autor: Mintam
Úterý. Nejdelší školní den. Zase se domů dostanu až za tmy. Občas v tyhle dny rád prohlašuji, že už bych se nikdy znovu nepřihlásil na uměleckou školu, ale mé druhé já vždycky nesouhlasí. Určitě bych to udělal zas a znovu. Asi to tu mám stejně rád. Dokonce i figurální kreslení, kterým zakončuji každé úterý a které trvá pět hodin. Většinou jsem stejně myšlenkami v místech nebo u činností, které bych během těch pěti hodin dělal raději. Občas je to dokonce i povinnost, když jako figurant nám stojí někdo naprosto neatraktivní. Ne, nechci tu žádné modelky, ani žádný z fotek z Playboye, ale alespoň něco, na co se dá koukat pět hodin a jak s oblibou říká profesorka „je z toho co těžit na papír“. Ovšem dnešní proslov profesorky je už únavný, takže sem docela zvědav, co nám přichystala nového. A hlavně už se těším domů.
,,A žádné nemístné poznámky. Víte, že tvář mají právo si zakrýt, takže ho moc netrapte, a hlavně pracujte.“ Vydechnu a dojdu si pro papír, hned co si připravím stojan.
„Tome, teď jsem upozorňovala, z jakého stohu brát. Poslouchal jste mě?“
„Já jen koukal, v čem jsou tyhle horší,“ zazubím se na ní a už mířím ke správnému stohu archů. Zacouvám se správným papírem ke svému stojanu a při upínání vzhlédnu, když vejde drobná osoba. Tak si tedy nejsem jistý, jestli je na tomhle co kreslit, ale aspoň je to kluk a je mladý. A i přes tu krycí masku na obličeji, zdá se mi, že se usmívá. Všichni ho povinně přivítáme a profesorka mu začne podávat instrukce.
„A Bille, nenechte se moc komandovat. Oni by si navymýšleli postojů a sedů. Stůjte jim modelem jen tak, jak vám to bude příjemné.“ Bill. Tohle už za masku neschová.
„Můžeme ti říkat princátko?“ vykoukne Mark s úsměvem zpoza stojanu. Figurantky, které jsou ještě nesmělé, mívají na obličeji masku princezny a on holt dneska schytal masku prince. Nejen, že se tomu začne smát celá třída, ale především on. Pozná se to, ten smích tu skoro vyčnívá. Má tak zvonivý smích. A nakonec vlastně i pěkné tělo.
„No vidím, že už si poradíte. A Marku, vy místo mluvení raději pracujte.“ Hned, jak profesorka zmizí z učebny, na princátko začneme valit nejrůznější polohy, jak bychom ho dnes chtěli kreslit. Každý model prostě trpí.
„Princátko, zakloníš trošku hlavu?“ pousměje se Alex.
„Bude to OK?“ vyhoví princátko jeho žádosti. Po rameni mu sjede pár černých pramenů.
„Super, díky.“ Ve skutečnosti vypadá jako polekané štěně a ani nemusí odkrývat masku. Tak nějak nejistě ošije svým tělem v občasných momentech, kdy na něj upírám pohled. Jenomže při pohledu na můj stojan, zjišťuji, že jsem zatím zkoumáním jeho těla zabral celý začátek hodiny.
Rychle vezmu tužku do ruky a snažím se vystihnout každý postřehnutý záhyb jeho těla.
Po pěti hodinách s občasnými přestávkami přijde profesorka princátku poděkovat a my už se všichni vidíme doma. Sbalím stojan, dnešní práci stočím do ruličky, zasunu do tubusu a připnu na batoh. Vlastně, docela bych rád viděl, jak vypadá princátko bez masky. Jestli je tak bezchybný jako jeho tělo, strašně rád bych jednou nakreslil i jeho obličej. Jak se tak ploužím s batohem po chodbě k východu, najednou se prudce otočím a vydám se ke dveřím, kde je poskytnuto figurantům se obléci. V duchu se modlím, aby ještě neodešel, a ve chvilce, kdy zaslechnu zvuk otvírajících se dveří, zpozorním a nahodím úsměv. Když ale vyleze černovlasý anděl, nějak zapomenu, co jsem mu vlastně chtěl. Bez masky není princátko, on je zář na princově koruně. Maličko se zarazí a plaše se pousměje.
