autor: Áďa
Zdravím, tak jsem tady s další jednorázovou záležitostí. Možná poněkud nezvyklého tématu, a ne, nebojte, byť to píše sadistická zlá teta Áďa, tak s níže uvedenými praktikami NEMÁM žádnou osobní zkušenost! To jen pro případ, abych zabránila případným komentářům, které by se zaměřily na poetické přemýšlení o mé povaze, zajisté by se takové mohly najít 🙂 tak se můžete zvesela pustit do čtení 🙂
Celou oblohu, kam až jen oko dohlédlo, halily ocelově šedé mraky, které hrozily deštěm. Zatím sice nepršelo, ale vlhkost ve vzduchu byla zřetelně cítit. Krajina se stávala o to temnější, že už se schylovalo k večeru. Nikde nebylo vidět ani živáčka, lidé i zvířata se radši zakutali do tepla svých domovů, protože počasí nevěstilo nic dobrého a nikdo nechtěl zůstat v blížícím se nečase venku.
Leč přece se našel někdo, kdo se pohyboval pod širým nebem. Alejí letitých topolů, v jejichž korunách hvízdal teskný vítr a pohrával si s jejich větvemi, jako by byly z peří, kráčela osamělá postava. Na pohled by toho člověka jen málokdo dokázal poznat a i obyvatelé místní vesničky, kterou nechával za zády, se mu vyhýbali obloukem. Věděli, že je to člověk zcela neškodný, ale i tak se od něj drželi dál. Ani nebylo čemu se divit. Nikdo ho většinou nevídal jinak než v plášti s kapucí, která vždy padala hluboko do obličeje. Téměř dokonale zakrývala temně hnědé oči, za každých okolností orámované zlověstně černými stíny, a stínila jinak sinalý obličej. Jediné, co z kapuce většinou vykoukávalo, byly rozcuchané havraní vlasy, spadající tomu podivínovi až pod ramena. Sem tam se v uhlových pramenech mihly svítivě bílé tenoučké proužky, avšak to byla asi nejidentifikovatelnější část jeho těla. Ano, pak pro něj byly typické dlouhé, pěstěné, načerno nalakované nehty, kterými dotyčný vždycky děsil hostinského, kdykoliv zašel do vsi na pivo či medovinu. Jinak z něj nebývalo vidět nic, jen povlávající kusy černé látky, jak za ním plášť vířil, když ten záhadný člověk natáhnul chůzi, aby se svižným tempem všem ztratil z očí.
Z nebe začaly padat první dešťové kapky, když bledé prsty tlakem přiměly železnou bránu, aby se s děsivým skřípotem otevřela. Když vešel, pečlivě ji za sebou zavřel a v tu chvíli oblohu pročísl první blesk. Ozářil všechno, co měl chlapec v dohledu. Desítky, možná snad stovky hrobů. Nových, moderních z bělostného mramoru, i těch starých, popraskaných, které držely pohromadě už jen silou vůle, pakliže se našel někdo, kdo tu vůli měl. Ve světle blesku zazářil i kříž márnice, ke které se chlapec blížil. Vytáhnul mosazný klíč, který místy napadala rez, s až překvapivou silou, silně kontrastující s jeho útlým tělem, jej vrazil do zámku, a když se ve dveřích naposledy ohlédl, viděl už, že se rozpršelo natolik, že se všechny hroby do jednoho leskly jako zbrusu nové. Pokoj vám, pomyslel si chlapec a zavřel dveře. Zamknul se zevnitř, prošel rozlehlou halou, v níž běžně probíhaly smuteční obřady, docela vzadu otevřel nenápadné dveře a hmátnul po vypínači.
Mdlé světlo z jediné žárovky ozářilo nevelkou místnůstku, která tvořila jeho příbytek. Zavřel za sebou, i zde se zamknul a rozžehnul svíce na pětiramenném svícnu. Zhasnul elektrické světlo a přesunul svícen na stůl tak, aby světlo ozařovalo celou skromně vybavenou místnost. Vzhledem k velikosti prostoru to nebyl vůbec žádný problém.
