autor: Kattulkaa
Zdravím s novou mojí jednodílnou. Typově se odlišuje od všech mých ostatních. Nejen, že je v první osobě, ale i je prostě celkově jiná… Psala jsem jí, když jsem měla depku;) Přesto si myslím, že je povídka vcelku povedená… Kattt <3
„Lásko, půjdeme do baru?“ Lituji chvíle, kdy jsem s Tomem souhlasil… Kdybych věděl, co se bude dít, nesouhlasím… Žil bych si dál v omylu. Ano, v omylu… Zní to divně? Možná… Nechápu, jak to mohl udělat. Jak mi mohl nalhávat, že mě miluje. Všechna zamilovaná slůvka, která vycházela z úst, byla přetvářka. A já mu na to skočil. Bláhově jsem si myslel, že ke mně sdílí totožné city jako já k němu. Lásku. Kdybych tušil, jak vše jednoho dne skončí, neřekl bych mu nic… Byl jsem jen další z jeho děvek. Další zářez na jeho posteli…
Škubu si vlasy a klopím do sebe jednu skleničku s alkoholem za druhou. Nechápu svoji tupost. Znechuceně se dívám na Toma s nějakou černovlasou, kudrnatou holkou. Plazí se po něm a on se vůbec nebrání. Nevím, zda mě víc bolí zklamání, nebo tříměsíční život ve lži.
Zvednu se ze své barové židličky. Odstrčím se od pultu a vrávoravým rokem jdu k těm dvěma. Poklepu té dívce na rameno. Zvednu obočí, když se na mě podívá. Tvář má plnou malých uhříků, nevýrazné oči a popraskané rty. Tom klesnul opravdu hluboko.
„Pokud chceš být jen další jeho děvka, tak pokračuj dál. Ale nemysli si, že ho změníš. Nevěř mu, když ti bude říkat, že tě miluje… Umí se jen přetvařovat. Věř mi. Vím, o čem mluvím.“ Nechci Tomovi nic vysvětlovat. Pokud má alespoň kousek mozku, musí to pochopit. Naposled se na ně podívám. Vypadají opravdu komicky. Kdybych se neuměl ovládat, vybuchnu okamžitě smíchy. Ano, až takhle směšné to je. Tom se vzhledem drsňáka a ona chudinka. Nechápu, kam dal oči. Většinou si vybíral holky, které o sebe pečovaly, byly upravené…
Jdu pryč z baru. Půjdu někam hodně daleko. Daleko od všech a ode všeho. Slyším za sebou rychlé kroky. Kroky? Blbost! Kdo by za mnou šel? Přejdu na druhou stranu, ale ty kroky slyším pořád. Nevěnuji jim pozornost…
Oklepu se zimou. Je prosinec a já mám jen tenkou bundu. Najednou mě ta osoba, která šla za mnou, přitiskne na chladnou stěnu domu. Nestačím se mu podívat do očí. Na to je příliš velká tma a on rychlý. Cítím něčí rty na svých. Líbá mě. Mého rtu se dotkne chladný kousek kovu.
‚Tom. Musí to být Tom.‘ probleskne mi hlavou. Nahmatám jeho vlasy spletené do tenkých copánků. Nyní jsem si naplno jist, že to je on. Zatahám ho za ně silou. Donutí ho to přestat líbat mé rty.
„Co to kurva děláš?“ podívá se na mě oříškovýma očima a já se ušklíbnu. Ať si jde za tou děvkou. Nehodlám být už více předmětem, kterým ukojí své touhy.
„Co dělám? To, co jsem měl udělat už dávno! Odcházím, a už mě víckrát neuvidíš. Jsi spokojený?“ Vytrhnu se z jeho mužných paží, kterými mě držel. Odcházím pryč, ale on jde stále za mnou. Zavrčím, ale neotočím se. Když uvidí to, co chci udělat, bude ho to bolet víc. Bratrskou lásku ke mně snad pořád cítí, ne? Nevím. Nevyznám se v něm, jako když jsme byli mladší. Oba jsme se změnili. Každý je jiný.
