Arabian nights 1/2

autor: firelucy

Autorka dala Katie povolení  k překladu čehokoliv, co budeme chtít, takže se brzy setkáte s dalšími povídkami téhle skvělé autorky. Děkuju Katie, a vy už čtěte… a oceňte práci autorky i překladatelky… J. :o)  

Ranní slunce zlatě zářilo, když se rozšiřovalo nad horizontem, a jeho tvar se stále více utvářel, jak se zvedalo na konci pouště. Písek nebyl ještě tak horký, aby vytvářel mlžný, zastíravý pohled. Časné ranní hodiny, a také ty pozdní, byly jediná doba, ve které jste se mohli dívat přímo do slunce, a nezamlžovalo se vám před očima. Jeho kraje ještě nebyly intenzivně bílé, těmi se stanou až vysoko v oblacích. Nyní bylo lemováno tmavým odstínem hořící oranžové, což rozsvěcovalo nebe krůček po krůčku.

Za pouhých pár minut dosáhlo světlo na první domy a oteplovalo je po nočním chladu. Béžové a hnědé hliněné budovy dostaly svůj podíl slunečních paprsků, zatímco palmy a malé trsy trávy nasávaly teplo z vycházejícího slunce. Brzy se celým městem rozlehly první náznaky života. Osel hýkal, aby dostal snídani, jehně volalo svou matku. A když se otevřely první dveře, děti se zjevily na ulicích, aby si došly pro vodu, nebo nakrmily svého osla.

Chlapec to všechno viděl z místa, kde stál u velkého okna. Sledoval, jak první paprsky slunce dosáhly na zdi paláce, osvětlovaly zlatě zdobené fontány a dávaly palmám ve spodní části zahrad jasně zelenou barvu. Jeho dlouhé černé vlasy hravě zachytil první horký vítr ještě předtím, než se zase vydal na cestu. Oči ve tvaru mandle sledovaly, jak slunce zakrývá celý palác do svého zlatého světla a zakrátko zářily i ty nejvzdálenější dómy. 

„Billi, proč nejsi řádně oblečen? Velká matka Ichi ti nadělila vlasy v jakémsi pořádku, ne snad?“ Mladý chlapec, ne starší než sedmnáct velkých písečných bouří, se otočil za hlasem muže, který spěchal chodbou. „Palác se probouzí, ty blázínku. Brzy nás zavolají. Kuchyň už je v pochodu několik hodin.“

„Já vím, Gusi, vzbudili mě.“ Gus uchopil chlapce za loket, když ho táhnul známými chodbami. „Gusi, to bolí.“

„Ne tolik, jako by tě to bolelo, kdyby tě nachytali, jak se flákáš, když máš pracovat.“ Přestože jeho slova byla tvrdá, Gus uvolnil své sevření. „Stejně, Billi, co jsi dělal? Zase jsi snil?“

„Sledoval jsem, jak se rodí den, Gusi,“ klopýtal Billi po schodech za starším chlapcem. Spěchali chodbami a nevěnovali žádnou pozornost jejich velkoleposti. Už měli dost času na to, aby prozkoumali velikost paláce.

Vysoké stěny chodeb byly z tmavě červených cihel a světlejší odstín rámoval dveře a okna. Všude tu byly krásné nástěnné malby, které vyprávěly příběhy o velkých bitvách nebo nádherné historky z minulosti. Mozaiky zdobící střechy byly z tyrkysového kamene a přes ně se ve složitých vzorcích točilo několik zlatých linek. Billi si povzdechl, jak dopolední slunce udeřilo do jeho holých paží, kde zářilo v tisíci záhybech, které sloužily jako okna. Těžké sametové závěsy byly odtaženy, když dva chlapci konečně došli na své místo určení, na úzké schodiště, které vedlo do spoře osvětlené chodby; průchod pro služebnictvo.

„Domnívám se, že dnes na večeři budeme mít hosty, Billi.“ Gus se otočil k otvoru po jejich levé straně, vešli do velké místnosti, kde už se to míhalo zaměstnanci. Billi uskočil z cesty mladé dívce, která nesla koš, jenž obsahoval několik lahví vonných olejů.