Po pěti hodinách s občasnými přestávkami přijde profesorka princátku poděkovat a my už se všichni vidíme doma. Sbalím stojan, dnešní práci stočím do ruličky, zasunu do tubusu a připnu na batoh. Vlastně, docela bych rád viděl, jak vypadá princátko bez masky. Jestli je tak bezchybný jako jeho tělo, strašně rád bych jednou nakreslil i jeho obličej. Jak se tak ploužím s batohem po chodbě k východu, najednou se prudce otočím a vydám se ke dveřím, kde je poskytnuto figurantům se obléci. V duchu se modlím, aby ještě neodešel, a ve chvilce, kdy zaslechnu zvuk otvírajících se dveří, zpozorním a nahodím úsměv. Když ale vyleze černovlasý anděl, nějak zapomenu, co jsem mu vlastně chtěl. Bez masky není princátko, on je zář na princově koruně. Maličko se zarazí a plaše se pousměje.
„Promiň, nepronásleduju tě, jen jsem chtěl…“spustím okamžitě mírně nervózně.
„Počkej, promiň, že ti beru slovo, ale omlouvám se, docela pospíchám, měl bych…“ naznačí ke dveřím.
„Nezdržím tě, jen – přijdeš ještě? Strašně bych rád tu kresbu dodělal a bez prince…“ zaksichtím se s úsměvem.
„Víš, nejsem pyšnej na to, že tu jsem a tak…“ sklopí s výdechem na chvilku pohled, „promiň.“ Pohled zase na vteřinu zvedne a než se nadechnu, už odchází. Sakra! Chtěl jsem ale přece… no na tom už nesejde. Je pryč.
Druhý den ve škole se teprve rozhodnu, že zjistím, jaká agentura nám sem princátko poslala. Nevím, čím mě ten kluk natolik zaujal, ale můj uhel už ví, co by s ním provedl. Dokonce jsem se přes noc snažil zachytit jeho tvář alespoň v náčrtu, ale nebyly to přesné rysy, jaké bych chtěl. Jsem si ale jistý, že jednou toho kluka budu mít na papíře!
Během odpolední pauzy zamířím na výzvědy do kabinetu, když se zarazím u výklenku do jedné z učeben, kde má vyšší ročník figuru. Maska prince. To tělo. Princátko! Kdybych přemýšlel nahlas, určitě bych to vypísknul. Maličko zamrkám a oddálím se raději od prosklené části. Ne, dneska ho prostě nemůžu nechat utéct. Počkám si na vhodnou přestávku, kdy končí, a když ho v župánku vidím cupitat po chodbě k „šatně“, pousměju se a zůstanu opodál, kde trpělivě vymýšlím plán.
Během odpolední pauzy zamířím na výzvědy do kabinetu, když se zarazím u výklenku do jedné z učeben, kde má vyšší ročník figuru. Maska prince. To tělo. Princátko! Kdybych přemýšlel nahlas, určitě bych to vypísknul. Maličko zamrkám a oddálím se raději od prosklené části. Ne, dneska ho prostě nemůžu nechat utéct. Počkám si na vhodnou přestávku, kdy končí, a když ho v župánku vidím cupitat po chodbě k „šatně“, pousměju se a zůstanu opodál, kde trpělivě vymýšlím plán.
„Zase… ty…?“ Zvednu pohled a pomalu se mi na tváři vytvoří úsměv. Napodobí mě a svou velkou tašku si hodí přes rameno.
„Zase já a můj uhel.“
„Neměním názory ze dne na den.“
„Znáš tady ve městě ‚Polárku‘?“ Lehce přikývne.
„Ok, v sedm. Můžeš přijít?“ Strhne pohled s úsměvem.
„Já myslel vážně, že…“ Nenechám ho ale dopovědět větu, jen se usměju, zvednu batoh a ledabyle pokrčím rameny.
„Budu tam.“ Nadechne se k námitce, ale nakonec se usměje. Úsměv, který chytím už jen letmo, když od něj odcházím. Včera on, dnes já.
