Ptáčata 2/2

Bill poslechl. Lehl si do malé hromádky. Nechal se Tomem opečovávat. Líbilo se mu to, ale nevěděl, jak to bratrovi oplatí. Neměl mu to jak vrátit. Brzy zemře a Tom tu kvůli němu zůstane sám…

Blížila se noc. Stmívalo se a pomalu se ochlazovalo. Obě ptáčata to cítila. Tom se oklepal a snažil se utrhnout kousek mechu, aby mohl brášku přikrýt. Chtěl mu zajistit maximální pocit bezpečí a pohodlí.

Zraněné ptáče drkotalo svým malým zobákem. V hubených nožičkách cítilo chlad. Bill věděl, že to je už jeho konec. Věděl, že brzy zemře. Hledal Toma. Chtěl mu říct, že se nemusí už o nic starat, a aby se postaral hlavně sám o sebe… Všiml si, že se snaží utrhnout kus mechu. Bill byl příliš slabý na to, aby se zvedl.

„Tome, postarej se sám o sebe. Já, tak jako tak, zemřu.“ Zašeptalo nejmladší ptáče.

Tomovi se podařil mech utrhnout. Vzal si ho do zobáčku a rychle k bratrovi doskákal. Nelíbila se mu věta, kterou řekl. Chtěl ho vyléčit. Opatrně mech na zraněného bratra položil. Křídlem ho pohladil po malé hlavičce. „Bráško, já tě nenechám umřít. Budu se o tebe starat.“ Řekl a vedle bratra si lehl. Pro sebe si mech sice neutrhl, ale neřešil to. ´Nejsem na tom tak špatně jako Bill.´ Takovou větu si pořád opakoval. Uklidňovala ho. Věta mu dávala na vědomí, že vždy může být hůř.

„Tome, já umřít mám. Osudu nezabráníš.“ Řekl Bill a vydechl. Cit k bratrovi se stále zvětšoval. Zranění mu to neulehčovalo…

***

Nejstarší ptáče už shánělo potravu pro sebe a svého bratra. Poskakovalo po mýtině a nabíralo do zobáčku drobné brouky. Tom ze země vytáhl i dvě žížaly. Pomalu se i s potravou rozletěl za zraněným bratrem.

Bill byl již chvíli vzhůru. Divil se tomu, že nezemřel. Zranění ho už také tolik nebolela… Podíval se vedle sebe, kde celou noc spal starší bratr. Polekal se, když ho na hromádce větviček a jílu nespatřil. Říkal mu sice, aby odešel, ale nelíbilo se mu, že se ani nerozloučil. Bolelo ho to u malého srdíčka. Zavřel svá očka. Už mu bylo jedno, jestli zemře nebo ne. Neměl pro koho žít…

„Bráško, vstávej. Nesu potravu.“ Řekl Tom a jemně do Billa strčil. Ten poplašeně otevřel očka. I za tu malou chvíli se mu podařilo usnout. Nevěděl, co se děje.

Starší bratr se musel zasmát bratrově zmatenosti. Věděl, že to není hezké, ale nemohl si zkrátka pomoci.

Bill se na brášku podíval. Usmál se, když pochopil, co se děje. Otevřel zobáček, jako když ho v hnízdě krmila kosice. Tom dal po vzoru matky Billovi do zobáčku jednu žížalu a druhou snědl sám. Brouky měl schované pod jazykem, aby je nevytratil. Chtěl je rozdělit spravedlivě. Bratra krmil a sám brouky polykal.
„Stačilo ti to?“ Zeptal se Tom, když vše snědli.
„Stačilo mi to. Děkuji.“ Bill poděkoval a dopadl na zadeček. Natáhl nožky před sebe a pozoroval okolní svět.
„Bille, lehni si. Musíš odpočívat.“ Tomovi se nelíbilo, že se mladší bráška vyčerpával zbytečně. Chtěl, aby se co nejdříve uzdravil.

