autor: Cera
Nevím, co napsat. Snad jen, že tahle kapitola se mi psala strašně dobře, i když si nejsem tak zcela jistá jednou scénou, která se v ní odehrává, ale Janule mi ji pochválila, takže si myslím, že to bude fajn =)
Jinak víte, že ty dvě veršovánky, co tam jsou, jsem napsala někdy v roce 2007, kdy jsem psala tu scénu, kdy Bill sleduje Toma do baru, kde poprvé uvidí Lolu. Naivně jsem si myslela, že se to objeví ihned v následující kapitole =D Furt jsem ty papírky tahala s sebou, kdybych náhodou někde chtěla psát a třeba náhodou se konečně dostala k té scéně, a hádejte co. Psala jsem a psala, až jsem to dopsala… A když jsem už zavřela word, napadlo mě se mrknout do poznámek, co tam mám dál, a uviděla ty básničky… A pracně je tam pak dodávala. Protože ony si to zaslouží… Jen za to, že přežily všechny mé ničící záchvaty…
Přeji krásné počteníčko
Cera
Ps: Za ten konec mě, prosím, neukamenujte… Ale kdyby tam nebyl, tak by to bylo strašně divný a nesouvislý =D
Našlapovala neslyšně. Oděna v jemném ponurém sametu, utkaného ze tmy, míjela dům za domem, další nicotný život za životem. Neb ten pro ni neznamenal nic víc než malé zrnko písku uprostřed věčnosti. I hvězdy na obloze se jakoby na okamžik skryly lidskému zraku, protože nebyly schopné nalézt sebemenší skulinku v jejím bezchybném plášti. Pouze věrná služebnice luna či možná spíše tajný ctitel měsíc, ten posmutnělý harlekýn kouzlící vprostřed nebe, si dovolil svým bělostným světlem věnovat poklonu paní svého srdce. Noci.
A poukázat jí na tu prapodivnou bratrskou romanci na sklonku babího léta.
Stále seděl v tom křesle, obklopen temnotou. Ocitajíc se na pomezí skutečnosti a snu, hleděl na jedno z fascinujících jednání z oné nikdy nekončící hry světel a stínů. Mihotaly se po okolních stěnách, pokračujících někam tam. Dál do tmy. Za hranici jeho zorného pohledu…
I přes zármutek, trýznící rozbolavělé srdce přestálým utrpením, se na chlapcových rtech skví letmý náznak úsměvu. Příslib tajemství, jež čekají, až se je nějaký odvážlivec snad i se špetkou šílenství rozhodne odhalit.
Mona Lisa ztvárněna v konturách opačného pohlaví. Křehká a krásná. Prakticky dokonalá. Okouzlující. Možná i víc, než-li ta původní.
Myšlenky, doposud sžírané svým prokletím ukrytým v zapomnění, uvězněné nenadálými a chaotickými vzplanutími vzpomínek, se mu volně rozutekly v širý svět, napříč fantazií. Omámeny tou prazvláštní hrou odehrávající se v zčernalé zahradě obklopené nasládlou vůní růžových květů sakur tančících ve větru. A na tom místě, na samém konci, skryti pod korunami před zraky ostatních, sedí on a do noci šeptá zamilovaná slůvka. Jemu, svému malému bráškovi.
Avšak ona divotvorná scenérie se z ničeho nic poškodí. Tvář, bdící před branami snění, začne pozvolna měnit své rysy. Už to není on, kdo se vyhřívá ve světle bratrova úsměvu, kdo se mlčky nechává kolébat v bezpečí jeho náruče a vyprávět ukolébavku tajných milenců…
Úsměv uvadá na vyprahlých rtech a obličej zdobí bolestný škleb na hranici agonie.
Ne!
I tento park, pouhý výplod, mu ukradla ona. Dokonce i na pokraji spánku.
Krása.
Z pochmurných představ jej vytrhne klapnutí zámku, nepostřehnutelné pro ty, kdo ho neočekávají. Ovšem když se dostatečně dobře zaposlouchá do mlčenlivosti čtyř starých cihlových zdí, slyší kroky. Tiché a dokonale symetrické ve své nepravidelnosti.