Avšak v sedm večer u stolu v ‚Polárce‘ s capuccinem na stole si nejsem tak úplně jist, že chtěl říct, že taky přijde. Myslím, že ta lžička ušetřila za nejméně sto jízd na horské dráze, díky tomu, jak vehementně tu s ní už přes čtvrt hodiny míchám.
„Nevím, zda jsem se rozhodl dobře, ale přišel jsem.“ Rychle pozvednu svůj pohled od stolu.
„Ty jsi přišel,“ vydechnu.
„A teď? Budeš mě tady přemlouvat, abys mě mohl nakreslit?“ řekne měkce s lehkým pousmáním, když se usadí naproti mně.
„Jen jsem chtěl zachytit tvůj obličej, abych ho mohl dokreslit zpaměti.“
„Co když uteču?“
„Zjistím si tvou agenturu, vezmu si telefonní číslo, nebo… stejně tě jednou dostanu na papír.“
„Budeš si mě muset třeba vymyslet.“
„Nebude potřeba.“
„Proč zrovna já?“
„U tebe nemusím zakreslovat nedokonalosti.“
„Ty ale přece musíš malovat lidi takové, jací jsou.“
„Všichni jsou ale polichoceni, když je nakreslíš o pihu hezčí.“
„Já ale mám taky své chyby.“
„To všichni, ale proto je papír bílý, aby i takovým lidem dodal trochu nevinnosti.“ Opřeme do sebe pohled a oba se rozesmějeme. Hned na to si Bill objedná kávu a s naprosto zjevným prožitkem ze svého šálku upije. Schovaný za šálkem přivře oči a slastně vydechne. Nespouštím z něj pohled. „Takovýhle jsi… pořád?“
„Co jsem provedl?“oddálí šálek od svých rtů a až pak oči otevře s hravým úsměvem.
„Narodil ses.“
„Jsem, jaký chci být.“
„To ani maska neschová.“ Vřele se usměje a svůj šálek odloží.
„Připadá mi, že se chováme, jako bychom se znali dlouho.“
„Tom,“ opětuji mu vřelý úsměv a natáhnu k němu ruku.
„Bill,“ ruku mi stiskne.
Takoví lidi prostě občas zkříží člověku cestu. Lidi, u kterých máte pocit, že je znáte od prvního nádechu. A těmhle lidem prostě nemůžete uhnout z cesty, později byste toho totiž litovali. Není jich mnoho, ale když někoho takového potkáte, máte více než důkaz, že existují. Než se ovšem objeví, může to trvat věčně, ovšem když už se tak stane, čas s nimi naopak utíká rychle. Což mi dojde hodinu po našem rozhovoru. Mám pocit, že tu sedíme teprve minutu, ale zato, že se známe celý život.
„Přihlásil jsem se, protože jsem potřeboval nějaké peníze. Nahota mi možná trochu nahání hrůzu, ale ty peníze jsou teď fakt nutný.“
„Dělá to spousta lidí. Nevidím v tom nic špatného. Já bych to asi ale dělat nemohl, dělá mi docela i problém kreslit s tím, že mám za zády celou třídu plnou lidí. Nevím proč.“
„Tak jo.“
„Cože?“
„Udělám to.“
„Uhm… nevzpomínám si, že bych teď řekl něco, na co by se dalo odpovědět ‚udělám to‘.“
„Myslím… můžeš mě nakreslit.“
„Skutečně? Teď jsi řekl, že to děláš jen…“
„Ne! To ne! Ano, dělám to pro peníze, ale… ach ne, tak jsem to nemyslel. Promiň.“
„To… to je v pohodě. Jen mě to zarazilo. Skutečně se chceš svléknout pro mě?“ Přikývne s lehkým ruměncem ve tvářích.
„Nechci tě ale nutit, skutečně bych nerad, kdybys…“
„Udělám to.“
„Dobře, tak… kdy bys mohl?“
„Hned.“
„Hned?“
„Když nechceš kreslit se třídou v zádech. Nehodí se ti to?“
„Ne, ne, samozřejmě,“ zavrtím hlavou, ale pak se usměju.