„Ale Gusi, nebudou chutnat moc dobře.“ Mladý chlapec se sklonil před pohlavkem od svého společníka, ale Gus se zasmál. „Nemohli bychom mít radši steak z divokého prasete a restovanou zeleninu? Možná nějaké ovoce jako dezert. A Gusi, nemohli bychom místo toho servírovat hosty šejkovi? Jsem si jistý, že pokud je budeme dostatečně kořenit, tak ani nepozná rozdíl!“

„Měl by sis radši dávat pozor na jazyk, maličký, určitě nechceš, aby tě stráže slyšely říkat takové nesmysly.“ Gus zatřásl hlavou, předtím než strčil Billa více do místnosti a vyhýbal se chlapci, který nesl hedvábné látky ke dveřím.

„Jenom Georgi, a jsem si jistý, že by se mu líbil můj smysl pro humor. Na rozdíl od toho tvého… vlastně, ty žádný nemáš!“ Billi odhopkal od muže a zachichotal se, když slyšel, jak se Gus urazil. Neurazil svého přítele, oni se jen tak škádlí.

„Kde mě chceš dnes, Simoní?“ Mladý chlapec si stáhl své husté černé vlasy dozadu a na zátylku si je sepnul koženou sponou. Velmi rychle si uhladil záhyby na své róbě, bílé tkaniny kontrastovaly proti jeho nahé opálené kůži na rukách a nohách.

„Ankatirin požádala o vonnou koupel a masáž. Můžeš pomoct Tobimu, aby mohl začít.“ Simoní ani nevzhlédla, jak se snažila zorganizovat různé úkoly, které měla napsané křídou na malé tabuli. „Budeš potřebovat tři ručníky, růžové mýdlo, dvě lahve pomerančového vonného oleje, hřeben a nějaké spony do vlasů.“

„A co bys chtěla dnes, Simoní?“ Billi začal sbírat potřebné věci z regálů, které zabíraly tři stěny ze čtyř.

„Hm?“ Simoní vzhlédla, na tváři se jí pomalu objevoval úsměv, když zjistila, s kým to vlastně mluví. „Oh Billi, nechci nic, ty to víš.“

„Vím, že vždycky říkáš ne, ale všichni něco chceme.“ Billi lehce pozvedl ruku k nejvyššímu regálu a uchopil pomerančový vonný olej a jeho koš byl už téměř plný. „Například šejk chce dnes k večeři sníst naše hosty. Musíš něco chtít, Simoní…“

„Můj malý Billi, něco chci.“ Simoní položila stříbrný hřeben na vrchol Billiho hromady a krátce ho políbila na spánek. „Přála bych si mít jednu z těch krásných květin ze zahrady. Růžovou.“

„Potom jí tedy na konci dne dostaneš, Simoní.“ Billi si vyvážil koš na rameni a zamířil ke dveřím, jeho bosé nohy si vykračovaly kolem zpola naplněných košů, které byly roztroušeny po podlaze.

„Počkej, Billi, existuje něco, co by sis přál ty?“ Zvolala žena zpoza svého kamenného stolu.

