V temnotě 20.

autor: Áďa

Tom seděl na chladném náhrobku a pravou dlaní se přitom dotýkal desky z leštěného mramoru. Byl tu sám už dost dlouhou dobu, nevěděl ani, jak dlouho. Bill ráno musel odjet do města, tak mu Tom řekl, že se sběhne podívat na hřbitov. Ochranka ho doprovodila na jeho žádost jenom ke hřbitovní bráně, zbytek cesty Tom ušel popaměti. Naučeným hmatem vyměnil povadlé květiny ve váze za kytici čerstvých, a pak se s povzdechem usadil vedle desky, na níž byl vyobrazený Andyho usmívající se obličej.  

Nikdo nezasvěcený by nebyl tipoval, že nebožtík, ležící několik stop pod zemí  ve své rakvi, skonal již před několika týdny. Nikde v těsné blízkosti hrobu ani na kameni nebyla jediná snítka plevelu, nikde nebyla žádná špína ani fleky od zaschlých dešťových kapek. Bratři se totiž o hrob starali naprosto vzorně. Tom se spíš věnoval zjišťování hmatem, zda se někde kolem kamenů neovíjí nežádoucí rostlinky a vyměňoval kytky ve váze a puntičkář Bill si dokonce sehnal speciální roztok na čištění a leštění mramoru a vždycky jednou týdně kompletně celý hrob omyl a vyleštil. Ve skleněné váze nikdy nechyběly čerstvé květiny a každý by snad i dokázal přísahat, že Andyho portrét dokáže, když chce, roztáhnout rty do ještě půvabnějšího úsměvu.

Tom přemístil černé brýle z očí do svých vlasů a natočil tvář k náhrobku přesně v momentu, kdy jeho směrem zavanul jemný vánek.

„Ach Andy… já už nevím, co mám dělat,“ povzdychnul si tiše a zazdálo se mu, jako by mu najednou celý hřbitov naslouchal, i když tam kromě něj nikdo nebyl. „Mám pocit, že Bill chce, abychom byli spolu. Ne, já nemám takovej pocit, já to vím! Jenže… jenže já nevím… nevím, jestli si ho zasloužím, po tom všem,“ šeptnul Tom a opřel si obličej do dlaní. „Jestli jsi v nebi a vidíš to všecko, taks určitě viděl, jak jsme se už asi třikrát spolu vyspali. Ale já mu nechci ubližovat, i když on to tak nebere… já nevím, jestli na něj mám vůbec nějaký právo! Andy, já nevím totálně nic!“

Na chvilku zmlknul a zasoustředil se do ticha kolem sebe. Připadalo mu, jako by najednou do jeho dlaně, která byla stále lehce položená na náhrobek, proudily jemné elektrické výboje. Nikoliv však ty, co ublíží, ale ty slaboučké, ty příjemné.

„Andy… myslíš, že bych s ním měl žít? Že z toho nebudete mít trauma ani ty, ani on?“

Jeho otázka zůstala několik okamžiků nezodpovězená. Dokud najednou znovu nezafoukal větřík, který pročechral Tomovy vlasy, dokud ještě byly rozpuštěné a ne spletené, a dokud najednou na větvi stromu, stojícího kousek od Andreasova hrobu, nezačal šveholit ptáček. Začal zpívat tak jemně, tak krásně! Měl pocit, jako by mu snad tímto kamarád dával odpověď…

„Andy, ty teda myslíš, že jo?“

Vánek jej znovu pohladil v obličeji… a zároveň zaskřípala otevíraná hřbitovní brána. Tom instinktivně stisknul svou hůl, a když trávou dusaly svižné kroky, které se blížily čím dál víc k němu, podvědomě ji natáhnul v obranném gestu. Když však rozpoznal hlas svého dvojčete, s úlevou hůl odložil.

„Vylekal jsi mě,“ pousmál se.

„Já – já vím… pro – promiň,“ vydechl Bill a stále ještě lapal po dechu, jak se vydýchával z pro něj dlouhého běhu od auta, stojícího na parkovišti jen kousíček od hřbitova, až sem k Tomovi. Aby taky ne, vždyť to vzal sprintem a málem se o jeden hrob přerazil, ale on si prostě musel máknout. Vždyť měl taky zprávu, na kterou tak dlouho čekal, na kterou se tak dlouho těšili, on i Tom! Přece těch padesát, nebo kolik to bylo metrů od jeho auta, nepůjde pomalu! Trvalo mu asi ještě půl minuty, než znovu nabral dech. Na okamžik se zadíval na Andyho portrét, věnoval mu pár svých niterních myšlenek, načež se konečně otočil k Tomovi, opět s rozzářeně planoucíma očima.

„Tomi… byl jsem v nemocnici.“

Tom natočil hlavu jeho směrem.

