autor: Estricnina
Máš několik rozporuplných teorií
21:22
Posláno na adresu: 99red_dreams@msn.de
Já myslím, že svět byznysu je zrádný. Musím říct, že ho nemám moc rád.
Myslím, že z toho, co popisuješ, je to pěkně podělané, ale nevyhnutelné nutkání, víš? Velké společnosti, malé společnosti, nakonec na vrchol vždy vystoupá velký bratr. Pokud ti na tom místě opravdu záleží, stejně udělej to, co můžeš; neexistuje lepší pomsta, než jít do toho rovnou za nosem. Protesty jsou dobré, možná si zkus na tu velkou společnost něco najít, zjistit její nedostatky a vystavit je. Je to trochu záludné, ale jestli jsi k tomu ochotný, je to taky způsob. Promluv si s autoritou (pokud ty sám nejsi nějaká velká ryba) a uvidíš, co možná můžete udělat, abyste obnovili svou image.
Víš, jak jsi jednou mluvil o nenávisti k lidem ze žárlivosti a tak? Chci vědět, jak poznáš, že to je ten případ. Moc toho neprozradím – jen říkám, že je tady jeden člověk, a já si tak trochu myslím, že ho z duše nenávidím. Ale není na něm sakra nic špatného, a to mě sere. Mám nutkání mu rukou prorazit hlavu, ale jelikož jsem gentleman, tak to neudělám.
Chci říct, že ne na veřejnosti.
Mimochodem víš, na jaký film se musíš podívat, pokud jsi ho ještě neviděl – Osvícení. Většinu času je to docela na hovno, ale sakra, ke konci máš pocit jako ´Co to kurva!´ Hned potom jsem se díval na Hory mají oči… Nemůžu uvěřit, jak jsem závislý na příšerných hororech. Drsně si pohrávají s tvou myslí, a přitom jsou tak špatné a předvídatelné a hloupé, ale ty toho chceš vidět víc a víc. Zvedneš obal a říkáš si, oh sakra, tohle vypadá zatraceně úžasně, a pak se dostaneš domů, strčíš ho do přehrávače a říkáš si, ´proč´. Proč, proč, proč? Pak ke konci máš pocit, jako bys právě prožil tu nejhorší jízdu ve svém životě, jako by ti ten film sežral část tvé duše, ale zároveň vnímáš všechno zastřeně. Někdy se dokonce chechtáš. Je to skvělé.
Nejlepší jsou ty s kýčovitými kanibaly. Většinou je to naprosto odporné, ale podivně legrační. Pokud je mi z toho špatně, pak hej, buď to ber, anebo to nech být. Možná to zní trochu homoušsky, ale stále víc přemýšlím o tom, že ze svého jídelníčku vyřadím maso, a tím nemyslím žádné lidi. Tofu vypadá dost děsně, ale je to dobrá výmluva k tomu, abych se stavil do místního asijského obchoďáku a sbalit majitelovu žhavou dceru.
Kdybys byl špatný hororový film, který bys byl?
***
Bill prováděl všechny možné pokusy nezbytné k tomu, aby si nebroukal nějakou veselou melodii.
Nevěděl, proč měl to náhlé nutkání, a opravdu neměl chuť se tím až tolik zabývat; pouze rozpoznal, že tam ta jednoduchá potřeba prostě je a že se musí co nejvíce snažit, aby nad ním nevyhrála. Neotočil se, ale mohl na sobě cítit Tomovy oči, a to jej nějakým způsobem pobavilo.
„Přesně na čas,“ zavrkal zdvořile vrchní, odložil své pero úhledně na vysoký dřevěný pult a ohnul se, aby z polic vytáhl menu. Pak se vynořil a znovu jim čelil, jeho pohled ulpěl na Tomovi.
Bill potlačil uchechtnutí a zaroloval si oba rty směrem do úst, aby zadržel smích; museli vypadat jako pěkná dvojka. Ani jeden z nich nebyl pro tuto příležitost oblečen, ačkoliv to nebylo tak, jako by se tam snad ukázali v tričku a teplákách, čímž by si přinejmenším vysloužili nesouhlasné pohledy – v těch nejlepších dnech se za nimi oběma otáčely hlavy na ulicích, s výjimkou čtyřhvězdičkových restaurací. Pokud by už to samo o sobě nebylo komické až do nejvyššího stupně, pak skutečnost, že se tam objevili společně, jako obraz dokonalého kontrastu, dělala tu situaci dokonale bizarní. Bill se snažil udržet svůj pohled zaměřený na tvář mladého zaměstnance, který skákal očima z jednoho na druhého, a přišlo mu zábavné, jak se v něm praly odlišné reakce.