„Je tu něco, co bych chtěl, Simoní, něco, co si přeji celý svůj život.“ Billi se na ni přes rameno usmál, jeho bílé zuby se leskly ve slabém světle svíček. Simoní se na něj tázavě podívala, v tu chvíli se otočil do rohu chodby a zašeptal jedno malé slůvko. „Svobodu.“

~~~

„Zahraj mi něco… osvěžujícího!“ Pokynul Davidi směrem k chlapci a sledoval, jak si umísťuje svůj nástroj.

Ten chlapec se jmenoval Tomi a byl hudebník. Opatrně zabrnkal první noty a poté  už hrál instinktivně. Připojila se k němu flétnistka, ale ona se za žádnou cenu nemohla vyrovnat jeho zručnosti, která přinášela ty nejkrásnější tóny. Jeho dlouhé prsty dokonale hrály, a to mu umožnilo poslouchat rozhovor, který se odehrával v jeho blízkosti.

„Dunji, kdy přijedou?“ Davidiho hlas zněl dunivě, i přesto, že zrovna jedl ananas. Vypadalo to, jako by šejk dnes někam pospíchal, protože Tomi ho ještě nikdy neviděl jíst takhle rychle.

„Po poledni, můj Pane.“

„Kolik jich je?“

„Šest, můj Pane.“ Hudebník trošku nadzvedl hlavu, neměl dovoleno se přímo podívat na nikoho, kdo měl vyšší postavení, tak místo toho sledoval jejich nohy. Drahé hedvábné sandály, do kterých byla obuta šejkova pomocnice, přešly po kamenné podlaze. „Šejk z Ashtaru, jeho syn a čtyři další.“

„Jsou už připraveny pokoje pro hosty?“ Cinkot stříbrných talířů na moment přerušily Tomiho melodii.

„Ano, můj Pane.“

„Mají nějaké zvláštní požadavky?“ Tito hosté musejí být velice milí, jinak by se jim nedostalo takového zacházení. Tomi se posunul a jeho hedvábné šaty tiše zašustily. Jako hudebník byl většinu času oděn do hedvábí, ačkoli barvy byly většinou pískově hnědé a béžové. Byl typ otroka, který se ukazoval na veřejnosti, a proto musel vypadat hezky.

„Ano, můj Pane. Šejk z Ashtaru by chtěl mít na stole Vaše nejlepší víno. Je známo pro jeho vynikající chuť lihoviny, můj Pane.“

„Dobře tedy. Ještě něco?“

„Jeho syn, můj Pane, přeje si mít vlastního hudebníka.“

Davidi se na chvíli odmlčel a Tomi se sklonil ke svému nástroji. Měl v plánu, že s Billim budou hrát kostky, a on nechtěl být vzdálen svému příteli víc, než bylo třeba. Ale samozřejmě, bylo to nevyhnutelné.

„Potom tedy Tomi bude jeho hudebník.“

„Jste si jistý, že chcete poslat někoho tak mladého a nezkušeného, můj Pane?“ Tomi očekával hněv, který byl více než pravděpodobný. Nikdy nesmíte odporovat šejkovým rozkazům. Dunji by to měla vědět nejlépe.

Do sandálů obutá  žena o krok ustoupila, když Davidiho hlas zaburácel přes celou místnost. „Ano, jsem si jistý. Nikdy nepochybuj o mém rozhodnutí, Dunji!“

„Omlouvám se, můj Pane, neměla jsem promluvit bez uvážení.“

„Přesně tak! Teď Tomi.“

Tomi zabrnkal poslední  notu, a umístil svůj nástroj opatrně na hedvábný polštář, na kterém odpočíval, než se zvedl a přešel k šejkovu boku. Sklonil hlavu, jeho zkroucené vlasy mu přepadly přes rameno, když se dostaly z řemínku, který je měl udržet pohromadě.

„Můj Pane?“

„V poledne budeš v křídle pro hosty a zůstaneš ve druhém pokoji. Tam budeš hrát, co ti řeknou, a budeš dělat, co ti řeknou. Bez výjimky.“

Tomi zvedl obočí. Bez výjimky? „Ano, můj Pane.“

„Dobře, teď mi zahraj něco, co se bude hodit k mému rannímu vínu.“

~~~

„Co myslíš, otroku. Nejsem hezká?“ Ankatirin se usmála na Billiho a mazlila se se svým nahým tělem. S Tobim dokončili její hýčkání a Tobi poslal mladšího chlapce, aby po nich uklidil.

„Ano, má Paní.“ Billi se jí rychle poklonil a pokračoval ve své práci. Ankatirinina koupelna byla velká s několika pohovkami a hebkými, hedvábnými polštáři. Billiho nohy lehce našlapovaly na bílou dlažbu.

„Samozřejmě, že jsem.“ Ta dívka byla opravdu nesnesitelná, myslel si Billi své, když shromažďoval poslední zbytky olejů do svého koše. „A jsem si jistá, že naši hosté si to budou myslet také. Věděl jsi, že jeden z nich; syn šejka z Ashtaru, si mě dnes večer bude prohlížet? Možná bych se za něj měla provdat.“

Billi přikývl a chytil koš se svou černou manikúrou na nehtech. To mu udělala Simoní. Vždy mu dělala manikúru. To proto byly jeho nehty dlouhé a jeho ruce hebké jako dívčí.

