autor: Rachel
Tomovy tiché kroky vystoupily na poslední schod a tiše se zastavily před zavřenými dveřmi Hailiina pokoje. Jejich majitel jen plaše sklopil pohled svých očí a nejistě přešlápnul na místě. V jeho zmatené hlavě vířily tisíce a tisíce myšlenek a on si jen pomalu uvědomoval jejich význam. Díky nim si ani pořádně neuvědomoval svou cestu sem nahoru. Skutečnost, že je u svého cíle mu došla až v okamžiku, kdy pomalu vzhlédnul k velkým dřevěným dveřím.
Přemýšlivě si skousl ret a pomalu, bojácně k nim popošel blíž.
„Hailie?“ zašeptal tázavě a dlaní se opřel o kus dřeva, jako by si přál, aby pod jeho dotekem zmizel. Naklonil se blíž ke dveřím a sklopil pohled, naslouchajíc neexistujícím zvukům zevnitř. Odpověď, které se mu však vzápětí dostalo, jej utvrdila v tom, že si tu nemluví jen sám pro sebe.
„Běž pryč! Nikdy tě už nechci vidět!“ uplakaný, přesto však pevný hlas se donesl k Tomovým uším jako ozvěna a Tom jen bezmocně sklopil svůj pohled, čelem se opírajíc o tiché dřevo, za kterým se ozývaly jen neslyšné vzlyky a štkaní, které znamenalo jen jediné.
Tiše si povzdychl a na okamžik pevně sevřel víčka. Nejraději by sám sobě nafackoval, na to však už teď bylo příliš pozdě. Byl tady, stál přede dveřmi Hailiina pokoje a odmítal se vzdát jen proto, že neudržel svou ruku v klidu. A bylo mu úplně jedno, jestli bude Hailie na jeho omluvy reagovat nebo ne. Co si nadrobil, to si chtěl taky sám sníst.
Zhluboka se nadechl a zadíval se na ten kus dřeva před sebou, který mu nechtěl ustoupit.
„Hailie, prosím, otevři mi. Potřebuji s tebou mluvit. Je to důležité,“ zašeptal naléhavým a prosebným hlasem a v duchu se modlil, aby měla jeho prosebná slova alespoň malý účinek. Trošku poodstoupil od dveří a trpělivě vyčkával… a po pár minutách opravdu zaslechl tiché šramocení klíče v zámku. Úlevně si vydechl, nato si však skousl ret a za zavřenými víčky se snažil utřídit si všechny své zmatené myšlenky. Věděl, že tohle je teprve začátek. To nejhorší na něj ještě čeká…
Zlehka se dlaní opřel do dveří, a když mu bylo odpovědí jejich souhlasné pootevření, pomalu vstoupil do ztichlého pokoje.
Otočil se, pečlivě za sebou dveře zase zavřel a rozhlédl se po pokoji. Jeho pohled okamžitě spočinul na malé osůbce, sedící na posteli s medvídkem v náruči, a Tom cítil, jak z něj veškerý vztek a zloba, která jej ovládala ještě před chvílí, nadobro opadla. Tichými krůčky opatrně přešel blíž k posteli… a k Hailii, která k němu ještě dosud ani nepozvedla pohled.
Strnule seděla na okraji své postele s medvídkem v náruči, její hubené dětské tělíčko se otřásalo tichými, sotva slyšitelnými, vzlyky a její smutnou pobledlou tvář zakrývaly husté prameny zlatavých vlasů, které jí volně spadaly do obličeje. Upřeně hleděla na jedno prázdné místo před sebou, jako by ani nezaznamenala Tomovu přítomnost… když se však k jejím nádherným zlatavým vlasům přiblížila jeho teplá měkká dlaň, rychle před jeho dotykem ucukla hlavou.
Tomova víčka se bolestivě přivřela a jen pomalu stáhnul svou ruku zpět. Pomalu popošel ještě o trošku blíž, kleknul si před malou osůbku a jen letmo se pokusil vzhlédnout do její sklopené tváře. Cítil, jak jej zabolelo u srdce, když na ní spatřil lesknoucí se stopy slz, které ji zanechaly vlhkou.
Zhluboka se nadechl a potřásl hlavou, aby z ní vyhnal myšlenky, které se v ní opět začínaly hromadit. Konečně chtěl říct a udělat to, kvůli čemu sem přišel.
Pomalu vzhlédnul ke sklopené dětské tváři a nato poníženě sklopil tu svou.
„Přišel jsem se ti omluvit, Hailie. Nechtěl jsem tě uhodit, vážně ne, já jen… neovládl jsem se a… a omlouvám se za to. Takhle… takhle už to dál ale nejde. Já už takhle dál nemůžu,“ vydechl tiše a pohledem teď propaloval své prsty. Přemýšlel a hledal vhodná slova… aniž by si uvědomil, že se mu sama začala linout z úst.