„Ehm, jistě; následujte mě, prosím,“ vysypala se z vrchního slova v trhané větě, než se otočil na patě a rozešel se lehce neklidným krokem k jídelní části restaurace.
Tom vnitřně zasténal, nevěřícně nad celou tou situací; prostě byl ve špatném čase na špatném místě. Bill srovnal krok s vrchním a Tom jej zblízka následoval. S každým krokem se kabát mladého učitele lehce otřel o zadní stranu jeho stehen. Bill otočil hlavu, odhodil si přes rameno jeden uvolněný dred a věnoval Tomovi zvláštní pohled, který kytarista považoval za naprosto uličnický a možná i maličko tajnůstkářský, ale Tom ho znal lépe.
Přesto to byl právě ten pohled, který Tomovy nohy přinutil, aby pokračovaly v chůzi.
Oba zalapali po dechu, když byli vedeni vzhůru po mramorovém schodišti, krátkém, ale širokém. Jakmile dorazili na vrchol schodiště, přivítal je nekonečný úsek lakované podlahy z tvrzeného dřeva a uši jim naplnila klasická melodie doplněná o tiché rozhovory hostů. Kulaté stoly různých velikostí byly rovnoměrně rozloženy po celé místnosti, pokryté ubrusy v barvě šampaňského, a doplněné o barevné látkové ubrousky. Světla byla tlumená stejně jako v přízemí, a vzduch byl plný smíšených vůní, které vyprávěly o pečených jídlech a vařeném mase.
Bill musel potlačit euforické vyjeknutí. Věděl, že by měl být v té nejpokleslejší náladě pro Gustavovo dobro, ale prostě se nedokázal vyhnout tomu nadšení, které začínalo napadat jeho systém.
Možná si nevšiml té těžké váhy, která doprovázela téměř každý přítomný pár očí zaměřený na něj, ale Tom rozhodně ano. Kytarista se nahrbil a lehce svěsil hlavu, cítil, jak se mu okraje brožury ostře zaryly do kůže. Byli odvedeni do vzdálenějšího kouta dlouhé místnosti a Tom byl přesvědčen, že byl po celou tu dlouhou cestu předváděn úmyslně.
„Ach, a jsme tady,“ dodal zaměstnanec, a Tom zvedl pohled právě včas, aby zahlédl tu vyprsknutí hodnou scénu, kdy číšník Billovi odsunul židli.
Bill prudce otočil hlavu a kousavě na Toma přimhouřil oči, jako by on byl ten, kdo se k němu nevědomky choval kavalírsky.
Jakmile byli usazeni, dostali velká tlustá menu a byli nuceni si vyslechnout dlouhou řeč o šéfkuchaři a jeho původu, vzdělání a specialitách, než byli dotázáni na aperitivy. Drobný, mladý zaměstnanec odchvátal a Tom úlevně protočil oči až ke stropu.
„Panebože,“ zamumlal, a Bill nakrčil nos.
„´Panebože´-co?“
Tom sklonil hlavu zpátky dolů a v žaludku mu zavířilo nad zdánlivě upřímně raněným pohledem, který se objevil v Billových rysech. Okamžitě se cítil jako blbec, ačkoliv ještě neudělal nic, čím by si to zasloužil,
„Nic,“ řekl Tom rychle, vyměnil právní dokumenty ve své ruce za menu a jeho oči se zaměřily na nekonečné seznamy jídel a cen. „Myslel jsem, že už budeš mít po krk fajnových jídel. Koneckonců ses pro tuhle příležitost nijak nevyfintil.“
„Vtipné,“ odvětil Bill bezvýrazně a zvedl své vlastní menu. „Ty jsi tady jen proto, že jsem byl dobročinný, víš.“
Tom, schovaný za obrovským menu, vyplázl jazyk Billovým směrem, než líně přejel očima nahoru a dolů po laminovaných listech. Lehce zasténal, čím dále četl, když si uvědomil, že polovině těch názvů jídel vůbec nerozumí – ale co jej skutečně ohromilo, byly ceny.
Můj ty zatracený bože
, Billovy oči se znepokojeně rozšířily.
Co jsem si sakra myslel? Pootevřel rty, jak jeho oči vyrazily na zoufalé hledání něčeho, co by si mohl dovolit.
Udělal jsem Gustavovi laskavost, svatá dobroto. Nijak jsem to předem neprozkoumal, sakra. Na moment nakoukl přes menu a ukradl si pohled na Toma, ale jeho tvář byla pohřbená hluboko v jeho vlastní knize a Bill si pomyslel, že je možná potěšený. Povzdechl si, přejel prstem přes některé z předkrmů, zatímco nakrčil obočí.