„Dobře. Pořád mě chceš nakreslit, ne?“
„Pořád. Můžeme jít k nám, jestli s tím tedy nemáš problém. Vlastně mě neznáš.“
„Znám tě. Jsi Tom.“ Rozesměju se a přes výhrady Billa zaplatím útratu nás obou.
Po patnácti minutách cesty jsme u cíle.
„Takže, vítej u nás,“ otevřu dveře od bytu a nechám ho projít dovnitř.
„Bydlíš tu sám?“
„Ještě s dvěma kluky, ale ti studují vejšku, a momentálně tu na čtrnáct dní nejsou, takže momentálně sám.“
„Www. Popravdě, ty peníze z toho potřebuju taky na byt. Musím vypadnout z toho otřesnýho zapadákova.“
„Taky jsem utíkal,“ pousměju se.
„Máte to tu pěkný. To jsi maloval ty?“ namíří prstem na graffiti na stěně a já jen lehce přikývnu.
„Mám to dovolený od majitele a je to slabá vrstva, takže se to kdykoliv dá přetřít.“ S úsměvem chápavě přikývne.
„Můžeš si odložit.“ Podívá se váhavě na mě.
„Ne, jako myslel jsem tašku a tak. Nemáš žízeň?“
„Promiň, přijde mi to teď trochu hloupý,“ zdráhavě se zasměje a vysvlékne se z jeho bílé kožené bundičky.
„Nechci na tebe tlačit.“
„Bude mi stačit voda, díky.“
„Ee… jo,“ s úsměvem nám skočím pro pití, a když se vrátím, Bill si pohrává se sponou na svém pásku. „Chceš začít?“ mírně se ve dveřích zarazím.
„Chci… chci to mít za sebou.“
„Ok. Já, když j tě viděl u nás ve třídě, myslel jsem si, že jsi spíše zdrženlivý. Už jen ta maska,“ podám mu skleničku.
„Vlastně docela jsem. Nevím, možná se cítím bezpečně před tebou, než před hordou lidí,“ upije ze své skleničky. Dojdu si pro stojan a začnu upevňovat papír. Pak si sundám mikinu a zarazím se s pohledem na Billovi, který stahuje své kalhoty. Je zády, takže o mně nemá páru, ale nevím, co ten kluk se mnou dělá. Zírám na něj, až to ticho najednou prolomí uhel spadlý na zem, který se okamžitě zlomí. „Kurva!“ vrátím se do reality. Ohlédne se s úsměvem. Úsměv mu opětuju a raději pohled rychle vrhnu na papír.
„Já… nedělám tohle běžně, aby sis nemyslel, že… já…“
„Bille, to je dobrý, vážně. Vnímám to už normálně. Vnímám tě jako objekt…“
„Vím, já jen se ujišťuji, abych se trochu uklidnil,“ pousměje se a lehce mávne rukou. Přistihnu se totiž, že už ho zase sjíždím pohledem.
„Jak bych si měl sednout… lehnout?“ Rychle nahodím úsměv.
„Polož se na bok, přesně takhle s tou nohou jak máš. A ruku… přesně tak, nech jí volně. A hlavu natoč k oknu. Pohled…“ zaseknu se, protože jeho póza vypadá, jako kdyby roky dělal profesionálního modela.
„Něco jsem udělal špatně? Tome?“
„Co?… Ne, ne! Vypadáš skvěle,“ přehnaně rychle přikývnu. Na chvilku zavládne ticho, než mi podruhé upadne uhel.
„Sakra! Je tu nějaký teplo.“
„Můžeš klidně otevřít okno…“
„Ne, je podzim a ty jsi tu nahý,“ seberu uhel a pustím se do práce.
„Jsi zvláštní,“ pousměje se po delší chvilce.
„Jsi zvláštní,“ pousměje se po delší chvilce.
„Proč myslíš?“
„Nikoho takového jsem už dlouho nepotkal.“
„Já taky ne.“
„Nikdo, kdo by se ti svlíkal doma. To je mi jasné.“
„Ale ne,“ zasměju se.
„Promiň, melu sebou neustále,“ odhodí jeden svůj pramínek vlasů spadající do jeho obličeje. Zaměřím svůj pohled na něj. Mírně sklopí pohled od okna na mě.
„Co je?“ váhavě se pousměje.