Zadunění. Tlumený náraz je ihned následovaný kostrbatou řádkou nepříliš líbezných slov patřících k hospodám či nočním podnikům s dárnými ženami, jež věnují naprosto vše, aniž by čekaly cokoliv na oplátku.
(-Kromě tučné sumy, z níž jim stejně nakonec do druhého dne nic nezbude. Jakoby nikdy neexistovala.-)
Ta slova patřila spíš jim, těm ženštinám, nežli umlklému domu, prožívajícímu jako divák jeden ze škály poutavých okamžiků svých obyvatel, až do chvíle, kdy přítomnost ustoupí památný krok vzad a stane se pouhopouhou vzpomínkou. Legendou.
Jedna jeho část se touží zoufale rozběhnout. Zjistit, co se stalo člověku, za nějž by byl ochoten žít i zemřít. Ta druhá, a v daný moment silnější, se však bojí pohnout, byť pouze o neviditelnou, tak titěrnou, tisícinu milimetru, a pokusit se tím způsobem oddálit nevyhnutelné. Rozhodnutí, které se zrodilo před několika málo zrnky padlými v přesýpacích hodinách, vzalo za své. Strach a nejistota převzaly vládu nad jeho tělem a on se zdráhá jenom se nadechnout. Bojí se, strašně se bojí. A přeje si jediné. Přečíst si alespoň několik vět, stačilo by snad i krátké souvětí, z Knihy osudu, jež by prozradilo odpovědi na otázky, na něž si zdráhal sám zodpovědět. Neboť ani on sám netušil, co očekávat.
Od sebe. Od něj.
Od nich obou.
*
Co skrývá se za černou clonou?
Kým jsem vlastně já?
Co stalo se kdy mojí vinnou?
Srdce tiše se ptá…
*
Klika se pohnula a dveře se se slabým zaskřípěním otevřely. Do pokoje pronikl tenký plátek zlatavého umělého jasu a vetkl naději jinak za noci zčernalému světu. Avšak ani on nedokázal upozornit na zamlklého vetřelce, kterého chránily tyto stěny, a již několik málo posledních hodin se staly svědkem jeho zoufalství.
Vstoupil. A spolu s ním odpudivý pach alkoholu a cigaretového kouře. Nenáviděl ho. Ovšem stejně tak miloval osobu, co ho sem zanesla.
Nerušeně pozoroval své dvojče. Zatím bez povšimnutí. Motalo se. Každý pohyb se pro něj zdál složitější než ten předchozí. Nepřesný. Jako kdyby mysl přestala jeho nohám a rukám udávat správné souřadnice, pomotala všechna čísla. Vždycky o kousek minul určený cíl.
Když se konečně po několika nekonečných minutách zbavil svého trička (v polovině – už to skoro vzdal – proklínal den, kdy si ho koupil – ztracen v bludišti z látky bez východu), po tom náročném, ale vítězném boji, a chtěl ho jako vždy odhodit směrem ke křeslu, zarazil se. S úlekem ustoupil o krok vzad.
Nepatrné sklonění hlavy, dvě zářivé hvězdy padlé z oblohy do dvou hlubokých tůní. Do bráškových očí.
„Bille?“ překvapeností téměř nedýchá. Nejistě se rozhlíží kolem. Že by vstoupil do špatných dveří? Nebo mu těch pár sklenek ovlivnilo i zrak? Halucinace. Jeho pomatené vědomí nyní nenachází jiné možné vysvětlení. Srdce si až příliš bolestně uvědomuje, že nežije v minulosti a on není žádný nadaný mág, aby se do ní dokázal vrátit nebo ještě lépe – ji změnil ve skutečnost. Avšak kytara, postavená vedle postele, mu podává jasný důkaz, že se nezmýlil.
„Tome?“ odvětí černovlásek tiše a dál bez sebemenší známky emoce hledí do bratrovy tváře.
