autor: Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Popíjím na baru nějaký drink a koukám kolem. Je tu plno pěkných koček, ale já musím tvrdnout s bráchou. Bože… A kde vůbec vězí takovou dobu? To tam sere nebo co? Ohlédnu se směrem k záchodům, ale brácha nikde. Snad si ho zas nespletli s holkou a nezmlátili ho za to, že vlezl na pánský záchody.
Vejdu do chodby k záchodům, kde na něj akorát narazím.
„Byl jsi tam dlouho. Všechno okay?“ řeknu, aniž bych si ho pořádně prohlédl a jdu nazpátek v domnění, že mě následuje.
„Tome…“ uslyším slabě, ale nějak to nevnímám, „Tome,“ řekne Bill víc nahlas. Tak se zastavím a otočím k němu.
„Co?“ pozvednu obočí a jak se mu zadívám do očí, pohled mi sjede na jeho rudou tvář. Ihned se zamračím, „neříkej mi, že si tě zas spletli s holkou a vykopali tě z pánských záchodů! Kdo to byl?!“ zvýším rozčíleně hlas.
„Ne, to ne. Říkal mi „Billy“,“ řekne a opře se o stěnu. Vypadá v šoku. Pozvednu obočí. Zdá se jako by chvíli přemýšlel. „Asi bych ti měl něco říct.“
„Ne, Bille, teď mlč…“ přistoupím k němu a vezmu do dlaní jeho obličej. Je celý v šoku. Tvář mu hoří. „Jsi v pořádku? Co ti udělal?“
„Nic, nic. Jsem v pohodě,“ řekne a pak mě pomalu obejme, čemuž se udivím. Chvíli nevím, kam ruce dát.
„Jen… dal mi pár facek. Snažil jsem se s ním prát, ale měl mnohem větší sílu než já. Pořád říkal, že se ještě uvidíme. Pak mě osahával, byl tak nechutný a slizký…“ řekne znechuceně.
„Bože můj…“ zamumlám a pevně kolem něj stáhnu ruce, čímž uvězním jeho třesoucí se tělo do své náruče. Hladím ho po zádech. Zavřu oči, ale jakmile tak udělám, objeví se mi před očima všechno, co mi tu Bill vyprávěl. Jak ohmatával nějaký hnusný úchyl mého malého brášku, jak ho mlátil! Zatnu ruce v pěsti a zavrčím. Bill se ke mně ještě víc přitiskne, jestli to vůbec jde. Jsem rád, že se u mě cítí tak v bezpečí.
„To nic. Byl asi opilý,“ snaží se mě uklidnit.
„Žádný „to nic“, Bille. Opilost ho neomlouvá! Počkej tu!“ pustím ho ze své náruče a vydám se k záchodům. Rozrazím dveře od hajzlů a rozhlédnu se. Je tam jen nějaký chlap u mušlí a chčije.
„Ty hajzle!“ zařvu na něj a chytím ho pod krkem, čímž ho k sobě otočím. Ihned uskočím, aby mě nepochcal. Najednou do dveří vrazí Bill.
„Ne, Tome ne, dost!“ křikne po mně, „to… to není on,“ řekne.
„Uhm…“ odkašlu si a zas toho chlápka pustím. Stále na mě kouká jak sůva z nudlí. Bože, to je trapas.
„Já… uhm… omlouvám se. To-to je nedorozumění,“ couvám. Vystrčím bráchu ze dveří a zabouchnu za sebou.
„Bože můj! Tos mi to, Bille, nemohl říct dřív?“ schovám si obličej do dlaní a plesknu se.
„Já ti ale ani neříkal, že tam zůstal. Byl až moc chytrej a vypařil se, Tomi,“ řekne smutně, „omlouvám se… Celej večer jsem zkazil, úplně celej,“ řekne a pomalu odchází pryč. Povzdechnu, rozhlédnu se a chytím ho za ruku.
„Bille,“ obejdu ho a přistoupím k němu zepředu, „nic jsi nezkazil, okay? Hlavní je, že ti neublížil, i když bych mu za tu facku nejradši zlískal ksicht,“ řeknu frustrovaně a zlehka mu přiložím na horkou tvář svoji studenou ruku.