Shodil ze sebe plášť, položil ho přes židli a v malém krbu podpálil pár polínek, aby mu bylo tepleji. Chvilku drkotal zuby, ale když oheň přívětivě zahučel, pousmál se, a když se u něj dostatečně ohřál, vytáhl si z poličky krajíc chleba a kousek sýra a usedl k večeři.
Leckomu by nad tím pohledem ustrnulo srdce soucitem. Z maličkaté místnůstky, kterou chlapec obýval, vedly dveře do vedlejší komůrky, v níž byl záchod a sprchový kout postaršího typu. Sice tu tekla teplá voda, ale to bylo asi tak jediné, co tu kromě elektřiny připomínalo civilizaci. Málokdo by odhadl, že se budova nachází skutečně v jednadvacátém století, pouze jen ve větší vzdálenosti od velikých měst.
Aby zahnal zimu, kterou zdůrazňovaly chladné kamenné zdi, musel chlapec topit v krbu. Naproti krbu byl malý stůl, který mu však bohatě stačil, u něj chatrná židle a napravo od krbu stará postel. Nalevo byla almarka, v níž měl chlapec své oblečení a pracovní pomůcky, a vedle ní byla polička, kde uchovával jídlo. Nic jiného zde nebylo. I přes veškerou nuznost, která z místnosti čišela, zde však bylo čisto a v rámci možností by se dalo říct i útulno. Nebyla tu cítit žádná zatuchlost, protože chlapec rád otevíral okno. Stůl i podlaha byly čisté, tak jako duchny na posteli, a chlapec tu byl docela spokojený.
Teprve teď, když ze sebe shodil plášť, vynikla jeho útlá postava. Postava, kterou by nikdo z těch, kdo by ho byli potkali před chvílí, nehádal. Místo tajemného podivína pojídala svou skromnou večeři půvabná bytost, nad kterou by mnohý z vesničanů vzdychnul obdivem.
Půvabu však pro normálního člověka ubírala na kráse osamělost. Každý by si určitě pomyslel, že někdo tak charismatický nemůže být sám, chlapec ale sám byl. Avšak vůbec mu to tak nepřipadalo. Snad za to mohl život, který žil. V útlém dětství osiřel, ujal se ho místní farář. Doba však byla zlá a chlapec musel již od svých dvanácti let pracovat. A protože ve vsi lidé měli sami své práce málo, natož aby si k sobě vzali někoho dalšího, domluvil mu farář práci u bývalého kněze, který si na stará kolena vydělával něčím ne zcela obvyklým, avšak docela důležitým. Připravoval mrtvoly na pohřeb. Staral se o zesnulá těla od jejich smrti až po pohřeb. Koupal je, balzamoval, odíval do šatů na poslední cestu, líčil jim obličeje. Čas ale plynul a jednoho dne sám Bill musel svého učitele a chlebodárce připravit na jeho vlastní pohřeb. Řemeslo přešlo automaticky na něj, tak jako kamrlík, který stařešina obýval. Nebylo ani čemu se divit. I kdyby chlapec tohle řemeslo dělat nechtěl, nebyl tu nikdo jiný, kdo by měl o takovou práci zájem.
Jemu samému nepřišlo na jeho životě divného vůbec nic. Nevadilo mu ani to, že před ním všichni utíkali. Byl na to odmalička zvyklý. Už jako malé batolátko přišel ostatním dětem jiný na to, aby si s ním chtěly hrát, a když přišel k téhle práci a odhalil, jak černé stíny, kterými běžně zkrášloval nebožtíky, zvýraznily jeho oči, učinil nevědomky svou separaci od ostatních ještě výraznější. Nemohl sice popřít, že ho občas zarmoutilo, když před ním malé děti utíkaly, nebo když hostinský při předávání korbelu piva odvracel svou tvář, ale nijak zvlášť to neřešil. On žil svou prací, a když zrovna nebyli nebožtíci, bylo zapotřebí opečovávat hřbitov.