„Fakt? A cos tam dělal, dyť já tam mám jít na kontrolu až za dva tejdny a ty seš zdravej jak řípa, ne?“

Bill si naoko těžce dramaticky povzdychnul, než s úsměvem naklonil hlavu k Tomovi ještě blíž.

„Tomi, já jsem mluvil s tvým doktorem. A víš, co mi řekl? Víš?“

Tom pokrčil rameny.

„Co já vím, titul z doktořiny nemám, abych to mohl odhadnout… ale asi to bude něco vážnýho, jak tak slyším tvoji intonaci, co?“

Bill radostně pokýval hlavou.

„To si piš, že to je něco vážnýho… to vyšetření, co na něj za dva týdny půjdeš, bude totiž poslední!“

Poslední slovo vyjádřil tím nejradostnějším tónem, jakého byl schopný, ale Tomovi se v tu chvíli málem zastavilo srdce. Poslední… To ale může znamenat jediné. Že doktoři už na něj zanevřeli a jeho stav je již natolik vážný, že zjistili, že operace prostě nebude možná ani při té nejlepší vůli. Tak nějak se s tou myšlenkou snažil sžít už od samých počátků slepoty, ale nemohl neříct, že by v něm, v jeho nejhlubším nitru, neskomíral droboučký plamínek naděje. Naděje, v níž doufal, že ji lékaři jednou objeví a že mu pomůžou. Že zase někdy uvidí. Ať už dřív nebo později, ale že k tomu jednoho krásného dne dojde. Jenže to byl jeden velký omyl a Bill mu teď určitě řekne něco, co ten nejistý plamínek naprosto uhasí, bez jakékoliv šance na opětovné vzplanutí…

„Už to se mnou vzdali, co?“ hlesnul.

Bill se zarazil a podíval se na něj jako na magora. Schválně si tu nejhlavnější příčinu své radosti nechal na samý konec, chtěl Toma navnadit, aby pak měl z toho všeho o to větší radost. A podle jeho vlastního mínění se mu to dost obstojně i dařilo… tak proč ten Tomův na vše rezignující tón? Úplně ho to zmátlo. Čekal, že Tom bude mít radost přinejmenším tak velikou, jako on sám, ba dokonce ještě větší, vždyť koneckonců půjde o jeho vlastní zrak… Tak proč proboha tenhle tón?

„Tome… ty nemáš radost?“

„No… už jsem si na to, že hovno vidím, docela zvyknul,“ pokrčil Tom zasmušile rameny, „ale pořád jsem tajně doufal, že třeba jednou…“

„No dyť to tvoje jednou už je přece tady!“ namítnul Bill a měl už docela co dělat, aby držel svůj hlas v normálních tóninách, aby nezačal křičet. „Tome, ty jdeš za dva tejdny na poslední vyšetření před operací!“

Tom vytřeštil bezvýrazné  oči.

„Co… jak… jak to myslíš?“

„No jak asi…“ protočil Bill oči v sloup. „Tak, jak ti to celou dobu říkám… poslední srpnovej tejden je  naplánovaná operace, pokud teď to tvoje vyšetření bude v pořádku!“

Tomovi poklesla čelist.

„To… to myslíš… vážně?“

„No to si piš, že jo,“ dupnul už maličko rozladěně Bill. „Dyť proto se sem taky ženu jak idiot, ne? Od auta sem letim jak namydlenej blesk, o hrob se málem zabiju a ještě jsem vyfásnul pokutu za rychlou jízdu, jak jsem ti to chtěl co nejdřív říct-„

„Počkej… tys dostal pokutu?“ zvednul Tom se zájmem hlavu a v koutcích mu malinko škodolibě zacukalo.

„Jo,“ mávnul Bill rukou. „Chtěl jsem tu být u tebe co nejdřív, tak jsem vyrazil… no a znáš to, u Audiny podle zvuku motoru nepoznáš, jestli jedeš padesát nebo sto padesát,“ pousmál se, ale to už ho Tom přerušil.

„Brácha… nechceš snad říct, žes jel centrem Hamburku sto pade, že ne?“

„Ne, neboj,“ zavrtěl Bill hlavou. „Jenom sto deset v místě, kde je povolená páďa a ještě k tomu tam byl nějakej přechod… já jsem ho teda neviděl, ale prej tam fakt je, a poldové, co mě už naháněli, tak si všimli, že jsem nepustil nějakou bábrli,“ odfrknul si. Ta řeč o přechodu, když mu dávali dýchnout, ho dostala. On prostě ten přechod neviděl! Sice tam skutečně byl, ale tak co se stalo? Babča se k přecházení stejně ještě neměla a než by se tam s chodítkem dotáhla, tak by to zabralo celou věčnost. Navíc, ostatní řidiči ji taky ignorovali. Za  běžných okolností by byl sice tím, kdo by naopak galantně zabrzdil a nechal paní v klidu přejít (jak je nádherný pocit, když vás Bild jednou pro změnu nezjebe a naopak pochválí, že celebrita zastavila před přechodem!), ale prostě jednou pro změnu opravdu spěchal… no a zrovna ho museli chytnout.  