Sibiřský jeseter — 175€
Německý kaviár — 225€
Billův obličej zvadl. Mám u sebe možná 40, 50 euro, maximálně. Odmítám cokoliv platit kartou, mám na placení už dost účtů. Odolal nutkání vrhnout se hlavou proti tomu krásnému bílému stolu s nadějí, že se svíčky převrátí a spálí ubrus včetně jeho dredů.
Co to je k čertu ´civelles´? A co je… tyté? Sakra, není to slovo pro ´hlavu´?
Tomovi škublo v oku a náhle cítil daleko menší hlad, než když vcházel dovnitř. Odložil svůj jídelní lístek a připravoval se Billovi sdělit, že nechce jíst nic, co nedokáže ani vyslovit, natož to, co si ani nemohl dovolit.
Otevřel pusu, ale Bill bez dlouhých cavyků odhodil menu na stůl, našpulil rty a nakrčil obočí v šikmé pozici úzkosti a pokoření.
„Já… vlastně si z té nabídky nemůžu koupit vůbec nic. Kromě džusu. Možná,“ promluvil Bill tiše, v jeho hlase bylo zřetelně slyšet ponížení. Upevnil svůj pohled doprostřed stolu a silně se kousal do koutku rtů.
Tom byl jeho přiznáním zaskočen a zamrkal na něj se směsicí úlevy a sympatií. Předpokládal, že Bill je pěkně v balíku, se vkusem na takovýhle typ restaurací, a byl si skoro jistý, díky tomu, jak se oblékal, že by si na takovém místě mohl koupit vybrané jídlo o třech chodech. V určitém okamžiku si Tom mohl dovolit na jedno posezení koupit celé menu.
Kytaristův pohled obkroužil celou místnost, než se vrátil k Billovi, který byl očividně sklíčený.
„Hej, prostě si objednej, co chceš. Bude o to postaráno,“ řekl Tom nakonec, v očích mu prohnaně zasvítilo.
Bill překvapeně zvedl pohled a Tom by přísahal, že vypadal jako štěně, kterému byla slíbena procházka v parku.
„Cože? Chceš říct, že za tohle můžeš zaplatit?“
„No, ne.“
„Aha.“ Billův pohled opět otupěl.
„Ale znám způsob, jak se můžeme i přesto najíst. Prostě spolupracuj,“ řekl Tom rychle, zatímco sledoval, jak se k jejich stolu blížila kudrnatá servírka.
„Dobrý večer,“ pozdravila je žena se silným přízvukem a jemně se na ně pousmála. „Doufám, že se dnes večer cítíte dobře.“
„Uh, jo, všechno je,“ Tom k ní obrátil svou pozornost a krátce přikývl, „okay.“
Bill naklonil hlavu směrem ke kytaristovi, jeho výraz byl potažený něčím, co připomínalo strach, i když to bylo pravděpodobně zamýšleno jako výraz jménem ´co to kurva.´
Tom bezmocně pokrčil rameny a Bill se obrátil zpátky k trpělivé servírce, snažil se zdvořile usmívat. „Ve skutečnosti tady nemůžeme zůstat-„
„Pokud tu dnes večer nepodáváte Beef Filet en Croute. Moje oblíbené.“
Servírka nepohodlně přešlápla na místě a Bill prosil nebesa o ostřelovače, který by byl maskovaný za velkou rostlinou vedle něj a který by jej střelil přímo mezi oči.
Tom jej pod stolem lehce nakopl a Bill jako na autopilota ze sebe bez přemýšlení vychrlil název jídla, drahý koktejl, o kterém už tak dlouho snil, a zároveň předkrm, který stál více než jeho zimní bunda. Žena si posbírala jejich jídelní lístky a se skloněnou hlavou odkráčela.
„Proč sis objednal?“ Zasyčel Bill přes zaťaté zuby, jakmile žena zmizela.
„Proč sis ty objednal?“ Bylo vše, co mu na to Tom odpověděl s přihlouplým úsměvem.
Bill nevěděl, co na to říct, a tak se místo toho soustředil na snahu zabít Toma pohledem.
Tom si povzdechl a začal poklepávat prsty o stůl, úšklebek na jeho tváři se tiše vysmíval jeho společníkovi. Bill se zamračil, rychle popadl ubrousek a začal ho skládat do tvarů origami. Na každý přehnutý roh silně zatlačil, jak se zoufale snažil přenést své napětí a strach na tu bezmocnou látku.
„Vůbec ses nezměnil,“ zamumlal mezi skládáním.