„Můžeš odejít. Nechci, aby nějaká špína ulpěla na mých šatech.“ Dívka se na něj ušklíbla, byl to úsměv arogance a nadřazenosti. Billi ji nenáviděl.

„Děkuju Vám, má Paní.“ Chlapec vyběhl z místnosti a vyvažoval si před sebou svůj koš, jak spěchal chodbou pro sluhy. Po cestě prošel kolem jídelny, odkud uslyšel jemnou melodii. Znal tu melodii, Tomi mu ji hrál při mnoha příležitostech. Billi si na vteřinku dovolil poslouchat a s úsměvem přemýšlel o tom, jak dokonale jeho přítel hraje na svůj nástroj.

Když uslyšel kroky na druhé straně chodby, tak začal spěchat. V paláci už bylo hrozné horko a bylo osvěžující sejít do sklepa, kde byl chladný vzduch a kde také bydleli a pracovali otroci. Billi položil svůj koš na zem ve stejné místnosti, kde pracovala Simoní.

„Billi! Pro Ichy, kde jsi byl?“ Simoní k němu přispěchala a přikázala jedné z dívek, aby vyklidila jeho koš. „Potřebují tě ve velkém sále. Hosté přijedou každou chvilku.“

„Naše drahá Ankatirin potřebovala dlouhé rozmazlování, Simoní, ty víš, jak je ošklivá.“ Za to plácla Billiho přes zátylek a zamračila se na něj.

„Jednou tě uslyší, Billi.“ Vedla ho za ramena do chodby a tlačila ho ven z místnosti. „Teď budeš požádán, abys ovíval šejka, takže musíš vypadat hezky.“

Billi už tohle párkrát dělal. Když měla přijít návštěva, tak se Davidi musel ujistit, že se ukáže z té nejlepší stránky. To znamenalo, že dokonce i otroci museli vypadat dobře. A Billi byl jedním z jeho favoritů, když se jednalo o krásu. Jeho vysoké, štíhlé tělo bylo přitažlivé a jeho ženské rysy ho dělaly tajuplným.

Místnost, do které právě  vstupoval, byla plna různých lidí, a všichni byli oblečeni do tmavě červené barvy. Billi si vzal jednu karmínovou róbu, která mu byla předána a následoval Simoní, aby mu pomohla s oblečením. Po chvilce byly jeho vlasy sepnuty na vršku hlavy, což ho dělalo ještě vyšším. Jeho oči byly namalovány sytě černou a své ruce a nohy si pomazal vonným olejem. Poslední krok byl ten, že mu Simoní kolem pasu připnula zlatý pásek.

„Prosím, Billi, buď hodný a nikomu se nedívej do očí.“ Simoní mu podala velký vějíř z peří a lehce ho pohladila po tváři. „A Billi?“

Černovlasý chlapec se na ní tázavě podíval. „Nemůžeme vždy dostat to, co chceme.“

Potom tiše běžel do velkého sálu. Když dorazil ke vstupu za oponou, tak nepozorovaně vklouzl dovnitř. Šel tam, kde měl nařízeno být, a čekal na někoho, kdo ho zavolá, když se mu pod tíhou vlhkého vzduchu udělá horko.

Ozvalo se tiché brnknutí  na strunu a Billi vzhlédl. Na jednu sekundu byly jeho oči uvězněné v pohledu oříškových očí, které patřily jeho příteli, Tomimu. Hudebník byl poté stráží vyhnán ven.

Billi zase rychle sklonil hlavu a usmíval se nad tím povznášejícím pocitem ve svém břiše. Už  nějaký čas věděl, že city, které chová k tomuto chlapci, jsou více než přátelské. Vyrůstali spolu jako bratři, oba dva byli vzati do paláce jako otroci, když je jejich rodiče zatratili nebo zemřeli. Tomi byl Billiho nejlepší přítel a sdíleli spolu téměř všechno. Ale i přesto, že láska mezi stejným pohlavím byla docela běžná, oba byli otroci, a otroci nemají dovolený ten luxus; lásku, a už vůbec se nesmí vzít. A vůbec, Tomi nikdy Billimu neprojevil žádné city, jako odpověď na ty jeho. Ne, že by mu o nich řekl, samozřejmě.