„Pamatuju si, když ses narodila… měli jsme z tebe s maminkou velkou radost. Zvláště maminka byla štěstím úplně bez sebe, přála si holčičku a její přání se jí splnilo. Narodila se nám malá Hailie Kaulitzová,“ zašeptal a nevědomky se pousmál nad vzpomínkou, kdy to malé krásné miminko v bílých peřinkách poprvé sevřel ve své náruči. Ani si neuvědomoval pohled dvou studánkově modrých očí, který teď vzhlédl k jeho sklopené tváři.
„Potom, když maminka umřela, zůstal jsem s tebou sám a musel se o tebe starat. Byla to pro mě velká zkouška, nikdy jí ale nebudu litovat. A nikdy nebudu moci být tvé mamince dost vděčný. Dala mi totiž to nejvzácnější, co mi dát mohla. Dala mi tebe. A kdyby nebylo tebe, tak tady dneska nejsem, Hailie. Ty jsi mi dala vůli znovu žít. A i když si teď myslíš, že to tak není, já na tvou maminku nezapomněl a nikdy nezapomenu. Myslím na ni každý den, pokaždé když tě vidím a podívám se na tebe, si na ni vzpomenu a v duchu jí děkuji. Vypadáš jako ona, podobáš se jí úplně ve všem,“ zašeptal… a až teď si konečně uvědomil, že už se nedívá na své prsty. Díval se do Hailiiných očí, ve kterých nacházel třpytivé odlesky slz a cítil, jako by mu ze srdce odpadl těžký kámen. Takhle s Hailií o Ann ještě nikdy od její smrti nemluvil.
„Mám už jen jednu otázku, Hailie, jednu jedinou. Proč se to všechno muselo najednou tak pokazit? Proč na sebe my dva teď musíme křičet a hádat se? Vždycky jsme se měli tolik rádi, povídali jsme si spolu a smáli se… co se to s námi stalo, Hailie? Proč už to nemůže být jako dřív?“ tiše vyslovil svou otázku a vzhlédnul k Hailiiným očím, které se na něj stále upíraly. Tuhle otázku pokládal sám sobě každý den… a ačkoli na ni dosud nenašel odpověď, Hailie ji věděla během několika vteřin.
„Protože je tu on,“ vydechla tiše a sklopila pohled, vyhýbajíc se tak tomu Tomovu, který se na ni upřel. Tom překvapeně zamrkal, moc dobře však věděl, koho tím Hailie myslí.
„Bill? Opravdu si myslíš, že je to jeho vina, Hailie? Pamatuji si, že když sem přišel, byla jsi z něj nadšená, a pokud vím, byla jsi to právě ty, kdo mě usmlouval k tomu, abych jej přijal. Vycházeli jste spolu tak dobře, společně jste dělali jednu bláznivinu za druhou a měli jste se rádi. Tak proč ho najednou nemůžeš ani vystát, Hailie? Bill je milý a moc hodný kluk, snaží se a stará se o tebe dokonce mnohem líp než já… a ty o něm mluvíš, jako by nebyl víc než špinavý kus hadru a děláš mu jen samé naschvály. Ani nevíš, jak moc to bolí, když se k němu takhle chováš,“ odpověděl popravdě a snažil se zadívat do Hailiiny sklopené tváře. Byl velmi zvědavý, co mu na tohle odpoví a už už se nadechoval, aby mohl pokračovat ve svém monologu… to, co se však vzápětí dolinulo k jeho uším ani v nejmenším neočekával.
„Máš raději jeho než mě,“ tiché špitnutí protrhlo ticho mezi nimi a Hailie podvědomě sklopila pohled ještě víc. Tohle bylo to, co ji neskutečně trápilo a ona pocítila mírnou úlevu nad tím, že to konečně řekla nahlas. Netrvalo dlouho a ona na sobě ucítila Tomův pohled, který k ní vystřelil během jediné vteřiny. Plaše k němu pozvedla ten svůj… a odpovědí jí bylo Tomovo nesouhlasné zavrtění hlavou. Jen on sám moc dobře věděl, že to tak není.
Pomalu vzal Hailiinu dětskou dlaň a jemně ji stisknul v té své.
„To není pravda, Hailie. Miluju tě, kotě, a vždycky budu. A je úplně fuk, jestli ti bude sedm nebo dvacet, jestli budeš malá holčička nebo dospělá slečna. Vždycky budeš moje malá princezna a vždycky pro mě budeš na prvním místě, ať se stane cokoli. Ale musíš pochopit, že… že je tady i někdo jiný. Je to Bill a já ho mám moc rád. Je milý, hodný a krásný a já… já ho miluju, Hailie. To ale vůbec neznamená, že jsem na tebe zapomněl a dal přednost jemu. Miluju vás oba, takové, jací doopravdy jste. Ten rozdíl je jen v tom, že tebe miluju jako svou holčičku, jako své dítě… ale Billa miluju tak, jako se milují dva dospělí lidé navzájem. Jako svého přítele,“ vysvětlil a vzhlédnul k Hailiině tváři. Podle jejího výrazu v ní poznal, že jí to v její malé hlavince pěkně šrotuje… a právě proto poznal, že je pravý čas odejít.