Tom vrátil svůj pohled k Billovi poté, co prozkoumával vizuální obraz místnosti, se zvědavostí vepsanou do tváře. „Vážně?“
„Vždycky jsi si tak jistý sám sebou. Příšerně domýšlivý, ale strašně neprůhledný, takže nikdy nevím, co si sakra myslíš.“ Bill netrpělivě odhodil ubrousek stranou, složil si ruce na stůl a mírně se naklonil kupředu, jako by si chtěl muže naproti sobě poprvé prostudovat. Jeho slova byla přímočará, ale ne zlověstná. „Mohl bych hádat, že to je možná proto, že ty nikdy nemyslíš, ale s tebou si prostě nemůžu být jistý, Kaulitzi.“
„Neříká se tomu domýšlivý, když to není nijak přikrášlené,“ řekl Tom, který napodobil Billovu pozici a taky si složil ruce před sebou. „A abys věděl, já vždycky přemýšlím. Jsem vždycky dva kroky napřed.“
Bill se pousmál a vyzývavě zvedl obočí. „Nemůžeš mi říct, žes za celé ty tři roky ani jednou neudělal chybu; tyhle kroky můžou být vždycky špatně spočítány, víš. Přijde mi těžké uvěřit, že jsi neviděl nic jiného, než jen slunce a sedmikrásky a žádné selhání, dokonce i když jsi Pan Tom Kaulitz.“
Tomovy oči ztvrdly, ale zastavil sám sebe dřív, než mohl svým emocím podlehnout. „Neříkám, že ne. Jen říkám, že pořád pokračuju kupředu. Někdy si musíš zasadit své vlastní sedmikrásky a vytvořit si své vlastní zatracené slunce.“
Bill na konci Tomova proslovu otevřel pusu, ale nakonec ji zase pevně zavřel. Jeho pohled klesl dolů a on projevil zájem o hedvábný ubrus. Tom si pohrával se svým piercingem ve rtu a odvrátil pohled, aby se zaměřil na nedalekou rostlinu v květináči.
„No, ty ses taky moc nezměnil, Trümpere. Stále tak chladný, úsečný a náročný; pěkně nerozhodný, s výjimkou toho, když přijde nato být totální vlezdoprdelka.“ Bill znovu zvedl hlavu. V jeho tváři se objevil nejistý výraz šoku, který zcela zmizel, jakmile spatřil hravý úšklebek na Tomových rtech.
„Nejsem chladný, jsem vybíravý. A úsečný jsem jen na ty, kteří mi lezou na nervy-„
Tom shovívavě protočil oči. „-a samozřejmě, vždycky chceš, aby bylo po tvém, tím správným způsobem – tím dokonalým způsobem.“
„Není nic špatného na tom chtít mít věci po svém. Pokud se spokojíš s méně, než jsou tvé standardy, jak potom můžeš být skutečně šťastný člověk?“ Odvětil Bill a mávl rukou. Byla tady spousta věcí, ohledně kterých mohl být nešťastný, neboť jeho život nebyl místní divadelní muzikál; Bill se však ujistil, aby zabránil jakýmkoliv negativům převzít nad ním moc, a byl si jistý, že dosud odváděl docela dobrou práci.
„Nikdy jsem neřekl, že bych to odsuzoval. Většina lidí v sobě nenajde sílu bojovat za to, co opravdu chtějí.“ Tom lehce potřásl hlavou a upevnil svůj hlas se vší upřímností.
„J-jo, asi…“ Bill zaváhal, když se Tom náhle vynořil s tím vážným tónem. Vyfoukl vzduch, který držel jako rukojmí ve svých tvářích, a věnoval copánkatému muži lehce nedůvěřivý pohled. Nějak v sobě nedokázal najít to, aby byl na Toma naštvaný, že je přinutil si objednat, aniž by měli čím zaplatit. Pravděpodobně ne proto, že byl neomalený a klukovský, nebo vnímavý a honosně se nosící, a možná ani ne proto, že Billa nutil jej mít rád, i když to Bill opravdu nechtěl. Namíchnutý mohl být později, právě teď to nebylo nutné, rozhodl se.
„Přestaň se takhle tvářit,“ řekl Tom po dlouhé minutě, prsty si opatrně upravil tmavě červenou čepici na své hlavě. Jeho oči byly zaměřené kupředu, ale Bill se tímhle detailem nezabýval, jak se na něj tázavě podíval.
„Jak?“ Zeptal se tiše.
„Tak, jako to děláš, když jsi zmatený a nechceš dát najevo, že nemáš co říct.“
„Já se tak netvářím. Nijak se netvářím.“
„Oh, ale tváříš,“ Tom na něj zamrkal a škádlivě pozvedl obočí, než na něj jemně kývl bradou směrem vzhůru.