Chlapec byl vytržen ze svých myšlenek díky hlasům a smíchu, takže se narovnal a uklonil. Davidiho zlaté sandále byly první věc, kterou jeho oči spatřily, a poté následovalo nejméně dalších deset lidí. Brzy byl velký sál zaplněn hosty, stejně tak jako vysoce postavenými lidmi z paláce.

„Vějíř!“

Billiho reakce byla okamžitá. Rychle přešel ze svého místa k šejkovu boku, přinášejíc svůj velký vějíř, a ladně ho pozvedl, aby začala jeho únavná práce spočívající v tom, že zdvihá a sklání velký soubor peří, a tím ochlazuje šejka.

„Musím říct, Davidi, že máte pěkný palác.“ Hlas muže, který se zdál být tím nejdůležitějším hostem, se posadil po Davidiho levé straně, zaburácel s velkou rázností.

„Měl jsem štěstí, Saki, můj otec mi ho zanechal v nejlepší formě.“ Billi usoudil, že Saki musí být ten šejk z Ashtaru. To znamenalo, že osoba, která sedí po Davidiho pravé straně, a právě zakřičela na Billiho, byl šejkův syn. Billi si nebyl docela jistý těmi ostatními, ale pár lidí znal z paláce, takže zbytek musel být Sakiho doprovod.

„Určitě ano. Doslechl jsem se, že také budeš brzo otcem. Jsou tyto zvěsti pravdivé? Mohu ti pogratulovat?“

„No samozřejmě! Má  žena má porodit za dva měsíce.“

„No to je opravdu skvělá zpráva. Doufám, že všechno dobře dopadne!“

„Jsem si jistý, že dopadne. Nyní mě představ svému potomkovi, Saki, už je to dlouhá doba, co jsem naposledy viděl tak zdravě vypadajícího muže.“

„Oh, ještě není muž, Davidi, je teprve starý jako osmnáct písečných bouří. To je Dakota, syn po mé první ženě.“

Billi mírně naklonil hlavu na stranu a tato nová pozice mu umožňovala prohlédnout si toho chlapce po jeho boku. Rozcuchané černé vlasy a tmavě zelené oči bylo všechno, co mohl spatřit, předtím, než mu bylo pokynuto, aby ovíval Sakiho.

„Jste milovník hudby, předpokládám?“

„Baví mě pěkné hraní na nástroje, ano.“ Ten hlas… Billi přísahal, že dostal husí kůži. Byl hluboký a bohatý a dal mu nutkání naklonit se dopředu. Ne proto, že ten chlapec zašeptal, ale proto, že jeho hlas byl tak fascinující.

„Dobrá, můj nejlepší hudebník je tu pro vás a čeká na vás ve vašich komnatách.“

„Děkuji vám, Davidi, to je od vás moc milé.“

„Zajisté, Dakoto, to je to nejmenší, co pro vás mohu udělat.“

Bylo to v polovině oběda, kdy na sobě Billi cítil něčí pohled. Neotočil se, aby viděl, kdo to byl, ale koutkem oka mohl nejasně rozeznat pár smaragdových očí. Zdálo se, že si ho Dakota opatrně prohlíží, jeho husté černé řasy skrývaly pohled staršího muže. Billi cítil, jak po něm přeběhl mráz, když ty oči zkoumaly jeho holá stehna a místo, kde mu róba odhalila rameno.

Dakota od mladého chlapce odvrátil svou pozornost, když se ho jeho otec na něco zeptal, a poté se Billiho tělem rozlilo horko.

V minulosti sloužil pro rozkoš. Více otroků, kteří vypadali dobře, si to přidali navíc k jejich běžné práci. Už dlouho ho o takovou věc nikdo nepožádal, jelikož muži v paláci měli konkubíny. Ale byly okamžiky, kdy mu bylo nařízeno, aby padl na kolena, a Billi pohrdal těmito okamžiky, jako kdyby byly smrtící epidemie.

Slunce započalo svou cestu po obloze, když muži konečně dojedli a dopili. Billi byl propuštěn ze své práce a unaveně, s bolestí v rukách, se vydal do části pro zaměstnance. Vlasy na zátylku ho mírně brněly, a aniž by se kontroloval, tak otočil hlavu.