„Sss,“ usykne slabě, „dobře, ale i tak mě to mrzí,“ řekne posmutněle a pohladí mě po rameně -pro mě- s udivující něhou. „Děkuju.“
„Za nic mi neděkuj, prosím tě. Děkovat bys mi mohl, kdybych tam přišel včas a něco s tím hajzlem udělal,“ řeknu utrápeně. Chudák Bill, bůhvíco mu všechno dělal. A já tomu nezabránil!
„Nemohl jsi to tušit, netušil jsem to ani já,“ řekne a slabě se usměje, „zapomeneme na to, ano?“
„Ne, na tohle nezapomenu. Odteď si tě, bráško, budu hlídat,“ zasměju se a na chvilku ho opatrně obejmu. „Pojďme domů. Tam se ti nic nestane. Tam ti nikdo nemůže ublížit… kromě mě,“ zakřením se, abych mu alespoň trochu pozvedl náladu.
„Dobře,“ usměje se a pak se ke mně nahne, „ty můžeš,“ zasměje se mi tiše do ucha.
„Já vím, že můžu,“ zasměju se a s rukou kolem jeho hubených ramínek jdeme domů.
BILL
Cesta domů nám netrvá příliš dlouho, nanejvýš tak půl hodinky. Jdeme totiž celkem rychle. Ani nevím proč, snad ze strachu nebo z lepšího pocitu, že budeme spolu doma? Asi bych mu o tom dopisu měl říct, ale mohl bych tím vše pokazit. Mám nebo nemám? Přemýšlím o tom celou cestu domů a je to znát, jelikož ani moc nemluvím.
Když dojdeme domů, hned jdu k sobě do pokoje se slovy ,,jdu si dát sprchu“. Ano, to bylo to, co jsem teď přesně potřeboval. Smýt ze sebe tu špínu, kterou jsem díky tomu chlápkovi na sobě pořád cítil. Proto jsem šel hned do koupelny. Když jsem rozsvítil světla kolem velkého zrcadla, skoro jsem se sám sebe lekl. Takhle jsem vypadal naposled, když mi bylo 12 let a zmlátili mě kluci ve škole. Tvář jsem měl oteklou, zarudlou, ret roztržený. Ale to se zahojí mnohem dřív než strach, který ve mně teď byl. Pomalu jsem se odlíčil, svlékl a vysprchoval se. Bylo tak příjemné cítit na těle horký proud vody. Připadal jsem si jako neuvěřitelně čistý, svěží a měl jsem příjemný pocit. Po chvilce jsem se osušil, vzal si na sebe čisté boxerky, zahalil se do sněhobílého županu a pročesal si lehce vlasy. Když jsem si odnesl oblečení k sobě do pokoje, vydal jsem se k Tomovi, zaklepal jsem na jeho dveře a otevřel
„Můžu?“ zeptám se a nakouknu jen hlavou do jeho pokoje
„Jasně, jen pojď,“ vzhlédne a rychle zavře laptop. Dá ho na stolek a poklepe vedle sebe.
Lehce se usměju a dojdu k jeho posteli a posadím se.
„Děkuju za ten dnešek a slibuju ti, že to napravíme a někam vyrazíme. A tentokrát si s sebou vezmeš nějaký holky,“ zasměju se
„K čemu holky, když mám svýho bráchu,“ rozesměje se.
„Se kterým se nedá dělat tolik věcí jako s holkama,“ podotknu.
Jen se uchechtne, skousne si na chvíli ret a zas mě pozoruje.
„Nekoukej se na mě takhle,“ řeknu a drcnu do něj loktem.
„Promiň,“ začne se smát. Začnu se smát s ním a chvilku na něj pak koukám.
„Asi půjdu spát…“
„Asi půjdu spát…“
„To už? Proč jsi vlastně přišel?“ nechápe.
„Podívat se na tebe prostě ještě a rozloučit se, než půjdu spát,“ usměju se.
