75°C 12.

autor: Lenna W.K.T.

(Bill)

Probudím se. Je to rutina, jsem zvyklý vstávat brzo. Ještě než vyjde slunce. Potichu vstanu. Oh, trošku mě bolí zadek, ale… ta noc mi za to rozhodně stála. Tom spokojeně oddychuje do polštáře. Nechci ho tu nechávat, ale… musím. Trvalo mi věčnost, než jsem zařídil tuhle schůzku. Potichoučku docupitám do koupelny. Osprchuju se. Tom vyvrcholil do mě. Ne, že by mi to vadilo. Od něj… oh sakra, tak moc ho miluju. A on se bojí, že mu opět uteču. Proto musím jít tak brzo ráno, abych se vrátil ještě dřív, než se probudí. Chtěl bych mu splnit jeho přání, aby, až se probudí, mě k sobě mohl přitisknout. Vždycky jsem chtěl, aby to udělal. Ale nebylo to možné, ale teď už to možné je.

Opláchnu poslední zbytky mýdla, které mělo za úkol odstranit poslední stopy našeho sexu. Vejdu do ložnice, kde Tom pořád spí. Až přijdu, tak k sobě bude tisknout člověka, který právě zabil.

Rychle se obléknu do neprůstřelné  vesty a bílého obleku. Vždy nosím vestu, i včera jsem ji měl, jen jak jsem se šel převléct, tak jsem si ji sundal. Tom to vědět nemusí, že ano. Ale je pravda, že jemu bych měl udělat také. Nikdy nevíte, koho potkáte. A také nevím, proč to dělám, ale vždy, když se chystám někoho odstranit, jdu v bílé. Koho by napadlo, že budu zabíjet v bílém. Na té se krev neschová.

K pasu si přidělám svoji zbraň. Je bez nábojů. Pořád střílím ledem. Proto na dně skříně nahmatám malý otvor. Strčím do něj prst a odklopím víko od skrýše. Je tam sejf. Namačkám číselnou kombinaci, otevřu a do speciálního termo kufříku si připravím jeden jediný náboj a zásobník na vychlazení. Potichu zavřu. Ještě upravím svoji kravatu, sako tak, aby nebyla vidět zbraň. Otočím se a jdu pomalu k posteli. Opatrně se na ni posadím. Tom se zavrtí. Nakloním se a políbím ho na pootevřené rty, ze kterých se linou pravidelné výdechy.

„Miluju tě, chci, abys to věděl,“ pošeptám mu. Teď, když je tady… doufám, že až opravdu budu stát před viceministrem, před tím zkorumpovaným dobytkem, tak mě nepřepadnou výčitky nebo váhání. To by mohlo být osudné. Teď musím být ještě preciznější. Teď už nejsem sám. Mám za kým se vracet, mám o co přijít. Mám Toma, který každý večer bude čekat, až se vrátím ze své hříšné práce.

Nuže vstanu, nandám si kožené  rukavičky bez prstů, moc otisků nezanechám. A i kdyby zdejší policie… je snad ještě zkorumpovanější než kdokoliv jiný.

***

Potichu klepu na dveře. Kůže klepání trochu tiší, ale ten, ke komu se to mělo dostat, stejně slyšel.

„Dále!“ ozval se hlas postaršího tlusťocha. Byl úplně plešatý, obličej dlouhý jako kobyla, tlustý. Chce se mi z něj zvracet. Taky jsem kdysi poslouchal jeho příkazy. Taky si mě kdysi objednal na vraždu. Svojí manželky. Dal mi slušný prachy, ale nasral mě, že jak Tom „zemřel“ tak se ihned snažil si mě koupit. Ale ne na vraždu. Chtěl moje tělo. Chtěl mě ojet a fakt mě nasralo, že se mu to málem povedlo. Tenkrát mu jen někdo zavolal a já jsem utekl. Ten mrtvej sráč Dmitrij mě chtěl prodat jako levnou děvku, jen aby si mohl postavit barák někde, kde to je zakázané. Teď nadešel čas spočítat všechny účty.

„Ah! William! Pojď dál. Přišel jsi brzo.“ 
„Jo, chtěl jsem přijít dřív, než tu bude vaše sekretářka.“ William. Jen málokdo ví, že se ve skutečnosti jmenuju jen Bill a svoje příjmení jsem zapomněl i já. Všichni samozřejmě tuší, čí jsem syn, ale nikdo to neví úplně. Je to tak lepší.

Vejdu do dveří. Snažím se co nejméně sahat prsty na kliku. Viceministr si mě změří pohledem. Pak sjede na moji ruku. Prohlíží si mě. Ví, proč jsem tady. Začne hrabat v šuplíku. Jak průhledné.

„Copak potřebuješ, chlapče…“ 
„Oba víme, že ten chlapec, kterým mě nazýváte, dokáže být hodně nebezpečný…“ řeknu naprosto chladně, nevzrušeně. Drze se posadím bez vyzvání.

