autor: LadyKay
To bude určitě ono. Vytáhnu z kapsy papírek, na který jsem si napsal název restaurace, kterou Georg vybral jako místo setkání. Název na budově i papírku souhlasí, takže jsem na místě. Moc se mi tam nechce, z venku to vypadá moc nóbl a takový podniky jsem nikdy moc nemusel a ani jsem nevěděl, jak se uvnitř chovat. Ale co nadělám, musím dovnitř. Můžu být rád, že byl vůbec ochotný mi pomoci, bez něj bych byl namydlenej.
„Dobrý den,“ pozdraví mě číšník, co ke mně hned při mém příchodu přiskočí, „máte přání?“ Neujde mi, že si mě dost divně prohlíží. Vzhledově mám opravdu dost daleko do všech těch snobů, co jsou přítomni a se kterými se pravidelně setkává.
„Dobrý den, ehm… Mám se tu sejít s panem Listingem… Měl by tu být zamluven stůl na jeho jméno.“ Zopakuji jen to, co mi sám Georg řekl do telefonu, mám se na něj ptát u obsluhy, tak to taky udělám. Ten pingl si mě znovu prohlédne od hlavy až k patě, je na něm vidět, že se mu opravdu moc nezamlouvám, ale musí mlčet. Holt se musíš, chlapče, řídit heslem ‚Náš zákazník – náš pán‘.
„Pojďte za mnou,“ zazubí se na mě křečovitě a vykročí směrem k našemu místu. „Tady… Mohu vám nabídnout něco k pití?“
„Ještě počkám,“ odbudu ho a usadím se na židli. Raději počkám na Georga, v jeho přítomnosti se ke mně třeba bude chovat malinko lépe a nebude se na mě šklebit, jako bych ho snad nějak obtěžoval.
„Jak si přejete,“ ukloní se mi pikolík a jde si po svých. Není jediný, kdo si mě prohlíží. Mám pocit, že na mě civí snad celý lokál, a nevím, jestli je to kvůli tomu, že mě poznali a nebo pro to, co mám na sobě. Ať tak či tak, jsou mi jejich pohledy nepříjemné.
Pořád nervózně sleduji čas, ručička hodinek se neuvěřitelně rychle posunuje vpřed a můj kamarád pořád nikde. On přijde, určitě přijde. Nenechal by mě ve štychu, ačkoli bych si to zasloužil. Každý má právo na druhou šanci, tedy i já… Číšník kolem mě pořád krouží, už asi třikrát se mě ptal, zda jsem si přece jen nevybral něco k pití, ale moc u mě nepochodil. Copak si můžu s těmi pár drobnými něco objednat? Nejlevnější, co tu mají, je voda z kohoutku, na tu bych možná měl.
Následující půlhodinu strávím čekáním a poposedáváním na židli. Jsem nucen čelit zvědavým pohledům hostů v restauraci a neustále hypnotizuji vchod a doufám, že se Georg co nevidět objeví. Konečně! Po pů hodinovém čekání a poposedávání na židli vidím Georga, jak si to ke mně štráduje.
„Promiň, malinko jsem se zdržel,“ omluvně se na mě usměje. No, malinko je podle mě tak pět deset minut, ale co. Hlavně, že je tady, ne? „Musel jsem si ještě něco zařídit a nevěděl jsem, že se to takhle protáhne. Ty sis neobjednal?“ zeptá se, když si všimne, že stůl přede mnou zeje prázdnotou. Jasně, že jsem si nic neobjednal. Jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná. Zavrtím hlavou a chystám se nějak začít rozhovor, ale zase mě vyruší ten nepříjemný týpek.
„Vybral si už pán něco k pití?“ otočí se mým směrem a škodolibě se pošklebuje.
„Minerálku,“ usadím ho a dál mu nevěnuji pozornost. Musel bych ho zaškrtit, tak nepříjemného člověka jsem dlouho nepotkal. Pingl vyčkává, zda si dá i něco můj společník a já v duchu vybízím Georga, aby svou objednávku uspíšil a ten protiva konečně vypadl.
