autor: GossipGirl
Do koho se to sakra ten Bill zamiloval? Je to sice elegantní vysvětlení změny jeho chování, která je ale ta šťastná, která z něj udělala zase snesitelného člověka? Přemýšlel jsem o tom celou noc. Napadla mě dokonce i taková myšlenka, že bych to byl já. Hned jsem to ale zavrhl s tím, že je to kravina. Napadly mě všechny možné varianty. Některá z fanynek, to je nejpravděpodobnější. Dále jsem přemýšlel nad některou z našich bývalých kamarádek z mládí, ale to je málo pravděpodobné, jelikož jsme se s nimi už dost dlouho neviděli. Jak noc postupovala, začal jsem přemýšlet i nad Georgem, Gustavem, Davidem a v neposlední řadě i nade mnou. Musel jsem se zasmát, Bill a já? Hovadina.
A nyní sedím s kruhy pod očima a snažím se neusnout nad talířem snídaně. Spal jsem asi půl hodiny, možná ani to ne.
Kouknu po Billovi a dost mě překvapí, že on vypadá stejně. Nevyspale a ustaraně. Pokusím se o úsměv jeho směrem, ale on to asi ani nezaregistruje, natož aby se vzmohl na nějakou odezvu. Jenom tupě zírá do vajíček a tváří se, jako by sváděl boj sám se sebou. Musím si s ním promluvit, usoudím a už uvažuju, kdy budeme spolu nejdříve sami. Možná před koncertem. Hmmm… zkusím to.
Celý den jsme chodili po rozhovorech, foceních a Bill nás zatáhl do obchoďáku. Koupil si jen několik triček, ale oběhali jsme kvůli tomu s ním celé nákupní centrum. Takto přemýšlím o celém dni, zatímco sedím v backstage a sleduju brášku, jak si oblíká nějaký potítka, nebo co to je. Čekám na chvíli, kdy se ztratí někam na záchod, nebo někam, kde bychom mohli být chvilku sami. Celý den si v hlavě pohrávám s tím, jak rozhovor začít. Nevymyslel jsem nic převratnýho, a tak usuzuju, že na to přijdu, až budu stát před ním.
„Kluci, jdu si dát ještě kafe, Za deset minut budu zpět.“ Vytrhne mě z myšlenek hlas mého dvojčete.
Počkám chvilku a pak se taky zvednu.
Počkám chvilku a pak se taky zvednu.
„Taky by mi jedno bodlo. Za chvíli jsem tu.“ Prohlásím a už si to šinu k automatu na kafe.
Bráška už tam postává a upíjí z plastového kelímku. Dojdu k němu, opřu se o zeď a jen na něj tak koukám.
Chvíli nic nedělá, ale po chvíli ke mně zvedne oči.
Chvíli nic nedělá, ale po chvíli ke mně zvedne oči.
„Děje se něco?“ Podiví se. Němě zavrtím hlavou a dál na něj zírám. Na okamžik se naše pohledy střetnou, ale hned na to sklopí Bill zrak k zemi.
„Bille, chtěl bych si s tebou popovídat. Poslední dobou mi neříkáš už ani to dobrý ráno. Co se děje? Nejspíš mě nesnášíš za to, co jsem ti řekl tu noc, ale…“ přeruší mě to, když zaregistruji, že vrtí hlavou.
„Nezlobíš se na mě?“ zeptám se měkce. Další zavrtění. „To jsem rád“ oddechnu si. Na chvíli převezme vládu trapný ticho. Visí mezi námi jako dešťovej mrak.
„O kom to bylo?“ vypadne ze mě něco, co nezamýšlím zatím vůbec vytahovat. Tázavě na mě koukne. No jo, teď už budu muset s pravdou ven. „Ten text co ti ležel na posteli. Koho miluješ? O kom to je?“ sypu na něj otázky a snažím se v hlase potlačit žárlivost, což se určitě moc nepodařilo. Vykulí na mě oči a sklopí hlavu.
„Dobře, řeknu ti to.“ Vypadne z něj po chvíli „Ale nesmíš mě přerušovat.“ Dodá podmínku, na kterou bez zaváhání přistoupím.
„Fajn, Tome… vezmu to od začátku.“
Jde na něm vidět, že pečlivě volí slova. Jsem hodně zvědavej, co z něj vypadne.
Jde na něm vidět, že pečlivě volí slova. Jsem hodně zvědavej, co z něj vypadne.