„Popřemýšlej nad tím, co jsem ti teď řekl a nech si to projít hlavou,“ zašeptal a stisknul Hailiinu dlaň v té své, pozorně se dívajíc do jejích očí, které k němu vzhlédly. Přeci jen na něco zapomněl.
„Mám jedno velké přání, Hailie. Chci zpátky moji malou holčičku. Vždycky jsme se měli moc rádi, hráli jsme si spolu a smáli se… a mně ty společné chvilky chybí, moc chybí. Přál bych si, aby to všechno bylo tak jako dřív. Abychom byli zase ta nerozlučná dvojka, která hraje jednu polštářovou bitvu za druhou a dělá potopy od vodních bitev v koupelně. Víš, co jsme si tenkrát slíbili? Nás dva nikdy nikdo a nic nerozdělí,“ zašeptal a pousmál se, naposled stiskávajíc Hailiinu ruku v té své na důkaz svých slov. Hailie ji však jemně vytrhla z jeho sevření a sklopila svůj pohled, upírajíc jej na prázdné místo.
„On už to udělal,“ zašeptala tichým, přesto však pevným hlasem, a nechala prameny zlatavých vlasů, aby zahalily její tvář… takže nemohla vidět Tomův pohled, který k ní vzhlédl.
„Opravdu si to myslíš, Hailie?“ zašeptal, nečekal však na odpověď. Pomalu popošel zpět ke dveřím… poslední tichá slova jej však přinutila zastavit své kroky a otočit se k malému stvoření, sedícímu k němu zády na posteli.
„Vyber si. Buďto já… anebo on,“ Hailiina slova naposled protrhla ticho v pokoji a dolinula se k Tomovým uším jako ozvěna. Na okamžik vzhlédl ke stvoření, svírajícímu ve své náruči plyšového medvídka… a pomalu sklopil pohled svých očí, tiše vycházejíc ze dveří pokoje na chodbu.
Jeho kroky pomalu směřovaly dolů po schodech a v jeho hlavě vířilo ještě více myšlenek a otázek než předtím. V uších mu stále zněla Hailiina poslední slova, nad kterými po svém odchodu začal přemýšlet. Co měla její slova znamenat? Opravdu to myslela vážně? Opravdu dala Tomovi takové ultimátum? Nevěděl, jak by se měl rozhodnout, a to o té myšlence přemýšlel necelou minutu. A jak by se měl vlastně správně rozhodnout? A pro koho? Kdo z nich dvou je pro něj důležitější? Koho z nich miluje víc? Jak to celé má říci Billovi?
Zavrtěl hlavou a volným krokem zamířil do obýváku. Jeho pohled se okamžitě střetnul s tím Billovým, když do místnosti vešel.
„Tak co?“ zašeptal černovlásek a poposednul si na okraji křesla.
Tomovy oči sklopily svůj pohled a Tom jen mírně pokrčil rameny. Nechtěl na sobě dát něco znát a ani nechtěl dělat ukvapené závěry. V klidu si všechno promyslí a popřemýšlí nad tím… a možná sám najde řešení, jak z tohohle ven. Ano, tak to udělá.
„Jo… bude to dobrý,“ zalhal a aniž by se podíval do Billových očí, otočil se a zamířil do kuchyně… tíživé ticho za ním však přerušila tichá slova. Slova, která zastavila jeho kroky a přerušila tok veškerých myšlenek, vířících v jeho hlavě.
„Dovol mi prosím odejít.“
autor: Rachel
betaread: Clarrkys
ježiši sviňa jedna malá! chudák Bill, nic neudělal a teď chce dobrovolně odejít…bože, sedmiletá holka a bude si určovat pravidla a dávat ultimáta? huáá, štve mě..
Ty víš, jak strašně se mi to líbí a jak mi u toho uronily slzičky 😀 Vyjádření jsem ti napsala snad 2x a já si to neodpustím ani teď!:( Zbožňuju tuhle povídku a je jednou ze dvou povídek od českých autorek, který právě čtu :-* Těším se na 46 díl, ani nevíš, jak jsem zvědavá, co na nás chystáš, ty tajnůstkářko 😀 ♥
Já jsem to věděla, že Bill bude chtít odejít…a ani se mu nedivím, nechtěla bych být v jeho kůži, ten pocit, že ho Haillie tak nenávidí mu nedovolí zůstat…to jsem vážně zvědavá, jakým způsobem se podaří zlomit Hailiin odpor =), podud se to vůbec podaří..Tome, už jsi někdy slyšel o internátní škole ? xD