Perfect Enemy

autor: Sch-Rei

Sch-Rei*

Tom se procházel po lampami osvětleném chodníku v parku. Byla nedělní noc a on nemohl spát, tak se chtěl zabavit aspoň procházkou. Cítil zvláštní pocit, který mu svíral žaludek. Zaslechl výkřik. Trošku sebou trhnul a přejel mu mráz po zádech. Kousnul se do rtu. Něco mu říkalo, ať vezme nohy na ramena a uteče co nejdál odsud. Ale on se jen s úšklebkem pousmál a vydechnul. Moc dobře věděl, kdo je příčinou výkřiku nějaké slečny. Zhluboka se nadechnul a vydal se vpřed, k počátku výkřiku.  

Míjel svítící lampy a dřevěné lavičky. Dostal se do středu parku. Sem nikdo už aspoň dva roky nechodil. Během posledních let se tady nalezla čtyři mrtvá těla. Všechna měla na krku dvě hluboké ranky, kolovaly tady zvěsti o upírech, či tak, ale jen Tom věděl, kdo to doopravdy je, jen on ho znal skoro lépe než sebe. Zůstal stát na místě a strčil ruce do kapes. Pousmál se. Před ním stál chlapec v jeho věku. Měl černé delší vlasy, které mu volně padaly na ramena, čokoládová očka obtažená silnými černými linkami a víčka zdobená dlouhými černými řasami. Jeho plné narůžovělé rty zdobila kapka krve.

„Nemáš na to sílu, bráško,“ zašeptal Tom. Černovlásek protočil panenky.

„Pořád mám dost síly, jen si ji šetřím na své až moc troufalé dvojče, Tomi,“ ušklíbnul se a udělal pár kroků k dredáčovi tak, aby stál těsně před ním. Natáhl ruku k jeho odhalenému hrdlu, a přejel po něm konečky prstů.

„To bys neudělal, Bille,“ pousmál se Tom.

„Proč myslíš, že ne?“ zvednul obočí Bill.

„Ještě stále…“ odmlčel se Tom s úsměvem na rtech a zvednul pohled k Billovi. Podíval se do jeho naprosto identických očí, přesně takových, jaké má i on.

„Víš, že už je to dávno…“

„…dva roky,“ přerušil ho Tom.

„Už k tobě nic necítím, Thomasi,“ zašeptal a naklonil se k jeho hrdlu. Jemně k němu přitisknul zoubky. Pousmál se, když cítil, jak se Tom zachvěl. Dredáč malinko zaklonil hlavu a přivřel oči.

„Nevěřím ti,“ šeptnul. Černovlásek přivřel oči a vydechnul horký vzduch na Tomův krk. Stisk jeho zubů zesílil. Tom se kousnul do rtu, malinko to bolelo, ale zároveň ho to polévalo slastí, a věděl moc dobře, že to samé cítí i jeho mladší dvojče.  

Bill tiše zasténal, když  se Tomova ruka ocitla jemným, ale rychlým pohybem na jeho rameni. Stisk zubů povolil, a Tom si pustil ret, který si kousal, pousmál se. Billovy rty se na bratrově kůži zachvěly, a věnoval mu něžný polibek na krk. Tom zasténal.

„Bože,“ vydechnul tiše Bill a něžnými polibky vyjel po krku na Tomovu bradu. Vzdychl, a vzal do dlaní bratrovu hlavu. Oba otevřeli oči a podívali se do těch naproti.

„Lhal jsem,“ šeptnul Bill a do očí se mu nahrnuly slzy, pár se jich svezlo po jeho tváři. Tom zalapal po dechu. Naklonil se k bratrovi a přivřel oči. Billovi se skoro zastavil dech.

„Jsi tak blízko, Tome, Tak zatraceně blízko,“ zašeptalo mladší z dvojčat. Tom se pousmál a hřbetem ruky pohladil po tváři černovláska, kterému z úst vyšel slastný tichý výdech.