„A nechceš i pušinku na španí?“ zašišlá na mě a začne se smát. Dám si ruce v bok a pozvednu levé obočí.
„Ne. Ne, nechci,“ řeknu vážně a pak vybouchnu smíchy.
„Škoda. A já chtěl pěkně uspat svého brášku,“ zavrtí pobaveně hlavou. „Mám tě alespoň uložit, Billíčku?“ zašišlá zas.
„Pamatuj si,“ výhružně vztyčím ukazováček, „pamatuj si, že už se s tebou nepřijdu nikdy rozloučit,“ zvednu se z postele.
„Ale Billy…“ začne se zas smát a stáhne mě k sobě. Překulí se a zasedne mě.
„Pust mě,“ začnu se smát a snažím se ho ze sebe shodit.
„Nenene,“ zasměje se a začne mi šťourat prstem do klíční kosti. „Pěkně brášku zlochtáme.“
„Ne, prosííím, lochtat ne,“ zaprosím a chytnu mu ruce, že na mě přepadne dolů. Jsme k sobě nějak nebezpečně blízko…
Tom vydechne a dívá se na mě. Ani nedutá.
„Asi půjdu opravdu spát,“ řeknu tiše. Najednou nemám jedinou chuť odejít.
„Asi jo,“ zašeptá, ale ani se nehne. Jen se k němu opatrně nahnu a dám mu maličkou pusu na rty, jako jsme si dávali vždycky.
„Dobrou noc.“
Tom ztuhne, doslova, a tím mi zabarikáduje volnou cestu svým tělem. Zůstanu na něj koukat. „Já… půjdu,“ šeptnu.
„Proč jsi to udělal?“ hlesne.
„Měl… měl jsem chuť ti dát pusu, omlouvám se,“ řeknu.
„Bille, ještě asi před pěti minutama jsem ti směl říct sotva dobrou, a teď mi chceš dávat i pusy na spaní, jako když jsme byli malí?“ zeptá se tiše a rty se mu zkřiví do mírného úsměvu.
„Prostě jsem ti dal pusu, no a co? Když jsme byli malí, taky jsme si ji dávali, přesně jak říkáš. No, protože jsi mě zlobil,“ odvětím a sklopím nevinně oči.
„Kdybych ti dal pusu já, už mi dávno jednu vrazíš,“ zvedne se ze mě se smíchem.
„To není pravda,“ řeknu dotčeně.
„Ale ano, je. To je nevýhoda toho, že jsem starší. Já tě musím bránit a já musím být ten hodný,“ sedí vedle mě a směje se.
„Tohle tak ale není,“ zesmutním, „neznamená to, že když jsi o 10 minut starší, že mě musíš bránit a musíš na mě být hodný. A promiň mi tu pusu, děláš, jako by ses mě štítil,“ řeknu smutně a zvednu se z postele.
„Dobrou,“ řeknu jen už a odejdu. On si ze všeho dělá srandu, ale pro mě to… dost znamenalo. Nebo se mu to snad líbilo a nechce to přiznat? Nebo naopak mu to přišlo nechutné a zvrhlé…?
„Bille, prosimtě…“ uslyším ho ještě povzdechnout v pokoji a otevřou se dveře.
Nechci to teď rozebírat. Mám momentálně svou sentimentální melancholickou náladu, při které se s Tomem obvykle pohádám, takže se radši stáhnu a odejdu.
Uslyším prásknout dveře. Nahlas oddechnu. Tohle dělat nemusel. Vrátím se.
„Ty dveře za to nemůžou,“ řeknu a chci se zase vrátit na cestu k sobě do pokoje.
„Ty dveře za to nemůžou,“ řeknu a chci se zase vrátit na cestu k sobě do pokoje.
„Ale ty jo!“ vylítne na mě. „Protože si ani nic nenecháš vysvětlit a zas odcházíš jak uražený děcko!“
„Jo, jo, máš pravdu. Ale dneska je tohle moje několikátá chyba, mám špatný den. Tak se na mě prosím nezlob a nekřič na mě, Tome, prosím,“ řeknu a sklopím hlavu. Nic na světě mě nikdy nebolelo víc, než-li to, že jsme se spolu hádali. Navíc mi pořád hlavou vrtal ten dopis a ten chlápek.