„Pro mě taky, díky. A mohl bych poprosit o jídelní lístek?“ Číšník přikývne a za okamžik nám oběma strká pod nos desky ukrývající speciality podniku, u něhož pracuje. Když vypadne, podívám se tázavě na osobu sedící proti mně.
„To je v pohodě, Tome,“ vyloží si správně můj pohled, „zvu tě.“
„Je mi to trapný…“ tisknu nervózně desky a sleduji Georga, jak pročítá seznam jídel, kterými bychom mohli naplnit žaludky.
„Říkám, že je to dobrý, vyber si.“ Protesty asi nic moc nezmůžu a můj žaludek se začíná hlásit o pozornost, takže nabídku přijmu nakonec opravdu rád. Když nahlédnu do jídelního lístku, mám dojem, že blbě vidím. Ani na vodu z kohoutku bych se nezmohl. Za to, co mám u sebe, by mi ten protiva nabral přinejlepším vodu z dřezu. To jsou sumy, se museli zbláznit!
„Děje se něco?“ zeptám se nakonec, když se Georg už asi po desáté nervózně rozhlédne po restauraci. „Čekáš někoho?“
„Ne, vůbec ne,“ ujistí mě s úsměvem, ale stejně mám pocit, že mi neříká úplnou pravdu. Proč by se jinak koukal pořád kolem? Přestanu se tím zabývat a raději si hledím toho, abych si vybral něco „normálního“ k snědku, což je nadlidský úkol. Ty názvy jsou šílené, vždyť to ani nevyslovím a v očích číšníka nebudu jen socka, ale rázem se stanu negramotnou sockou.
Zoufale zvednu oči ke svému kamarádovi, abych se ho optal, co si dá on a inspiroval se jím, jenže Georg mě vůbec nevnímá. Pořád bloudí pohledem kolem. Lže mi, jistě někoho čeká. Jen doufejme, že nepozval Gustava. Nerad bych před celým lokálem dostal pěstí od našeho bubeníka. Jemu by asi pouhá omluva nestačila… Když Georg zaregistruje můj tázavý pohled, usměje se: „Máš vybráno?“ Načež mu jen přikývnu.
***
Ježiš, co jsem si to objednal?! Porce jak pro vrabce, a k tomu mám pusu v jednom ohni. Zlatej Mekáč, fakt! Tam se dalo jídlo aspoň jíst. Ale nedám na sobě nic znát a soukám do sebe jedno sousto za druhým. S úlevou složím příbor na talíř a spolku poslední kus té pálivé speciality.
„Četl jsi ten článek?“ zeptá se mě zničehonic Georg, čímž mě zaskočí natolik, že na okamžik nejsem schopen vzpomenout si, jaký článek by můj kamarád mohl mít na mysli. „Ten o Billovi…“
A jsem doma! Samozřejmě, že jsem ten článek přečetl. Hned co jsem přišel domů, sedl jsem na pohovku a nalistoval rozhovor s ním. Nic zajímavého jsem se nedozvěděl. Bill tam mluvil o své firmě, pak o předešlých úspěších doma a v zahraničí, prostě jen práce, práce a zase práce. Samé nezajímavé kecy, o sobě se ani slůvkem nezmínil.
„Jo. Proč?“ zeptám se jej, ač je mi jasné, proč se mě na to ptá. Zřejmě přemýšlel, jak zavést řeč na mé dvojče a nic jiného ho nenapadlo. Teď se bude pravděpodobně pokoušet přejít od článku k Billově osobě jako takové.