„To museli mít radost, že chytli zrovna Billa Kaulitze, co?“ ušklíbnul se Tom.

„To jo… a jak si na mně smlsnuly, socky jedny!“ ulevil si Bill. „Čtyři a půl litru v prdeli a pět bodů v hajzlu! A to mám ještě kliku, že se body berou jen za nejvážnější prohřešek, protože jinak bych byl touhle dobou už bez řidičáku.“

Tom vyvalil oči.

„Ty vole… co ti všecko našli?“

„No, pět bodů za to, že jsem jel příliš rychle, tři body za to, že jsem nepustil tu slepici a dalších pět za to, že mám pět dní prošlou technickou!“ dupnul si Bill nazlobeně. „Chápeš to? Pět dní! Hovno se děje, auto furt jezdí a prostě jsem na to zapomněl! No a to mi ještě chtěli zkoumat, jestli nemám sjetej vzorek na gumách, kdyby zrovna kolem neprojel jeden motorkář jak hovado… ten mě asi zachránil,“ dokončil Bill své dopravní dobrodružství a Tom ho soucitně objal.

„Ty můj šikulko… máš kliku, že sis před jízdou nedal v cukrárně bombičku nebo makovej koláč, to bys pak musel trvat na odběru krve, jinak bys byl bez řidičáku taky dřív, než si stihneš prdnout. A ty a odběry krve…“

Tom neodolal a rozchechtal se. Sám odběry moc nemusel, když už se mu jednou za x poštěstilo na ně jít, ale bez problémů si nechal jehlu vetknout do žil a dál to neřešil. Bill proti tomu naopak vyváděl, jako kdyby mu snad chtěli sebrat jeden litr krve a ne jedno deci. A když si představil svého malého brášku s manžetou kolem ruky, jak mu měšťáci v těch svých svítivě žlutých vestičkách berou na kraji silnice krev…

„Jako je na tom něco tak vtipnýho?“ naježil se Bill a přestože ho Tom nemohl vidět, vycítil se stoprocentní přesností, že se jeho dvojče hodně zlobí. Smířlivě ho tedy pohladil po tváři.

„Ne, to není tobě,“ pousmál se. „Já mám… já mám jen radost z toho, že snad bude ta operace…“

Při těchto slovech Billa chmury přešly, jako když mávne kouzelným proutkem. Obličej se mu rozzářil, když Toma radostně objal kolem krku.

„Tomi… já už se tak těším!“ výsknul šťastně. „Zase uvidíš… budeš mít v očích zase jiskřičky… já se tak těším!“

Billova upřímná radost byla neuvěřitelně nakažlivá. Tom sám byl z té předzvěsti taky šťastný, ale Bill se vždycky uměl ze všeho, co se mu zamlouvalo, radovat jako malé dítě z vysněného vánočního dárku. Dokonce to v jednu chvíli už už vypadalo, že začne kolem Toma křepčit v rytmu jakéhosi oslavného vítězného tance, pak si to ale rozmyslel a radši dal přednost tomu, aby položil svou hlavu na Tomovo rameno, spokojeně zavřel oči a obmotal mu ruce kolem pasu. Konečky svých štíhlých dlouhých prstů přitom přes tričko jemně masíroval kůži na bratrových zádech.

Teď teprve byl po mnoha týdnech skutečně šťastný. Ano, Andymu sice každý den věnoval hned několik vzpomínek a myšlenek, ale zároveň bohužel věděl, že blonďák je definitivně, navěky pryč a nikdy se mu nevrátí… a že by si Andy určitě přál, aby se sebral a dokázal zase žít. A věděl i to, že jeho srdce už nikomu jinému, než Tomovi patřit nebude. V březnu si sice myslel, že Tom je jen pokrytecký sobec, ale za posledních pár měsíců mu bratr dokázal, že tenkrát na hotelu to byl skutečně jenom úlet, omyl, který už se nikdy nebude opakovat. Andreas by byl určitě rád, kdyby věděl, jak to nakonec dopadlo…

Skoro jako odezva na tyhle myšlenky přišel jemný vánek, který kolem dvojice zakroužil. Rozvířil jemná zrnka prachu ve vzduchu a příjemně pocuchal sourozencům vlasy. Byl to téměř stejný dotyk, jakým Andreas hladíval ve vlasech…

„Půjdeme domů,“ rozhodnul Bill. Přišlo mu hloupé se tu takhle objímat před hrobem toho, který ho tolik miloval a tolik pro něj znamenal. Přišlo mu to, konkrétně na tomhle místě, jako vysmívání se mu do očí.

„Zase někdy přijdu,“ šeptnul, automaticky pohladil bělostný kámen a doběhl Toma. Jemně s ním propletl své prsty, když ho vedl hřbitovem směrem k autu a domů.