„Už v patnácti jsem se zamiloval. Tahle láska mě ničila dva roky, než jsem jí v sobě dokázal potlačit. Celou dobu svádělo srdce boj s rozumem. Ty první dva roky vyhrávalo srdce, ale tyhle poslední roky získal převahu mozek. Ovšem jen do tý doby, než si mi tu noc po koncertu řekl, že mě miluješ. Začalo to nanovo. Mám pocit, že tentokrát mě to už zničí doopravdy.“ Koukl na mě a všiml si mého vykuleného pohledu a mírně se pousmál. „Jo, to tebe miluju, Tome. To o tobě byla napsaná ta část textu. Je to ironie co? Ten večer se mi splnil můj sen, který se mi zdál už od patnácti. Ten, kde mi moje dvojče vyzná lásku. A já místo toho, abych měl radost, jsem tě ještě víc odkopl. Omlouvám se, odpusť mi to.“ Poslední slova už téměř šeptá a z očí se mu koulejí slané kapky smutku. Nejsem schopný slova, stojím jako paralyzovaný. Mě miluje? Nedělá si ze mě srandu? Ne! Takový není! Z citů si nikdy legraci nedělal.
Palcem mu setřu slzy a přitáhnu ho k sobě.
„Odpustil jsem ti už dávno. Vlastně jsem se na tebe nikdy doopravdy nezlobil. Hlavně už nebreč.“ Šeptám a hladím ho po vlasech. Pousměje se a pohledem vyhledá moje rty. Začne se ke mně naklánět a já se nebráním ani v nejmenším. Spojíme naše rty v nádherném polibku. Po chvíli se odtrhnu a s lehkým úsměvem zašeptám „Je to nezákonný.“
„A ty ses někdy staral o zákony?“ opáčí a znovu se dožaduje mých rtů. S radostí mu vyhovím a dovolím, aby se naše jazyky propletly v té nejvášnivější hře.
„Musíme se vrátit.“ Šeptnu mu do úst a pousměju se nad jeho útrpným výrazem.
Na koncertě Bill běhá jen kolem mě a já se musím smát nad jeho výrazem. Lhal bych, kdybych tvrdil, že já šťastnej nejsem. Jsem štěstím bez sebe. Do hraní na kytaru dávám všechno, a přitom poslouchám bráškův sametový hlas. Zpívá tak krásně, a ten jeho hlas… přemýšlím a usmívám se jak sluníčko, když najednou…
Ten hlas utichne. Kouknu na něj a vidím, jak naprázdno otevírá ústa. Pustím kytaru a moje gibsonka se už podruhé poroučí k zemi. To je mi teď ale jedno, protože jediné, co mě zajímá, je Bill. Doběhnu k němu s vystrašeným výrazem v očích.
„Billi, co je? Co se děje? Je ti špatně?“ chrlím jednu otázku za druhou. Neodpovídá, jen si ukáže na krk a se slzami v očích zavrtí hlavou. Nechápavě koukám, než mi to dojde. „Nemůžeš mluvit?“ Optám se s panikou v hlase i v očích. Odsouhlasí to, když k nám doběhnou Géčka.
„Co se děje?“ vyhrknou unisono a koukají z Billa na mě a zase zpátky.
„Bill nemůže mluvit, zavolejte Davida, ale hlavně rychle.“ Vyhrknu a zase se otočím na Billa.
Má slzy v očích a hrůzu vepsanou ve tváři. Vezmu ho kolem ramen a vedu ho do zákulisí. Tam ho vezmu do náruče a hladím ho po vlasech.
Má slzy v očích a hrůzu vepsanou ve tváři. Vezmu ho kolem ramen a vedu ho do zákulisí. Tam ho vezmu do náruče a hladím ho po vlasech.
Netrvá dlouho, a Billa odváží sanitka. Prohlédl ho doktor z týmu zdravotníků a prohlásil, že musí okamžitě do nemocnice. My jedeme v závěsu za sanitou a v autě vládne hrobové ticho, které prolomí Gustav.
„Co když už nebude…“ nedokončí, protože ho přeruším rázným zavrtěním hlavy.
„Na tohle ani nemysli!“ varuju ho a vracím se k pochmurnému mlčení.
V nemocnici čekáme asi hodinu, než na chodbu vyjde doktor.
„Kdo z vás je bratr pana Kaulitze?“ optá se, a když se zvednu, pokyne mi, abych šel k němu do kanceláře. Jsem jeden uzlík nervů. Když se posadím, doktor spustí.
„Váš bratr se věnoval zpěvu, že?“ ujistí se, a když přikývnu, pokračuje „Bohužel, neměl na to stavěné hlasivky. Byly příliš slabé. Tento nápor vydržely hodně let, ale dnes… už to neustály a protrhla se membrána uvnitř.“ Koukám na něj nechápavě a před očima mi běží ty nejhorší scénáře. Bude mluvit? Než se stihnu zeptat, doktor znovu pokračuje ve výkladu. „Je mi líto, ale váš bratr už se ke zpěvu nikdy nebude moci vrátit. Bude úspěch, když bude šeptat. Obávám se, že po zbytek života už nepromluví. Jinak je fyzicky naprosto v pořádku. Obávám se ale, že je na tom velmi špatně po psychické stránce.“ Pronese hrobovým hlasem a mně se zatmí před očima. To ne! To nejde! Musí mluvit! A zpívat! Nepřežije to! Zpěv je jeho život.