„Co-co… co tu… děláš?“ Ospalá slova se hledají těžko, jejich význam zdá se prchavý jak první sníh. Hned zmizí.
„Čekám tu na tebe.“
„Na mě?“ nemůže být ohromenější. Nutně se potřebuje ujistit, že jeho bratříček není ničím víc než přeludem tmy. Jen zázrakem přejde těch několik metrů k nočnímu stolku bez zaškobrtnutí, leč s obtížemi. Stabilita se stala pohádkovým, pro teď neexistujícím pojmem. Rozsvítí lampičku. Na moment pohlédne tím falešným směrem, ale co nejdříve zhasne, protože jeho hlava, podobně jako oči navyklé na temnotu, protestovala proti tomu nenadálému přívalu světla.
„Nerozumím tomu.“ Zachmuří se Tom a na čele se mu objeví několik vrásek z usilovného přemýšlení.
Bill se nedokáže ubránit představě zatoulaného medvídka. Obdobného tomu, který si hověl na posteli. Sněhově bílý s obrovskou červenou mašlí.
Medvídek Tomi.
Na jeho rtech se na jeden nepostřehnutelný okamžik mihne melancholické pousmání. Nato se rychle vytratí. Věděl to, musel odpovědět.
„Potřeboval jsem si pročistit hlavu, ujasnit si pár věcí…“
„Jakých věcí?“ v Tomovi se na chvíli probudí jiskřička naděje, toužebného přání. Tolik podobná jiskře z hořících plamenů vyletující vysoko k oblakům proto, aby zmizela někde v tom prostoru mezi nebem a zemí a proměnila se v pouhopouhý popel. Pohaslá. Nikdy doputující k mrakům.
„Bille…“ přeje si k němu přijít o kousek blíž, ovšem zdráhá se. Víra skomírá s každou další uplynulou vteřinou, kdy mezi nimi proplouvá mlčení.
„Na tom už nesejde…“ Nejistě si poposedne a na moment přetrhne tenounkou neviditelnou nit mezi jejich spojenými pohledy.
„Co ty? Jaký jsi měl den?“ zaševelí na místo toho, snažíc se odlehčit atmosféru, ačkoli uvnitř nitra zřetelně cítí marnost takového pokusu. Sám si není zcela jist, proč se vlastně ptá, když z celého svého srdce neprahne po odpovědi a nejradši by pravdu zašlapal do trávy zbarvené karmínovou barvou lidské krve. Snad v koutku duše ještě stále doufá ve vykoupení, ve změnu konce dopoledního záměru, či jen v milosrdnou lež.
*
Větrem se nese tichý pláč,
Proč jen zrazuje jej smích…
V tvých očích němá zášť,
Proč jen ukrýváš ji v nich…
*
Nedočkal se. Bůh odvrátil svůj zrak, strážný anděl padl v zčernalý prach, bělostná křídla odnášel vítr a Amor… Amor nejspíš poztrácel všechny šípy, nebo si příliš zamiloval hořko sladkou chuť vína, aby v ten pravý čas neminul svůj terč.
„Byl… byl jsem… na oslavě Geryho?… Asi. S klukama, Markem…“ začal Tom se značnými obtížemi vypočítávat přítomné, ba i si pomáhal prsty na rukou, ale jeho snaha vyhovět uspokojivou odezvou byla nemilosrdně přeťata už na samém počátku.
„A s Lolou?“ jizlivost v hlase.
Světlovlasého chlapce ona náhlá změna v doposud již tak odměřeném a místy zvláštním chování donutila ustoupit vzad. Slepě hledíc do tmy nevidí oči zastřené průzračnou bolestí. Zavrávoral. Rukou se snaží na poslední chvíli zoufale něčeho zachytit.
Pohyb. Něčí paže, a on s určitostí věděl čí, protnula tmu. Ani ona však nedokázala překonat sílu gravitace podtrženou Billovou vlastní slabostí. Tomovo bezvládné tělo bez kapky střízlivé příčetnosti dopadlo na chladnou zem. Nevnímal bolest, ne. Omámen pro něj tou nejkrásnější z vůní, celou jí obklopen, rozechvěle svíral onu nadpozemskou bytost ležící na něm veškerou svou vahou. Dlaněmi spočívaje na tak známých křivkách boků, se díval vzhůru do těch zčernalých tůní. Neschopen ničeho. Jakéhokoliv pohnutí, nádechu.
