Please, breath 15.

autor: Sch-Rei

Byl to pouze Bill

Budovou německé léčebny osmého patra se ozval zvuk výtahu. Dian s Tomem vešli do temné, a hlavně tiché chodby osvětlené fialovými neonovými světly.

„Je tady… Ticho,“ zašeptal Tom. Nechtěl to ticho nějak narušit. Dian se ironicky usmála.

„Ano, tady ano.“ Blondýnka ukázala na velké bílé dveře se stříbrnou kovovou klikou. Tom zvednul obočí.

„Hm?“

„Zvukotěsné dveře, Tome,“ vydechla a sklopila pohled k zemi, sledovala, jak její noha střídá druhou a naopak. Tom se kousnul obavami do rtu. Bál se, co bude za dveřmi, bál se, že je pozdě.  

Dian natáhla hubenou ruku ke klice.

„Připraven?“ zvedla pohled páru zelených očí k Tomovi. Nejistě přikývnul a nasucho polknul. Blondýnka stlačila kliku a přitáhla dveře k sobě. Tomovým očím se v ten moment naskytl hlasitý křik přeřvávajících se lidí jeden přes druhého, se zoufalými prosbami či pomatenými řečmi. Smích a pláč, rány. Tomovi se rozšířily zorničky. Bylo před nimi několik dveří po stranách zdi a každá měla okýnko s mřížemi. Ne moc velké. Dlaně mezi mřížemi a buchot do dveří. Velký hluk. Celou chodbu osvětlovalo pět zářivek na stropě. 

„T-to přece… Oh,“ zamrkal šokovaně Tom. Dian si povzdechla.

„Měla jsem stejný pocit při první službě,“ zašeptala, Tom ji sotva slyšel. Cítil, jak se mu svírá žaludek a rozbušilo se mu srdce. Bill… Bill je mezi nimi? Také je zavřený za bílými dveřmi s mřížemi? Nebo snad i… Hůř?

„Bill…“

„Není tady,“ řekla blondýnka jednoduše, Tom nakrčil obočí a podíval se na ni.

„J-jak?“

„Není mezi nimi. Bill je … Tam.“ Ukázala na velké dveře naproti nim na konci chodby. Tom rychle zamrkal a zmateně se podíval na dveře.

„T-tam? … Co je za těmi dveřmi, Dian?“ zašeptal, ale Dian to mohla slyšet. Kousla se do rtu.

„Laboratoř a tak… Klec,“ vydechla a zase sklopila pohled.

„Klec…“ Povzdechnul si Tom a zakroutil smutně hlavou. Nasucho polknul a snažil se zahnat z očí slzy. Pokoušel se chytit dech. Ani si snad nedokázal představit, co Billovi dělají. Dobře, možná už pro něj nebyl tak nevinný po tom, co zjistil, že Bill provedl, ale stále to byl pro něj ten… Krásný, dokonalý Bill.

Tomovi přišlo, že s ním byl jiný. Byl jiný, nebyl vrah ani blázen, byl to pouze Bill.  

„Jdeme?“ pípla blondýnka a podívala se zpříma před sebe na dveře. Tom slabě přikývnul, což Dian zachytila letmo pohledem. Rozešli se tedy směrem k velkým bílým dveřím…

„Tomi, Tomi…“ šeptal černovlásek stojící u mříží, zapírajíc se o ně. Před pár minutami mu na bříška přilepili nějaký malý přístroj, z kterého vedlo pár hadiček. Mělo to nahrazovat potravu, vlastně mu ten přístroj s hadičkami potravu, dá se říct, nahrazoval. Jenže… Hadičky byly protrhlé a odtrhnuté od přístroje na jeho bříšku. Bill se pokusil oddělat i ten přístroj, ale nějak to nešlo. Měl tak zvláštní pocit v bříšku, i přes to, že nic nejedl, vypadal, jako by aspoň 5 kilo přibral, ale pouze v bříšku, jinak byl zcela vyhublý a slabý. Držel prsty pevně obmotané okolo chladných mříží, na které přecházelo teplo jeho dlaní. Jeho hubené tělo, které ještě nedávno krylo dlouhé šedé tričko a černé uplé boxerky, bylo kryto už pouze boxerkami. Šedý kus potrhaného oblečení ležel před mřížemi. Měl odhalenou, do krve poškrábanou hruď, na které se dělaly stroupky od škrábanců a ranek. Bill vypadal jako už úplně zřícená troska něčeho, co kdysi na pokoji jednoho blázince a cítilo neskutečné štěstí a lásku.

Jako právě teď…