„Co tam mám?“ ozval se zmateně Tom.
„Jsi sedřený a teče ti krev,“ vysvětlil Bill. Rána na Tomově čele nebyla sice hluboká, ale trochu krvácela.
„Spadl jsi?“ naklonil Bill tázavě hlavu do strany. Za ten zájem by si měl nafackovat. Nechápal, co se tak stará, když Tom není na pokraji smrti.
Tom jen nesouhlasně zakroutil hlavou.
Bill odešel, sklepní dveře vydaly podivně plný zvuk dřeva a v tmavé místnosti se rozlilo úzko. Úzko a malý prostor, na než Tom nebyl zvyklý. Dva roky žil ve volném prostranství, mohl se pohybovat téměř kde chtěl. Žádné zdi, žádné dveře, žádný strop ani stálá podlaha pod nohama. Byl svým způsobem volný jako poletující pták po obloze. Volnost bylo jediné, co mu na tomto způsobu života bezdomovce nevadilo. Tom měl jisté náznaky klaustrofobie, na niž zcela pozapomněl.
,,Přízrak přijde, přijde za mnou, přijde, přijde…“ sehnul se opět k zemi a tvrději mlátil hlavou o zem. Chtěl znovu cítit úlevu. Tohle mu přece pomohlo. Houpání se. „Přijde, přijde, Přízrak přijde…“
„Já vím… já jen… někdy mám klaustrofobický sklony a teď… neznám to tu. Bál jsem se že nepřijdeš. Že jsi mě tu zavřel,“ zahanbeně sklopil oči k zemi a ukazováčkem si dloubal do stehna.
„Ne, nezavřel… kdykoliv můžeš odejít,“ ubezpečil ho Bill už v celku milým tónem.
„Najez se. Nebo probudíš sousedy, až ti bude kručet v břiše,“ posunul k němu celý tác a vzal jeden hrnek s čajem do svých rukou. Tom se nenuceně tiše zasmál. Bylo mu to trochu blbé, brát si od Billa jídlo. Už tak toho udělal až dost na jeho zvyklosti. Nemohl ale popřít, že měl hlad, a ten pohled na rohlíky se sýrem ho opravdu lákal.
„Jasmínový…“ hodil Bill svého ´svěřence´do obrazu a taktéž přičichával ke svému hrnečku, složil si nohy pod sebe a zahříval své, i tak teplé, dlaně onou tekutinou. „Mohl by tě uklidnit.“
„Děkuju,“ řekl Tom těsně před tím, než se zakousl s chutí do pečiva a mlaskl.
„Přestaň…“ uchechtl se Bill a protočil oči. Sledoval Tomovy rty, jak jsou opečovávány vlhkým jazykem.
„Omlouvám se, ale musím ti děkovat…“
„Když já opravdu musím. Vůbec nic pro mě dělat nemusíš a stejně děláš.“ zahuhlal Tom s plnou pusou. Bylo to sice neslušné, ale v této chvíli se opravdu nehodlal zatěžovat tím, co je nebo není slušné.
„Proč to vlastně děláš?“ Koukl na Billa a napil se čaje. Usykl jak si spálil jazyk. Bill jen protočil oči nad Tomovo nešikovností.
„Dobrá otázka. Až na ní zjistíš odpověď, tak mi to řekni.“
Raději se posunul blíž k Billovi, přece se jej dneska dotýkal, tak by ho nemusel odstrčit od sebe. Zhltnul rohlík a zapil čajem, hned potom odložil hrneček na zem a zadíval se na Billa.
„Sluší ti takhle rozcuchané vlasy…“ to byl snad první přímo mířený kompliment na Billovu osobu. Bill jen nehybně seděl. Ani se od něj neodtahoval, ale ani neměl v úmyslu se s ním nějak bratříčkovat. Už tak toho bylo dost.
„Rozcuchaný?“ zděšeně vyjekl Bill. Ostatně to mohl čekat. Zmoknul, a jeho vlasy se pak vždy zvlnily a dostaly nepřípustný tvar. Prstama si chvatně pročesával jednotlivé prameny a snažil se je natáhnout podél hlavy. Jeho několik hodin práce žehlení byly v trapu.
„Ne… vážně ti to sluší.“ Zaprotestoval Tom nad Billovým počínáním a chytil jeho zápěstí, aby ho zastavil v další činnosti. Bill takhle vypadal přirozeně. Ne tak uměle. Ta nedokonalost se Tomovi prostě líbila.
„Jez, udělal jsem to pro tebe. Klidně sněz všechno, kdykoliv ti můžu donést další jídlo, nemusíš se omezovat.“ Bill se snažil co nejrychleji zahnat tu zhoustlou atmosféru kolem. Opatrně vymanil svoji ruku z Tomova sevření. Ne kvůli nějakým pocitům odporu, ale spíš z té nejistoty. Nechtěl v sobě tyhle zvláštní pocity. A když se držel od Toma dál, byl v pohodě.
„Nemám už hlad. Ale děkuju.“ Zakroutil Tom hlavou a trochu zklamaně vrátil svoji náhle prázdnou ruku do klína.
„Tak si to tu nech. Kdybys ho náhodou dostal.“ Zvedl se Bill a oprášil si kolena.
„Ty už jdeš?“ zakňučel Tom a měl sto chutí obejmout Billovy dlouhé nohy a nepustit ho.