Kdykoliv měl volnou chvíli, udržoval hroby, zejména ty, k nimž již nikdo nechodil. Otrhával z nich plevel, oprašoval listy a nafoukaná smítka prachu a nepořádku ze vzduchu. Tyhle činnosti mu zabíraly veškerý jeho volný čas a on si nestěžoval. Měl střechu nad hlavou a platem, byť ne nějak valným, se dokázal uživit, vždycky měl v poličce něco k zakousnutí.
Po lehké večeři se odebral do sprchového koutu a krapet chladnější vodou očistil své tělo od prachu a potu. Poté ulehnul na své lůžko a zachumlal se do duchen. Zívnul, chvíli ještě hleděl do plamenů a cítil, jak se mu postupně začínají klížit oči. Zívnul podruhé a přetočil se na druhý bok. Musí usnout, zítra ho čeká práce. Věděl, že v časných ranních hodinách mu přivezou jednoho nebožtíka na zpracování a přípravu k pohřbu. Trošku si povzdychnul. Proč je jen lidský život tak křehký a pomíjivý? S těmito myšlenkami konečně usnul.
Posmutněle se zadíval na mrtvého, kterého mu před chvílí přivezl pohřební povoz, tažený dvěma uhlově černými koňmi. Farář zatím telefonem postaršího typu z vesnice domlouval termín pohřbu, a když se zpětně Billovi ozval, zjistil chlapec, že má čtyři dny, než nebude poslední rozloučení. Čtyři dny na to, aby toho ubožáka opečovával, aby vypadal jako zaživa.
Nejdříve se za něj pomodlil a pokřižoval, načež naučenými pohyby zbavil tělo oděvu, v němž vydechlo naposledy, a šel do speciální vany nachystat potřebnou lázeň. Připravil si náčiní a vrátil se pro tělo. Kdyby ho někdo byl viděl, asi by hvízdnul obdivem, jak takové tintítko, jako je on, dokáže hodit přes rameno bezvládné tělo a byť s občasným zafuněním, relativně bez problémů jej odnesl do vany.
Napřed ho omyl tak, jako by se myl běžný člověk, tedy pečlivě vydrhnul kůži mýdlem. Tělo poté opláchnul a osušil, zabalil ho do měkké osušky. Víc prozatím udělat nemohl. Potřeboval počkat do doby, než tělo bude absolutně suché, což pár hodin zabere.
Večer vzal speciální balzamovací roztok a suché tělo jím pečlivě začal natírat. Dbal na to, aby nevynechal jediný centimetr čtvereční kůže. Vmasírovával do ní roztok, dalo by se říct, skoro až s láskou a něhou. Až teprve když dokončil mazací proces, teprve pak si pečlivě umyl ruce a šel spát…
O dva dny později již navlékal nebožtíka do šatů na pohřeb. Tohle byla jeho nejméně oblíbená část práce. Těla se mu vždycky oblékala dost špatně. Musel si je všelijak nastavovat a bylo v tom mnohdy dost komplikací. Něco jiného je oblékat malé miminko nebo téměř bezmocného seniora, protože ti sice leckdy nespolupracují, ale pořád to jsou živé bytosti. Kdežto teď, tak jako před každým obřadem, cítil jenom ledové končetiny. Co končetiny, celé tělo studilo jako sama smrt.
Oddychl si, když nebožtíkovi kolem krku dovázal kravatu a s podstatně lepší náladou vytáhl kosmetickou taštičku. Nebyla v ní sice jeho líčidla, ale používal na líčení mrtvol ve většině případů stejnou značku, jakou používal on sám. Mohl aspoň hromadným nákupem v drogerii, nacházející se v deset mil vzdáleném městě, ušetřit cenné peníze, kterých nikdy nebylo dost.