Tmavě zelené oči sledovaly, jak odchází a jeho rty se stáhly do úšklebku, jak Billi rychle pohlédl dolů a přidal do kroku, aby se dostal ven ze sálu. Nebyl si úplně jist, co cítil k tomuhle ‚Dakotovi‘.

~~~

„Zahraj mi něco nahodilého.“  Řekl ten chlapec Tomimu a sundával si svůj vnější plášť. Smaragd pod jeho pláštěm dělaly jeho oči ještě temnějšími.

Tomi přejel prsty po strunách svého nástroje a rozmýšlel se, co zahraje tomuto člověku. Chtěl něco, co se mu hodí? Nebo něco, co vytvoří atmosféru?

Chlapec se rozhodl pro něco mezitím a začal popisovat všechno, co mohl vidět skrz svou melodii. Hrál v tmavě růžové barvě, že slunce je namalováno na večerní obloze, takže je světlé a vybledlé. Hrál bohatou vůni vzduchu a způsob, jakým se kadidlo rozlehlo v místnosti. Jeho prsty promlouvaly o těžkých sametových závěsech a měkkých hedvábných polštářích na posteli, o šepotu větru, který zdobil palmy, a o chuti vína, které popíjel ten cizinec.

„Opravdu jsi tak talentovaný, jak mi řekli.“ Najednou byl ten chlapec před ním. „Hraj dál.

Udivuje mě, že hraješ  tak krásně, i když jsi tu v pasti. Víš, doma mám zahradu plnou ptáků.“ Tomi nevěděl, proč s ním ten chlapec mluvil, ale on ho poslouchal a hltal každé slovo, které mu cizinec řekl.

„Všichni zpívají tak pěkně. Všichni, až na jednoho. Víš…“

„Tomi, můj Pane.“ Dodal hudebník, když se na něj cizinec tázavě podíval.

„Víš, Tomi, skřivánek nezpívá, když ho vězní. To proto, že skřivánek zpívá z radosti a nikdy nemůže být šťastný, když sedí v kleci.“

Tomi hrál ptáky v zahradě, skřivánek dal písni smutnou melodii.

„Ah, ale Tomi, já ho osvobodil. A on pro mě zpívá každé ráno z olivovníku, a to je ten nejkrásnější zvuk, jaký jsem kdy slyšel. Protože volní ptáci zpívají ty nejčistší tóny, píšťaly zase nejpravdivější melodii.“

Tomiho prsty začaly žít svůj vlastní život. Najednou to nebyl skřivan, kdo byl chycený v kleci a nemohl zpívat, byl to on. Melodie se opět změnila, když si chlapec všiml někoho, kdo byl s ním. Billi.

Teď už to nebyly zázraky noci, nebo krásná ložnice, o čem Tomi hrál, byl to jeho malý Billi. Billi se svýma zlatýma očima a plyšovými rty, které Tomiho prosily, aby je líbal znovu a znovu. Billi měl ten nejkrásnější hlas, ale nezpíval, protože říkal, že v tom nenachází žádnou radost. Mohl za to Billi, že Tomi hrál, když mu spadla čelist a hluboce zabrnkal příjemnou notu do noci. Tóny o těžké lásce a otevřených klecích, jak je osvobozuje.

Tomi měl svého nejlepšího přítele v hlavě pokaždé, když hrál takhle, a bylo to vždy stejné. Byl to jeho jediný způsob, jak vyjádřit lásku k tomuto chlapci, protože nechtěl zničit jejich přátelství tím, že ta slova řekne nahlas a vyzná se mu ze svých hlubokých citů.

Tiché zaklepání  na dveře vytrhlo Tomiho z jeho myšlenek, jen aby čelil tomu intenzivnímu pohledu chlapce nad ním. „Milovat ji tak moc může být docela nebezpečné, Tomi.“

Tomi musel zalapat po dechu. Jak to, že ho ten cizinec donutil tohle pro něj zahrát? Alespoň byl ten chlapec přesvědčen, že hudebník uchovává city k dívce. Naštěstí se nikdy nedozví pravdu.

„Ah, ty musíš být Billi. Pojď dál.“