Bill nakrčil obočí. Zoufale se snažil potlačit to ohrožující horko, které mu začalo stoupat do obličeje, jak nuceně následoval kytaristův pohled zaměřený na servírku, která se vracela s těžce vypadajícím podnosem ve svých rukách. Tom ho neznal. Bavil se myšlenkou, že si Tom rád myslí, že ví víc, než toho skutečně ví.
Nenáviděl, že měl Tom tak často pravdu.
Žena přišla a zase rychle odešla a Bill se krátce zamyslel, jestli to má něco společného s jejich vzhledem. Pak se rozhodl, že to má více společného s Tomovým podivným chováním a ta myšlenka mu vyhovovala. Brzy měli před sebou své první jídlo a aroma, které vycházelo z jemně zdobených talířů, jim připomnělo, jak byli oba hladoví.
„Bože, tohle vypadá tak dobře,“ zašeptal Bill a prohlížel si talíř před sebou, jako by byl z pravého zlata. Dychtivě popadl příbor a jen krátce pohlédl na Toma.
„Bože, tohle vypadá tak draze,“ odpověděl mu nazpět Tom a ušklíbl se, ačkoliv byly v jeho rysech hmatatelné obavy. Hlavu měl sklopenou a vychutnával si horko a božskou vůni vycházející z jídla před sebou. Musel přiznat, že to nevypadá tak chutně, jak slibovala vůně, ale uvědomoval si to jen matně, jak se jeho pozornost rozdělila, když zpod svých řas tajně sledoval Billa. Mladší muž vypadal dost váhavě se do jídla pustit, ale i přesto byl na jeho tváři ten nejširší úsměv, který za celý večer viděl, očividně překvapený a potěšený a nervózní, to vše namixované do jednoho super-výrazu, pokud jste dovolili takovou absurditu.
Tom potlačil svůj vlastní úsměv, jak roztržitě napíchnul na svou vidličku trochu foie gras (husí játra). Nechtěl myslet na to, co foie gras je, ačkoliv to vypadalo neškodně. Zrovna když si zvedl vidličku k ústům, ozvalo se naproti němu ostré nadechnutí.
„Ale ne!“ Vykřikl Bill a Tom zvedl hlavu, aby na zpěvákově tváři našel výraz čisté hrůzy.
„Ehm… co je, um, špatně?“ Tom se snažil znít znepokojeně, ale všechno vypadalo, jako by to mělo daleko ke znepokojení. Stěny byly neporušené, strop se nepropadl a vypadalo to, že i všechny Billovy nehty jsou v pořádku.
Bill v rozpacích sklopil hlavu, jak mladý pár nedaleko nich na něj začal zvědavě zírat.
„Tohle je… Nemůžu uvěřit, že… Já tohle nemůžu jíst! Panebože, já jsem…“
Tom se přidal k nedalekému páru v jejich zírání, prostě to nechápal.
„A-huh.“ Tom zavřel pusu kolem své vidličky a opatrně přitom Billa sledoval. Nebyl si jistý, jaký má teď problém, tenhle kluk byl tak neuvěřitelně věčně nespokojený… Kytaristův obličej je zkroutil do směsice šoku a nechuti a rychle se natáhl pro vodu.
„Tohle je… zvíře. Tohle je maso! Kachní játra! Chtěl jsem si objednat faux gras (falešná játra). Ach můj bože, a já jsem si to dal do pusy…“
Když Tom odložil svou sklenici, cítil, jak se v něm probudila empatie. Koneckonců, on sám už nějakou dobu uvažoval o tom, že bude vegetariánem, a chápal ten pocit viny a hanby, kterou Bill pravděpodobně cítil, i kdyby jen trochu.
„Nevěděl jsem, že jsi vegetarián,“ řekl a odolal touze natáhnout se a pro útěchu Billa poplácat. Mladý učitel vypadal naprosto znechuceně.
„Zřejmě něčí selhání.“ Bill odstrčil svůj talíř, tváře měl zčervenalé a oči zamlžené.
„Ne, byl to omyl. Já bych se tolik nebál. Ta kachna to neví, a já to neřeknu, pokud ty to neřekneš, stejně si myslím, že chutnají strašně.“ Bill popotáhl a věnoval kytaristovi nevýrazný pohled, ale nemohl si pomoct a slabě se usmál, když se Tom uchechtl.
„Já to neřeknu, když ty taky ne,“ řekl nazpět a potáhl si za jeden slonovinově bílý dred.