Ze tří barevných odstínů makeupu vybral ten, který nebožtíkovi seděl nejlíp. Lehce mu jím natřel celý obličej, dávajíc si dobrý pozor na to, aby vrstvička byla rovnoměrná a nepošpinila slavnostní oděv. Chvilku počkal a poté celý obličej přepudroval. To dělal rád jiným i sobě, líbily se mu doteky jemného štětečku po citlivé pokožce obličeje. Nanesl vrstvičku jemného prášku i na šíji, načež oklepal štěteček od pudru a pečlivě jej uložil. Vytáhnul malou krabičku s poměrně širokou škálou očních stínů. Vzhledem k tomu, že mrtvý byl zaživa obyčejný venkovský sedlák, přejel oční víčka jenom velmi zlehoulinka stínem tělové barvy a pak s povzdychem sáhnul do taštičky pro tmavě hnědou řasenku. Dlouhým ukazováčkem a palcem otevřel oční víčko, leč vzápětí jej opět upustil a s děsivým zamrazením v zátylku se odvrátil.
Tohle se mu stávalo téměř vždy. Protože byl detailista, považoval řasenku, ať již černou nebo hnědou, světle či tmavě, jako samozřejmou součást předpohřební úpravy. Avšak vždy ho spolehlivě dokázal vylekat prázdný pohled neživých očí. I když věděl, že je to jen nebožtík, který mu neublíží, vždycky mu přišlo, že duhovky na okamžik hledí přímo na něj upřeným, pronikavým, snad i vyčítavým pohledem. Vždy musel líčení zanechat a uklidnit se, než mohl ve své práci pokračovat, aby ji dokončil. Rozechvělými prsty tedy nanesl řasenku, rty přejel balzámem, který pečlivě separoval od svého vlastního, a zvedl se. S tichým zafuněním si přehodil tělo přes ramena a odnesl jej přímo do obřadní části márnice. Uložil ho do rakve vystlané jemnou látkou, zkontroloval, zda na oblečení není žádný nepatřičný záhyb, který by hyzdil jeho pečlivou práci, a odešel. Tady jeho práce skončila, zbytek byl již na faráři.
O 24 hodin později
Černý plášť vířil vzduchem, když Bill dlouhým, byť pomalým krokem kráčel zadní částí hřbitova. Co chvíli obrátil svůj kaštanový zrak ke kalným těžkým oblakům, které co chvíli hrozily deštěm. I přes hrozbu zmoknutí však chlapec odmítal jít do svého přístřešku, ač jím chvílemi projížděla zima. Jen kousek od vstupu do márnice se totiž pohřbívalo jím připravované tělo a jemu přišlo netaktní jen tak bez povšimnutí projít kolem truchlících lidí. Proto pro jistotu od té skupinky v černém odvrátil zrak a radši si hleděl plevele, který vytrvale obrůstal hroby těch, kteří již nikoho neměli.
Z práce ho vyrušilo, až když mu za krk začaly dopadat těžké studené kapky. Zvednul hlavu a když zjistil, že déšť čím dál víc houstne a že se lidé již rozešli, narovnal svá záda a líným krokem se vydal k márnici. Neměl kam spěchat, plášť ho na tu chvíli dostatečně ochrání, jenom si pro jistotu přes hlavu přetáhl kápi. Ztracený ve svých myšlenkách ani nevnímal, že vrazil do nějaké postavy…
Nevyjekl, ale hrklo v něm, když překvapeně k nečekanému společníkovi zvedl zrak. Nebyl zvyklý, že by se tu kromě něj někdo zdržoval, s výjimkou zatoulaných koček nebo jiných zvířat, která neřešila, kde se nachází.
Pečlivě si člověka prohlédl. Ten neměl takové štěstí, že se jenom niterně lekl, oproti Billovi upadl. Rozechvěle přijal chlapcovu bledou ruku, která mu pomohla na nohy, a Billovi nemohlo uniknout, že ten člověk musí být v jeho věku. Povšimnul si téměř stejného odstínu očních duhovek a taky toho, že bělmo bylo zarudlé pláčem.
„Odpusť, nechtěl jsem do tebe vrazit,“ promluvil tlumeně, přičemž automaticky přešel na tykání. „Myslel jsem, že tady už nikdo není, že už všichni odešli.“
Chlapec jenom kratičce přikývnul, a když mu oči sklouzly na čerstvý hrob, zalil jeho zrak nový příval slz a on klesl do trávy, jejíž stébla se již leskla dešťovými krůpějemi.