„Dotáhnul to daleko, nejdál z nás ze všech,“ pronese uznale a pokračuje dál: „Jediné negativum je, že nemá vůbec žádný čas… Ale na tebe by si ho…“
„Dost!“ umlčím jej. Je mi jasné, co se mi snaží říct, že přestože Bill je pracovně vytížený, že by si na mě čas udělal kdykoli, protože jsem jeho dvojče. Jenže já nechci, aby si na mě Bill dělal čas, nechci jej vidět, nechci s ním mluvit a po tom podrazu s účtem, co na mě udělal, s ním nechci mít nic společného dvojnásob.
„Tome, ať se stalo cokoli, je to tvůj bratr a…“
„Vím, Bill byl, je a bude moje dvojče. Nemusíš mi to připomínat,“ zašklebím se na něj. „Chápu, co mi chceš naznačit, ale už jednou jsem ti řekl, že za ním půjdu, až budu chtít já. Prosím, netlač na mě.“
„Ale…“ snaží se ještě zaprotestovat, ale naštěstí mu pak dojde, že když na mě bude naléhat nebo mě dokonce nějak nutit, abych zašel za bratrem, ničeho tím nedocílí. Podle mě by nebylo rozumné, abychom se my dva v blízké době střetnuli. Ani nevím, co bych mu řekl… Georga svým způsobem chápu. Já a Bill jsme dříve byli nerozluční, je pro něj nepochopitelné, že jsem se za ním nerozběhl. Jistě, nezná pravý důvod, proč se mu vyhýbám. Nevím, čím si to odůvodňuje… Možná si myslí, že se bojím, že se na mě Bill zlobí kvůli kapele.
„Fajn, ale zajdeš za ním, že jo?“ ujišťuje se znovu, a když mu přikývnu, spokojeně se usměje. V podstatě nelžu. Jednou za Billem zajdu, ale až budu míst jistotu, že setkání s ním zvládnu, aniž bych měl chuť vrhnout se na něj a na místě si jej vzít.
„Georgu,“ oslovím přítele, „je mi blbý, že to říkám zrovna v tuhle chvilku. Nechci, aby sis myslel, že je to jen kvůli Billovi… Ale už budu muset jít. Musím si ještě něco zařídit…“
„V pohodě,“ přikývne s úsměvem, „tady to máš.“ Po stole mi přisune obálku uvnitř níž se skrývá hotovost, o kterou jsem jej žádal.
„Dík moc! Vrátím ti to hned, jak budu mít. Slibuju!“ zastrčím si obálku do mikiny. Bez něj bych byl namydlenej!
„Nespěchej na to. Až budeš moct, vrátíš mi to. Kámoši si mají pomáhat, ne?“
Na tohle neodpovím, jen se opět děkovně usměji a vstanu od stolu. „Uvidíme se?“ zeptám se jej ještě. Georg mě vzápětí ujistí, že mě rád viděl a že kdykoli budu chtít, stačí se ozvat a můžeme se sejít. Naposledy ještě poděkuji a rozloučím se s ním.
Cestou ven se srazím ještě s tím děsně příjemným pinglem, který se na mě zašklebí, s přehnanou úctou mi poděkuje za návštěvu a popřeje mi hezký zbytek dne. Při slovech „Přijďte zas“ mám sto chutí vpálit mu do ksichtu, že tady už mě nikdy nikdo neuvidí, ale udržím se, a konečně vypadnu ven.
Moji tvář ovane příjemný vánek, narazím si kapuci na hlavu, rozhlédnu se kolem sebe a přemýšlím, kudy vede nejkratší cesta ke stanici metra. Musím ty prachy ještě dneska předat Weidovi, jinak se ten dědek protivná zblázní, a udělá se mě bezdomovce.