Ty oči. Nemohl se od nich odtrhnout. Děsilo jej to spektrum pocitů, co v nich dokázal náhle zřetelně číst.
Smutek.
Bolest.
Zoufalství.
Žárlivost?
Vztek.
Nenávist.
Čiré šílenství.
Drobný střípek ztracený z čarodějného zrcadla poznání, které se roztříštilo v okamžiku ztrát bez šance zpětných nálezů, kdy staršího opouštěl ten mladší a on toužil zapomenout na většinu šťastných mileneckých chvil. Vzpomínka. V tak jasných konturách, a přesto zmatená, že se až bojí ocitnutí mimo dobu a nikdy nevrácení do té jediné správné současnosti.
Neuvědomuje si, že mezi nimi stále visí vyřčená otázka. Topí se do tmy a nechává se kolébat v závojích té sladké esence bratrovy kůže. Neuvědomuje si, že pouhopouhé ticho, to nekonečné mlčení, může se též brát jako odpověď.
Černovláskova tvář se vznáší nad Tomovými líčky s nějakou nepopsatelnou chutí nebezpečenství. Varováním. Hladoví supi tiše krouží kolem, hostina zdá se nadosah. Vyčkávají.
Jsou tu. Opět je cítí. Nasládlé plody s hříšně rudou barvou. Jahody. Nenávidí. V mysli mu proběhne myšlenka, zda ono ovoce od té doby vůbec kdy pozřel, ale neví. Nevzpomíná si. Stejně jako na spoustu dalších věcí a mnohem podstatnějších.
„Hajzle!“ Napřažená pěst těsně mine Tomovu hlavu a narazí na zem. Ten se zadrhlým dechem vzhlíží k temně hnědým očím a snaží se naleznout stopu, která by mu dokázala odpovědět na tu nejzákladnější otázku „proč“. Oslabený rozum není schopen racionálního porozumění, ačkoli nápověda k oné hádance byla již dávno vyslovena. Podivný kruh času uzavřel své putování na prohnuté dráze a rozešel se od samého počátku. Martyrium. Avšak ani jeden z nich něco takového v danou chvíli netušil nebo možná ani nechtěl.
„Měl jsi hezký den? Bavil ses dobře?!“ Hněv protékal mezi slovy jako do ruda rozžhavená láva. Sopka zrozená v Billově nitru nechala magma konečně doputovat k povrchu a prohlédnout si svět.
„Řekni, copak bylo lepší?“ zašeptal z ničeho nic tiše a přičichl k Tomovu dechu. „Vodka s džusem, rum, slibovaná masáž nebo prostě jen to, že jsi celou dobu mohl poskakovat kolem té štětky?!“
Nejdříve facka. Dokonale opisující trajektorii té předchozí z dnešního dopoledne. Se zrazeností v srdci, stejnou razancí. Následovaná záplavou úderů prsty stisknutými v pěst na bráškovu odhalenou hruď. Všude kam dosáhne. Přes clonu ze slaných perel, zachycených na konečcích řas, téměř nevidí. Když prolomí chvějící se hráz, dopadají na opálenou kůži. V němé omluvě snad léčí všechny rány podobně jako Fénix, či je jen rozšiřují více do hloubky, ale v tomto případě zevnitř. Rozžírají svědomí psychickou agonií.