„Já… já… já jsem chtěl taky jít, ale.. ale… ale já… nemůžu ho opustit!“ zakvílel a v zajetí zoufalství sebou udeřil o zem, jak se snažil být co nejblíže tělu toho, kdo pro něj v životě tolik znamenal, svého otce.
Bill rozpačitě přešlápl. Bylo mu toho chlapce líto a rovněž intuitivně vycítil, že teď ani v nejbližší době hřbitov neopustí. Ale nechtěl ho nechávat napospas dešti a sílícímu větru. Podebral jej tedy pod paží a chlapec se nechal odevzdaně odvést až do Billovy komůrky. Nechal se usadit na postel a ani neprotestoval, když mu Bill sundal promáčenou mikinu i kalhoty a místo toho studeného oblečení ho zabalil do huňaté deky. Nedokázal ani poděkovat, jen se slzami, kanoucími po tvářích, koukal do prázdna, zatímco Bill dal na trojnožku nad ohništěm konev s vodou.
Chvilku trvalo, než našel zápalky, a když škrtnul, tak to zpočátku vypadalo, že nejistý maličkatý plamínek uhasne, avšak nakonec se vzchopil a o pár minut později již místnost začalo zalévat příjemné teplo, které vysoušelo dešťovou vodu z mikiny, kalhot i Billova dlouhého pláště. Zahřívalo sice pomalu, zato však s jistotou vodu na čaj, a když už to v konvici začalo bublat, Bill do dvou mírně otlučených hrníčků vložil po hrsti bylinek. Zalil je a místností okamžitě zavoněla vůně léta, evokující rozkvetlé louky, zurčící potůčky a zpívající ptáčky. Čaje dochutil medem a jeden hrníček vtisknul do rozechvělých dlaní.
Až teprve horký porcelán v rukou přiměl uplakaného chlapce znovu vnímat své okolí. Na chviličku se zatvářil překvapeně, jako by si až teď uvědomil, kde je, pak se zadíval na hrnek ve svých rukou a pak na Billa.
„Dě – děkuju,“ špitnul a trošičku čaje usrknul. „Je to… výborné.“
Nelhal. Teplý čaj jako by mu skutečně vléval do žil novou energii, nový život.
„Já… moc se omlouvám, že jsem do vás tak vrazil, neviděl jsem vás…“
„To je v pořádku,“ pousmál se Bill a natáhnul k němu ruku. „Nemusíš mi vykat… jsem Bill.“
„T – Tom,“ pípnul chlapec a Bill si až teď všimnul, že má vlasy spletené do havraních copánků. Chvíli trvalo, než Tom dokázal povzbudivý úsměv přijmout a opětovat. Sice byl na jednu stranu Billovi neskonale vděčný za to, že tu je s ním v téhle těžké chvíli, že ho vzal k sobě do tepla, že mu udělal čaj… ale přesto trvalo, než alespoň částečně pominul strach. Vždyť mladého přípraváře mrtvol se bála celá ves, vždy byl tak tajemný, tak záhadný. Bill si jeho nejistoty povšimnul.
„Nemusíš se bát, nic ti neudělám.“
Musel se pousmát, když viděl, jak se Tomovy oči jen ztěžka, avšak přeci jen zbavují nejistoty. Copatý chlapec se po chvíli znovu napil, ale pak začal teskným pohledem hypnotizovat kamennou podlahu.
„Nechci už dál žít… bez táty to nedokážu,“ fňuknul a promnul si klouby prstů oči. Jeho ramena se opět začala chvět přicházejícím pláčem, ale vzápětí strnul. A to když ucítil, jak ho objala cizí paže. V tu chvíli nedokázal vydat ani jediný vzlyk. Ačkoliv mu Bill slíbil, že mu neublíží, pořád z něj měl podvědomě strach, vždyť dosud ho vždy viděl jenom zahaleného, jak mlčky svižným krokem brázdí vesnici.
„Tím, že sám skončíš svůj život, jej svému otci nevrátíš,“ pronesl Bill tiše.
