadu v komoře, a tak jsem si ji vzal, abych ji opravil, nic vážného. Měl jsem hodně věcí na přemýšlení a nedával jsem pozor, a jo. Nic velkého.“ Kytarista sevřel ruku v pěst a znovu ji otevřel, aby Billovi ukázal, že všechno funguje tak, jak má.
Mladší muž se kousal do vnitřku tváře. To byla ta kytara, kterou tak nezodpovědně rozbil, ta, kterou Gustav musel schovat, a Tom nevědomky napravil to, o co se oni měli postarat už tenkrát.
„To bylo od tebe opravdu hezké.“
„Vážně to nic nebylo; struny bych dokázal opravit i ve spánku.“ Tom zahlédl tmavovlasou servírku, která se k nim proplétala přeplněnou místností s několika pivy na podnose, a pokynul Billovi, aby znovu zvedl své menu. „Prostě si objednej cokoliv, je to na mě.“
„Víš to jistě?“ Popravdě, Bill by nikdy nikoho nenechal, aby za něj zaplatil jeho jídlo, ale nebylo nic špatného na tom se té představě podvolit. „Pořád bych mohl ještě vstát a trochu zatancovat.“
„Možná se dokonce i zkusit trochu pomilovat, když už to chceš dnes večer pořádně rozjet.“ Bill se natáhl pro nejbližší zbraně, které byly solnička, pepřenka a kečup, a hodil je na copánkatého muže vší silou, kterou v sobě měl.
Tom unaveně odemkl dveře, byl zničený, ale s hřejivým pocitem uvnitř. Strávil posledních 45 minut pěší chůzí domů v kousavém chladu uprostřed prosince, ale nikdy dříve se necítil tak horečnatě.
Ten večer mohl být dost dobře zpečetěn polibkem na dobrou noc, tak nečekaně dobře to šlo. Téměř litoval, že nechal tu myšlenku vstoupit do své mysli. Téměř.
Tiše vstoupil do bytu; bylo po půlnoci a on předpokládal, že Karla už odešla do postele, nebyla z těch, co by čekali, pokud neexistoval nějaký skutečný důvod. Samozřejmě, že bude ráno rozladěná, protože Tom řekl, že bude pryč jen odpoledne, aby vyřešil nějaké věci s právníkem, ale s tím se vypořádá, až ta chvíle nastane. Neměl žádný motiv k tomu, aby zničil své ohromující nadšení – alkohol opečovávající jeho vnitřnosti by jen souhlasil.
Rychle zavřel dveře a přikrčil se nad zaskřípěním, které vydaly. Odkopnul své boty a odhodil brožuru, kterou s sebou táhnul celou noc, na kuchyňský pult. Ale dostal se pouze k ledničce, než se rozsvítila světla a on zamžoural. Když se jeho oči přizpůsobily krutému světlu, zjevila se před ním jeho rozzuřená přítelkyně stojící v cestě jeho putování do ložnice, a vypadala, že je v ráži. Její oči byly nepřátelské, ucítila svou příležitost.
„Ahoj La, nemyslel jsem, že budeš ještě vzhůru. Doufám, že jsem tě nevzbudil nebo tak.“ Karla netrpělivě poklepávala nohou a ruce si zabořila do županu, který měla přehozený přes své štíhlé tělo. Věnovala mu napůl zmatený, napůl rozhořčený pohled a on se plácl do čela. Angličtina, angličtina, přestaň zapomínat…
„Omlouvám se,“ prohlásil v angličtině. „Prostě jsem si nemyslel, že budeš ještě vzhůru.“
„Já si nemyslela, že budeš pořád ještě venku.“
Tom se zhluboka nadechl, na tohle opravdu neměl náladu. Sundal si čepici a položil ji na pult, než ze sebe shodil bundu a odhodil ji na ošuntělou pohovku. „Prostě jsem se zapovídal s nějakými starými přáteli, víš. Už jsem ti dřív říkal o té hospodě, ne? Ricki tam pořád pracuje, a nevěřila bys tomu, že-„
„Tome. Tome – tohle mi nedělej. Okay? Já znám ten pohled, znám ten výraz, tu vůni… To… To!“ Karlin hlas se s každým slovem měnil v jekot a Tom zavřel oči před bolestí, jak se mu ty ostré zvuky zarývaly do uší.
„O čem to mluvíš?“ Dlouhou chvíli zírali jeden na druhého, pouze bušení od nájemníků nad nimi zaplnilo tu prázdnotu.
„Zapomeň na to. Nechci to vědět,“ řekla Karla nakonec tiše. Její výraz se změnil na ublížený, potemněl pokorou. „Nebudu říkat vůbec nic. Nikdy se to nestalo, nikdy se to nestalo.“ Kousla se do rtu a rychle si otřela tváře, a Tom si nebyl jistý, jestli je tak střízlivý, jak si myslel, že je. Zmateně na ni zamrkal, ale ona jen popotáhla a přešla k pultu, aby zvedl malý, žlutý lepící poznámkový papírek a hodila ho na něj.
„Tahle čísla volala, když jsi byl pryč. Nezvedla jsem je, samozřejmě, ale stejně jsem si poznamenala jména. Hádám, že jsou důležitá, když vědí, kde jsi,“ řekla tichým hlasem, a zároveň se snažila hlouběji zabalit do svého županu.
Tom pohlédl na papírek a snažil se zaměřit své unavené a mírně opilé oči na zmatené zápisky.
(030) 865 – 6654
(030) 233 – 7779
„Ehm, díky,“ zamumlal nepřítomně, aniž by byl dostatečně bdělý na to, aby se příliš hluboce zajímal o cokoliv, co nějaký z těch hovorů mohl znamenat.
„Jdu spát.“ Karla se otočila směrem k ložnici a hlasitě za sebou práskla dveřmi.
Tom si nebyl příliš jistý tím, co se právě stalo, ale byl téměř přesvědčený o tom, že to znamenalo, že pro dnešní noc na něj zůstal jen gauč.
autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
To by mě zajímalo co to bylo za telefony.
Na to, jak se kluci "nesnáší", tak to vypadá, že si to odpoledně pěkně užili. Podvědomě je to k sobě přitahuje, to je jisté. A Karla žárlí… Zřejmě její ženská intuice funguje na 100%.
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.
Už se to začíná pomalu ale jistě rozjíždět 😀
Díky za překlad :3
Ale ne, tak se to krasne rozjizdelo a nakonec asi fakt Bill skonci na dlazbe kvuli Tomovi…
Já mám takovou radost! Ti dva si spolu tak krásně rozuměli! Všechno nádherně klapalo až na ten konec s Karlou. Netuším, co ji tak strašně naštvalo. Každopádně to říkám už po několikáté – Tom by se s ní měl rozejít!
Tak se ke komentu konecne dostavam, cetla jsem tenhle dvojdil uz davno a strasne se mi ta scena v restauraci libila, takze jsem chtela napsat, az budu u pocitace, ale na to ted kaslu uz:D Ja proste muzu citit to jejich jiskreni i kdyz se vylozene nemuckujou:D A hlavne to pri odchazeni, trochu jsem se bala, jak z toho vybrusli, ale podarilo se jim to primo ukazkove a ta jejich koordinace byla perfektni^^
Hm a Karla se mi nelibi, co dodat! Musi tam byt vzdycky nejaka komplikace xD Za preklad dekuju!