„Mohu za ním?“ otážu se.
„Ano, ale obávám se, že s vámi nebude nijak komunikovat. Ta zpráva ho naprosto zničila. Dostal silná antidepresiva.“ Řekne a vede mě ke dveřím. Projdeme i kolem Géček a Davida, a ti, když vidí můj výraz, ztratí odvahu zeptat se, jak na tom náš zpěvák je.
V pokoji je šero a z postele se ozývají tiché vzlyky. Bill sedí na posteli zády ke mně a pláče. Dojdu k němu a obejmu ho kolem ramen.
„Neplač, to bude dobrý. To bude dobrý.“ Šeptám uklidňujícím hlasem. Bill se mi vykroutí a začne něco štrachat pod postelí. Vytáhne tabulku a fix, skloní se k ní a něco píše. Za chvilku mi ji strčí pod nos.
NIC NEBUDE DOBRÝ, CHÁPEŠ TO? NIKDY UŽ NEPROMLUVÍM!!!
„Billi, chápu to. Neboj, já tě miluju, i když nemluvíš. My to zvládneme.“ Snažím se o povzbudivý hlas. „Spolu,“ dodám ještě a pokusím se o úsměv. Jen se na mě smutně koukne.
Od Billova propuštění z nemocnice uběhl týden. Teď je doma a má mít klid. Snažíme se ho s mamkou povzbuzovat, jak jen to jde. No, ale moc to nejde, je zaražen do svých chmurných myšlenek a odmítá spolupracovat s jakýmkoliv pokusem, pomoci mu z deprese.
„Bille, dáš si oběd? Jsou špagety!“ lákám ho a čekám na reakci. Jen se na mě sklesle koukne a dál mě zarytě nevnímá.
„Billi, pojď na oběd, musíš jíst.“ Snažím se dál. Jen zvedne hlavu. Z jeho rtů odezírám razantní NE, které podpoří ještě zavrtěním hlavou. Už to chci vzdát, když uvidím, jak něco píše na tabulku.
„CHCI ZASE MLUVIT!!! :(“ čtu, když mi ji strčí před oči. Nevím co říct, je v těžký situaci. Jenom ho vezmu kolem ramen a zašeptám. „Pojď se najíst, bude ti líp.“
Stejně toho moc nesnědl. Pět soust maximálně, než se odebral zpět do pokoje.
Každou noc jsem trávil s ním, usínali jsme v objetí a já ho utěšoval, když se v noci budil s doširoka otevřenýma očima a ústy v němém výkřiku. To bylo každou noc. Dneska, když jsem se připravoval, že si k němu půjdu lehnout, zarazil mě.
DNESKA CHCI BÝT SÁM, PROSÍM. POTŘEBUJU SI UROVNAT MYŠLENKY. Napsal a hodil po mně prosebný pohled. Vyhověl jsem mu, i když mi v hlavě svítilo výstražné světýlko POZOR! tak jsem to neřešil. Ležím tu na posteli a nemůžu spát. V hlavě mám jen jednu věc. PROČ? Jdu to zjistit, nebo se nevyspím. Dojdu k jeho pokoji a zaklepu. Nic. Znovu ťukám. Opět nic! S obezřetností otevřu dveře. Pokoj je prázdný! Na posteli leží lístek, no spíš papír. Vezmu ho do ruky, je to dopis. Sevře mě chlad, tuším, že je něco špatně. Dám se do čtení.
Milý Tome,
už nemůžu dál, musím to udělat. Ano, věděl jsem, že to udělám už od tý doby, co mi doktor řekl, že už nikdy nezazpívám a ani nepromluvím. Asi si řekneš, že je to zbabělý, ale já nedokážu dál žít s tím, že do konce života nepromluvím, že ti nikdy neřeknu miluju tě. Ano, miluju tě a jsem rád, že jsem ti to stihl říci. Ten polibek nezapomenu nikdy, bylo to krásné. Loučím se, ano loučím, a to s těžkým srdcem. Vím, že ti tímto asi hodně ublížím, ale já vím, že ty se s tím vyrovnáš a budeš žít dál.
Už nikdy nezakřičím do noci pro tebe,
Nechávám tě ve štychu,
Promiň, musím skočit
Světla mě nezachytí,
Podvádějí mě,
Musím skočit.
S láskou, Bill. P.S. Miluju tě!
Zatmí se mi před očima. To ne! To nesmí udělat! Ztrácím hlavu a rozbíhám se ulicemi. Stihnu předtím jen strhnout bundu z věšáku a už opouštím dům. Běžím, ale nevím kam. Nevím kudy. Najednou se ocitnu ve městě. Rozhlédnu se kolem a srdcem vynechá několik úderů. Na střeše jedné vysoké budovy se u okraje rýsuje štíhlá postava. Není pochyb, je to on.