„Je pozdě. Přijdu ráno. Ty se vyspi a nedělej moc hluk. A neboj… nejsi tu zavřený.“ Cuknul koutky do lehkého úsměvu a hned nato černovlásek opustil sklepní prostor.
„Sakra, sakra,“ sjel zády podél dveří k zemi a usadil se na studených dlaždičkách karmínové barvy. Dlaně si přitiskl na spánky a ze zavřenýma očima několikrát zabušil hlavou do dveří. Zrychleně a zhluboka dýchal. A nebylo to jen tím, že vyběhl tři patra a schody přitom bral po dvou. Začínal se obávat sám sebe. Napřed se dá do řeči s bezdomovcem, pak za ním chodí, nakonec ho dotáhne až k sobě do sklepa a ještě k tomu se dostaví tyhle pocity. To nebyl Bill. Bill byl člověk bez emocí a citů. Na nikom mu nezáleželo, jen na něm samotným.
„V pohodě, Bille. To byl jen nějakej zkrat. Si to představ, že by tě takovej člověk měl…“ jen při myšlence slova líbat se otřásl. A na tohle ksakru taky myslet neměl. Co ho to vůbec napadlo… jaký líbání? Vyšplhal se na nohy a shodil ze sebe oblečení. Potřeboval sprchu. Nutně. Ta ho vždy dokázala odreagovat.
„Kurva… že já dneska nebyl v práci. Nic by se nestalo.“ Zamračil se sám na sebe a nechal se opečovávat kapkami vody. Měl by úplně jiné starosti, než měl teď. Zabýval by se…
„Ooh, ne, ne!“ dupnul a pustil si ledovou vodu, kterou měl v úmyslu si chrstnout přímo do rozkroku. Bill se vzrušil, jeho klín nejednal jako mozek. Ale naopak. Zády mu projel studený chlad v podobě horkého potu a Billův penis se vzepjal. „Proč?! Co si myslíš, že kurva budeš stát?!“ Bill byl v takovém rozčilení sám ze sebe, že by si ho snad i useknul. Prostě tohle nebylo normální. Připadal si abnormálně nenormálně. Ale co bylo horší, že ani ta studená voda nepomáhala. Nejspíše to zapříčiňovaly ty myšlenky, které se mu neustále motaly v hlavě.
„Kurva, seru na to,“ zavřel Bill oči a zaklonil hlavu, když omotal prsty kolem svého penisu. Nehodlal to protahovat. Urychleně se začal uspokojovat. Určitě ho vzrušila myšlenka na práci… na jeho pracovního kolegu. Ano, to bude určitě ono.
„Oh joo…“ zasténal a olízl si vyprahlé rty. Prsty semknul ještě těsněji a několika posledními, rychlými tahy vyvrcholil. Čelo si opřel o kachličky a zhluboka dýchal.
„Tak, teď jsi to, Bille, kvalitně posral.“
„Ten Bill je opravdu hodný, Tome, že ano? Věděl jsi to, ale že by až tak moc byl hodný… on je opravdu přízrak snesený z nebeských výšin.“
„Říkal, že nejsi zavřený. Nelhal by ti. Přízrak nelže.“ Ubezpečoval sám sebe. A svým slovům i věřil. Odložil nedojedený rohlík a lehl si na starou matraci. Už dlouho se mu neleželo tak pohodlně. Bylo mu teplo a nic ho netlačilo do zad. Nerozuměl tomu, proč tohle Bill pro něj udělal, ale byl za to vděčný. Stočil se do klubka a prstem šťouchal do látky pod sebou.
„Bill objímá krásněji,“ řekl si sám pro sebe, zavřel oči a vybavil si jeho opojnou vůni. Voněl tak orientálně. Jasmínově, stejně jako onen vypitý čaj. Tom se s úsměvem natáhl pro hrneček, přitulil si jej k sobě, stejně jako milovanou flašku, a čichal k němu. „Přízraku…“ vzdychl si.
„Děkuju, Přízraku,“ pousmál se a zavřel oči. Omámen vůní z hrnečku usnul.
Bill se celý naštvaný sám na sebe vypotácel z koupelny a dopadl do postele. Několikrát si promnul čelo.
„Teď z toho ani neusnu a ráno budu mít vrásky,“ založil si ruce na prsou a frustrovaně špulil pusu ke stropu. Nemohl se ani pořádně uvelebit. Jako vždy, když byl vytočený. Přetáhl si peřinu až přes hlavu, a rozhodnutý se žádným Tomem nezabývat, usnul.
jé Bill se snad zamiloval xDD kráása :)) dáááál, těším se ! :))
Nádhera♥
Miluju tuhle povídku xD Ten přízrak mě vždycky dostane 😀 Nádherné x)♥ Chci další dílek xD Je pěkné že se Bill takhle objetoval kvůli Tomovi x)♥ Nečekala bych to :D♥
To je ledová kralovna xD .. ale tom zní ten led oseká – doufám xD 🙂
Haha, tak Bill už je taky nakažený xD, a dobře mu tak, frajírkovi, prý kolega z práce, ale Toma je mi hrozně líto, nejradši bych ho vzala do náručí a přitulula, ptáčátko jedno opuštěné =)
nádhera 🙂 Bill ať se vysere na vrásky a běží Tomíka obejmout 🙂 rychle pokráčko prosím!:D