Tentokrát však odmítá být netečný. Díky síle alkoholu v krvi, dodávající adrenalin a posilující vůli, se odmítá stát poslušnou loutkou na hraní. Zhrzená hrdost spolu se zamítnutou láskou mu to nedovolují. Role se převrací, nyní je nahoře Tom, ovšem nikoli na dlouho. Ono rozrušené a zraněné černé kotě se nevzdává. Ta bolest uvnitř je nesnesitelná. Kouše, škrábe. Dělá vše proto, aby se vždy na moment dostal do výhodnější pozice v tom strašném kolotoči. Srdce mu při tom puká. Stažené v provazech z odkvetlých růží skoro již uspaných podzimem ho drtí tisíce šlahounů s trny, které se do něj zabodávají v pravidelných, dalo by se říct i nepřetržitých tenzích.
Odi et amo, Tom…
Sliby postrádají smysl. A jejich nesplnění bortí důvěru tak snadno. Jako domeček z karet. A spoušť, co za sebou zanechávají, se dá jenom těžko.
Víš to?
~*~
Dvě těla ležící vedle sebe na posteli, jedna osamělá duše putující krajinou chaosu.
„Slib mi, že už mě nikdy neopustíš, že už nikdy nebudu muset být sám.“
„Slibuji.“
„I ve smrti?“
„Zemřeme společně. Navždy spolu.“
~*~
Minuty se vlečou líně, oddalují příchod závěru a hledí na zápas bez vítěze, bez poraženého, kde každý správný zásah je po zásluze potrestán. Po zásluze oplacen. Nezáleží na tom, kdo začal, ani kým to skončí. Pro teď má důležitost jen zbavení se alespoň kapky zoufalství, jež je svírá a pomalu dusí. Přejí si konečně se nadechnout.
Nenávidím.
Další Billova rána. Směřovaná na břicho. Nedostižná cíle. Kolotoč se octl na svém vrcholu, aby mohl spadnout znovu ku svému dnu. Ani jeden z nich si nepovšiml překročení meze mezi rvačkou z žalu a bojem o prachobyčejnou dominanci.
„Víš, že se pereš jako holka, bráško?“ ušklíbne se Tom, když se Bill dostane pod něj.
„A ty zas jako ponocný!“ odvětí černovlásek a zuřivě druhého chlapce bouchne do ramene a vyhoupne se na něj. Pomalu a jistě mu docházely síly. Jednou to prostě bude muset skončit. Konstitučně na tom nikdy nebyl tak dobře jako jeho straší dvojče, a ani netrávil odpoledne v posilovně, aby se mu alespoň prchavě přiblížil. Tělesné zátěži se bytostně vyhýbal.
Věděl to.
Netrvalo to ani patnáct sekund a on se ocitl přimáčknut na mrazivé zemi.
Vzdal to. Prohrál.
Zhluboka oddechoval a pohledem se vpíjel do těch karamelově zbarvených duhovek. Nemohl se hnout. Světlovlasý chlapec na něm spočíval celou svou vahou, přičemž levou rukou Billovi pevně svíral zápěstí bezpečně nad hlavou a pravou položil na jeho břiše. Stačí tak málo…
Dva ledové prsty zachycené pod lemem trička. Již tak rozžhavenou kůži patrně rozpalují doběla. Hoří v plamenech. Nenávist v jediný neznatelný okamžik přerostla v lásku.
A možná i něco víc.
Vášeň.
Tom jej držel plně ve své moci.
(-A rozhodl se toho náležitě využít.)
Nepřemýšleje o následcích, neposlouchaje křik svědomí, jež bezmocně buší do stěn jeho oblouzněné mysli, plení ty sladké rty hocha pod sebou, čekajíc na nestřežený okamžik, kdy z plic zmizí poslední zbytky kyslíku, nezbude nic kromě nového nadechnutí, a jemu se tak otevře brána do země zaslíbené.
Možná ho slyšel, možná pouze opravdu toužil po titěrné trošce vzduchu, možná… Povolily. Vklouzl dovnitř, rychle jako zloděj, doufajíc, že třeba nebude muset odcházet jako nezvaný host. Když špičkou jazyka narazí na drobnou kuličku, jeho srdce poskočí radostí. Staronové setkání. Už dávno ztratil naději, že se s tím kouskem kovu ještě střetne.
Něco jej však zastaví. Nicotný pohyb. Plachá odpověď, kratičká. Nejistá.