Bill
Krausová, Miller, Weida… Ježiš to je debilní jméno, ušklíbnu se v duchu a pročítám si dál jména ve výtahu. Pomalejší rachotinu jsem snad nezažil. Opřený o stěnu výtahu se snažím uklidnit vrtící se „dáreček“ v mém náručí a vyčkávám, až ta pojízdná krabice zastaví. Světlo nade mnou několikrát problikne a pěkně mě tak vyleká. Poslední, co mi schází, je, abych tu zůstal viset. Musel bych pak zvonit a čert ví, jestli vůbec ten krám funguje. Taky bychom tu mohli oba umřít na nedostatek kyslíku. Výtah konečně vyjede do mnou zvoleného patra, s hlasitým oddechnutím, že jsem v něm nezůstal uvězněný, otevřu dveře a sunu se ke známým dveřím.
Důrazně dvakrát po sobě stisknu zvonek a čekám, až mi majitel bytu přijde otevřít a přivítá mě. Neřekl bych, že mě bude vítat zrovna s otevřenou náručí, asi bude naštvaný kvůli tomu menšímu podrazu s účtem. Čekal jsem na něj, ale nepřišel. Když nejde Mohamed k hoře, musím já k Mohamedovi. Co to melu… K Tomovi.
„Hledáš někoho, chlapče?“ ozve se za mnou hlas nějaké ženy. Když se otočím, spatřím na prahu protějších dveří stát nějakou důchodkyni. Baba jedna zvědavá, beztak mě celou dobu šmíruje skrze kukátko, jak tu zvoním jak idiot. Co je jí po tom, jestli někoho hledám?! Ať jde raději sledovat telenovely a na mě se vybodne.
„Ne, paní, děkuji,“ nasadím svůj nacvičený úsměv a otočím se zpátky ke dveřím. Vyčkávám, dokud neuslyším klapnutí dveří, abych mohl znovu zazvonit, jenže nic se neděje. Ta stará rašple pořád asi stojí mezi dveřmi.
„Není doma.“ Oznámí mi škodolibým tónem. Má štěstí, že jsem slušně vychovaný a mám úctu ke starším lidem. Být Tomem, už bych milou babrli poslal do patřičných míst. Ale asi má pravdu. Taková stíhačka jako ona bude mít přehled, nemá co na práci, tak má čas špízovat u dveří a za oknem. Ta ví, kde se co šustne a pravděpodobně jí ani neuniklo, že mé dvojče opustilo svůj byt a ještě se nevrátilo.
„To nevadí, počkám,“ zamručím a snažím se, abych vyzněl tak, aby poznala, že rozhodně nemám v úmyslu dál se s ní vybavovat.
„Jo jo,“ povzdechne si. Znovu se otočím a probodnu ji očima. Tak ona mi nedá pokoj! „Bůh ví, kdy se vrátí. Abys na něj nečekal do rána.“ Tak a už jí mám dost. Zaprvé mi tyká, což by mi ani tak moc nevadilo, to bych ještě překousnul, ale ty její narážky na Toma mě vytáčejí. Vím moc dobře, co tím myslela. Chtěla mi tím dát najevo, že je Tom ochlasta, fláká se po barech a vrací se nad ránem a ne střízlivý. Jestli ta babizna nezajede do bytu, budu jí muset pomoci. Zrovna, když se jí chystám, něco na ty její jedy odpovědět, ozve se za mnou udivený hlas.
„TY?!?!“
autor: LadyKay
betaread: Janule
Doufám že je to tom:D:D a co to bill nesl za "dáreček"?
Yes! Konečně tam je.. xD Tak teď by se mohly krásně usmířit. Tom by se pak nastěhoval k Billovi a pořídili by si psa.. s kterým by pak nad ránem chodili do parku a dali by si někde na dece ranní sexík, Yahoo! xD
btw:fakt krásný. Těšim se na další díl 😉
Tomu říkám to správné překvapení pro Toma…a ta bába na schodech xDDD Perfektní ♥
snad už je to Tom! 😀 to je vážně tak napínavý, ani nevim, proč mi to tolik přijde, ale je to nesnesitelný (v dobrym slova smyslu) 😀
a tyhle drahý restaurace s porcemi ala jedno sousto jsou fakt "nejlepší" 😀