„To vím, ale teď k věci, co chceš…“ 
„Nic, přišel jsem jen na pokec…“

„Hele, na tohle nemám čas… dobře víš, jak jsem…“ 
„Nechutný? To ano, to máte pravdu…“ 
„Přišel jsi mě urážet?“ 
„Ne, přišel jsem vám říct, že už vám nebudu posílat děvky, že už vám nebudu dodávat fet.“ Zase vstanu… Hrábne pro zbraň, tasí jako první. Ale kdo se směje naposledy, ten se směje nejvíce.

„Copak? Nějaký vynervovaný?“

„Vím, proč jsi přišel!“

„Opravdu?? A prozradíte mi to ohromné tajemství?“ zahihňám se. Připadám si jak posel smrti. Ten poslední, kterýho jsem měl pod rukama, se rozplakal a pochcal. Počkal jsem, dokud se neuklidní. Nemám rád, když moje oběti umírají vystresované. Opět se posadím.

„Přišel jsi mě zabít…“ řekne roztřeseně.

„A jste připravený zemřít?“ 
„Ne…“ 
„To není skoro nikdo. Ani já ne. Musím vám říct, že teď se mi opravdu nechce umírat. Mám někoho, ke komu se vracet, ale to vy vlastně už ne, že ano. Vaše žena tragicky zemřela…“ nadhodím.

„Byla to fúrie…“

„Jo to byla. Řvala jako bych ji vraždil.“ Pousměje se. Uvolnil se. Možná je čas na…

„Vzpomínáte na rodinu Trümperových?“ 
„Ano, vzpomínám…“

„Můžu mít otázku?“ 
„Už si se zeptal…“ ha ha ha. Vtipné. Nicméně ptám se dál.

„Co vám Trümperovi udělali, že jste byl jeden z nich, co platil jejich vraždu?“

„Oh, čekal jsem, že se na to jednou zeptáš. Nemáš rád, když nevíš, proč máš někoho zabít, že?“ zašklebím se, nemám rád, když někdo ví… ví něco o mně. Mlčím. Nechávám ho mluvit.

„Jak jistě víš, Trümperovic vlastní ohromné pozemky. Jak v Německu, Rusku, nějaké pozemky mají i v Africe. A právě o ty Africké pozemky mi šlo. Starej Trümper mi je nechtěl prodat. Nabízel jsem mu neskutečný peníze, ale nechtěl.“

„Jenom kvůli pozemkům?“

„Pozemkům, na kterých se těží diamanty, milý Williame.“ Řekne ironicky. Zapálí si poslední doutník. Smrdí.

Odfrknu si. Lidé jsou děsně sobečtí. „Navíc, jeho milý bratříček zbouchnul moji dceru. Pak ji zbil a zabil ji i vnouče. Tohle není  pěkné.“ Jo to jsem věděl. Tomův strýc byl hovado a sráč. Jeho škoda nebyla.

„A co vám provedl malej Trümper, že musel jít taky?“

„Nedělej ze sebe debila, Wille. Je jasné, že po smrti fotra všechno zdědí, a i když to byl malej cucák, tak by mi papínkovy pozemky neprodal. Navíc, když už, tak už. Odvedl si skvělou práci, Wille!“ mrkne na mě.

„Ne, to neprovedl…“ odvětím opět tím nejchladnějším tónem, jakým můžu. Zhrozí se.

„Jak to jako myslíš?“ 
„Nedělejte ze sebe debila, pane viceministře…“ odvětím jeho větou. „Moc dobře víte, jak jsem to myslel. Mladý Tom Trümper žije. Čeká na mě. V mojí vile, v mojí posteli. Horlivě čeká, až mě opět obejme. Jeho milovaného Billíka.“ Zakřením se ironicky a vstanu.

„Už odcházíš?“

„Jo, už mě ten pokec nebaví,“  vytáhnu zbraň a namířím mu na čelo. „Tak čau…“  

PRÁSK! Fuj. Ohodil mě jeho mozek. Chcete popisovat jeho výraz ve tváři? Zděšený, v očích je strach. Ale jak mu hlava padá pomalu dozadu, ztrácí výraz. Nakonec jen tupě civí do stropu. Ruce svěšené. To bychom měli. Vezmu si z krabičky na jeho stole ubrousek. Utřu si ruce, obličej a trošku sako. Stejně to nepomůže. Trošku se opráším. Otevřu okno. První patro. Lehké. Vyhoupnu se na parapet, okno přivřu a dám tam zevnitř západku, aby to vypadalo, jako že si okno otevřel sám. Pak seskočím. Dopadnu do kleku. Pak vstanu a mířím k autu zaparkovanému kousek ode mě.

„Tak, to bychom měli, už jen čtyři. Spinkej sladce, přítelíčku…“ zahuhlám a jedu domů.

betaread: Janule