„Nemohl bys…“ najednou mi po těle vyskočí studený pot a v penisu mi tvrdě zaškube. Doprkýnka!
„Tome…? Co jestli bych nemohl?“
„To… nech být,“ nervózně začne uhel jezdit po papíře. Do ticha je slyšet jen lehce zrychlený dech. Jsem si jistej, že to slyší i Bill. Nevím, proč se to děje, ale nevrátím to. Teď už nemůžu.
„Tome, promiň, ale… přeci jen, ten stojan není tak velký, abych si nevšiml, že…“
„Tak jo, Bille. Přísahám, chtěl jsem tě pouze nakreslit. Skutečně v tom nebyly jiné úmysly, ale možná, že jsem nečekal, že na to nakonec přistoupíš a trochu mě to vykolejilo, přiznávám, ale nemůžeš věřit všemu, co vidíš… prostě…“ dlaní se lehce praštím do čela a jemně se syknutím přivřu oči.
„Tome, já ti věřím.“
„Bille, do háje, vypadáš tak dobře,“ skoro tam skučím jak hladové štěňátko. Štěňátko toužící po blízkosti někoho. Štěňátko hledající maminku. Nevyspalé štěňátko.
„Tome, co jsi chtěl, abych udělal?“ zeptá se jemně. Chovám se jako idiot.
„Mohl bys rukou ob…“ Sakra! Sakra! Sakra! Bill se pousměje a posadí se.
„Dám ti čas, fajn?“
„Bille, nechoď, prosím.“
„Neodcházím. Ale…“
„Promiň, je to fakt pitomý! Kecám ti tu něco o uměleckém objektu a pak…!“
„Není to pitomé. Prostě… skutečně mám pocit, že tě znám. Vsadím se, že vím, co jsi chtěl nakreslit.“ Nedokážu z něj strhnout pohled.
„Pojď sem,“ řekne po chvilce váhavě a jemně si skousne spodní ret.
„Bille, já.“
„Pojď sem.“ Uposlechnu ho a dostanu se až k němu. Postaví se čelem těsně ke mně a jemně chytne mou ruku, kterou obemkne svůj penis. Vydechnu a zúžím oči, nespouštěje pohled z jeho očí.
„Nemusí ho objímat moje ruka. Zvládneš jistě nakreslit i svou ruku,“ lehce šeptne a vydechne.
„Jak víš, co…“ umlčí mě jeho rty na mých. Sakra Tome, vzpamatuj se! Co to tu vyvádíš?! Jeho ruka se pevně přitiskne na mou, objímajíc jeho penis, a opatrně jí určí směr pohybu. Můj rozkrok příliš tvrdě protestuje. Po chvilce se Billova ruka vzdálí, jeho ústa opustí lehký sten a jeho penis začne jemně pulzovat. Neváhajíc ochutnám jeho kůži na krku, když mu další hlasitější sten donutí zaklonit hlavu. Pak ale prudce hlavu vrátí, tvrdě přirazí své rty na mé a se zbrklým rozepínám pásku na mých kalhotách, mě odtlačí až ke zdi, kde mě tvrdě opře a kalhoty stáhne.
Silně zalapu po dechu, když kalhoty sjedou přes můj napnutý rozkrok. Aniž by se na vteřinu přestal soustředit, jeho ruka jemně sjede na můj podbřišek a jen chviličku po něm přejíždí. Její počínání ale okamžitě dohání lehké polibky, které jemně sají kůži a mě dovádí k šílenství. Billova ruka jemně sjede přes můj rozkrok a zastaví se přesně na špičce mého penisu, aniž by se namáhal se sundáváním trenek. Penis tvrdě reaguje na Billův dotyk a lehce do jeho ruky přirazí. Lehce zvedne pohled ke mně se zablýsknutím v očích a já nejsem nijak jinak schopný reagovat, než příliš hlasitým výdechem. Kurva! V nestřežené chvilce mi Bill trenky stáhne a jazykem objede obvod penisu a jemně vsaje špičku. Prudce zakloním hlavu s výdechem a marně se snažím zachytit stěny. Nepřestává do doby, než rty nahradí vlastní rukou. Pevně obemkne můj penis a tvrdě ho přejíždí. Když už nestíhám vnímat, co všechno Bill dělá s mým tělem, pocítím úzký otvor, do kterého mi sám dopomáhá.