„Chci být ještě blíž.“ Bill nahlas zalapal po dechu a přivřel uplakané oči. Tom se lehce o bratrovy rty otřel. Bill mu obmotal ruce okolo krku a Tomovy dlaně jemně chytily Billovy boky, přitisknul si ho k sobě, což je oba donutilo k spokojenému vydechnutí horkého vzdychu na protější rty. Bill se naléhavě vpil do Tomových rtů. Něžně je laskal, ochutnával. Nevnímal nic jiného než dva polštářky a dvě kovové ozdůbky ve spodním rtu bratra. Navzájem dlaněmi letmo zkoumali každý milimetr bratrova těla. Bill se pár milimetrů rty od Toma odtáhnul. Pootevřeli oči.

„Pláčeš?“ šeptnul Tom. Černovláskovy tváře byly pokropeny slzami. Jen se usmál a přikývnul. Tom mu slzy začal hřbetem své ruky pečlivě a jemně stírat. Bill položil svou dlaň na tu Tomovu na jeho tváři.

„T-Tomi,“ šeptnul váhavě. Zhluboka se nadechnul. „V-vem si mě. Miluj se se mnou,“ zašeptal prosebně Bill a vzhlédl k Tomovi. Dredáč zalapal po dechu. Zakroutil hlavou.

„Nemůžu zabít vlastního bratra,“ kroutil nesouhlasně hlavou. Bill sklopil pohled k zemi. Kdyby se s Tomem miloval, přišel by o svůj dar, o své schopnosti, a tudíž by se mu pomalu zastavovalo i srdce.

„Prosím, Tomi.“

„Ne, to nejde.“ Bill k němu zpátky vzhlédnul.

„Celé ty roky, Tomi. Čekal jsem na tuhle chvíli, kvůli tak blízkému a důvěrnému spojení s tebou… Vzdám se života.“ Černovlásek se pousmál a rozzářila se mu očka.

„Bille, nechci tě zabít,“  šeptl Tom a v očích měl slzy. Nechtěl, aby kvůli němu bratr přišel o život. Bill se pousmál a políbil Tomovy rty.

„Kdybych tě požádal o něco, cokoliv, splnil bys mi to? Cokoliv mám na srdci? Pomohl bys mi od trápení?“ řekl Bill s naléhavostí v hlase a koukal do bratrových čokoládových očí, ve kterých se leskly slzy. Tom nasucho polknul.

„Cokoliv,“ přikývnul. Bill se usmál, vzal do svých rukou Tomovu dlaň a položil si ji na hrudník.

„Uvnitř, je něco, co bije jen pro tebe.“ Tomovy tváře byly plné slzy. Má vzít vlastnímu bratrovi, dvojčeti život? Pootevřel malinko pusu.

„Pokud bys pro mě udělal opravdu cokoliv bych si přál, ať to stojí, co to stojí, udělej to, Tome. Přece jen… Nejlepším lékem na lásku je přece smrt. Chci ještě před ní zažít to, čemu se říká láska, chci zažít to, co mi dokáže, že mě miluješ tak jako já tebe… Víš, že i když už bít nebude, je stále jen tvoje, nikdy ani nikomu jinému nepatřilo, bráško,“ usmál se Bill se slzami v očích. Dredáč zalapal po dechu. Naklonil se nad Billa a něžně se mu vpil do jeho rtů. Mezi jejich jazyky a rty propukla nezkrotná, ale vášnivá bitva. Jejich těla se o sebe navzájem třela. Z nebe začaly padat první dešťové kapky. Během několika minut déšť sílil a dopadal na jejich už nahá těla. Tom chytil Billovy boky a položil ho pomalinku na zem. Černé vlhké vlasy se lepily na Billou tvář a své tělo si nechal položit na trávu mokrou od deště, nechal si roztáhnout od sebe nohy. Neztrácel za celou dobu kontakt ústy s Tomem. Jezdil rukou všude možně po Tomově těle. Vzrušením ani jeden skoro přestali dýchat.

Do slastných stenů a vyznávání lásky jim hrály kapky deště. Poslední jeho slova byla… Miluji tě.