***

„Maminko, maminko.“ Volala malá blonďatá holčička. Všimla si zraněného ptáčete. Chtěla mu pomoci, ale nevěděla jak. Myslela si, že maminka by mohla nějakou pomoc sehnat.

„Co se děje, Amy?“ Tázala se maminka holčičky. Vypadala podobně jako ona. Akorát byla o pár let starší… Za dcerou došla. Nevěděla, co se mohlo stát. Všimla si malého ptáčete, které leží raněné v mechu. Sklonila se nad něj a snažila se zjistit, co se děje.

„Mami, ten malý ptáček je raněný. Podívej se.“ Povykovala malá blondýnka.

Tom se na lidi nevěřícně díval. Myslel si, že chtějí Billovi ublížit. Postavil se ochranitelsky před něj a roztáhl křídla ve snaze brášku schovat.

„Vidím.“ Odpověděla žena. Z kapsy kalhot vytáhla mobil. Našla číslo na ochránce přírody a vytočila ho.

***

„Tome, co se děje?“ Snažil se zjistit Bill. Lidí se obával. Nevěděl, co mu chce nakrátko ostříhaný muž v zeleném oblečku udělat.

„Bráško, nemusíš se bát. Nikomu nedovolím, aby ti ublížil. Nepustím tě nikam samotného.“ Říkal Tom a před bratrem poskakoval s roztaženými křídly. Nelíbil se mu muž, který chtěl raněné ptáče odvézt do záchranné stanice.

Vysoký obtloustlý muž se nemohl k ptáčeti nijak dostat. Natahoval k němu svoji dlaň. Jakmile se kosete dotkl, Tom zamával křídly.

***

Nejstarší ptáče poletovalo poplašeně v kleci. Nebyl v blízkosti svého brášky. Nejistota ho užírala… Nevěděl, co se s ním děje. Nevěděl o něm nic. Byl si jen jistý, že je muž veze někam společně. To jediné ho na celé prapodivné situaci uklidňovalo…

Bill ležel v krabici natažený. Nic nechápal. Nechápal, proč ho muž v zeleném oblečení s bratrem rozdělil. Bál se. Myslel si, že je muž člověk. Maminka nikdy neříkala o lidech pěkné věci…

Muž nasypal do krmítka dvěma kosům potravu. Ptáčata už byla odrostlá. Bill měl zranění zahojená. Pořád bratrovi děkoval za záchranu života. Byl si vědom toho, že bez něj by nálet orla nepřežil.

„Bráško, kdy nás vypustí zpět do lesa?“ Ptal se zvědavě Bill. Klec byla sice dostatečně velká, ale volná příroda je přeci lepší…

„Bille, určitě brzy. Zranění máš už zahojená, nebude to dlouho trvat.“ Odpověděl Tom a nabral si do zobáčku malé množství zrní a spolkl ho.

***

„Tome, vždyť víš, že spolu bydlet nemůžeme. Maminka vždycky říkala, že si musíme k sobě najít samičku, abychom mohli mít malá ptáčata.“ Říkal chytře Bill. Chtěl bydlet v hnízdě s bratrem, ale věděl, že by spolu ptáčata mít nemohli.

„Bille, neřeš to. Svět se nezboří, když nebude pár ptáčat. Je nám spolu dobře, ne?“ Tom přesvědčoval bratra, aby s ním zůstal v hnízdě, které společně postavili.

„No… Je nám spolu dobře.“ Přitakal mladší bratr a rozmýšlel se. Byl stále na pochybách.

„Tak vidíš.“ Usmál se Tom a Billovi v hnízdě kousek uvolnil.
„Dobře. Budeme spolu žít.“ Usmál se Bill a na uvolněné místo se posadil. Byl rád, že s bráškou stráví zbytek života. Chtěl mu oplatit celou péči, jak se o něj staral, když byl nemocný…