Snažím se nadechnout a vstřebat ten moment. Sjedu volnou rukou jemně Billovi na zadek, abych si ho přitáhl blíže a věnoval mu polibek, než spojím naše těla úplně. Jedna jeho ruka sjede k jeho vlastnímu penisu a začne ho zatím jemně dráždit, zatímco já se motám okolo Billovy zadní části. Nechám dovnitř něho vklouznout pomaličku dva ze svých prstů, abych ho maličko připravil. Bill lehce zatlačí proti nim, a když prsty vyndám, vklouznu do něho s penisem a s tvrdým přírazem se octnu uvnitř jeho. Oba prudce vydechneme a Bill opře hlavu s výdechem o mé rameno a jemně skousne. S každým dalším přírazem se stisk jeho zubů zvýší, až se nakonec pevně chytí mého těla a s hlasitým výkřikem a se zavřenýma očima zakloní hlavu. S dalším výdechem pocítím, jak velmi se mi zkrátil dech a cítím, že brzo budu. Pocítím lepkavou teplou tekutinu, když se Bill udělá na mé břicho, těsně předtím, než se udělám já uvnitř Billa. S posledním výdechem se pousměju a podívám na Billa. Ten si skousne spodní ret a s výdechem pomalu otevře oči.
„Chtěl jsem tě jen namalovat. Chtěl jsem jen mít tvůj obraz,“ řeknu ještě s mírně těžkým dechem. Usměje se a popojde ke stojanu. S úsměvem ho přitlačím jemně na stojan.
„Říkal jsem, že tě jednou dostanu na papír.“ Rozesměje se a lehce do mě šťouchne.
„Umělče.“
„Princátko,“ poškádlím ho. Bill s úsměvem zhluboka naposled vydechne.
„Namaluju si tě, znám každý záhyb tvého těla,“ šeptnu.
„Nemusíš.“
„Nemusím, teď už jsi můj dokončený obraz.“
autor: Mintam
betaread: Clarrkys
Aaah bože, nedýchala jsem, když jsem to četla….Jeežiš, ten konec je zralej akorát tak na pokráčko 😀 ♥
Tak tohle… byla dokonalost 🙂 Mintam, to mi něco říká, možná jsem tě už párkrát viděla komentovat Syhraelina díla 🙂
Každopádně je to úplně úžasné dílo, snad nejlepší jednodílka od českého autora!! ^^
Naprosto úžasné a originální, Toma jako malíře jsem ještě v žádné povídce nikdy neviděla. A Bill model… prostě nádherná představa…♥
Nevím proč, ale nějak mě to připomnělo Titanik a Jacka s Rose xD Ten konec byl totálně nádherný, ta poslední věta… prostě celá povídka se povedla, nezbývá mi než smeknout…♥
Teda Maruš !! To mi úplně vyrazilo dech, netušila jsem , že jsi tak dobrá ! Takhle škudlit svoje umění , naprostá paráda ! *inlove*
PANE BOŽE!!!nevím, co na to říct, protože to bylo dokonalý. Ta představa, jak se snaží namalovat Billa… je to prostě neuvěřitelný a krásně napsaný !!!
Úžasné, strašně se mi to líbilo!!!! Opravdu nádhera!!!
fakt krásný nápad, 🙂
To je nádherný! Litoval jsem že to není vícedílovka. Neco takovýho jsem už dlouho nečetl.
to je..úchvatný…nemám vážně slov na takovou dokonalost a spříznění duší, to je prostě úchvatný!
Jedna z mála českých jednodílovek u které sem přežila nepřítomnost lubrikantu..
Velmi krásná povídka!
(ačkoliv ta figurálka mi stále víc a víc připomíná návrat do školy o___O)
ježiš to bylo krásný…moc povedený
Musím říct, že se mi to strašně líbilo, celý nápad i způsob psaní, nádherná povídka, hotové pohlazení na duši, které jsem přečetla jedním dechem ♥♥♥
Tak to bylo moc pěkný, zase změna 🙂
Hmmm… umělec Tom. 🙂 Moc pěkné. 🙂