„To je fér,“ souhlasil Tom, vyplázl jazyk na svůj vlastní talíř a odstrčil ho stejně jako Bill ten svůj.
Sdíleli spolu úsměv, než po zdánlivě vzájemné dohodě pohledy odvrátili a na stůl padlo rozpačité ticho. Tom se bezděčně poškrábal za uchem, než se znovu natáhl pro vodu, aby nějak zaměstnal svá ústa. V okamžiku, kdy studená voda zasáhla jeho krk, oči se mu rozzářily a obočí se zvedlo v tichém úžasu. Bill si žvýkal spodní ret a koutkem oka se na druhého muže zvědavě díval.
„Bille,“ začal Tom, položil prázdnou sklenici na stůl a natáhl se, aby mu zatahal za rukáv. „Jak moc pro tebe znamená tady jíst? Vážně si to tady chceš odsedět?“
Bill několikrát otevřel a zavřel pusu, překvapený tou otázkou a nejistý, jak odpovědět. Po chvíli řekl: „No, není to tak velká věc, hádám. Jen to prostě vypadalo hezky a je to tak trochu snové místo pro rande.“ Tom se opřel a pootevřel rty, jako by se to snažil zpracovat, ale Bill své prohlášení rychle pozměnil. Tentokrát červená barva porazila všechny bariéry a zbarvila jeho tváře bez ohledu na jeho vůli. „Snažil jsem se přimět Alfonse, aby mě sem vzal, ale on vždycky říká, že na tomhle místě není nic zvláštního. Původně jsem to zarezervoval pro Gustava a doufal jsem, že po jeho rande dostanu nějakou zpětnou vazbu, ale pak jsem si řekl, jaký je lepší způsob, jak nějaké místo zhodnotit, než se tam osobně podívat? A teď jsme tady a já porušil svou přísahu kachnám a ty si myslíš, že to jídlo chutná hrozně a…“
„Hej, hej, zpomal trochu, melancholiku, já to chápu. Myslím.“ Tom zvedl ruku v kapitulaci, ale usmál se v naději, že tím zmírní Billovu skutečnou znepokojenost. „Prostě chci být k tobě upřímný, tohle není zrovna můj typ místa. „Je mi jasné, že jsem příšerné…“ Tom nakrčil obočí nad myšlenkou použití slova ´rande´. „Jsem příšerný společník pro tenhle druh věcí. Jen jsem myslel, pokud jsi s tím v pohodě, že bychom odsud mohli prostě vypadnout a dát si něco někde jinde. Nějaké skutečné jídlo. Skutečnou zeleninu?“
Bill si okusoval svůj dlouhý, lesklý nehet a zapomněl za to sám sebe pokárat, jak bojoval s nutkáním zkroutit rty. „Okay,“ zašeptal po chvilce a otočil se, aby popadl svůj kabát. Přitáhl si ho do klína a málem se postavil, než na něj padla myšlenka.
„Uh, a jak k čertu zaplatíme za…?“
„Prostě, zapomeň na to.“ Tom vstal a oblékl si bundu, popadl své dokumenty a trpělivě čekal, až si Bill oblékne svůj vlastní kabát. Bill přikývl, jakmile byl hotový, a v klidu odešli z jídelní části.
„Sakra, tohle místo je obrovské,“ zabručel Tom a rozhlížel se ze strany na stranu, když se objevili v dlouhé chodbě. Vybrali si východ nejblíže u jejich stolu, který se ukázal být zadním východem, kde Tom odhadoval přítomnost spíše zaměstnanců než skutečných hostů. V hlavě si odříkal jednoduché dětské rozpočítadlo, než se otočil a vydal se chodbou doprava. Bill ho obezřetně následoval, ne zcela přesvědčený o tom, že Tom ví, co dělá.
„Víš, chystal jsem se vytáhnout kartu o kritice jídla,“ začal Tom po dlouhém tichu, přerušovaném pouze zvukem jejich chůze. „Možná nebudu muset. Když budeme mít štěstí, vyklouzneme i bez zbytečného rozruchu.“
Takže měl plán. Pomyslel si Bill, zvedl si klouby jedné ruky přemýšlivě k ústům, zatímco druhou poklepal na svou tašku. Tom byl ochoten lhát a doslova nějakým způsobem porušit zákon, aby se Bill mohl najíst na místě, které tak otevřeně okukoval. To v něm vzbuzovalo pocity viny a úcty, které se mu v břiše divoce míchaly.
„Oh. Nemusel jsi to dělat. Jak jsem říkal, tak trochu jsem z toho udělal víc, než jak to skutečně je.“ Promluvil tichým hlasem a zadíval se na Tomova záda.