(-Bouřlivá bitva rozpoutaná v tělesné schránce, která se bez hnutí, ač s hlubokými nádechy právě ocitá na kraji propasti. Buď poslechne rozum a udělá krok vzad, nebo podlehne citu a skočí dolů v čisté víře, že nikdy nedosáhne dna, neboť jí cestou narostou křídla.)
Uvědomění.
Jeho bratr na něj nekřičí, ať přestane.
Neprotestuje, ač měl tolik možností klást odpor.
Snad jej i vybízí k pokračování.
Jeho malý bráška…
Bill.
Jeho láska.
Tomovo srdce vynechá za sebou několik úderů. Na chvilku se oddálí od nádherně naběhlých rtů a pohlédne na tu alabastrově bílou tvář, jejíž líčka se zbarvila do růžového nádechu. Šedě natřená víčka jsou sklopená a dlouhé černé řasy se chvějí v neviditelném poryvu vánku. Napětím.
Linie se rozmažou a starší z dvojčat si s překvapením uvědomí, že se mu z očí rozlilo pár drobných slz štěstí. Čiré euforie. Pustí bratrova zápěstí a opatrně jej svými prsty pohladí po spánku. Má strach. Bojí se, že ona křehkost okamžiku se jedním neopatrným, příliš uspěchaným pohybem roztříští a jediné, co zbude, bude vzpomínka a promarněná příležitost. Pousměje se.
Znovu se přiblíží k těm sladkým okvětním lístkům růže. Nejdříve jemnou hubičku do koutku úst, vystřídané polibky horkého dechu. Oddělují je od sebe setiny milimetru. Zdráhavost. Když se však rty trošičku pootevřou v bolestném očekávání, věnuje jim škádlivý polibek. Neodolá.
Lehce slíbává všechnu nejistotu, dlaněmi hladíc štíhlé tělo ležící pod ním v konejšivém gestu. Všechen strach.
Vyplácí se.
(-Padá do hlubiny.)
Zprvu se to zdá jen jako letmý dotek motýlích křídel. Nesmělý. První. Druhý. Třetí. Netrvají déle než zlomek sekundy. Zmítá se v nich bázeň, jak pozvolna směřují k svému objevu, nebezpečné sladkosti zakázaného ovoce, z nějž se rodí závislost, ba přímo posedlost.
Otevře oči a pozvedne je k světle hnědým duhovkám přetékajícím láskou. Lapá po dechu, ještě chvilku a jistě se udusí nervozitou. Nesčetněkrát dnes o něčem takovém snil, a nyní, když se sny staly realitou, se obává, že jeho vlastní činy vše zbortí a jejich trosky se mu rozplynou mezi prsty a zůstane jen iluze.
Rukama, doposud položenýma nad hlavou, putuje po bráškově páteři. Každý hebký dotek ledových prstů na té zdlouhavé, a snad nikdy nekončící cestě vzhůru, je ostýchavější, než-li ten předchozí. Avšak nakonec se přeci jen spojí, v poněkud zdálo by se odtažitém objetí, a nepatrně si jej přisune o drobet blíž.
Ryzí nevinnost.
„Třeseš se.“ Šeptne Tom a odváží se Billovy snahy zpečetit, jak najednou pochopí, jejich prvním mileneckým polibkem v této nové přítomnosti. Alespoň pro jeho sourozence. Dává do něj naprosto vše. Všechnu svou lásku, poslední dny a hodiny strádání, bezbřehou radost, že z jedné strany vynucené políbení pro sbohem minulosti nebylo opravdu poslední.
Jejich jazyky se proplétají v pomalém líném tanci, vychutnávajíc si znovu nalezenou, poznanou chuť toho druhého. I přes trýznivou touhu po bezostyšné vášni se ovšem Tom snaží držet zpět, dávajíc tak Billovi příležitost nořit se hloub do jeho úst. Stále si připomínajíc, že se jedná o jeho incestní premiéru…
Černovlásek se nemůže nabažit těch zapovězených míst, nejraději by zůstal navždy uvězněn v tomto polibku. Čas spolčený se vzduchem je však neúprosný.