„Ano, budu křičet, protože jsi mě naštval. Tohle je přesně rozdíl mezi námi. Podívej se na mě…“ ukáže na svoji hruď, „já mám svaly. Lehce se ubráním. Ale ty ne. Jsi prostě hubená špejlička a pak se divíš, že tě musím chránit? Navíc se občas chováš děsně dětinsky, jako třeba před chvilkou. Takže ano, já tě jako starší brácha chránit musím!“ jde zpět do svého pokoje.
„Copak za to můžu, že ty máš jiný metabolismus? Můžu za to, že jsme dvojčata a já prostě odnesl to, že jsem hubený? Ne, nemůžu za to, Tome. A pokud se chovám dětinsky… OK, ale ty se někdy taky nechováš nejlépe, jako každý člověk. Nemusíš se o mě starat ani mě bránit, nikdy jsem to po tobě nechtěl a nevyžaduji to ani teď. Nebudu se s tebou hádat, ne, nebudu. Víš, jak mě tohle ničí,“ řeknu a sklopím smutně hlavu
„Kurva Bille!“ zařve. Vrátí se ke mně a popadne mě za ramena. „Ty pitomečku jeden, copak nechápeš, že tě bráním, protože tě mám rád, a ne proto, že jsi mi o to neřekl?“
„Ale nevyznělo to tak, znělo to tak, jako bys mi to vyčetl.“
„Jasně. Já jsem vždycky ten nejhorší. Dobrou,“ odejde a zabouchne za sebou a zamkne.
„Tome!“ křiknu a jdu k těm dveří. „Otevři, prosím.“
„Nech mě už bejt. Chci spát a ty jsi taky chtěl,“ ozve se zevnitř.
„Prosím,“ řeknu bezmocně
„Vypadni.“
Tohle mi nikdy neřekl.
„OK,“ řeknu už jen. Tohle mi upřímně ublížilo, tohle přehnal.
autor: Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Neee, kucí nehádejte se T.T to byla pěkně hnusná hádka, Toma se bojím víc než Bill teďka :((( Ale ten začátek je geniální, ležím pod stolem 😀
Hádají se kvůli blbostem, radši by se měli zabývat tím úchylem, to je nenapadlo, že by se mohl vrátit..? =)
Z toho chlápka mám docela strach, kdoví co ještě provede..:/
Ouu, Tome, proč se s bráškou hádáš kvůli pusince??!! T.T Moc krásná povídka, ať prosím dobře skončí 🙂
A teď mám živě před očima obraz pokoje. Ten úchyl tam bude někde schovanej a Billovi něco udělá. Má skvělou příležitost… Pohádali se s Tomem, takže Tom jentak nepřiběhne. Bude si myslet, že si Bill vymejšlí nebo bůhvíco… Je to skvělá povídka :)) A já potřebuju vědět, jak to pokračuje dál xD Všaj já to z tebe vytáhnu ;DD
[5]: Neznamená že když se mnou teď chodíš do třídy, že ti všechno řeknu. 😀
Tomi to pokašlal. Tá pusinka bola krásne nežná a narobila taký obrovský chaos. Ale bola to nádherná chvíľka. Tak veľmi chcem aby mali obaja kľud, ja by som to akčné všetko vypustila a užívala by som si len ich vzťah♥
Uuuzasna povidka :3 ja vim, ze jsem ji uz jednou cetla, ale to je dobrej rok a kdyz ji ctu znova nahazuje to super naladu a vzpominka apod. :3 vlastne jsem zapomnela par deju, takze je to trosku i novinka :3 povidky od vas jsou suprove. :3 jde se cist dal 🙂
Uuuzasna povidka :3 ja vim, ze jsem ji uz jednou cetla, ale to je dobrej rok a kdyz ji ctu znova nahazuje to super naladu a vzpominka apod. :3 vlastne jsem zapomnela par deju, takze je to trosku i novinka :3 povidky od vas jsou suprove. :3 jde se cist dal 🙂