„Ech, stejně jsem byl venku kvůli nějakému dobrodružství.“ Tom otočil hlavu a pousmál se na něj, než se otočil kupředu, zrovna když došli k výklenku ve stěně. Minul je zaměstnanec s vozíkem, který jim věnoval zvláštní pohled, ale Tom ho ignoroval a nakoukl za roh. Pokynul Billovi, aby jej následoval, a bez dlouhého rozmýšlení otevřel dveře a poodstoupil stranou, aby mohl Bill vstoupit jako první.
„Oh, wow, to je… jeden z balkonů,“ vydechl Bill, když prošel dveřmi a podíval se na ten výhled, botanická zahrada pod nimi jej připravovala o dech.
Tom musel přiznat, že to byl docela dobrý výhled. Musel to být rozpačitý pohled na dva hosty stojící u dveří pro personál ve vzdáleném rohu druhého balkonu, ale ani jeden z nich už sám v sobě nedokázal najít sílu, aby se staral o jejich vzezření. Bill se vrhl na malé akvárium, které stálo podél zdi vedoucí k zábradlí, svítilna pověšená nad ním vytvářela světlo tancující mezi malými vlnkami vody. Podřepl si a přiložil prsty na sklo, obdivoval tropické rybky a jejich eleganci, oči měl rozšířené, jak jimi fascinovaně zíral.
Tom cítil, jak se mu sevřela hruď, když sledoval, jak si Bill ryby s úžasem prohlížel. Ten upjatý a rozvážný učitel se mu před očima proměnil v dítě plné nevinnosti a sladké elegance, jak se jemně chichotal a cukroval nad krásnými rybkami v akváriu. Kytarista si s nechutí protřel hruď, cítil se podezřívavě ohledně toho nového pocitu, který se mu tam rozprostíral.
„Tome, tahle vypadá jako ty!“ Vykřikl Bill a ukázal na velkou oranžovou rybu, která plula blízko korálů. Tom přistoupil blíž k nádrži a nasadil pohled výsměšné urážky, jak rozporuplně nakrčil nos. Ryba, kterou Bill vybral, byla pomalá a líná, ale skutečně barevně extravagantní, s dlouhými ploutvemi a velkýma očima. Kousek za ní se nacházela skupinka menších, tlumeněji zbarvených ryb, které následovaly každý její pohyb.
„Takový vůbec nejsem,“ namítl Tom.
„To teda jsi. Jeho jméno je Tomryba,“ řekl Bill a vzhlédl k Tomovi.
„A která z nich jsi potom ty?“ Tom rychle přejel očima po velké nádrži a hledal dokonalou Billrybu. Jeho oči přistály na menší, černé rybce, s ještě delšími a vznášejícími se ploutvemi, která rychle plavala u hladiny. Vypustila bublinu a Tom se rozesmál a ukázal na ni. „Tahle. To je definitivně Billryba.“
„Ne…“ Bill chtěl protestovat, ale ryba, kterou Tom nazval Billrybou, se právě dost hrubě prohnala kolem ostatních, aby se dostala do jeskyně vytvořené z kamenů v zadní části. „…jo.“
„Tak pojď, měli bychom jít. Servírka si všimne, že jsme odešli dřív, aniž bychom požádali o účet.“ Tom poklepal Billovi na rameno a mladší muž vstal a následoval jej zpátky ke dveřím, ze kterých přišli.
Zašli za roh a po pár minutách narazili na schody, které je zavedou do přízemí. Sešli dolů a skončili tak, že otevřeli dveře, které je přivedly rovnou do jídelní části v přízemí. Tom s Billem se proplétali místností, snažili se vypadat co nejnápadněji a současně vydechli úlevou, když dosáhli otevřeného vstupu do vstupní haly.
„Promiňte!“ Vylekal je oba z jejich myšlenek přísný mužský hlas, a když se otočili, našli za sebou staršího gentlemana, který se na ně díval zpod hranatých brýlí.
„M-můžeme vám nějak pomoci, pane?“ Zeptal se Bill rychle a nasadil lhostejný výraz, navzdory své úzkosti.
„Ano, ve skutečnosti můžete. Jsem hlavním manažerem tohoto podniku a bylo mi oznámeno, že dva hosté, sedící k vašemu popisu, zanedbali, abych tak řekl otevřeně, zaplacení účtu?“
Tom s Billem si vyměnili pohledy a věděli, že jejich výrazy jsou stejně průhledné jako šatník Britney Spears.