Proto prosím, věnuj mi svůj dalších nádech…
Pro naši věčnost…
Když už i celé tělo začne protestovat kvůli nedostatku kyslíku, s žalostným zakňučením se odtrhne od Tomových rtů a aspoň se spojí v pohledu. Toho jmenovaný využije a hladově se vrhne na bráškův krk. To úžasně choulostivé místečko u klíční kosti.
Billovi unikne ze rtů hlasitý sten. Nakláněje hlavu na stranu pro lepší přístup, ucítí jemné kousnutí a následně ledový chlad. Zaryje nehty do bratrových ramen a bažíc víc po jeho blízkosti, se přitiskne na rozpálenou kůži.
A miluji.
Pro Toma onen vzdech, jenž uprchl z vězení rtů, znamenal otevření bran pekla. Věčné zatracení bez nové příležitosti k nalezení cesty k nebesům. Všechno se slilo. Už neexistovaly žádné zábrany, žádné bariéry postavené svědomím, žádný prastarý poutník čas putující stále dál, vstříc horizontu, nic.
On byl jeho teď.
Svou dlaní se vrátí zpět do míst, z nichž se před několika málo minutami tak nezištně vytratil. Zoufale potřebuje cítit hebkou kůži zmítající se v plamenech. Pomalými kruhovými pohyby začne vyhrnovat podle něj přebytečný kus temně fialové látky a každý nově objevený kousíček obdaří políbením. Kňouravé zvuky z Billových úst mu zní jako ta nejkrásnější ze symfonií Edenu.
Ale ještě předtím, než mu tričko definitivně přetáhne přes hlavu a zbaví se ho, ještě předtím… Prostě se musí alespoň na moment vrátit níž k té milované hvězdě, vábící jej těsně nad lemem bratrových džínů. Ze rtů mu vyklouzne špička jazyka. Krátkými, přesnými tahy začne opisovat temně černé čáry, maluje je stále dokola. Potom ale přeci jen neodolá.
(-Když už je tu.)
Rukou zajede trošku pod látku černých boxerek, ihned se vrátí zpět, jako by snad do těch míst zabloudil pouze omylem. Bill nereaguje. Je až příliš zaneprázdněn vnímáním ostatních dech beroucích pocitů. Jenže jemu to dodá odvahy. Souhlas. Stačí rozepnout pásek.
Zastaví jej ale hbité prsty, jež se pevně obemknou kolem jeho zápětí. Tom se pozvedne na pažích a pohlédne na to vyplašené ptáče. To, co je doposud zevnitř pozvolna spalovalo, vyprchalo. A zůstal jen horoucí cit.
Láska.
„Bille…“
Bez reakce. On nemluví. Jeho milovaný černovlásek hledí do tmy. Oči rozšířené bázní. Děsem. Částečně odhalený hrudník se nadzvedává v nepravidelném, splašeném rytmu.
„Bille…“ zkusí to znovu a jemně začne chlapce konejšit v tiché omluvě. Jeho rty se mu třesou v bezejmenné bolesti a v koutu oka se cosi zaleskne. Slza. Pomalu stéká tou nekratší dráhou k mrazivé zemi, doprovázena nevyřčenými slovy, než se rozlije do jemnosti. Tom ji zachytí.
Řekni, slzo, co mi přinášíš?
Strach. Nejistotu. Zmatenost.
„Bráško, prosím… Mluv se mnou! Já…“
„Omlouvám se.“ Špitne tiše. Šelest větru, šepot vetkaný do noci.
„Cože?“ nechápe Tom a na chvilku si přestane pohrávat se sametově hebkým havraním peřím, jež se ovíjí kolem Billovy tváře jako temná svatozář.