„Ale už mě aspoň nebude tížit to, co se stalo, a výčitky, že jsem tomu třeba mohl nějak zabránit, kdybych ten den byl doma,“ namítl Tom.
„A ty přenecháš ten smutek, který cítíš teď ty sám, své matce, a k němu jí přidáš žal ze ztráty tvého vlastního života?“ nadzvedl Bill jedno obočí.
Než se dočkal odpovědi, uplynulo několik vteřin, snad i minut. Teprve pak se k němu copatý chlapec smutně otočil.
„Nemám matku… otec byl jediný, kdo mi z rodiny zůstal… jediný, kdo se mnou žil, kdo mi pomáhal, kdo tu byl pro mě, když mi bylo nejhůř… a teď je pryč!“ zakvílel. „Není důvod, proč se nezabít… vždyť už nemám ani nikoho, kdo by mi přišel na pohřeb,“ dodal s hořkým úšklebkem.
Bill neodpovídal. Jako by snad náhle ani nebyl svou duší přítomen v místnosti. Nevěděl, co to je, ale cítil jemné chvění u srdce. Chvění, které mu vysílalo do mozku impulsy, aby ruku, jíž Toma konejšivě objímal, nespouštěl. Chvění, po kterém měl čím dál víc pocit, že ten nešťastník potřebuje ochranu, něčí společnost… lásku. Chvění, které jako by mu šeptalo do uší, že jsou na tom oba dva stejně…
„Třeba bys nezůstal na všechno sám,“ zamumlal zamyšleně. „Třeba tady je někdo, kdo by tě nenechal, abys tomu čelil sám.“
Tom zamrkal, aby se zbavil slzavého závoje, který mu rozmazával okolní svět.
„A kdo asi by se mnou byl, když už nikoho nemám?“
„Máš mě,“ vypadlo z Billa zcela spontánně a sebejistě.
Na chvíli oba dva chlapci vykulili oči. Bill proto, že si ani neuvědomil, že své niterní myšlenky vyřkl nahlas, že to z něj vypadlo tak náhle, tak nečekaně, ale přitom tak upřímně. A Tomovi poklesla čelist. Několik okamžiků přemýšlel, jestli slyšel dobře, a když se na Billa opět podíval, zračilo se mu v očích mnoho otazníků.
„Co… co jsi tím chtěl říct?“ hlesnul tiše a maličko se zachvěl.
Bill se na něj zahleděl upřímným pohledem.
„To, co jsem říkal,“ šeptnul. „Svou smrtí bys akorát ublížil. Kdyby už nikomu jinému, tak mně,“ přiznal a malinko svěsil hlavu.
„Vždyť mě vůbec neznáš,“ pípl Tom, ale za clonou smutku a beznaděje se i jemu zatetelilo srdíčko z radosti, že na světě stále ještě žije a dýchá někdo, komu na něm aspoň trošku záleží. A co na tom, že to je člověk, kterého se všichni bojí? Sedí vedle něj už dost dlouho na to, aby mu mohl ublížit, kdykoliv by se mu zachtělo, a on mu neublížil, naopak. Ještě stojí i přes to všechno na jeho straně… Ani si neuvědomil, že se mu rty vlní do úsměvu. Do velice šťastného úsměvu.
Bill se přitom také usmíval čím dál víc. Postřehl, že úsměv Tomovi velice sluší a že uplakaná červeň se z očí pomaloučku ztrácí. Dodal si odvahy a posunul svou ruku z Tomova ramene na jeho tvář, kterou zlehka pohladil. Nemohl si nevšimnout, že copatý chlapec při tom doteku přivřel oči a na tváři se mu přitom rozhostil spokojený výraz. Zkusmo začal jeho pleť hladit a Tom po chvíli otevřel oči a téměř oddaně se na Billa zadíval.
„Už… už se tě nebojím,“ pousmál se, byť maličko plaše, a na oplátku nesměle pohladil Billovy rozpuštěné vlasy.