„No, já nemám pocit, že bychom měli zaplatit za něco tak absolutně otřesného! Jen sotva se nám podařilo se dostat přes náš předkrm; prostě tady neexistovala možnost, že bych nechal své rande protrpět celou tuto špatnou výmluvu pro čtyřhvězdičkovou stravu.“ Tom zavrtěl hlavou v naprostém znechucení a Bill si hodil přes rameno několik dredů. „Nikdy ve svém životě jsem se necítil tak dotčen. Obsluha se flákala, víno bylo bez chuti a voda bez kostek ledu. Dokonce bych mohl takové pošetilosti přehlédnout, dokud jsem si nevzal jediné nevinné sousto mého foie gras – jednoduše jsem chtěl umřít.“ Bill sevřel rty a odmítavě mávl rukou, vypadal naprosto zuřivě. Zavrtěl hlavou a odvrátil se od muže, který nyní vypadal poněkud ohromeně, pro efekt lehce popotáhl.
Tom na toho muže naštvaně zazíral, natáhl se pro Billa a přitáhl si jej k rameni. „Dnes bylo naše výročí,“ vyprskl hlubokým hlasem. „Jsem rozhodně potupen.“
Manažer si poupravil své brýle, jako by tím snad mohl vymazat tu scénu před sebou. „Pane, pokud-„
„Ne!“ Přerušil ho Tom hlasitě a poplácal přitom Billa po zádech, aby ho utěšil. „Nechci to slyšet. Jen vězte, že se přesuneme na nějaké vhodnější místo.“
„Ale-„
„Pojďme, lásko; nedokážu snést být tady ještě o chvilku déle.“ Bill popotáhl, vzhlédl a přiložil dlaň k Tomově tváři.
„Samozřejmě.“
Tom poklepal Billovi na rameno a odvedl ho k velkým předním dveřím. Za sebou zanechali bezradného manažera, který nyní jistě uvažoval o odchodu do předčasného důchodu.
Jakmile byli venku ze dveří a za nejbližším rohem, Bill vypukl v náhlý, triumfální smích.
„Bože, málem jsi nás dostal do potíží,“ prohodil, i když na jeho rtech byl široký, pochvalný úsměv. Prakticky vedle staršího muže poskakoval, cítil z jejich akce lehký pocit lahodného nebezpečí.
„A taky jsem nás dostal z potíží ven. Řekl bych, že to nebylo tak špatné.“ Tom se samolibě usmál, nacpal si brožurku, kterou stále nesl, do podpaží, a obě ruce si zastrčil do kapes u bundy. Noc se ochladila a jejich výdechy byly v podzimním vzduchu viditelné.
„Takže, kde by to mohlo být vhodnější na oslavu výročí?“ Řekl Bill škádlivě, oči se mu třpytily pod světlem z pouličních lamp.
Tom se ušklíbl a odfrknul si. „Teď, když jsme pryč z té slepičárny, mám tady jedno místo, které chci navštívit od chvíle, kdy jsem se vrátil.“
autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Čím dál víc je mi líto, že to vychází jen jednou týdně 😀 tenhle příběh je prostě dokonalý :3 zajímalo by mě, jestli někdy přijdou na to, že si píšou spolu? nějaký lehký spoiler? :3 😀
Děkuji za překlad 🙂 jdu zase týden trpět nedočkavostí 😀
Také jsem zvědavá jestli na to přijdou že si vlastně spolu píšou povídka je moc pěkná.
Cele to misto je vlastne stejne jako jeden clovek v tvem zivote Billy, nezda se ti? Krasne na pohled, lakajici, zastinujici tvou mysl tim stylem "to chci" ale neni to tak. Vlastne by ti bylo lepe v nejake spelunce kde si nikdo na nic nehraje.
No tak to bylo přehnané… 😀 Copak Billa opravdu nenapadlo, že to tam bude za majlant? Evidentně ne. Jejich reakce byla k popukání. Ten jejich únikový manévr byl parádní, ale obávám se, že ve skutečnosti by jim to neprošlo. 😉
Ale nejvíc se mi líbily ryby, Tomryba a Billryba.
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.
Tak tenhle díl byl jednoznačně nejlepší od samého začátku! Propukla jsem v neuvěřitelný smích při tom, jak se Tom dostával z té velké šlamastyky. Bylo to brilantní! 😀 Navíc celá jejich ´večeře´ probíhala poměrně v pohodě. Jasně, kluci se pořád pošťuchovali, ale momentálně mi to přišlo v takovém spíše kamarádském duchu, což je paráda. 🙂 Tenhle díl byl opravdu skvělý a závěr ještě lepší! Snad si hned budou kluci zase o něco blíže. 🙂
Mockrát děkuji za překlad, Zuzu! 🙂