„Billeee! Neskákej!“ zařvu, i když si nejsem jist, zda to slyšel. Znovu se rozběhnu. Běžím po nouzovém schodišti, sotva popadám dech, ale běžím dál. Konečně vyběhnu na vrchol budovy. A…
Vidím už jen konečky černých vlasů, jak mizí za okrajem střechy do černé propasti. Zhroutí se mi svět. Doběhnu ke kraji střechy a tam se sesunu do kleku, hlavu zabořujíc do dlaní. Proč? Proč jsem mu v tom nezabránil? Proč? Proč? Slzy ani neotírám, nemá to cenu, stejně potečou další. Teď poznávám, že svět se vám opravdu může zhroutit v jedné jediné sekundě. Moje uslzené oči zaostřily něco bílého vedle mojí levé nohy. Byl to cár papíru. Opatrně ho zvednu a prohlédnu ho.
Miluju tě, Tome. Nevyčítej to mně ani sobě. Navždy sbohem. Bill
Zhroutím se v slzách na střechu. Než upadnu do naprosté apatie k okolí, uslyším ještě houkat sirény. Pak už nevnímám nic.
Zpěvák skupiny Tokio Hotel, slavný Bill Kaulitz, v noci na dnešek spáchal sebevraždu. Nejspíše psychicky nezvládl skutečnost o zničení jeho hlasivek. Jeho bratr, dvojče Tom Kaulitz, se psychicky zhroutil. Další informace…
KONEC
autor: GossipGirl
betaread: Clarrkys
Opravdu jsem nečeklaa, že to takle skončí…. Je to perfektní. Měla jsem úplně sevřené útroby…:( bylo to nečekané. Opravdu jednička s Hvězdičkou..:)
Necekala jsem smutny konec, ale bylo to vazne krasne. Moc se ti to povedlo.
ty vole, to je drastárna! už to bylo hrozný, jak bill ztratil hlas, a ještě tohle, ach né! 🙁 ale jinak nádherná povídka a jsem taky moc ráda, že si to stihli říct…
Já nesnáším špatné konce…ale povídka byla nádherná ♥
Mocky všem děkuju za krásné komentíky….hodně potěšily.
Opravdová nádhera.. musím se přeznat, že jsem čekala happy end. Na konci mi dokonce uteklo pár slziček..
ja by som bola za este jednu taku istu poviedku ale s happy endom 🙁 toto bol krvak 😀
Neurobíš 2 konce? … 🙁 Inak bola neskutočne neskutočná 🙂
Napísala si to úplne krásne. Ale ten koniec 🙁 Priznávam, nemám rada zlé konce. V živote ich je viac než dosť a ja sa im snažím v poviedkach vyhnúť, ale napriek tomu, že mi je hnusne smutno, toto sa oplatilo čítať.
to bylo uplně úžasné… bulela jsem jak malý dítě. musím říct, že je to nejkrásnější povídka jakou jsem četla… skvěle napsaná, perfekní děj, není co dodat. naprosto úžasný…
Takže… MILÁ GossipGirl..:-)
Na tvoji první povídku (cože, je opravdu první???:-O )… i na tvoji třeba desátou, je prostě dokonalá!! Nenašla jsem v ní jedinou chybičku, nic čemu bych nerozuměla, nic, co by se zdálo divné, nepochopitelné, ani nic, co bych si do detailů nedovedla představit. Je prostě dokonalá!! :o) Tvůj styl psaní se mi taky nehorázně líbí, dovedeš mimo jiné čtenáře napnout, až se mu "opotí čelo".:-)))
Co se týče samotného příběhu… všechny tři části jsem si vytiskla a četla je, když jsem nemohla na počítač a "náhodou" mi padla do oka ta poslední věta… takže jsem se už předem psychicky připravovala na to, že to nedopadne asi dobře xD Koneckonců… já mám nejradši šťastné konce, ale přece nemůže mít každá povídka happyend… ten zvrat jsem ale opravdu nečekala. Bylo to tak realistické, až mě zamrazilo v zádech. A Billovi se nedivím, že to udělal. Jen chudák Tom… toho mi je neskutečně líto (fňuk) :'-(
No… abychom nezůstali smutní, takže… Alespoň, že se políbili!!! ♥ Ros mi udělala ohromnou radost, že to neskončilo hůř:-) Jinak jsem si všimla, že Georgova oblíbená hláška je "nakrm ucho" xD xD xD Bože, u toho jsem nahlas řehtala 😀 Umíš to krásně podat, úplně ho vidím, basáka 😀
Suprová povídka, moc moc!!! 🙂