„Počkat,“ zastaví mě tím, že mě chytí za ruku. Zkouším se mu vytrhnout, ale je příliš silný. „Proč bych měl být spokojený? Bille, já tě miluju.“
Ušklíbnu se. „Tome, nedělej to ještě horší. Kdybys mě miloval, chováš se jinak… Neoblejzal bys tu děvku v baru. Lituji toho, že jsem ti na to skočil. Nikdy jsi mě nemiloval. Miloval jsi jen mou prdel. Ta byla pro tebe nejdůležitější!“ vše řeknu trošku hlasitěji. Chci, aby mu to došlo…
Konečně se mi podaří vytrhnout se z jeho sevření. Rozejdu se rychle k místu, kde je vysoká skála. On jde za mnou. Nechám ho…
„Bille, ale já tě miluju. Opravdu. Ta holka… Neřeš to.“ Zvednu obočí, když klidným hlasem řekne, abych to neřešil.
„Nemám to řešit? Víš vůbec, co říkáš? Já vlastně ani nevím, jestli mě bolí víc to, že jsem ti věřil, že mě miluješ, nebo zklamání v tobě. Tome, nenávidím tě.“ Poslední slova jsem vyslovit nechtěl. Nejsou pravdivá, ale jinak by mi nedal pokoj. Pořád by se snažil mě přesvědčovat o tom, jak mě miluje. Víckrát mu ale na ta slova neskočím.
Jakmile jsem vyslovil ta dvě slova, skousnul si Tom ret a do očí se mu nahrnuly slzy. Herec je opravdu dobrý. To musím uznat. Umí perfektně hrát na city.
Jsem už skoro u skály, ze které se chystám skočit. On je za mnou. Znervózňuje mě to. Celý se klepu.
„Bille, prosím, nedělej to.“ Slyším slova, která vycházejí z bratrových úst. Odfrknu si. Najednou mě prosí, ať to nedělám. To, že mi zlomil srdce, ho nezajímalo… Teď mu ho zlomím já. Bude si mít nadosmrti co vyčítat.
„Udělám to. Ty jsi zlomil srdce mně, zlomím ho já teď tobě. Způsobím ti zlomeninu, kterou ani čas nevyléčí. Budeš mít alespoň čas na ty své děvky. Doufám, že budeš spokojený, bráško.“ Naposledy se na něj podívám. Oči má sklopené k zemi, je opřen o strom. Nyní nevypadá jako ten kluk v baru. Tak rád bych se k němu rozešel a přitiskl se k němu… Neudělám to. Jsem už rozhodnutý. Už jen jeden krok dopředu a bude to. Olíznu si vyprahlé rty a zavřu oči. Zhluboka dýchám. ‚Jedna, dva, tři.‘ počítám si v duchu.
„Udělám to. Ty jsi zlomil srdce mně, zlomím ho já teď tobě. Způsobím ti zlomeninu, kterou ani čas nevyléčí. Budeš mít alespoň čas na ty své děvky. Doufám, že budeš spokojený, bráško.“ Naposledy se na něj podívám. Oči má sklopené k zemi, je opřen o strom. Nyní nevypadá jako ten kluk v baru. Tak rád bych se k němu rozešel a přitiskl se k němu… Neudělám to. Jsem už rozhodnutý. Už jen jeden krok dopředu a bude to. Olíznu si vyprahlé rty a zavřu oči. Zhluboka dýchám. ‚Jedna, dva, tři.‘ počítám si v duchu.
Jakmile řeknu tři, udělám dlouhý krok dopředu. Vlivem gravitace se převážím a padám. Připadám si jako pták. Nevnímám nic kolem sebe. Po chvíli dopadnu na tvrdou zem. Jsem zkroucen v nepřirozené poloze, všechno mě bolí. Úleva nechce přijít…
O pár hodin později
Sedím si na obláčku a pozoruji svět pod sebou. Tom pořád stojí opřen u stejného stromu. Je mi ho líto, ale má co chtěl. Volnost…
autor: Kattulkaa
betaread: Janule
Nádherná povídka, trochu smutná, ale ne všechno musí končit dobře…Podle toho,co tam bylo napsaný mi přišlo, že Tom opravdu miloval Billa, jen potřeboval menší povyražení…
Klikla jsem na anketu a vyskočilo mi číslo 21. Opravdu tuhle povídku přečetlo 21 lidí? A kde je těch zbylých dvacet komentářů? Tohle už je vážně směšný, chudáci autoři.
krásný
I přes to,jak je to smutné je ta povídka překrásnéá…
[1]: Mě naskočila 29, máš pravdu, chudáci autoři, a to na anketu neklikají všichni, co čtou…=(
Myslím, že Bill přece jenom mohl dát Tomovi druhou šanci, já tyhle konce fakt nesnáším =)