„To je dobře,“ našpulil Bill rty. „Protože já už bych tě teď od sebe ani nepustil.“
Zatvářil se tak vážně, že se oba dva rozesmáli… a poté Tom sebral veškerou svou odvahu a lehoulince Billovy rty políbil. Napřed jen opatrně, hodně zlehka, ale když se Bill do polibku opřel a začal mu veškerou něžnost doteků vracet, jejich polibek se začal prohlubovat. Byl stále hlubší a vřelejší a po chvíli copatý chlapec nemusel už ani sbírat odvahu k tomu, aby jeho dlaň zkoumavě vklouzla pod Billovu košili a začala ji odstraňovat pryč, tak jako Billova dlaň začala zkoumat kůži na Tomově hrudi, když vyhrnula tričko…
… a co tam potom ti dva spolu dělali za prasárny, to už ani radši nechtějte vědět!!!
autor: Áďa
betaread: Janule
A chci to vědět, a chci !! :D:D
Nádherně umíš popisovat okolí a pocity, připadam si, jako bych to všechno viděla a cítila 🙂
Áďo, ty blázne xD (však víš, jak to myslím) udělej z toho vícedílku xD to je drsný tohle. Takový depkoidní. A přitom v tom něco hezkýho. Moc hezky jsi to všechno popsala, dalo se to dobře představit 😉
Já tě zabim 😀 Já to chci vědět! 😀 😀 Ta poslední věta je zabiják 😀 😀
Ale tohle bylo hezké, čekala jsem nějakou jinou prasárnu, jakožto Billa nekrofila *zvrací* 😀 Nebo další nechuťárny 😀 Ale tohle je fakt hezké 🙂
Áďo….xDD dej pokoj jako…xD takhle to zakončit? to se dělá? xD xD
výborně napsaný..jako vždy…;D
No tak ten konec byl pěknej "… a co tam potom ti dva spolu dělali za prasárny, to už ani radši nechtějte vědět!!! "
Já čekla že se nějak vyklube že Tom je mrtvola, nebo jenom přelud …
Celý tento příběh je obdivuhodný a tak barvitě napsaný, že jsem si myslela že to musí psát profesionální spisovatelka…a ta poslední věta – ta se mi tam právě že vůbec nelíbí a nedokážu si představit, že by dělali zrovna oni dva nějaký prasárny…to teda vůbec ne, to co se tam stalo se dá nazvat jakkoliv,ale prasárnama určitě ne!!! Doufám, že autorka napíše další povídku :o)
[6]: třeba se pak rozjeli..:D:D
Áďo to bylo uplně perfektní..líbilo se mi i to zakončení, jelikož jsem občas dělala to samý.:D Všichni jsou napjatí a ty je setřeš tímhle.. prostě úžasný..:-* <3
teda teda, děkuju za komenty :-* no ta poslední věta tam byla záměrně, protože jsem tohle chtěla mít jako jednodílku, a zase tam pak rozepisovat, jak se postupně sbližujou… nevim, prostě se to takhle utnulo a finito ende. ale nebojte, určitě budou ode mě ještě další povídky, tak snad vám to v nějaký z nich vynahradim 🙂
Teda, co to bylo za dodatek ta poslední věta??? Ty seš fakt číslo, takovou něžně romantickou a zároveň melancholickou chvilku takhle zazdít. 😀
Ale jinak mě to překvapilo. Bylo to hodně neobvyklé, tedy hlavně prostředí, kde žil Bill a jeho povolání, to tu asi ještě nebylo. Mi řekni, kdys na tom byla? 🙂
Krásná povídka, tajemný Bill, kterého se všichni bojí, to mi připomnělo Krysaře =) Nebýt toho ujištění na začátku, že se nebude dít nic strašného, tak jsem taky tipovala nějakou nekrofílii, ale naštěstí nic takového tady nebylo, naopak, moc hezky jsem si početla =)Líbilo ♥♥♥
tak tohle je vážně moc povedená povídka a myslim si že i nápad na prostředí a Billovu roli v povídce je skvělí
Tak to je dobré seznámení…Billa s Tomem..na hřbitově..ale bylo to krásný..to číst. Původně jsem myslela že umřel Tom.. To je dobře,že jsem se pletla… 🙂