„Omlouvám se…“ Zopakuje, a konečně spojí jejich pohledy v jediný. „…za to, jak jsem se před tím choval. Omlouvám se… za tohle.“ Odvětí a posune mezi ně Tomovu horkou dlaň, co je stále uzamčena v držení a propustí ji. Pokládajíc ruku samovolně podél těla. „Nikdy jsem nic takového necítil. Alespoň v tomto novém životě, který si pamatuji. Někde uvnitř jako kdyby sice ta úzká hranice zmizela, jako kdybych nalezl dávno ztracené myšlenky, ale když si je přeji prohlédnout, nemůžu je najít. Chci tím říct, že…“
„…je to nové.“ Dopoví za něj Tom najednou. Bříšky prstů mapuje křehké linie. Oči, drobný nos, rty. Připomíná si ten nespočet detailů.
„Ano.“ Souhlasí skoro neslyšně a zoufale touží uniknout, a zároveň setrvat.
„Bille, poslouchej. Ne, dívej se na mě.“ Lehce si jej přidrží za bradu, aby zůstal uzamknut v jeho zorném poli.
Střízlivost. Najednou zrozena odnikud. Snad z nutnosti. „Miluju tě. Víc než cokoli na světě. A ačkoli si na to stále nemůžeš vzpomenout, můžeš to cítit.“ Vyhledá dlaň svého malého dvojčátka a přitiskne si ji na hruď. Do míst, kde se nachází srdce. „Bije jen pro tebe. Navěky. Už mi nezáleží na tom, jak dlouho budu muset čekat. Stačí, žes mi vrátil naději.“ Usměje se a na důkaz své vyznání zpečetí polibkem.
Černovláskovo srdce se na kratičký okamžik zastaví, krev přestane proudit žilami. Hořká čokoláda, žijící v jeho očích, se náhle opětovně zakryje průzračným závojem ze slaných krůpějí. Takhle chutná štěstí.
Takhle chutná láska.
A přesto tam něco našeptává, vzadu v hlavě. Tichá slova, co nechávají blednout radost na rtech a slanou vodu mění v led.
Odtrhne se. Hledí do toho oceánu sladkého karamelu a nehynoucí lásky. Není schopen poručit hlasu, aby vyslovil zrádnou otázku složenou pouze ze tří slov, z nichž jedno jej již několik dní pozvolna zabijí jako kradmo podaný jed.
Váhá. Prosí. O chvíli. Titěrnou chvilku života v té dokonalé iluzi.
Než ji nadobro zbortí.
Tou jedinou větou. S otazníkem na konci.
.
.
.
„A co Lola?“
Vyslovená otázka. Odpověď žádná. Vytrácí se někde na pomezí mezi strachem ze ztráty, lží a pravdou.
(-Neuvědomuje si, že pouhopouhé ticho, to nekonečné mlčení, může se též brát jako odpověď. Zase.)
„Tome, prosím…“ Trpké kapky překračují hráz řas a mísí se s posledními nánosy černoty, již tak rozmazané.
„Prosím…“
.
.
.
„Tome!“
„TOME!“
*
Ano, Bille.
(- Odi et amo. -)
Takhle chutná láska.
To slovo, ten cit.
Ona.
autor: Cera
betaread: Janule
No konečně se zase našli a bohužel k tomu samozřejmě musí být komplikace…za konec tě neukamenuju, protože bych potom nevěděla, jak to pokračuje a doufám, že to nebude ve stejném duchu, jako je to zakončení téhle kapitolky. Každopádně se těším na další díl:)
OMG, je tady další díl OFY !!!!!!
Já teda nevím, o kterou nepovedenou scénu má jít, protože tohle bylo dokonalé do posledního písmenka ♥ Já prostě po tisící nedokážu pochopit, jak můžeš něco tak úchvatného napsat, musím přiznat, že mě to dohnalo až k slzám, všechna ta bolest a láska vložená do tohle příběhu..Prostě úžasné ♥♥♥
Opět jsem zamáčkla slzu, od prvního do posledního dílu jsem to zhltla za pár hodin…
Mám jen jednu prosbu- Slečno, prosím,další takovou! 🙂
Šílený čekat na jeden díl třeba půl roku 😀 Ale vyplatí se holčina má fakt talent… Totálně žeru tyhle básnický příběhy